Velká čtyřka
Agatha Christie
https://www.databazeknih.cz/img/books/56_/56202/bmid_velka-ctyrka-skh-56202.jpeg
4
533
533
Hercule Poirot série
< 5. díl >
Hastings se po roce a půl dostává kvůli práci z Jižní Ameriky do Londýna a ihned se vydává za Poirotem. Ten se však právě připravuje na cestu do Ria za zakázkou. Plány mu ale překazí neznámý muž, který k němu vpadne do pokoje a ještě než se zhroutí, napíše na papír číslo 4. Když se probere, vypráví cosi o Velké čtyřce. Tři osoby jsou známy, ale kdo je záhadnou čtyřkou? Poirot si uvědomuje, že jeho cesta do Ameriky ho měla jen odlákat pryč z Anglie. Vydává se tedy na stopu čísla čtyři...... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi Romány
Vydáno: 2001 , Knižní klubOriginální název:
The Big Four, 1927
více info...
Přidat komentář
Agatha Christie a Hercule Poirot nikdy nezklamou. :-) Neobvyklý, ale opět zajímavý případ.
Takové malé připodotknutí (aneb 2. část komentáře).
Před několika dny jsem se tady pozastavoval nad tím, jak je možné, že Velká čtyřka tak výrazně vybočuje z dobře rozjeté poirotovské řady a proč je tak jiná (a tak horší!) než předešlé díly série. Odpověď na své otázky jsem našel včera při četbě knihy "Agatha Christie: Životopis" od Janet Morganové.
Rok 1926 patřil ve spisovatelčině životě asi k těm nejhorším: zemřela jí matka, což Agatha nesla velmi špatně, a navíc s Archiem prožívali vážnou manželskou krizi – její muž se přiznal k nevěře a dožadoval se rozvodu. Tyhle dvě události vedly k Agátinu nervovému zhroucení, které vyvrcholilo jejím pověstným desetidenním zmizením – a následnou obrovskou mediální (bulvární) smrští, které nešlo uniknout. A aby toho nebylo málo, tlačila ji smlouva s nakladatelem, podle které musela odevzdat další rukopis do tisku.
Janet Morganová k tomuto ve své knize poznamenává: "Velká čtyřka představovala nouzové řešení: byla to kompilace posledních dvanácti povídek s Poirotem, které vyšly ve "Sketchi". Agatha je sestavila na Campbellův návrh a s jeho pomocí. Kniha se prodávala dobře, ale hrdá na ni Agatha nebyla." (Tolik Morganová.)
Patnáct let poté se Agatha k tomuto těžkému období svého života vrátila v jednom ze svých dopisů: "…Místo toho jsem musela vyprodukovat tu mizernou Velkou čtyřku a pak se silou vůle donutit, abych napsala Záhadu modrého vlaku…"
Čímž se všechno vysvětluje, jak by řekl poručík Columbo…
Celkově osmá autorčina kniha (z roku 1927), pátá ze série "Hercule Poirot".
Už jsem to tu řekl několikrát: Christie je nepřekonatelná v komorních (vztahových) příbězích, kde se pracuje s detailem a železnou logikou – a naopak v akčně hektických dobrodružkách klesá do hlubokého podprůměru.
Upřímně tomu moc nerozumím: Proč paní Christie konzistentního a do detailu propracovaného salónního Hercula Poirota (viz předešlé díly: Záhada na zámku Styles, Vražda na golfovém hřišti a Vražda Rogera Ackroyda) musela najednou, v páté části série, přetransformovat do neohroženého oknírkovaného Jamese Bonda, který ve zběsilém tempu všemi možnými dopravními prostředky, včetně torpédoborce, křižuje Evropou a snaží se dopadnout padouchy, kteří chtějí ovládnout Zeměkouli? (Zvolání: "Musíme okamžitě vyrazit, Hastingsi", by mohlo být mottem knihy.) Agátě bylo v době vydání románu už 37 let – a ona jakoby pořád hledala svoji literární polohu – aniž by tušila, že už ji dávno našla.
