Rybí krev
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/126269/bmid_rybi-krev-OL5-126269.jpg
4
1756
1756
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 2. díl >
Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak - na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysídlování a bourání obcí, aby na jejich místě mohla stát jaderná elektrárna, se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým „zeleným románem", je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.... celý text
Přidat komentář
Moje třetí kniha tohoto autora....
Svým vztahem k rodné hroudě a ochraně životního prostředí mě autor oslovuje - a myslím nejenom mne...
To, o čem se v knize píše si pamatuji ze svého života - i tu návštěvu Vídně...
Hned po listopadu 1989 ....
Nečekám tu hlubokomyslné dialogy - je to mluva české vesnice...
Návrat Hany a její touha dát do pořádku mezilidské vztahy vyznívá pozitivně.
Doporučím.
Mé první setkání s Jiřím Hájíčkem a jeho romány z venkova.
Námět knihy je moc fajn, zpracování už méně. Příběh je vystavěn uvěřitelně, období dospívání Hany je podáno velmi sugestivně. Přiznám se, že coby "Husákovo dítě" jsem dospívala ve stejných letech jako hlavní hrdinka, taktéž na vesnici (byť ne v jihočeské) a v podobném prostředí. A tohle Hájíček opravdu umí - navodit atmosféru té doby se vším všudy. Snad i proto, jsem knihu "zhltla" takřka na posezení a emoce se mnou zacloumaly.
Ovšem způsob, jakým Hájíček píše, mnou zacloumal také - tentokrát spíše v negativním směru. Chvílema jsem měla pocit, že čtu deník nějaké -náctileté puberťačky; dialogy byly prostinké... až chudé duchem. Myslím, že autorovi by prospělo tvořit v tandemu s někým, kdo to spisovatelské řemeslo ovládá přece jen trochu lépe.
Silný příběh, který se odehrává v krajině mého dětství. Vyrůstala jsem nedaleko a netušila, jaké tragédie se odehrávají nedaleko.
Čekala jsem příliš, a tak jsem trochu zklamaná... ale i tak je to velmi dobrá kniha.
I přes velikonoční povinnosti přečteno za dva dny. První knihu této volné trilogie jsem si přečetla kvůli výzvě jako oceněnou Magnesia Litera a z tohoto druhé dílu jsem příjemně překvapena.
Líbil se mi víc, mělo to švunk.
Velmi čtivě napsané, spoustu pro mě nových skutečností. Námětu ani stylu se nedá vytknout nic, jen mi byla strašně nesympatická hlavní hrdinka, hlavně v té části z minulosti. Její jednání jsem vůbec nechápala! Takhle zahodit několik let života.. Až v současnosti snad trochu rozumu pobrala.
Celková atmosféra bezmoci vesničanů, nejdříve proti molochu Strany, později proti rozjetému buldozeru kapitalismu, dokáže zasáhnout, obzvlášť pokud jste někdy žili na dědině a víte, jak to tam chodí. Nevěděla jsem, že kvůli Temelínu musely srovnat se zemí celé vesnice – další zajímavý střípek z naší novodobé historie, který bychom neměli opomíjet. O lidi tu v první řadě nikdy nikomu nešlo, ani po revoluci ne.
V kontrastu s tím na vás dýchne retro atmosféra socialistické vesnice z pohledu mladé holky – koupání v řece, vůně špekáčků, psací stroje, magneťáky, první lásky…
Co se týče děje, až do začátku 90. let jsem se od čtení nemohla odtrhnout, ale jakmile se hrdinka přestěhovala, tak se vyprávění začalo podivně táhnout. Její jednání jsem chápala čím dál méně, chvílemi mi přišla naprosto mimo, neschopná racionálního zhodnocení situace. Nevím, co si ve zbourané vsi snažila dokázat, když si ani nebyla schopná najít pořádnou práci a dát si dohromady svůj život. Finální konfrontace s minulostí mi přišla poněkud uspěchaná a odbitá, nějak mě to celé nedojalo, ale kniha jako taková mě velmi zaujala. Uvidím, jestli se mi do ruky náhodou nedostane i Dešťová hůl.
Knížku jsem četla v rámci čtenářské výzvy. Není to sice úplně můj šálek kávy, ale líbila se mi.
I když jsem mnohdy vůbec nechápala chování hlavní hrdinky, příběh mě natolik pohltil, že nemůžu hodnotit jinak... Pro Hájíčka mám prostě slabost a není to jen tím, že pocházím z jižních Čech a jeho reálie jsou mi blízké.
