Velký, nepochopitelný hlad
Thomas Bernhard
Soubor Bernhardových nejranějších prozaických textů – většinou novinových příspěvků z let 1950 až 1956 – je poprvé takto souhrnně představen českému čtenáři. V těchto prózách je zřetelný vliv Bernhardova dědečka, spisovatele Johannese Freumbichlera (1881–1949), neboť jsou ještě plné vztahu k idylickému venkovu. Literární identifikace se světem venkova, představující v padesátých letech už poněkud anachronický mýtus v opozici k městu, nám pomáhá pochopit zaujetí, s nímž autor v pozdějším díle ničí venkovskou idylu. K těmto raným prózám je přiřazen fragment Ital (1964), který Bernhard později ještě rozvinul v románě Vyhlazení (1986). Závěrečnou povídku, napsanou původně pod názvem Listonoš (vyšla 1963), autor později pozměnil a vydal pod názvem Kulterer (1969).... celý text
Přidat komentář
vetina povidek na me pusobila jako jakesi mensi nacrty vetsich, velkych umeleckych del. Fragment z Itala je uzasne pestry a vnitrne drasajici. Pri cteni posledni povidky s nazvem Kulterer jsem si uvedomila, ze Kulterer je onen vypravec, ktery mi predlozil sve povidky z vezeni. A pak mi doslo, ze chci zase cist Mannova Doktora Fausta a Hesseho Stepniho vlka, protoze Bernhard je pokracovatelem techto velikanu, ktere dohromady spojuje nemcina a svet hlubokych myslenek, podivnych setkani, velkych chyb a vzkriseni.
Velmi překvapivé. Bernhard s nevídanou vlídností popisuje všechno, na co pak v pozdější tvorbě hází bláto. Kniha OK, tak vlažně OK, je to něco jako ten úplně realistický pecen chleba z Dalího rané tvorby - jsem ráda, že vím, že kdysi namaloval i něco takového, ale nevracela bych se k tomu.
Nejvíc zaujala povídka Kulterer.
Štítky knihy
rakouská literatura výbor z díla
Náměty povídek jsou dobré, ale jejich zpracování provází jistá bezradnost. Postavy nemají sílu vzbudit emoce.