Je svým způsobem sympatické, že se autorka znovu a znovu pokoušela kráčet po nevyšlapaných cestičkách, nicméně čas ukázal, že do černého mířily hned její začátečnické nástřely (první díly poirotovské série) – zatímco anomálie typu Velké čtyřky cílily často mimo střed – a někdy dokonce minuly i terč.
Román, ve kterém si logika vybrala oddechový čas, je nadupán nervním a roztěkaným dějem plným zvratů, převleků a měnění vzhledu, dějem plným roubíků, pout a úniků v poslední vteřině (Poirota se dokonce pokusí zabít i padajícím stromem), dějem plným mdlob, chytání se do pastí a vysvobozování se z pastí – takže to celé silně zavání odérem brakovitosti. Možná byla tahle detektivka míněna jako jakási humoreska (a potom je samozřejmě chyba ve mně, že jsem to náležitě neocenil), ale já se prostě nedovedu naladit na podobně pitoreskní vlnu, plnou groteskních gagů – a (abych reagoval na Čefův příspěvek) asi nedovedu být ani uznalým a shovívavým čtenářem… Prostě proto, že si myslím, že i humoristický román musí být postaven na logických základech – a zde celý ten padoušský motiv Velké čtyřky působí jako naprostá pitomost.
(Dokonce jsem uvažoval, jestli by knížka neměla dostat visačku "sci-fi" – viz "nové zbraně na bázi magnetické přitažlivosti", "série podivných havárií ponorek a leteckých neštěstí…", či "experimenty se soustředěním volné energie se zaměřením paprsků obrovské intenzity…" atd.)
Zvláštní kapitolku tvoří silně přepjaté vyjadřování, odkazující na literaturu spodnějších pater: při každé příležitosti tu někdo "nevýslovně trpí", dívá se "planoucím pohledem", který vždy "mrazí až do morku kostí", obličeje jsou zde "zkroucené vztekem a nenávistí", z očí na každé stránce "sálá vražedný žár", Hastings se často "svíjí v bezmocných mukách", Poirotovi zase "lezou oči z důlků" – a korunu tomu dávají "ďábelští Číňané"…
Abych to shrnul: Za mne velké NE. Protože – přes všechny výhrady, které k románům Agathy Christie občas mívám – je mi vždycky mnohem bližší Poirot, který si voskuje knír a bojí se průvanu, než Poirot vyskakující z vlaku a spouštějící se po břečťanu z okna vily.
Kniha je psána v ich formě z pohledu Hastingse. Oproti jiným titulům se mi zdál Poirot až trochu namyšlený a děj až příliš (možná až zbytečně) akční.
Úplně jinak pojatý Poirot. Je tu až akční, převléká se, padne do pastí... Starý dobrý Poirot mne baví mnohem víc. Tento byl bližší Sherlocku Holmesi. Mrzi mne, že se čtenář o té světové velmocí Velké čtyřce nakonec vlastně nic nedovídá. Agatha Christie má lepší vyobrazení charakteru, děje, záhada vražd při komornějším rozestavení, světová špionáž jí moc nesedí. Ale palec nahoru, že to zkusila.
Návrat jedinečného kapitána Hastingse na scénu je samo o sobě velkým plusem. A celkově to nebyla taková "hrůza", jak je popisováno níže, to vůbec ne. Jen je to na Agathu překvapivě jiné a nezvykle plné opravdové akce, s hlavním hrdinou ve středu dění. Je ale pravda, že ono zločinecké seskupení by zasloužilo více pozornosti a popisu, a pak bychom se opět mohli dostat někam jinam. Závěr mi pak přišel dost ukousnutý, vlastně na dvou posledních stránkách rázně vyřešeno. Nenudil jsem se ale ani chvíli, čtivě šibalka Agatha psát rozhodně umí.
