Veliké theatrum přehled

04.12.2024

Poučený pohled na českou historii.
Dějiny se v mnohém opakují: " Vojna je, milý pane, velmi drahá záležitost, obrovský obchod. A čím větší obchod, tím víc se do něho musí vložit!" A tragické je, že i tupost hlupců je věčná. Stále pošeptmu prudí: "Tak to bývá: čím učenější, tím nebezpečnější. A někdy také hloupější."(str. 180)

26.11.2023

„Prosit o milost není hanba. Hanba je obrátit se na obrtlíku.“ Touto větou z románu by se dalo toto skvělé dílo charakterizovat. Na půdorysu bělohorské bitvy a následných událostí se Václavu Kaplickému opět (podobně jako v Kladivu na čarodějnice) podařilo rozehrát lidské drama, odehrávající se v morálním bahně. („Čas plynul jako řeka po prudké bouři, odnášeje s sebou úrodnou prst, domy, mosty a těla utopenců. Voda již poněkud poklesla, na březích se usazoval písek a bahno, ale co všude bylo vyvrácených stromů, zničených lidských příbytků a nezakopaných zdechlin. Tak vypadal svět v těch dnech,“ s. 209)
Kromě toho, že je text napsán opět záživně a čtivě, strhujícím způsobem se v něm stahuje smyčka českého národa, resp. nekatolíků a českých zemí jako takových. Nápad, že hlavní figurou je (skutečně existující) lékař, je výborným prostředkem pro zobrazení jak nejvyšší šlechty, tak obyčejných pražských měšťanů, a je tak možné ukázat, že kterákoliv vrstva obyvatelstva nebo příslušníci jakéhokoliv společenského stavu jsou „jenom“ lidé, tedy lidé chybující, hamižní, intrikářští, prospěchářští, stejně jako stateční, tvrdohlaví, čestní a poctiví. Lidské vlastnosti tu defilují v plné své hrůze i lesku a je to požitek číst. Autor při tom není na žádné ze stran, jen skrze hlavní postavu na straně humanismu, pevnosti víry a charakteru. Některé věty by se daly tesat („Kdo prosí, sám se obviňuje! Prosit může, kdo se proviniltvůj manžel smí se dožadovat jen odměny, s. 90), některé jsou výstižnými metaforami („Kníže často připomíná kancionál bohatě zdobený obrázky, ale listy v něm svými tlustými prsty obrací právě Michna“, s. 99). Knihu lze číst jako strhující příběh, přitom vyprávěný poměrně střídmě, a nebo jako paralelu s jakoukoliv politickou změnou, která nechává prostě pravou podobu lidských charakterů vybublat na povrch. Kaplický má přitom smysl pro psychologické prokreslení nejen hlavních postav, popisem, situací nebo v dialogu ukáže motivaci jejich jednání a přitom nechá mnohé nevyřčeno, zkrátka a dobře, je to radost, že česká literatura má takové romanopisce! Jsem nadšen a doporučuji.