Velká cesta kilem za Čingischánem
Daniel Urban , Jana Urbanová
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/423575/bmid_velka-cesta-kilem-za-cingischanem-tCe-423575.jpg
4
13
13
Škodou 100 do Mongolska a zpět! Manželé Urbanovi zase vyrazili na dlouhou cestu starým střepem. Škodou 100 z roku 1969. A na své dlouhé cestě si psali deník, aby ani jedna historka, ani jeden zážitek nezapadl. I vy se proto s nimi můžete vydat ze Strašína přes Pamír do Mongolska a nakonec do Prahy na Václavák. Sáhli si až na dno, projeli vyprahlou stepí ve 40stupňových vedrech, topili se v bahně, zapadali sněhem a málem zmrzli, vydrápali se do více než 4 600 metrů, jeli tam, kam si troufnou jen velká terénní auta, byli okradeni a bylo jim pomoženo. Několikrát byli na pokraji konce, ale nakonec všechny problémy vyřešili a podařilo se jim ve zdraví přijet domů.... celý text
Přidat komentář
Smáli jsme se .. smál jsem se .. smála se .. a pořád jsme se smáli. Jako by nešlo napsat nic jiného,občas jsem kvůli tomu měla chuť s knihou někam praštit. Ale po vypití tolika litrů vodky to asi ani jinak napsat nešlo,kdo by se pořád nesmál,že? A těch hrubek,co v té knize bylo,to jsem opravdu nikde neviděla. Katastrofa. Na čtení jsem se moc těšila,ale přišlo velké zklamání. Tak aspoň hvězdy za to,že to se stovečkou ujeli.
Já vám nevím... už to tady vyjádřilo několik lidí přede mnou. Asi to není úplně ideální cestopisná kniha, když na mě při čtení pořád tak nějak "mezi řádky" problikávají jako hlavní starosti kde sehnat benzín, SIM kartu a ... vodku. Ve dvou lidech za 60 dní vytáhnout 30 l vodky, no nevím, jestli se to ještě dá považovat za "preventivní" štamprličku na desinfekci útrob. Stejně tak popis samotné cesty není nic moc, o krajině, lidech, přírodě, se toho čtenář příliš nedozví, asi nejzajímavější pasáží z tohoto pohledu tak zůstává návštěva Černobylu.
Grafické zpracování knihy není špatné, tohle Jota umí, a tak je mi trochu záhadou, proč pro umístění mapy cesty nebyla využita třeba předsádka knihy. Jakási mapa Eurasie na předsádce v reliéfu je, ale je to pouze obrys bez vyznačení čehokoliv. Mapa cesty je v knize ve fotopříloze v podobě fotografie rozměru cca 10x15 cm, ve které někdo asi v Malování docela tlustou červenou čarou tak nějak přibližně vyznačil trasu. Už jenom pěkná mapa na předsádce s vyznačením trasy pozvedává každou podobnou knihu zas o něco výš. Způsob, jakým autor jedná s lidmi, které potkávají (nejčastěji úředníky, celníky) se mi taky zdaleka ne vždy zamlouvá.
Jednoznačně zklamal pravopis, chvílemi jsem docela trpěl. Od těch drobnějších chyb - chybějící či špatné předložky, předpony ve slovech přes hrubky v jednotlivých slovech ("vysutý" most už tu někdo zmínil, "itynerář" je taky docela silné kafe), podmiňovací způsob - "aby jste", "aby jsme" a shodu podmětu s přísudkem - to mě osobně dost vytáčí, až po takové podivné výrazy typu "převodovkový olej", já teda znám převodový. Jestli za jazykovou korekci tohoto rukopisu někdo dostal od Joty zaplaceno, tak vyhodit a já se hlásím, že bych se toho ujal, myslím, že tak 98 - 99% pravopisných nesmyslů bych na jedno přečtení odhalil a opravil. Měrná soustava autorů, měřící vzdálenosti na Brno a výšky na Sněžku je také velmi svérázná a když se dostali do hor, fakt mě moc nebavilo to přepočítávat.
