Rybí krev
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/122317/bmid_rybi-krev-5dn-122317.jpg
4
1712
1712
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 2. díl >
Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu 80. a 90. let 20. století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak - na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v 50. letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysidlování a bourání obcí, aby na jejich místě mohla stát jaderná elektrárna, se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým „zeleným románem“, je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.... celý text
Přidat komentář
Paráda, po Dešťové holi další krásná kniha. A ještě lepší. Jdu na Selský baroko, beru to trošku pozpátku, ale vůbec to nevadí.
Polozatopení rodné vesnice i ztráta domova je tragická a dokazuje, že vědecký pokrok a modernita jsou často vykoupeny lidským neštěstím a nenahraditelnými ztrátami. V románu se silně ozývá historická křivda, která se projevuje už u otce, který byl se svými rodiči vysídlen kvůli procesům z padesátých let. Nenaplnění vlastních snů si projektuje do syna, který ale touží jít vlastní cestou. Právě scéna, kdy se Hana loučí se svým bratrem, patří k těm opravdu nejsilnějším v celém románu. Propletené rodinné i kamarádské vztahy román povyšují na něco víc než prostý boj proti atomové energii, proměňují jej na opravdový lidský příběh, který je dojemný i surový zároveň. Ztráta domova, marné ohlížení se za minulostí, přechod z dětství do dospělosti, to jsou univerzální témata, v nichž se čtenáři budou zrcadlit možná jeho vlastní vzpomínky. Podle mého názoru nejlepší Hájíčkův román.
Mé druhé setkání s autorem. Rybí krev mě zaujala ještě více než Dešťová hůl. Na tom asi není nic divného, je mi zcela logicky bližší text se sympatickou, temperamentní a aktivní hrdinkou Hankou, než hledání smyslu života s "ospalým" mužem procházejícím krizí středního věku. Barvitě jsem si díky autorovi dokázala představit život na vesnici se všemi jeho klady i zápory. A uvědomila jsem si, jak moc nám z města chybí právě ty kořeny, i když si to většinou vůbec neuvědomujeme. Okolí Temelína znám, jezdím tam pravidleně, ale vím, že už nikdy se na tu krajinu nebudu dívat jako dříve. Muselo to být strašné přijít kvůli kolektivizaci o pole a hospodářství, které patřilo rodině mnoho let. A v druhé vlně o ten zbytek z důvodu "výššího" zájmu při stavbě elektrárny. Život dožít v panelákách/králíkárnách...
Asi jedinou drobnou výtku bych měla k tomu, že čtenář očekává, že dojde k velkému finále, odkrytí nějaké dávné temné historie, ale to se nestane. Na druhou stranu velmi oceňuji, jak dokázal autor vyjádřit "nekomunikaci" v rodině, kdy se o špatných věcech prostě nemluví. 5/5
Na mě až příliš rozvleklé vyprávění. Dokázal jsem se vcítit do zoufalosti hlavních postav, ale opravdu zajímavá a čtivá je pro mě až finálová část.
Druhá kniha, kterou jsem od tohoto spisovatele četla. Líbí se mi čím dál víc.
Má první kniha tohoto autora a určitě ne poslední. Přečteno bleskově; krásně, pravdivě a obyčejně (rozuměj uvěřitelně a lidsky) napsáno. Přesně tak to má být.
Zajímavé téma, důstojné zpracování. Líbil se mi kontrast mladé a starší generace v jejich reakcích na tak zásadní změny v životě... mladí akční, staří (až na výjimky) rezignovaní, ač právě ti staří měli mnohem hlubší "kořeny." Děj je svižný, pořád jsou naznačovány nějaké křivdy z minulosti, ale ve výsledku se nejedná o nic zásadního a nečekaného. Předpokládala jsem, že starší generace časem odtajní nějaké dávné venkovské skandály, které vysvětlí něco z přítomnosti, ale to se nestalo. Děsila mě chladná atmosféra Haniny nefunkční rodiny. A na začátku knihy mi přišlo trochu zvláštní, že autor měl potřebu vyprávět z pohledu mladé dívky, ale ono to překvapivě dobře fungovalo. Selský baroko mě nenadchlo, Rybí krev téměř ano.
