Rybí krev
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/122317/bmid_rybi-krev-5dn-122317.jpg
4
1712
1712
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 2. díl >
Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu 80. a 90. let 20. století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak - na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v 50. letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysidlování a bourání obcí, aby na jejich místě mohla stát jaderná elektrárna, se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým „zeleným románem“, je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.... celý text
Přidat komentář
Sonda do osudu lidí z vesnice, která za chvíli nebude existovat. Jak se s tím vyrovnávají a bojují? Velmi čtivě napsáno.
Já tedy neumím být z této knížky nadšená. Myslím, že je dobré mluvit o tom, co znamená vysídlování a likvidace vesnic kvůli stavbám, přehradám, těžbě atd., ale to je asi tak všechno, co bych hodnotila kladně. Možná ještě pocity starousedlíků, těch, kteří nebyli schopni se s danou situací vůbec smířit, jsou popsány věrně a s citem a určitě musím zmínit i to, že v příběhu je kladen důraz na mezigenerační konflikty a na to, jak je složité nějak opravit či slepit dávno zpřetrhané vztahy, ztracené v nedostatku komunikace.
Ale celý příběh se tak nějak táhne. Hlavní hrdinka se chová naprosto nepochopitelně a naivně a vlastně se v mládí vůbec nesnaží najít odpovědi na věci, o kterých nic neví. Nekomunikuje. Nebojuje příliš za tu vesnici, ve které se narodila a žila, ale jinou, kam se přestěhovala ve chvíli, kdy už věděla, že se bude likvidovat a nějak vůbec neřeší, že by si třeba měla hledat práci. A pak se vrátí po 15 letech ze světa a snad se snaží věci vyřešit. Prostě pro mě úplně nepochopitelná postava. Je to příběh o obyčejných lidech z jihočeské vísky, o jejich životech a osobních tragédiích, ale já nemohu říci, že by mě zaujal a něco mi dal.
Bydlím v místě, kde mnoho lidí potkalo to samé o čem autor píše. Museli opustit svoje domy, které byly zatopeny kvůli stavbě vodní nádrže na řece Želivce. Želivská přehrada správně Vodní nádrž Švihov. Kniha Rybí krev mi tuto skutečnost připomněla, ten smutek, stěhovat se tam, kam nechci proto, že kdosi naplánuje. Zůstává ve mně pocit melancholie.
Po všech těch severských krimi a thrillerech mně Hájíček vyloženě přišel vhod. Prožila jsem si to se všemi těmi smutky i nadějemi. Navíc je to minulost nedávná takže blízká.
Pro každého to asi není, ale já jsem tu knihu brala osobně a opravdu mě dojala. Prostě tím, že se Hana po tolika letech poprvé vrací domů, věříte jí, že vzpomíná, a prožíváte to s ní. Temelín a ztráta domu a vesnice pro mě bylo téma vedlejší. Hlavním tématem pro mě byla ztráta lidí.
Kniha se mi moc líbila a knihu doporučuji. Z trilogie - Selský baroko, Rybí krev, Dešťová hůl - se mi nejvíce líbila právě tato kniha.
Kdo má rád české venkovské romány, určitě se mu kniha bude líbit.
Pro mě zcela nové neznámé téma. Jako všechny Hájíčkovy knihy vyvolává hodně emocí z "té doby". Oproti Selskému baroku příběh občas vázl a pro některé čtenáře můžou být postavy málo propracované. Hájíček prostě není autor "velkých" románů, tak to po něm nemůžeme ani chtít. V tématech, která zpracovává, je ale zatraceně dobrý.
Kniha byla docela dobrá, spisovatel je kvalitní, téma výborné, ale něco mi tam nesedlo. Jako by celé vyprávění bylo takové nijaké. Všechno bylo popisováno tak smutně a beznadějně. Pokud jde o hlavní hrdinku, byla statečná, ale tak nějak divně, asi tam chyběly nějaké psychologické motivy, které by tomu dodaly hloubku a pravdivost.
Velmi zajímavý příběh, blízké, neotřelé téma, dobře vykreslené povahy lidí, které každý člověk pocházející z vesnice má ve svém okolí. Jen to zpracování - autorův styl je na můj vkus příliš základní, jednoduchý, uspěchaný, jako by vám příběh vyprávěl kamarád u piva, nikoliv spisovatel. Za zpracování tohoto tématu bych dala 5*, za styl pouze 2*.
Po Selským baroku jsem se hned pustila do Rybí krve a kniha mne velmi nadchla. Šla velmi do hloubky a musela jsem při ní vzpomínat na jinou knihu A po nás planina, knihu obsahující vyprávění kronikáře Františka Vrzáka pocházejícího z dnes neexistující osady Podhájí. Velmi ji těm, co četli Rybí krev, doporučuji přečíst také.