Závěrem bych to shrnul asi tak, že je to kniha, která má zajímavý námět - zajímavou cestu, autoři asi zažili mnoho zajímavých zážitků, jen to zpracování poněkud pokulhává. Osobně to vidím určitě ne na víc jak na tři *, je to kniha, kterou se nebudu po přečtení stydět poslat někam dál do bazaru, nemyslím si, že by to byl nějaký skvost v knihovně.
Kniha se mi moc zamlouvala a čtení bylo velkým zážitkem, už z důvodu, že je psaná ve stylu deníku a rozdělená na jednotlivé cestovní dny. Líbí se mi i styl psaní, kdy se člověk od srdce zasměje, ale i chvilkami trne a tak by to mělo být. Klobouk dolů, že se pustili na takovou cestu a ukázali, že se dá jet i se starým vozem a užít si nevšední zážitky, trampoty a i legraci.
Pro mě to má ještě i hodně osobní vazbu na uvedenou ŠKODU 100, protože to byl první vůz, který jsem po obdržení řidičského oprávnění řídil, takže i nostalgie.
Sice jsme našel pár gramatických a pravopisných chybiček, ale to mi na celkové atmosféře v podobě cestování v duchu s nimi vůbec nevadilo.
Pokud máte rádi nevšední cestovatelský zážitek, tak tuto knihu vřele doporučuji.
Za mě trochu zklamání, rozhodně jsem čekala víc. Na první pohled se mi líbila obálka i grafické zpracování, cestopisy mám ráda a letmé nahlédnutí do obsahu slibovalo, že by to mohla být fajn volba pro novou knihu v rámci letošní Čtenářské výzvy.
Jako první mě zarazilo obrovské množství překlepů, gramatických a pravopisných chyb - chybějící čárky v souvětích, záměny předložek "s" a "z", špatné skloňování zájmena "ona" a další věci z jazyka českého pro základní školy. Tím spíše, že kniha vyšla ve známém nakladatelství, kde bych předpokládala kvalitní jazykové redaktory... sem tam se chybička vloudit může, ale tady je toho tolik, že na to padla jedna hvězda.
A ta druhá? Mám ráda cestovatelské knihy, v nichž cestovatel projevuje alespoň elementární dávku úcty ke kulturám a národům, které navštěvuje, i když se mu některé zvyky nemusí líbit, ba může je dokonce kritizovat. Tady mi připadalo, že pro naše dva cestovatele je nejdůležitější, kde koupí levně vodku, SIM kartu s daty a benzín. Sice se setkávají s místními lidmi, kteří jim v různých náročných situacích, ale zjednodušeně řečeno, kdo jim pomůže, je fajn, dají mu nálepku a nějaké tretky, naopak vojáci nebo policajti, co je zastaví, jsou u nich debilové. Asi nikdo není nadšený, když při cestách do exotických zemí musí vybalit celý batoh nebo kufr auta, ale tak to prostě je a nemá smysl se nad tím rozčilovat. A z popisu cestování po Rusku byl patrný dost velký despekt vůči této zemí – pak nechápu, proč tam vůbec jeli.
Takové to "my jsme borci, kdo je víc", mně prostě vadí. Přitom cestovatelský výkon, to jak Daniel dokázal na autě spoustu věcí sám opravit, i odvaha vydat se ve škodovce 100 tak daleko, skutečně zaslouží obdiv. Stejně tak schopnost o vše se cestou postarat (i když občas mi oba cestovatelé připadali trochu rozmazlení svými nároky na jídlo). Ale trochu víc skromnosti by knize určitě neuškodilo. Taky mě vytáčelo neustálé líčení toho, jak všude kupovali vodku a když ji náhodou nesehnali, byli pěkně naštvaní. Cestou vypili 30 litrů, tj. půl litru denně - připadalo by mi to moc, i kdyby jedním z cestovatelů nebyla žena. Myslím, že dr. Karel Nešpor by řekl, že už byli závislí na alkoholu a že možná i proto byli pořád vysmátí :-). Ano, dobrá nálada je fajn, překážky se tak lépe zvládnou, ale co je moc, to je příliš. Vzpomínám na různé cesty u nás i v zahraničí, v horku i zimě, pěšky, vlakem i autem. Alkohol "na dezinfekci" byl samozřejmostí, ale to, co měli naši dva cestovatelé na den, nám při třech až pěti lidech stačilo tak na týden. A taky by nás nenapadlo tahat s sebou do Ruska dron a divit se, že nás kvůli němu někdo zastavuje na hranicích, natož nechávat cenné věci bez dozoru na parkovišti, byť jen 10 m od nás. Na druhé straně ovšem musím ocenit, že se i o vylíčení těchto přešlapů cestovatelé podělili :-).