Když z dokumentů slyšíte, že vesnice musely ustoupit dálnicím, přehradám, elektrárnám, tak vidíte především tyto obrovské stavby. Když ale čtete o lidech, kteří přišli o svůj domov, svou vesnici, svou historii, pak nevidíte před sebou tyto stavby, ale lidi, kteří čelili neskutečně těžkému a složitému období, v němž se museli ať chtěli nebo nechtěli rozloučit se životem, který žili a začít žít prostě jinak a jinde. Přečtěte si tuto nádhernou knihu od Jiřího Hájíčka o tom, jak to poznamenalo život několika rodin v jedné vesnici, která dnes již dávno patří minulosti.
Mám radost, že česká literatura mě poslední dobou opravdu baví. Jiří Hájíček má obrovský talent přiblížit dobu nedávno minulou tak, že jsem s těmi postavami žila. Vzhledem k tomu, že jsem tu dobu prožila a jsem také z vesnice, moc dobře všemu co se v knize událo rozumím. Nádherně vylíčené charaktery postav. Držím palce k dalšímu tvoření autora.
Dlouho jsem se bál o osud současné české literatury. Zbytečně. Na titul Rybí krev jsem místy narážel v různých kontextech, ale nikdy mě přečtení případné recenze dostatečně nenavnadilo na přečtení knihy samotné. Jen v tom názvu bylo stále cosi dráždivě nezodpovězeného.
Ke knize jsem se tak dostal spíše náhodou. Hned od prvních stránek jsem věděl, že to byla správná volba.
Autor používá poněkud sporý styl popisu. Namísto obsáhlých představování je atmosféra fikčního světa nastíněna především skrze nitro a rozmluvy postav. Samozřejmě je pozadí příběhu determinováno reálnými událostmi, ale ty zde slouží skutečně jako pouhé pozadí lemující pocity jedince (respektive mnoha jedinců) postupně vytrhávaného z rodného kraje.
Kniha je tak "svědectvím" nejen procesu stavby jedné jaderné elektrárny, ale především svědectvím o boji za domov, za lidské kořeny, za jejich minulost i budoucnost. Autor podivuhodně věrohodně tvoří psychologii postav, ukazuje jejich bolesti a pády, jejich snahu zachránit svůj rodný kraj v již předem prohrané hře.
Uvědomuji si, že stále nevím, co znamená Rybí krev, ale už vím, že ten pocit, který jsem z toho názvu měl na úplném začátku, dokonale pasuje na atmosféru ne (tak úplně) fiktivního příběhu.
Moje druhá kniha od Hájíčka a celé jeho dílo má vzestupnou tendenci. Skvělý příběh, který ač mi byl postavami i tématem vzdálený, díky Hájičkovu popisu jsem se do všeho dokázala skvěle vžít. Těším se, že si přečtu další jeho knihy.
Hájíček je moje krevní skupina. Nemám pocit, že čtu vymyšlený příběh. Hanka s kamarádkami - jako bych to byla já sama v té době. V každé rodině to tak mohlo být. Rodinné rozpory, zatrpklý a přísný otec, zakřiknutá maminka. Postupné objevování vazeb z minulosti. První lásky, zklamání, plánování budoucnosti. Volný život na venkově, chalupy po předcích - a to všecko najednou spláchne vlna. Není úniku ani pomoci. Když se mocní mezi sebou domluví, vždycky vítězí oni. Přetrhnutá nit, násilné stěhování. V kolika variacích už toto lidstvo prožilo a ještě prožije...výborná, pravdivá kniha. Autor dokáže málo slovy říci všechno. A moc nerozumím těm čtenářům, kterým Hanka připadá sebestředná. Proč? Já v ní vidím zásadovou, odvážnou a čestnou ženskou, která to nevzdává, která své ideály nezrazuje. Pořád touží po soudržné rodině, jenže na to jenom její snaha nestačí. I po letech jí stojí za to vrátit se a napravovat omyly i křivdy z minula. A vyřídit si to s darebákem.