Zatím nejslabší příběh.. nebavilo mě to a přiznám se, asi ve 3/4 knížky jsem číst přestala..
Super detektivka. Takové detektivky mě baví, bylo to opravdu napínavé. Akorát ten Hastings mě kolikrát štval, jak byl lehkomyslný.
Poirot po kontaktu se záhadným cizincem přijímá myšlenku nadnárodního spiknutí a stává se z něj akční agent, dychtivý zničit Velkou čtyřku, která si hodlá podrobit svět pomocí zločinu a nastolit nový společenský řád. Má čínský a francouzský geniální mozek a americké bohatství a pak toho čtvrtého s proměnlivou identitou. Poirot se úplně klidně převléká za pobudu, obětuje knírek a způsobí si viditelnou jizvu, aby se mohl vydávat za své vlastní dvojče. Je to zkrátka jiný chlapík než ten přepečlivě upraveny detektiv, který nosí v kapse kartáček na šaty, jak ho známe všichni. Velká čtyřka byl asi Agatin pokus vydat se cestou akčního hrdiny, a je dobře, že v něm nepokračovala (ale nejsem znalec, možná ještě na něco podobného v téhle sérii natrefím). Takových agentů je, kdežto Poirot se nakonec vyvinul velmi osobitě. Je to dobře napsaná detektivka, jen v ní vystupuje jiný hrdina, než na kterýho jsem zvyklá.
Poirot bojuje proti celoplanetárnímu spiknutí a stojí ho to hodně – musí být vlastním dvojčetem a dokonce i zemřít jako Sherlock Holmes. Nepřátelé jsou prefíkaní, mají neomezené možnosti, možná i atomovku a všude své agenty, takže i Hastings je stále v nebezpečí a to ještě musí poslouchat četné narážky Poirota na svojí vynikající inteligenci. Autorka jakoby předjímala druhou světovou válku a čtenáři té doby museli asi být z toho paf, takže jim třeba nevadily četné dějové kotrmelce, které v nás už dnes vyvolají jenom pobavený úsměv dosti shovívavého čtenáře.
Slabsi pribeh, za precteni jsem rada, ale vylozene napinava detektivka to neni. Jako prvotinu od Agathy bych doporucila neco jineho. Pro nekoho, kdo ma prectenych vice pribehu od teto vyborne autorky detektivek, tak do sbirky je samozrejme i tento pribeh vhodny.
Kniha měla úplně jiný děj, než jsem od Agathy zvyklá, přesto mi tam něco vadilo. Po druhé si ji nepřečtu
Autorka se pokusila o něco netradičního, ale dle mého názoru jí to příliš nevyšlo. Mám raději klasického Hercula.
Knížka se četla velmi dobře, je to moje první Agáta, tak nemohu porovnávat s ostatními, ale za mě čtivé a určitě zkusím i další.
Pro fanoušky Agathy nepochybně zklamání, protože to není klasická Agatha. Spíš mi to přišlo silně inspirované nedlouho předtím vyšlým Bull-Dogem Drummondem, včetně některých obšlehnutých prvků. Nicméně zábava to byla ve finále skvělá.
Štítky knihy
detektivní a krimi romány záhady tajné společnosti, organizace, spolky Hercule Poirot
Autorovy další knížky
| 2017 |  Deset malých černoušků |
| 2003 | Vražda v Orient-expresu |
| 2004 | Smrt na Nilu |
| 2001 | Záhada na zámku Styles |
| 2016 | Neočekávaný host |
Mám paní Christie moc ráda, je báječná spisovatelka detektivek v domácím a rodinném prostředí, ale prostě není dobrá spisovatelka špionážních příběhů. Ani Hercule Poirotovi příběh nesluší a jaksi neodpovídá. Příběh neurazí, nicméně ke klenotům práce paní Christie nepatří (ovšem v porovnání s dnešní zběsilou literární produkcí stále skvělé).