V Rybí krvi se prolínají dvě dějové linky, přítomnost a minulost, která je "vyprávěna" Hanou. Kniha vypráví příběh vesnic a osudů jejich obyvatel, které byli vystěhováni kvůli výstavbě JE Temelín.
Jiří Hájíček rozehrává na pozadí "velkého" temelínského tématu civilní příběh obyčejných lidí a jejich dospívání. Přídavná jména "civilní" a "obyčejní" přitom rozhodně nejsou synonyma pro "nezajímavý" či "nudný". První lásky, radosti, zklamání i podrazy se - jako sice nehmatatelná, ale o to intenzívněji přítomná nit - uvěřitelně a bez patosu linou z 80. let dvacátého století až do současnosti.
Marná sláva: tento autor si na nic nehraje a o to více umí.
Melancholie až deprese je převažující pocit z audioknihy. Chápu hodnocení 5* i 1* Papírovou knihu bych asi odložila. Audio mě nadchlo. Atmosféra mi přišla naprosto přesná! Autor vykreslil veškerou depresi a beznaděj té doby syrovými barvami. I název přesně ilustruje obsah:)
Kniha je čtivá, ale příběh uspěchaný a vyprávěný po povrchu. Přitom mi připadalo, že má obrovský potenciál pro vykreslení vnitřního světa postav - ten ale autor nevyužil a mě kniha do děje nevtáhla.
Nalákalo mě vysoké hodnocení, nicméně vesnická próza zřejmě nebude můj šálek čaje. Napsáno kvalitně, krásným jazykem, čte se dobře, ale do děje jsem se nějak nemohla ponořit, vtáhl mě až na konci knížky. Spíše mě bavily části z přítomnosti, než návrat do socialismu, což bylo gró této knížky...
Téma knihy Rybí krev mě překvapilo, čekala jsem něco jiného, ale četlo se to dobře, o osudech lidí a vesnic poblíž mého rodiště a bydliště. Hlavní hrdince bylo v těch popisovaných letech o pár let více než mně a já ani netušila, co lidé o několik kilometrů dál, ale v jednom kraji, vlastně prožívali. S Hanou jsem se neuměla ztotožnit a připadá mi, že jako muž spisovatel jí dal něco z mužského chování, že by se žena, v některých situacích takhle neprojevovala. A taky je tam na mě moc alkoholu.
Mé hodnocení je průměrná knížka. Dobře vystihuje dobu a život na vesnici, kde se všichni znají a kamarádí a najednou je všemu konec. Pro mne dost zdlouhavé a nudné.
velice čtivá...vtáhne rychle do děje a máte pocit, že spolu s Hankou žijete její život, sníte sny, a najednou se musíte vyrovnat s kopancemi od života, z níchž největším je ztráta domova kvůli Temelínu... Hanka se nevzdává lehce a občas jde poměrně vytrvale hlavou proti zdi, ale zas tak moc mi to nevadilo...nedá se říct, že bych si v knize našla svého favorita, všechny postavy ale spolu vytvářeli harmonický celek. Plasticky vykreslený obraz vesnice v 80.-90. letech...svérázné postavičky jako Skopčák a jeho Arana, strejda Venca, nemocná Zdeňkova matka....
Se zájmem jsem pak hltala i Hančin návrat do rodného kraje po letech, kdy nám retrospektivně servíruje vzpomínky a o to víc jsem se těšila jak asi dopadne její setkání s rodinou, přáteli z mládí, návštěva míst, které již nejsou..
moje první knížka od autora a ráda si přečtu další...
Dočetla jsem a za mě nečekané překvapení. Kniha byla skvělá, napínavá. I když jsem věděla, že boj s tak velkým kolosem jako je stavba jaderné elektrárny je předem prohraná, pořád jsem Hance fandila a přála si, aby vyhráli.
Velice čtivé a napsané tak, že ani nedýcháte.
Zajímavá knížka o mezilidských vztazích, která na mě působila silně melancholickým dojmem. A také mě i překvapila. Vůbec jsem netušil, že v souvislosti s výstavbou Temelína došlo k likvidaci celé vesnice a vynucenému přestěhování jejích obyvatel do paneláků. Asi málokdo z nás si dokáže představit ten pocit vykořenění.
Štítky knihy
20. století česká literatura venkov 80. léta 20. století venkovské romány jižní Čechy zaniklá místa jaderné elektrárny Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
I když jsem mnohdy vůbec nechápala chování hlavní hrdinky, příběh mě natolik pohltil, že nemůžu hodnotit jinak... Pro Hájíčka mám prostě slabost a není to jen tím, že pocházím z jižních Čech a jeho reálie jsou mi blízké.