Zajímavé téma. Nikde předtím jsem na příběhy zatopených vesnic nenarazila a docela mě to vzalo. Kniha se četla dobře.
Knize jsem s přibývajícími stránkami opravdu přišla na chuť. Je malinko rozvleklá, ale později jsem si na to zvykla a naopak si začala vychutnávat každou stránku. Líbí se mi retrospektivní přístup autora. Hanka přijíždí do vlasti a vrací se zpět na známá místa a navštěvuje lidi, kteří hodně zasáhli do jejího života. V retrospektivě se vrací autor k Hance v mladých letech, které prožila ve vsi, která byla kvůli stavbě elektrárny určena k zatopení. Toto téma mě opravdu zaujalo a ráda si o něm přečtu i v jiných knihách. Myslím si, že je zajímavé a pěkně pojaté. Přímo volá po filmovém zpracování. :-) Jen mi pořád vrtá hlavou, proč jse kniha nazvaná Rybí krev. Nevím proč, ale nějak si vždycky nemůžu vzpomenou na ten název a pořád mám pocit, že v názvu bylo něco o dětech.... Jinak jsem brousila po dalších knihách Jiřího Hájíčka a zjistila jsem, že Zloději zelených koní (poslední jeho kniha) byla čerstvě natočena v hlavní roli s hercem Liškou a za týden jde premiéra do kin. Takže takový bonus. Jen si říkám, jestli bych neměla tuto knihu přečíst včas. Většinou bývá lepší si přečíst první knihu. :-) Každopádně tématicky pro mě nové knihy a chytlo mě to. Jen se trošku "bojím" Selského baroka a ten pocit ještě umocňuje přebal knihy. Ale bude to výzva a věřím, že na knihu také dojde.
Moc se mně do čtení této knihy nechtělo, není to zrovna téma co by mě nějak extra zaujalo, ale kniha překvapila, nemohla jsem se odtrhnout, brilantně napsané. Dávám plný počet a doporučuji.
Prave jsem docetla. Kniha me totalne pohltila svou splavnou cestinou. V podstate by se dalo ricti neatraktivni tema, ale brilantne zpracovane a podane tak, ze se mi nechtelo odkladat knihu a bylomi lito, ze uz je konec.
Jsem mestsky clovek, ktery uz ma neco odzito, i preskakal pred i porevolucni dobu, takze nad naivitou hlavni hrdinky jsem se misty i pousmala. Na druhou stranu se i me dotklo i nastvalo to, co se delo nedelo po Cernobylu, a co vyplouvalo o teto havarii napovrch po revoluci.
Bajecny vypravec, a rozhodne si prectu ostatni jeho knihy.
Výborná kniha, přečetla jsem fakt jedním dechem, pobavila mě, zaujala i dojala :) Ke konci mi však začalo chybět pochopení pro konání hlavní hrdinky. Ale jsme různí lidé, možná i 25tiletý člověk dokáže mít tak silné kořeny a vazby a nechce se hnout z místa, i když si pořád myslím, že pro starého člověka to musí být vždy těžší než pro mladého člověka, který se může rozletět kamkoliv chce. Takže mi Hana chvilku lezla na nervy, ale jen chvilku ;) Určitě se pustím i do dalších knih Hájíčka, tohle byla moje první a super!
Štítky knihy
20. století česká literatura venkov 80. léta 20. století venkovské romány jižní Čechy zaniklá místa jaderné elektrárny Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Dalšì krásná kniha z pera J.Hajíčka.Miluju jeho styl psaní - žádné rozvleklé popisy postav nebo krajiny na x stran,žádné zbytečné šťourání se v pocitech a citech,a přesto čtenář ví a cítí..je nenásilně vnesen do děje,najednou se ocitá na polích a loukách jižních Čech a žije příběh s hlavním hrdinou.