Rybí krev
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/122317/bmid_rybi-krev-5dn-122317.jpg
4
1712
1712
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 2. díl >
Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu 80. a 90. let 20. století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak - na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v 50. letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysidlování a bourání obcí, aby na jejich místě mohla stát jaderná elektrárna, se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým „zeleným románem“, je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.... celý text
Přidat komentář
Totální ztotožnění s postavou. I jméno sedí. Nechápu, že se mi tak dlouho do této knihy nechtělo. Vždyť tam je všechno. Kořeny, základy a principy nás všech. Úžasné!
Věřím, že člověk má někde své kořeny. Stejně jako autor věřím, že kořeny jsou nejvíce zapuštěny do krajiny dětství, která nás bezprostředně obklopovala a to tehdy, když jsme byli nejcitlivější a proudy života jsme nasávali nejintenzivněji. Tehdy zapouštíme, snad mimo jiné proto, abychom se stabilizovali. Také řeka je pro člověka neuvěřitelným zdrojem, zvláště doprovázela-li nás v dětství. K tomuto poznání člověk dojde a nemusí mít ani tak velké srdce a ani tak citlivou duši jako Ota Pavel. Já mám svou Moravici, byť to způsobilo pár týdnů na chatě s rodiči a známými, ale nikdy nezapomenu, jak to vypadá, když řeka kvete, když rozpoznáte jednotlivé ryby v proudu, když do rukou chytáte raky a když se naučíte plavat. A tak si mě zase řeka později přitáhla k sobě.
Lidé venkova jsou s krajinou svázaní mnohem více. Jejich kořeny – a s nimi snad i jejich životy – bývají hlubší. Těžká práce na kusu půdy, kterou obhospodařovával už jejich pradědeček, naplňuje člověka pokorou, dává životu jasný cíl a smysl. Duše není krmena městskými pozlátky, ale principy úzce spojenými s přírodou a čtvero ročními obdobími. Přetnete-li takovému člověku kořeny, oddělíte ho od jeho zdroje života. Mladý život ještě může zapustit někde jinde, starý život umírá.
Autor se spíš než na formu soustředí na příběh, takže kniha co se týče nějaké nápaditosti ve vyprávěni trochu pokulhává, ale zase uznávám, že k záměru knihy to patří. Profily postav se mi nezdají černobílé což dodává na autenticitě celého příběhu, některé motivy se dle mého názoru příliš opakují, ale celkově je to silná kniha ze života, která se může dotknout každého z nás. Pocity samoty, opuštěnosti a rozkladu se autorovi povedlo skrz zajímavá přirovnání co nejlépe vystihnout. Každopádně trochu té osobní originality bych uvítala.
vynikající, znám dobře okolí a k Týnu mám silný vztah, též k řece. Mě to tedy dost chytlo u srdce.
Moc pěkná knížka, poutavé vyprávění. Taky se mi líbí jazyk, který pan Hájíček používá, je jednoduchý, ale přesto dokáže vysvětlit leccos.
Právě dočteno a musím říct, že se pro mě jedná o velmi silnou knihu. Vyprávění o okolí Temelína a tom, jak jeho výstavba ničila nejen krajinu, ale i vztahy mezi lidmi.
Od začátku velice příjemné čtení, už jen tím, že České Budějovice jsou mým rodným městem a popisovanou dobu si ještě velice zřetelně pamatuji :-). Hájíčkův styl vyprávění vás autenticky přenese do zmíněné doby, ať už se jedná o použité výrazy či popis míst, ulic, lidí. Proto si myslím, že většina čtenářů si v této knížce vzpomene na zmíněné události a možná se i ztotožní sám se sebou, jak je každý z nás prožíval. Oceňuji autorovo psaní z pohledu ženy v první osobě. Jediné, co bych knize vytkla, je dle mě poněkud rozvláčnejší část před samotným koncem. Každopádně ale doporučuji, stojí za přečtení!!!!
Je nás víc, koho vytáčela svou povahou a konáním hlavní hrdinka? Jestli to byl záměr autora, tak tleskám, povedlo se znamenitě. Kniha se čte rychle, příjemná oddechovka. Pro mě osobně taky zajímavý srovnání s Hanou, která je podobný ročník. Nicméně, posledních pár desítek stran jsem dočítala už jenom setrvačně. V plánu mám ještě Selský baroko.
Je to má první přečtená kniha od tohoto autora a tak jsem si musela chvilku zvykat na jeho úsporný vyprávěcí styl. Ale sedlo si to, já si zvykla a pak už se kniha četla sama. Víceméně jsem četla o mých vrstevnících a o místech, která jsou jen nedaleko od místa, kde žiji. Knihu jsem přečetla za jediný den, líbila se mi, vtáhla mě do příběhu jedné rodiny, ale na pět hvězdiček to nevidím. Nicméně jsem ráda, že jsem knihu četla.
Kdysi dávno čtené Selský baroko se mi líbilo o hodně víc, i když nejsem si jistý, jestli to není tím, že zcela nepochybně došlo k vytříbení mého vkusu :-) Každopádně vesnický život na konci 80s a začátku 90s je vystižen dost dobře, včetně výborně vykreslené venkovské husičky.
