Veliké theatrum

26.11.2023

„Prosit o milost není hanba. Hanba je obrátit se na obrtlíku.“ Touto větou z románu by se dalo toto skvělé dílo charakterizovat. Na půdorysu bělohorské bitvy a následných událostí se Václavu Kaplickému opět (podobně jako v Kladivu na čarodějnice) podařilo rozehrát lidské drama, odehrávající se v morálním bahně. („Čas plynul jako řeka po prudké bouři, odnášeje s sebou úrodnou prst, domy, mosty a těla utopenců. Voda již poněkud poklesla, na březích se usazoval písek a bahno, ale co všude bylo vyvrácených stromů, zničených lidských příbytků a nezakopaných zdechlin. Tak vypadal svět v těch dnech,“ s. 209)
Kromě toho, že je text napsán opět záživně a čtivě, strhujícím způsobem se v něm stahuje smyčka českého národa, resp. nekatolíků a českých zemí jako takových. Nápad, že hlavní figurou je (skutečně existující) lékař, je výborným prostředkem pro zobrazení jak nejvyšší šlechty, tak obyčejných pražských měšťanů, a je tak možné ukázat, že kterákoliv vrstva obyvatelstva nebo příslušníci jakéhokoliv společenského stavu jsou „jenom“ lidé, tedy lidé chybující, hamižní, intrikářští, prospěchářští, stejně jako stateční, tvrdohlaví, čestní a poctiví. Lidské vlastnosti tu defilují v plné své hrůze i lesku a je to požitek číst. Autor při tom není na žádné ze stran, jen skrze hlavní postavu na straně humanismu, pevnosti víry a charakteru. Některé věty by se daly tesat („Kdo prosí, sám se obviňuje! Prosit může, kdo se proviniltvůj manžel smí se dožadovat jen odměny, s. 90), některé jsou výstižnými metaforami („Kníže často připomíná kancionál bohatě zdobený obrázky, ale listy v něm svými tlustými prsty obrací právě Michna“, s. 99). Knihu lze číst jako strhující příběh, přitom vyprávěný poměrně střídmě, a nebo jako paralelu s jakoukoliv politickou změnou, která nechává prostě pravou podobu lidských charakterů vybublat na povrch. Kaplický má přitom smysl pro psychologické prokreslení nejen hlavních postav, popisem, situací nebo v dialogu ukáže motivaci jejich jednání a přitom nechá mnohé nevyřčeno, zkrátka a dobře, je to radost, že česká literatura má takové romanopisce! Jsem nadšen a doporučuji.

16.11.2023

Kniha mě oslovila, i když Táborská republika se mi líbila více. Oceňuji přístup "padni komu padni" i zajímavé postavy, které se člověk snaží pochopit a které je těžké soudit. - hlavně bratry Fruweinovy a knížete Lichtenštejna. Je škoda, že kniha nepopisuje podrobněji rozdíly mezi jednotlivými vírami - katolíky, luterány a českými bratry. Mě jako nevěřícímu trochu splývají.

18.10.2022

Autor opět nezklamal, velice barvitě a věrně vylíčené historické události, kdy se lámaly nejen dějiny, ale i lidské charaktery. Je to opět, jak je pro jeho tvorbu typické, případ anatomie lidské špatnosti, která vyplouvá na povrch v době dějinných zvratů – v tomto případě korytářství, hrabivosti, patolízalství, licoměrnosti a převlékání kabátů. Užívám si výstižnou psychologii postav, skvělé dialogy, evokaci prostředí a přesně dávkované napětí. A opět mě mile překvapilo, že autorův pohled na události kolem stavovského povstání a Bílé hory není tak ideologicky černobílý, jak bych v době vydání románu čekal, a nešetří kritikou padni komu padni. Kaplický jasně ukazuje že toto povstání bylo jednou z největších hloupostí, kterých jsme se ve svých dějinách dopustili (pokud je lze vůbec považovat za "české"), nehledě na to, jak bylo samo o sobě amatérsky organizované, naivní a hlavně (na to se tu klade největší důraz) bez patřičného charakteru a mravního étosu. K tomu stačí jen dodat názor některých historiků, že kdyby se bitva na Bílé hoře vyvinula opačně, byla by germanizace a ztráta suverenity ještě daleko horší, totální a zřejmě už nevratná. Ostatně to, co páni stavovští direktoři dopustili ve svatovítské katedrále, bylo podle mě symbolickým předznamenáním toho, co se naštěstí nakonec nepovedlo. Takže nejslavnější "česká" prohra na Bílé hoře (ve skutečnosti vedená hlavně cizinci) byla možná spíš naší výhrou. Tak daleko Kaplický samozřejmě nejde, to bych ho už příliš překrucoval, ale pořád jde o skvělou historickou literaturu. Docela by mě zajímalo, jestli autora nepřivedla k tématu zkušenost s obdobím normalizace (tak jako jeho Kladivo na čarodějnice reaguje na politické procesy v 50. letech) – rok prvního vydání by tomu odpovídal. Dějiny se prostě v různých variantách opakují, což ovšem neznamená, že by se z nich lidé poučili, natož pak polepšili. Ale číst si o tom Kaplického rozhodně neomrzí :-)

