Rybí krev
Jiří Hájíček
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 2. díl >
Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak - na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysídlování a bourání obcí, aby na jejich místě mohla stát jaderná elektrárna, se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým „zeleným románem", je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.... celý text
Přidat komentář
Jedna z mých nejmilejších knih, nejen proto, že se odehrává v mých Jižních Čechách. Četla se mi náramně.
Po Selském baroku si u mě autor napravil reputaci. Rybí krev se mi líbila, čte se to velmi příjemně. Některá témata jsou společná se Selským barokem, ale tady se doby padesátých let, kolektivizace a vyvlastňování, autor jen občas dotkne vlastně jen proto, aby ukázal kostlivce ve stříni některých postav. Aby tím ozřejmil jejich povahu a chování.
V Rybí krvi je nosným tématem osud několika vesnic, které vzaly za své kvůli budování jaderné elektrárny Temelín. To bylo zajímavé a ráda bych věděla, do jaké míry autor vycházel do domněnek a do jaké míry z reality. Muselo to být pro obyvatele domů hrozné a pan Hájíček dokáže jejich pocity popsat tak, že má člověk chuť sednout a napsat také dopis prezidentovi. Líbil se mi úsek s popisem toho, jak tehdejší vláda (ne)prezentovala Černobyl. To je z dnešního pohledu něco neuvěřitelného.
Způsob, jakým autor popisuje lidi a život na vesnici, se mi líbí, protože v mnohém sedí, ale zároveň nelíbí, protože v mnohém podporuje stereotypy v nahlížení na lidi ze vsi (primitovové; jediná zábava večerní hospoda a pivo; nikdo nenosí nic jiného než zástěru, montérky sváteční či pracovní nebo seprané džíny; kostelní báby; srdnaté prodavačky s oplácanými růžovými pažemi).
Určitě ale o životě té doby píše tak, že mu musíte všechno věřit. "Dostaly jsme každá turka do skla ....". Vzpomněla jsem si na doby dávno minulé, kdy se člověk návštěvy vždycky zeptal, jestli chce kafe do hrnečku nebo do skla. Čekala jsem, jestli se při nějaké příležitosti v hospodě objeví téma piva ze zelené nebo z hnědé lahve :-).
Nemůžu se zbavit dojmu, že knížka mohla být kratší. Období, kdy Hana žila v čp. 11, psala dopisy, jezdila na demonstrace a dojímala se nad místností s kolébkou mě po chvíli nudilo. Také mě zamrzelo, že jsem se nedozvěděla o tom, jak Hana zvládla setkání s pár lidmi ze seznamu. A nemůžu se rozhodnout jestli mi vadí, že jsem některá rozuzlení tušila dopředu, nebo ne (autonehoda, Anna).
Pocházím z kraje, kde se v 50. létech zbudovala přehrada a zatopila obce, následně o facku dál proti proudu v 80. létech další přehrada, ta zatopila ještě víc obcí, takže mi je téma celkem blízké ač jsme nebyli těmito událostmi zasaženi. A abych nezapomněl, další přehrada je v územním plánu asi už 30. let.
Ale ke knize, pan Hájíček naprosto geniálně vystavěl příběh, který vás musí chytit za srdce. Prolínání časových rovin jen umocňuje zážitek z knihy. Celé téma vysidlování je silné a pokud se přidají i rodinné tragedie, má to pak ty správné grády.
Za sebe mohu říct, že jaderná energie byla v té době velmi vizionářská, protože dnes byhcom bez ní byli v háji. A to říkám s vědomím člověka, který ve svých 12. letech zažil Černobyl a poslouchal o něm na Hlasu Ameriky a Svoboné Evropě. Na druhou stranu sliby státu o dostupné elektřině za pár haléřů nebudu raději komentovat. Musím uznat, že autor byl v knize objektivní a bylo vidět i odklon Hany a Toušla od posledních demonstrací, ketrým šlo už o něco jiného než o zachování bydlení.
Román Rybí krev mě velmi zaujal a myslím, že na něj budu ještě dlouho myslet.
Pana Hajíčka řadím ke špičce našich romanopisců.
Je čas na Dešťovou hůl...