Vyprávění hlavní postavy děje nám představuje období několika desetiletí před a po sametové revoluci vhledem mladého člověka, místy až naivního. Děj vtáhne a smysluplně se rozvíjí, až do samého závěru.
Krásná kniha, i když jsem si nejdříve musela zvyknout na styl vyprávění. Začátek mě chvilkami i nudil. Když se ale poskládaly všechny nitky dohromady a pochopila jsem, jakou roli hráli jednotliví lidé roli v životě hlavní postavy, kniha se mi moc líbila. Dokonce mi všechny postavy chybí, a to se mi stává jen opravdu u dobrých knížek.
Děj se čtivým způsobem líně posunuje vpřed jako Vltava, jeden z krajinářských leitmotivů této knihy. Největší prostor dostávají popisy krajiny, místy až příliš idylického života na vesnici Dalo by se říci óda na venkov, ve které pozadí tvoří ne úplně šťastné osudy Hančiny rodiny, její jakoby zběžně načrtnutý osobní život a hlavně boj za zachování vesnic ohrožených výstavbou jaderné elektrárny. Takto se to možná nezdá, ale byl to krásný a nevšední literární zážitek.
Neobycejne napsany obycejny pribeh nebo obycejne napsany neobycejny pribeh...ani nevim, kazdopadne mi tento roman verohodne nabidnul vratit se zpet do "retro" osmdesatych a devadesatych let a za to jsem opravdu vdecny.
Po devíti letech čteno znovu a opět nadšen. Osudy všech hlavních postav mě zajímaly a bavily. Jsem čím dál radši, že jsem tu dobu zažil taky, dnes je vše úplně jinak.
Kniha mi byla doporučena. Musím se přiznat, že jsem se jí, ale po přečtení pár komentářů bála. Patřím totiž k lidem, kteří když začnou číst, tak se už snaží dočíst :-)
Vážení, nebylo to vůbec špatné ! Krásně popsaný život vesnice, idylka a zároveň drsná realita. Asi bych taky bojovala, ale ne tak urputně.
Děkuji Bohunce za dobrý tip :-)
Velmi dobrá kniha, místy ovšem trochu přetažená. Pro mladého člověka, pocházejícího z kraje, kde zanikaly obce (v mém případě kvůli těžbě uhlí) by to měla být snad povinná četba.
Výborná kniha. Jen si už třetí den nejsem jistá, jestli se mi líbila. Má to spád, úžasně úsporný způsob vyprávění, člověk chce moc vědět, jak se vše seběhlo a i když vlastně od začátku zná konec. Jen ta hrdinka. Tak nesympatickou a sebestřednou ženskou jsem už dlouho nepotkala. Ale i v tom je Hájíčkovo mistrovství. Vylíčil Hanu dokonale. Se vším, co ji trápí, s celou rodinnou tragédií, vesnicí, která ji obklopovala, se vším všudy, s dobou, kdy nebyly mobily a na úřadech seděli lidovci s komunisty, lidi si telefonovali domů a aby se rodina setkala musela vyvinout úsilí a chtít. To vše tam je včetně pocitu, že dům, tradice a půda znamenají hodně. Vylíčil ji tak živou a tak plasticky, až jsem ji neměla ráda. Takže ano, vynikající kniha, rozhodně stojí za to si ji přečíst. Zůstane ve vás a budete přemýšlet a to není málo. Za mě ale pořád zůstává malé ale. Já měla problém uvěřit.
Po Selském baroku a Zlodějích zelených koní, to bylo mé třetí setkání s autorem. A dostavilo se velké zklamání. Hlavní hrdinka je sebestředná, nesympatická postava, které bych se v reálném životě vyhnula velkým obloukem. Zrušili vesnice kvůli stavbě jaderné elektrárny. Nebylo to poprvé ani naposled. Kolik vesnic bylo zatopeno kvůli stavbě přehrad, kolik kvůli těžbě nerostných surovin a další kvůli jiným nekončícím lidským potřebám. A demonstrovala by kvůli tomu hlavní hrdinka? Asi těžko. Ale tady jde přece o její chalupu. Připomínala mi děcko, které leží před hračkářstvím, řve, kope nožičkama a dožaduje se hračky. U ní nešlo o to, že se stavěla elektrárna, jí šlo o to, že jí berou něco jejího. Sice vystudovala, ale protože nemohla učit ve vysněné jednotřídce, tak nebude učit vůbec. Zajímala se o to, jak je elektrárna stavěná, jestli je bezpečná a nebo opravdu stavěli druhý Černobyl? Zajímala se o ty tisíce dětí i dospělých na severu, kteří kvůli uhelným elektrárnám byli nemocní a dýchali nebezpečně zamořený vzduch? Ale hlavně, že si mohla rozsvítit. Přišla o chalupu, byl jí dán náhradní byt. Tragédie největší. Divím se, že s ní ten její kluk vydržel tak dlouho.
Příběh se vlekl, nechtělo se mi to ani dočíst.
Štítky knihy
20. století česká literatura venkov 80. léta 20. století venkovské romány jižní Čechy zaniklá místa jaderné elektrárny Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Velmi zdařilá kniha ,čtení jsem si užila co víc dodat vše už je popsáno níže .