Velký bůh Pan
Arthur Machen
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/115817/bmid_velky-buh-pan-VTN-115817.jpg
4
32
32
Novela založená na představě, že Pan, mocný bůh lesů, lovců a přírody, nezemřel a ze svého skrytého pohanského světa vysílá anděly zla, kteří opanovávají některé jedince svou magickou mocí. Odráží se tu pojetí Pana jako symbolu absolutna u mystiků, kteří vycházeli z chybného odvození jména Pan od řeckého pan (vše), místo od paein (pást). V podtextu tohoto příběhu o tragédii zavrženého rozumu a nespoutané vitality jako by ožívaly děsivé výjevy z anglickéhé gotického románu či z obrazů Bosche, Grünewalda, Füssliho, Dalího... Chirurgický zásah do mozku dá jedné z hrdinek schopnost uvidět boha Pana, čili dohlédnout na dno vlastní duše, do nevědomí, kam nepronikne světlo rozumu a kde přetrvává animální síla.... celý text
Literatura světová Horory Novely
Vydáno: 1992 , Nakladatelství MorOriginální název:
The Great God Pan, 1894
více info...
Přidat komentář
Naozaj výborné. Plíživá hrôza presne v štýle mnohých Lovecraftových prác, ako napríklad môj obľúbený Prípad Charlesa Dextera Warda. Nejde tu o šokujúce pointy, zvraty, či drsné scény, ale o to pomalé, dekadentné rozprávanie a ťaživú, nepoľavujúcu atmosféru. Kto má tento štýl rád, bude veľmi spokojný. U mňa záujem o Machena razom stúpol.
Arthur Machen, přísedící Stokera a Yeatse, arcikníže ďábelské fantastiky a zasvěcenec minimálně třetího kruhu čtvrté třídy poddodílu lambda, jehož jméno s úctou zmiňuje i Jitro kouzelníků, nechává čtenáře ve virtuózní hře náznaků bloudit šerosvitem katedrál děsu se vší rafinovaností Stop Hrůzy: „Co vím, je dost zvláštní a hrozné, ale to, co existuje mimo tyto mé vědomosti, jsou temnoty a hrůzy ještě hroznější a neuvěřitelnější, než o jakých vyprávěla kterákoli hrůzostrašná historka u krbu za zimních nocí...I strach a hrůza z přicházející smrti, myšlenky člověka, který stojí v ostrém ranním povětří na černém lešení, svázaný, a ohlušen duněním zvonu čeká na popravu – to vše je ničím ve srovnání s tímto zde.“
Vskutku.
Jádro povídky ovšem znepokojivé je. A to odvěce; „...všechno jsou jenom sny a stíny. Stíny, co zakrývají našemu zraku skutečný svět. Existuje reálný svět, ale ten je za tímto klamným přízrakem..“
éééé, takže 3 ***?
Je to docela roztomile strašidelné, ale asi by bylo zajímavější, kdyby se všichni, co se setkají s Panem, hned sami nepozabíjeli :-)
Starý dobrý horrorový příběh. Tajemný, napínavý, ve své krátkosti silný a úderný. Sice jsem chvíli tápal, kam to dojde, ale závěr hezky zapadne. Prostě stará dobrá klasika, napsaná hezkým jazykem s perfektní atmosférou.
Zvláštní temná jednohubka. Klidně mohla být o kousek delší, ale i tak to bylo fajn.
Horory nejsou můj šálek kávy (zato miluju fantasy), jenže tenhle krátký příběh vzbudil na jedno odpoledne moji zvědavost :-) ...
... stačilo jen pár slov ... vplula jsem do příběhu a získala pocit, jako by se nic nedělo a přesto ... jako by se dělo všechno ... někde pod povrchem, kam nevidíte ... jen tušíte, dohadujete se, cítíte to, vnímáte ... se objevuje zmínka o zlu ... najenou přesně chápete, co tím Mr. Clark myslí, když říká: „jsem jako cestovatel, jenž pohlédl zvědavě do propasti a se strachem uskočil zpět. Co vím, je dosti zvláštní a hrozné, ale mimo mé vědomosti jsou temnoty a hrůzy ještě hroznější, neuvěřitelnější“
... a taky, že „vše –ano, od hvězdy, jež objevila se právě nad námi na obloze, až k pevné půdě pod našima nohama – pravím vám, že to vše jsou jenom sny a stíny: stíny, jež zakrývají našemu zraku skutečný svět.“ ...
... Vaše mysl horečně uvažuje, probírá se „známými směry a cestami, které jste již stopovali stokrát“ ... a pak se Vám objeví „velká pravda a ... uzříte ... ohnivými čarami narýsovaný celý nový svět, neznámou zemi; pevniny a ostrovy a veliké oceány, po nichž ještě žádná loď neplula (pokud vím) od té doby, kdy první člověk otevřel oči a spatřil slunce a hvězdy na nebi a klidnou zemi pod sebou.“
„Dejme tomu, že některý elektrofyzik pozná dnes náhle, že on a jeho přátelé si hráli pouze s oblázky a považovali je za základy světa; dejme tomu, že tento člověk shlédne, jak se nezměrné prostory otevírají jeho proudu a jak lidská slova letí dále, až k slunci a za ně, do světů, jež jsou za ním, ... a uvidí ... nevyslovitelnou propast, zející hluboko mezi oběma světy, světem hmoty a světem ducha.“
... bylo to docela zajímavé čtení, ... setkání s představou zla ... ničícího tělo i duši ... takže Vážení, já si vezmu autorovu radu k srdci: „až skončíte ...vypuďte vypravování z mysli. Ani si radši na ně nevzpomeňte, ... jinak toho budete litovat“ :-).
Autorovy další knížky
| 1994 |  Bílí lidé |
| 1992 | Velký bůh Pan |
| 2019 |  Temnota nepomíjí |
| 2017 | Hrůza |
| 1999 | Otevření dveří |
Příliš viktoriánské a narativně archaické. Na tak komorní děj také dost postav, což je matoucí. Příliš mnoho londýnských klepů a příliš málo mystéria či děsu. Když už dojde na popis strašlivých událostí, podobě jako Lovecraft, který se k Machenovi sám hlásil, opakuje autor zažitou a autorsky línou mantru o "nepopsatelném děsu". Jenže z takové nepopsatelnosti si jako čtenář neodnesu nic, leda tak oči v sloup.
Odhlédnu-li od zastaralé formy, vadilo mi nejvíce to, že chování postav mnohdy nedává logiku. V jednom okamžiku hrdina popisuje, jak mu hrozné noční můry, bezbožné ohavnosti a úzkost, jakou mu vidiny Pana přinášejí, zcela zničily život. O dva odstavce dál se ale bez okolků rozloučí, popřeje dobrou noc a jednoduše odejde domů jakoby nic. Horor je to tedy jen velmi povrchní.
Jako v případě obdobně zastaralého a "děsivého" Obrazu Doriana Graye (který je ale literárně o dost výš) se na Velkého boha Pana zkrátka lépe vzpomíná, než jak se skutečně čte. Snad proto ho King označil za "možná nejlepší hororovou anglicky psanou povídku": zahrabal v paměti a vytáhl Pana, klasiku žánru, o které jako autor nejspíš sám hodně přemýšlel. Opravdu bych se ale divil, kdyby ho četl vícekrát než jednou.