Velký švindl: Krymská válka 1853-1855

03.03.2022

Ide o slusne knihu, ktora nam umozni nazriet do danej problematiky, kde je vysvetlene, preco vojan vznikla a preco sa do nej zapojili dane europske velmoci. Mozno som cakal lepsie opisane podmienky vojsk oboch bojujucich stran, ktore boli katastrofalne, ale ako hovorim, citatel pochopi priciny vzniku vojna a jej samotny priebeh.

30.05.2021

Celkem dobře napsaná knížka o Krymské válce, před lety jsem četl obsáhlejší ruskou Krymskou válku od J. V. Tarleho – ta mě vtáhla do událostí, přečetl jsem ji rychle. Tady u české Krymské války jsem tam nějak „přešlapoval“ na místě. Nelákalo mě to příliš číst dále. Kniha je dobře napsaná, přibližuje vše, co tomu předcházelo, popisuje všechna bojiště i ta okrajová jako dobytí Karsu a nebo obranu Petropavlovsku.
Jak je níže zmiňováno, hlavním nedostatkem je absence map. Hlavně ve fázi, kdy se popisuje, kdo se kde vylodil, kudy byl veden útok na kterou baštu apod., hodila by se přehledná mapka.
Někdy mě mátly některé informace o britských velitelích. Na jedné stránce jsem například četl o admirálu Loydsovi, o dva odstavce dále se dozvídám o úmrtí kapitána Loydse a o další dva odstavce dále se píše, jak zkušený kontradmirál Loyds byl. Byl to jeden a ten samý člověk?
Každému, kdo má rád historii knížku doporučuji Pomůže i pochopit, proč Rusové pořád považují Sevastopol za svůj.

10.03.2021

Kniha je poměrně čtivá a pomáhá vcelku podrobně nahlédnout do historie polozapomenuté války (u nás v podstatě úplně zapomenuté) - neomezuje se jen na vojenské operace a poměrně hodně prostoru věnuje i politickému pozadí a vývoji techniky.

Kniha má z mého pohledu 2 větší nedostatky - První je absolutní absence map, která značně snižuje čtivost některých pasáží a vřele doporučuji si je vždy někde dohledat.
Druhým nedostatkem je opakování - kvůli autorovu stylu psaní si některé věci přečtete dvakrát i třikrát, někdy třeba i jen několik stran od sebe. Možná to někomu nevadí, ale mě to hrozně rozčilovalo.

16.12.2020

I krymská válka patří ke konfliktům, které u nás byly před lety poněkud „upozaďovány“, protože podobně jako ve válce s Japonci na začátku minulého století Rusové prohráli. Takže se zmiňovala okrajově heroická (jako vždy) obrana Sevastopolu, které se zúčastnil L.N.Tolstoj. Srozumitelně a v odpovídajících podrobnostech popsaný konflikt včetně jeho kořenů a důsledků je skoro dokonalý.

Ono popsat moderní válku (a ona to asi první moderní válka skutečně byla), je čím dál tím složitější a vůbec nejhorší je zachytit časové souslednosti, což se týká hlavně široce pojatých námořních akcí vlastně na celé severní polokouli. Koordinace akcí v té době byla stále ještě dost problematická, už sice fungoval telegraf, ale k onlajnu to mělo ještě zatraceně daleko.

Stejně problematické jsou motivace všech pěti hlavních aktérů. Jistě – Rusové se pod heslem svobody ujařmených pravoslavných balkánských národů (Srbové ale byli už prakticky nezávislí, stejně jako Řekové, v zásadě i Černohorci a obě rumunská knížectví byla autonomní odjakživa) cpali do Středozemního moře, Britové jim v tom chtěli bránit. Turci se oprávněně obávali, že si Rusové jejich chřadnoucí kdysi velmoc rozparcelují a Piemont si chtěl vytvořit prostor pro plnohodnotnou účast v „koncertu“ evropských zemí, což by mu umožnilo (tedy hlavně nesporně geniálnímu Cavourovi) vyhnat Habsburky z Apeninského poloostrova a sjednotit Itálii.

A úplně mimo jsem byl v případě motivace Francie, resp. Napoleona III. Co mohl touhle válkou získat? Přízeň francouzských katolíků a kléru? Podíl na kořisti po „nemocném“ muži na Bosporu? Nebo se chtěl včerejší republikán, levičák a karbonář, který vytvořil další totalitní režim ve Francii, pomstít za svého strýce aspoň Rusům? Přitom do války táhl po boku země, která jeho „velkého“ strýce dokázala porazit, ale hlavně se s ním nikdy nepaktovala. Za co položilo sto tisíc francouzských vojáků a námořníků svoje životy na pobřeží Černého moře? Nakonec, jednalo se o podobnou „akci“ jako bylo později Mexiko. Francie už prostě přestala být velmoc prvního řádu, ale Napoleon III., ale i Francouzi (referendum, které ho „udělalo“ císařem až příliš evokuje plebiscit, kterým se stal Hitler „vůdcem“ o osmdesát let později) si to nějak nebyli schopni uvědomit a připustit, což si nesou dodnes. Francouzský útok na část vnějšího opevnění tak, aby byl dobyt v den výročí bitvy u Waterloo připomíná zase onu Velkou vlasteneckou válku a ono dobývání měst na počest rudých svátků.