Když to shrnu - pro někoho, kdo by se chtěl vydat do zemí bývalého SSSR a Mongolska určitě užitečné, jistě jsou tam informace, které v průvodcích nenajdete, ale samozřejmě je potřeba mít i další zdroje informací. Pro pobavení taky fajn, ale pokud čekáte něco hlubšího, nějakou literární hodnotu – tak to tady bohužel nenajdete. Jedna z mála knih, kterou po zakoupení za plnou cenu v knihkupectví po přečtení pošlu dál.
Kniha byla pro mě velkým zpestřením, po dlouhé době jsem se dost zasmála. I když se našli méně záživné pasáže, ale celkově byla kniha čtivá.
26 077 ujetých kilometrů,na kterých prožijete mnohá dobrodružství a zjistíte,že je všude dobře,ale nejsilnějším zážitkem z každé cesty je návrat do garáže.Vaše Barča,balšoj geroj!.65%.
Deníček 63 dnů dlouhé cesty ve stylu jet - jíst - opravovat - nakupovat - spát, proloženo pár nemocemi (lidí, auto stonalo a sténalo pořád, což se dalo čekat) a několika zajímavostmi na cestě. O lidech, místech a zemích se nedozvíme skoro nic, taková pidimapa cesty je ukrytá na předposlední stránce fotografické přílohy. Plus předem vložená část stručného popisu cest na Ukrajinu a Nordkapp (nevěřila jsem údaji o 200 m pod mořem u krátkých silničních tunelů - a ono je to ještě horší: nejhlubší je 287 m p.m.!).
Čeština s hrubkami (kdepak "vysutý most"), i vložené pojmy zejména z ruštiny podivné (tu nezvládli ani čučut, natož "šut šut"). Fotky odpovídají obsahu - auto, reklama, vedoucí výpravy-řidič a spolujezdkyně-navigátor.
Nenadchlo - to je snad hlavně pro sponzory a samotné účastníky. Ale závidím těm cestovatelům skvělou náladu a pohodu, neboť se vlastně pořád usmívají, smějí až řehtají, což je nesporně podstatný základ pro zvládnutí všech nepříjemností, zádrhelů, kalamit až katastrof na takovéhle cestě (samozřejmě s pořádnou dávkou fištrónu, zručnosti, zkušeností, ale také asertivity, mnohdy až drzosti).
Skvělé čtení!
Manželé Urbanovi absolvovali dlouhou cestu - a tím nemíním jen jejich expedici, ale i cestu literární. Zatímco první cestopis byl tak trošku rodokaps (byť také skvělý!), tahle publikace působí už přímo reprezentativně. Pevná vazba, kvalitní papír, množství fotografií a povedená grafická úprava umocňují hodnotu psaného textu. Záhadou pro mě ale zůstává činnost jazykové a možná i odpovědné redaktorky - překlepy nejsou výjimkou a gramatickými chybami se stránky jen hemží.
Kniha je to určitě moc zajímavá. On už samotný nápad jet takovou trasu s takto starým autem vyžaduje velkou odvahu. V úvodu knihy jsem si myslel že se občas budu ztrácet ve slovníku Urbanovi rodiny, ale rychle jsem si zvykl. Také jsem si myslel že mi jako člověku co alkoholu tolik nevypije bude vadit množství vypité vodky, protože to je skoro každý večer, ale nestalo se. Zážitky z cest a zajímavě popsané chování lidí napříč státy a to jak to kde vypadá překonalo tech par vypitých butylek vodky. Kniha je také vesměs kritizována za množství gramatických chyb, ale nepřišlo mě to tak hrozně. Mockrát jsem se upřímně nasmál a manželé Urbanovi mě tak nějak padli do noty. Po najíti jejich webových stránek jsem zjistil že Barča ( Škoda 100) z knihy byla letos ve světě naposled. RIP hrdinné auto!