Přijde mi, že anotace jsou téměř vždy jen plané naděje spisovatele a nakladatele, co by chtĕli naservírovat dychtivým čtenářům. Tady to fakt je. Zoufalost a zmar lidí srostlých s rodnou hroudou, které se mají vzdát, dusno na místě, kde si všichni vidí do talíře, staré lásky a křivdy schované pod nánosem prachu... Pěkné!
Naprosto čtivě napsaný příběh od sympatického autora. Zajímavé téma vzniku Temelínu, do té doby jsem vůbec netušila okolnosti stavby. Zprvu pro mne bylo ale těžko uvěřitelné, že by 18tiletá dívka tak moc tíhla ke své vesnici a bojovala za ni. Ke konci mě mrzelo, že kniha tak rychle skončila, zajímal by mě i osud hlavní hrdinky ve světě, ale to by bylo asi na další knihu.
Na knihu jsem se velmi tesila podle kladnych recenzi a take podle oceneni, ktere vyhrala. Ale jsem zklamana. Po literarni strance je kniha krasna, to ano, cte se lehce. Ale ten dej me proste nechytl. Ze zacatku me to jeste bavilo, ale od poloviny dal jsem se premahala knihu docist. Velky problem pro me byla hlavni hrdinka Hanka, ktera mi neskutecne lezla na nervy. Nejvice kdyz stale bojovala, jeji tvrdohlavost, neschopnost komunikace a jeji snaha se stale vmesovat mezi vztahy ostatnich. Autor ji vykreslil jako chytrou, schopnou a pracovitou slecnu. Vystudovala vysokou skolu, umela cizi jazyky, ale do prace chodit nechtela. Pouze si chtela poridit dite, s partnerem, ktereho uplne znechutila svym sobectvim. Prostredi vesnice bylo fajn, je dobre, ze autor zakomponoval problemy vesnice, elektrarny apod. Na jedne takove jsem travila kazde prazdniny u babicky. Ale co mi nesedelo, jsou proste malo propracovane postavy. Napr. Dedina od Petry Dvorakove na me zapusobila mnohem vic.
Nechci, aby to vyznělo blbě, ale jak mohl tohle napsat chlap? Tahle otázka se mi honila hlavou vlastně celou dobu, co jsem knihu četla. Kniha je perfektně napsaná, opravdu jsem až nechápala, jak může muž psát tak sugestivně příběh z pohledu ženy. Příběh mě nadchnul, hltala jsem každou stránku a prožívala každou událost, která se ve vesnici stala. Opravdu skvělý styl psaní, jsem nadšená a určitě to není můj poslední Hájíček.
Týn nad Vltavou, město mého mládí, před kterým se likvidační kruh kolem temelínské elektrárny zastavil. Autor, jehož jsem „objevil“ teprve letos, umí úžasně popsat atmosféru zoufalství a zmaru lidí z vesnic, které stály v cestě. Ať už přímo elektrárně, kolem níž se bouralo úplně zbytečně, nebo hněvkovické nádrži na Vltavě. Purkarec, Jaroslavice (kde jsem měl babičku s dědou), Buzkov, Březí, Podhájí, Knín, Temelínec, Hrádek. V létě jsem ta místa projížděl na kole, jedině ovocné stromy naznačují, kde byly pozemky kolem chalup, které zmizely. Pro spoustu lidí byla akce Temelín událostí horší, než obě světové války.
90 % (dnes 848 hodnotících s průměrem 87 %).
Hlavní linie příběhu knihy, mě donutil přemýšlet, jestli a za jakých okolností, je nutné aby se menšina (obyvatelé vesnic, které musí ustoupit výstavbě elektrárny) podřídili zájmu většiny. Příběh hlavních postav tedy Hany, Oliny a Anny je už spíše takové holčičí čtení :)) Ale i tak moc hezky napsané. Moje hodnocení je 5/5.
Tak to byl pro mne dokonalý posun v čase, protože jsem také vyrůstala na vesnici. Zahrada, zahrádka, domácí zvířata a nikdy nekončící práce. Poměry mezi lidmi, kteří se znají odjakživa. Znali se už jejich předci a všichni o vás a vaší rodině všechno ví a často víc než vy sami...
Pouto k rodné hroudě - půdě a domu, které není jen vztahem k majetku, jak ho často vnímáme dnes, ale smysl života děděný po generace. Protože půda nás živí a každý člověk by měl mít své místo, někam patřit.