A tak nezbývá, než se zamyslet nad všeobecnou neschopností, kterou všichni aktéři předvedli. Někteří víc, někteří méně. Obzvlášť smutně vypadalo působení britských ozbrojených sil, nepochopitelný polostředověký systém obsazování velitelských míst z řad britské aristokracie jak v námořnictvu, tak v pozemním vojsku i „spolupráce“ mezi a s civilními orgány, které měly v Británii nad ozbrojenými silami navrch. Na druhou stranu o Britech těch informací bylo nejvíc díky Russellovi, a dalším novinářům. Francie jako totalitní stát na tom byla možná o něco málo lépe, Rusové si neměli se svými protivníky co vyčítat. Přestárlí britští i francouzští nejvyšší velitelé, doplnění chorvatským pašou Omerem vděčili za své problematické vítězství hlavně snad přece jenom technické převaze a také faktu, že objevili (zcela náhodou) způsob, jak porazit Rusy na jejich domácí půdě. Co se nepodařilo Karlovi XII. nebo Napoleonovi I. zvládli. Stačilo přibít Rusy na místo někde na okraji jejich rozlehlé říše a tam se problémy s obrovským prostorem a kulhající logistikou obrátily naruby, zejména když spojenecká vojska byla zásobována po moři, které ovládala. Vítězem války byla puška s drážkovanou hlavní a projektil minie, v ostatních zbraních si byly obě strany rovny. Dojemné je, jak se nakonec o britské vojáky postaralo zázemí. Tedy to civilní, ne ony odpovědné a přitom zoufale nekompetentní úřady. Podobně pro mě je nepochopitelná neznalost válčiště, včetně takových „perel“, jakými bylo soustředění a táboření vojáků v bažinách u Varny. K čemu měli Britové a Francouzi v každém místě na Balkáně své konzuly, když vůbec nevěděli, jak to vypadá ve Varně, nebo i na Krymu? Nešlo přece o hluboký středověk. Bylo-li hrdinství obránců Sevastopolu prezentováno jako obrana vlasti, možná by nebylo od věci si připomenout začátek knihy a počínání cara Mikuláše, který začal Brity testovat, jak zareagují při „rozpadu“ Turecka. Tady byla ona vlastní příčina téhle nesmyslné a imperiální války. Díky autorovi jsem pochopil konečně co bylo předmětem a podstatou onoho „slavného“ útoku lehké kavalerie u Balaklavy. Nesporně zajímavým poznatkem z knihy je pro mě fakt, že jako vojenský pozorovatel za USA se bojů na Krymu zúčastnil pozdější velitel vojsk Unie McClellan, který si ale z krvavých bojů zjevně žádné poučení nepřinesl.

A tak zbývá pokusit se najít v téhle hrůzné události aspoň něco málo pozitivního. Zde to byla ona dáma s lucernou Florence Nachtingalová a vojenský zpravodaj William Russell. Florence Nachtingalová zachránila spoustu lidských životů (a nejen vojáků, zajímavá je i ona část, kde autor líčí přítomnost, život a utrpení žen řadových britských vojáků) a díky tehdy ještě objektivnímu válečnému zpravodaji Russellovi, jeho kolegům a telegrafu se britská veřejnost dozvěděla, jak ona „hrdinská“ válka ve skutečnosti vypadá a co se opravdu na Krymu děje.

O většině válek lze říct, že to byly války špinavé. Na rozdíl od bojů, kdy se některá země nebo spolek bránily agresi mocichtivých sousedů, ctižádostivých vládců nebo zvrácených ideologií, tahle válka skutečně špinavá byla a ani jeden z účastníků tohoto konfliktu si nezaslouží ani zlomek pochopení nebo sympatií. Na rozdíl od miliónů lidí, které válka přímo nebo nepřímo postihla. Ale takhle to je v podobných případech pokaždé…

22.05.2017

Kromě absence map, kterou zmiňuje Paulika, mě občas zarazily údaje o stavech armád. Tak třeba na straně 372 se píše, že ve městě bylo 38 tisíc vojáků na pokraji svých sil, ale už na straně 374 vyráží do bitvy 43 000 vojáků. Ale jinak se četla kniha dobře.