Velká hra Mary Wardové

29.09.2022

Když jsem v samém závěru tohoto chytrého a čtivého životopisu, v okamžiku rekapitulace před odchodem sestry Mary na věčnost, viděl v knize citovaný Žalm 24 („Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě? Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí, ten, kdo nezneužije mou duši, ten, kdo nepřísahá lstivě. Ten dojde požehnání od Hospodina, spravedlnosti od Boha, své spásy.“), tak mě to v první chvíli hodně překvapilo, ale v druhé chvíli jsem si uvědomil, že to vlastně nic až tak překvapivého není. Zmíněná pasáž se mi totiž v mysli opakovaně objevovala při čtení Bílé Vody – a Velká hra Mary Wardové má přes všechny nepodobnosti vlastně s Bílou Vodou mnoho společného. Boj autenticky zbožných žen proti zkostnatělé církevní vrchnosti.
Že sestra Mary narážela na protivenství v alžbětinské Anglii by se dalo pochopit, když se nepřátelsky chová náš náboženský nepřítel, je to nepříjemné a ohrožující, ale v realitě raného novověku svým způsobem vlastně logické (neschvaluji to, jen konstatuji). Ale když se klacků pod nohy dostává vroucně věřící a po službě Bohu toužící ženě od svých vlastních, a když to navíc ani není z důvodů věroučných, ale pro různé politikaření a pletichaření... No, bylo to hodně smutné čtení a hodně smutné bylo také vědomí, že se v čase nic moc nemění, že se část církevní hierarchie pořád stará prostě právě jen o církevní hierarchii a své místo v ní. „Na naše notáře a sekretáře je krátký i Duch svatý,“ říká v románu sestře Mary jeden z jí nakloněných kněží a vystihuje tak mimo jiné i můj pocit z nedávného kontaktu s jedním českým duchovním v Římě.

Román je ale v mých očích nejen o mužích potlačujících aktivní ženy, to bych ho nepatřičně zploštil a redukoval. Je pro mě hlavně o napětí, které obecně vzniká ve věřícím člověku, když se v něm střetne jeho touha být poslušen své matce církvi (nebo heteronomní autoritě obecně), ale zároveň cítí silné vnitřní povolání k něčemu, co je s pravověřím (nebo oficiálními postoji obecně) v rozporu. Což je stav, který v lidech musí nutně vyvolávat spirituální a někdy bohužel i psychické krize, protože to nemůže lidskou duši než trhat na dva kusy. John Henry Newman (ve svém slavném výroku: „Kdybych měl – což je nanejvýš nepravděpodobné – pronést přípitek na náboženství, připil bych na papeže. Ale nejdříve na svědomí. Potom teprve na papeže.“) i Katechismus ctí primát vychovávaného svědomí, s tím by Mary Ward souhlasila a ráda by se tím řídila. Ale nedostala šanci. Tak snad jí může být útěchou, že alespoň byla inspirací a vzorem dalším generacím a že jí historie dala za pravdu.

No, a pro čtenáře, kterým se nechce mudrovat nad vztahy v katolické církvi včera, dnes a zítra, je Velká hra prostě moc dobře napsaný a poctivě vyprávěný román o zajímavé historické osobě, která svojí houževnatostí, pokorou a dobrotou inspiruje přes odstup stovek let i nás: „Já lásku neprodávám. Ne za peníze, ne za dík, ne za chválu. Musíme se učit dávat, děti, všechno jiné je obchod.“