21.06.2021

Dnes na den 400 let, kdy císař a páni vystrojili v Praze veliké theatrum, o němž Václav Kaplický skvěle sepsané svědectví zanechal.
„Quae medicamenta non sanat, ferrum sanat, quae ferrum non sanat, ignis sanat, quae ignis non sanat, insanabilis est!
Co léky nevyhojí, vyhojí železo, co železo nevyhojí, vyléčí oheň, co oheň nevyléčí, to je nevyléčitelné!“
Ohněm a mečem léčil císař a katolická církev český národ!

15.05.2021

Super kniha o našich důležitých dějinách. Krásně se čte. Měla by být povinnou četbou na středních školách.

18.04.2019

Pan Kaplický byl moc chytrej pán...

26.06.2016

JirkaD to vystihl perfektně, jako určité doplnění bych dodal pouze onen famózní vztah mezi Borboniem a oněmi jeho nejvýše postavenými pacienty, kdy na jedné straně doktora používají a potřebují, vědí, že je jednoznačně nejlepší, ale vzájemné vztahy jim znemožňují se za něj postavit a ono vzájemné hlídaní v kombinaci s již zmiňovanou touhou po moci a hamižností jim znemožňuje ho alespoň trochu chránit před rychtářem Šreplem.....

Na obsahu knihy je nejzajímavější zjištění, že motivace lidského konání a charaktery lidí vůbec se nemění a jen se přibarvují podle kontextu dějin a událostí. Hrabivost, ziskuchtivost, vypočítavost, krutost, ale i odvaha a čestnost jsou zde zasazeny do kontextu stavovského povstání, ale stejně tak mohly být zasazeny (a taky u mnohých autorů v mnohých knihách byly) do dějinných obrazů zcela jiných.

Kaplický zde vystupuje spíše jako kronikář a historik, nezkoumá příliš psychologii postav ani nevyužívá nabídnutou možnost velkých scén (bitva na Bílé hoře je téměř až odbyta pouze v několika větách). Kdo by čekal epicky rozmáchlé dílo - k čemuž ta látka přímo vybízí, Vojna a mír budiž příkladem -, bude možná zklamán strohostí a stručností.

Na druhou stranu i přes odměřené vypravěčství a krátký dějový úsek si není problém vytvořit k mnoha postavám určitý postoj, přes sympatie k doktoru Borboniovi, vyslovený odpor k rychtáři Šreplovi, až k nejasným pohledům na hlavní politické osoby pobělohorských událostí, které se svým způsobem potácely mezi vlastním svědomím, vlastní hamižností, vůlí Ferdinanda II., vůlí jezuitů a vlivem katolické církve obecně.

Právě v tom je cítit jistá nejednoznačnost postav, u kterých nelze říct černé ani bílé, ale které je třeba vnímat v kontextu jejich vlastních slabostí a především historické mlýnice. A právě odtud už není daleko k poznání, že lidé jsou stále stejní, což se Kaplickému daří vylíčit velmi dobře.

02.09.2015

Veliké theatrum není dle mého soudu dílo pro každého. Záplava starobyle znějících jmen, titulů a hodností může leckoho odradit, ale pokud má čtenář alespoň malý vztah k danému období, Kaplického vyprávění si určitě užije.
Celou knihou nás provází sympatická postava doktora Borbonia, který je pravým humanistou, nicméně průběh stavovského povstání a drsné potrestání viníků, stejně jako i vypočítavost a prospěchářství a obyčejná lidská zlost způsobí, že vystřízliví. Kaplický dokázal vylíčit Borboniovy pocity a křivdy tak dobře, že jsem sám často pociťoval vzteklou bezmoc.