Kniha podněcuje k úvaze, do jaké míry jsou naše životy ovlivněny osudem a rozhodnutím druhých a do jaké míry vlastním konáním.
Hvězda dolů za "taneční zábavu", "vatovaný kabát", stáj pro krávy a pohrabáč. Chodili jsme na zábavy, nosili vaťáky a krávy jsou ve chlívě nebo v kravíně, kde se používá skopováč nebo skopáč (takové ty ohnuté vidle).
Ze začátku jsem si musela zvyknout na hlas Dany Černé v audioverzi, ale nakonec to byl příjemný poslech. Téma mě hned vtáhlo do děje, příběh je to silný a vlastně dost smutný, takže jsem na konci knihy měla takový zvláštní pocit. Román je výborně napsaný, atmosféra doby z něj úplně čiší. Líbí se mi i jakési minimalistické podání událostí, kdy autor spíše naznačí, než vysvětlí a příběh tak může v čtenáři krásně doznít.
Moc pěkný příběh. Pan Hájíček se zaměřuje na zajímavá témata ve svých knihách. Líbila se mi a doporučuji!
Úplně nevím jak se k této knize vyjádřit. Nevěděla jsem o knížce nic. Trvalo mi, než jsem se do knížky začetla. Myslela jsem si, že bude úplně o něčem jiném a hlavně ze současnosti. Knížka není špatná, vyjadřuje se k zajímavému tématu o kterém jsem nic nevěděla. Jen na můj vkus moc popisné :) a hlavní hrdinka mi nebyla úplně blízká.
Téma velice zajímavé, nikdy jsem o něm ani nečetla ani nepřemýšlela. Trochu mi styl knihy připadal jako by to psala Soukupová, ale nebylo to tak syrové. Nejvíce mě dostalo, že se opravdu odpouštělo a lidé nacházely k sobě nové cesty i po mnoha letech - až na nějaké výjimky. Super.
Musím se přiznat, že Jiřího Hájíčka jsem neznala. V té chvili, kdy jsem zahlédla krátkou zprávu o spisovateli, který odmítl možnost stát se laureátem Státní ceny za literaturu, ihned jsem sáhla po první jeho knize, která mi přišla pod ruku. A opravdu jsem nebyla zklamaná naopak. Výborný příběh, výborně napsaný. Skvělý čtenářský zážitek. Jiří Hájíček zřejmě nezapře básníka v sobě, jazyk a forma povyšují vyprávění někam mnohem výš a čtení je opravdovým požitkem. Příběhů popisujících dobu a osudy našich lidí v minulém století se v současné době objevuje více, jsou to dobré knihy. Jiří Hájíček však tuto literární kategorii posunul výš. Je jen škoda, že jeho knihy nejsou více propagovány, věřím, že by si našly místo v žebříčcích nejčtenějších knih.
Moc hezké. Ty popisy! A přitom to bylo jiné než Selský baroko, opravdu ženský pohled a myšlení. Krása. Tleskám, pane Hájíčku.
Rozpad rodiny, vyrovnání se s minulostí na pozadí stavba elektrárny.Moc pěkný příběh jsem dočetl.Uvidim zda i další knihy od autora budou takto skvělé.
Moc pěkná kniha. Zajímavé téma, o kterém jsem moc nevěděla a ráda se nechala vtáhnout do děje. Vesnice, které skutečně existovaly, doplněné pro mě poutavým románem o lidech, kteří neexistovali, i když kdo ví...
Štítky knihy
20. století česká literatura venkov 80. léta 20. století venkovské romány jižní Čechy zaniklá místa jaderné elektrárny Magnesia LiteraAutorovy další knížky
2012 | Rybí krev |
2005 | Selský baroko |
2020 | Plachetnice na vinětách |
2016 | Dešťová hůl |
2015 | Zloději zelených koní |
Nejprve jsem četla knihu Selské baroko, která mě tedy vůbec neoslovila.
Naproti tomu Rybí krev - to je velmi povedené dílo.
Zpočátku velmi příjemné čtení, takové "české". Působí to na mě, jako bych vzpomínala na své vlastní dětství a mládí na vesnici.
Každopádně jak se děj vyvíjí, je z něj cítit všechnu tu beznaděj, lítost, strach, beznaděj...... Hodně to na mě působilo.
Velmi se mi kniha líbila.