Sonda do osudu lidí z vesnice, která za chvíli nebude existovat. Jak se s tím vyrovnávají a bojují? Velmi čtivě napsáno.
Já tedy neumím být z této knížky nadšená. Myslím, že je dobré mluvit o tom, co znamená vysídlování a likvidace vesnic kvůli stavbám, přehradám, těžbě atd., ale to je asi tak všechno, co bych hodnotila kladně. Možná ještě pocity starousedlíků, těch, kteří nebyli schopni se s danou situací vůbec smířit, jsou popsány věrně a s citem a určitě musím zmínit i to, že v příběhu je kladen důraz na mezigenerační konflikty a na to, jak je složité nějak opravit či slepit dávno zpřetrhané vztahy, ztracené v nedostatku komunikace.
Ale celý příběh se tak nějak táhne. Hlavní hrdinka se chová naprosto nepochopitelně a naivně a vlastně se v mládí vůbec nesnaží najít odpovědi na věci, o kterých nic neví. Nekomunikuje. Nebojuje příliš za tu vesnici, ve které se narodila a žila, ale jinou, kam se přestěhovala ve chvíli, kdy už věděla, že se bude likvidovat a nějak vůbec neřeší, že by si třeba měla hledat práci. A pak se vrátí po 15 letech ze světa a snad se snaží věci vyřešit. Prostě pro mě úplně nepochopitelná postava. Je to příběh o obyčejných lidech z jihočeské vísky, o jejich životech a osobních tragédiích, ale já nemohu říci, že by mě zaujal a něco mi dal.
Bydlím v místě, kde mnoho lidí potkalo to samé o čem autor píše. Museli opustit svoje domy, které byly zatopeny kvůli stavbě vodní nádrže na řece Želivce. Želivská přehrada správně Vodní nádrž Švihov. Kniha Rybí krev mi tuto skutečnost připomněla, ten smutek, stěhovat se tam, kam nechci proto, že kdosi naplánuje. Zůstává ve mně pocit melancholie.
Po všech těch severských krimi a thrillerech mně Hájíček vyloženě přišel vhod. Prožila jsem si to se všemi těmi smutky i nadějemi. Navíc je to minulost nedávná takže blízká.
Pro každého to asi není, ale já jsem tu knihu brala osobně a opravdu mě dojala. Prostě tím, že se Hana po tolika letech poprvé vrací domů, věříte jí, že vzpomíná, a prožíváte to s ní. Temelín a ztráta domu a vesnice pro mě bylo téma vedlejší. Hlavním tématem pro mě byla ztráta lidí.
Kniha se mi moc líbila a knihu doporučuji. Z trilogie - Selský baroko, Rybí krev, Dešťová hůl - se mi nejvíce líbila právě tato kniha.
Kdo má rád české venkovské romány, určitě se mu kniha bude líbit.
Pro mě zcela nové neznámé téma. Jako všechny Hájíčkovy knihy vyvolává hodně emocí z "té doby". Oproti Selskému baroku příběh občas vázl a pro některé čtenáře můžou být postavy málo propracované. Hájíček prostě není autor "velkých" románů, tak to po něm nemůžeme ani chtít. V tématech, která zpracovává, je ale zatraceně dobrý.
Kniha byla docela dobrá, spisovatel je kvalitní, téma výborné, ale něco mi tam nesedlo. Jako by celé vyprávění bylo takové nijaké. Všechno bylo popisováno tak smutně a beznadějně. Pokud jde o hlavní hrdinku, byla statečná, ale tak nějak divně, asi tam chyběly nějaké psychologické motivy, které by tomu dodaly hloubku a pravdivost.
Velmi zajímavý příběh, blízké, neotřelé téma, dobře vykreslené povahy lidí, které každý člověk pocházející z vesnice má ve svém okolí. Jen to zpracování - autorův styl je na můj vkus příliš základní, jednoduchý, uspěchaný, jako by vám příběh vyprávěl kamarád u piva, nikoliv spisovatel. Za zpracování tohoto tématu bych dala 5*, za styl pouze 2*.
Po Selským baroku jsem se hned pustila do Rybí krve a kniha mne velmi nadchla. Šla velmi do hloubky a musela jsem při ní vzpomínat na jinou knihu A po nás planina, knihu obsahující vyprávění kronikáře Františka Vrzáka pocházejícího z dnes neexistující osady Podhájí. Velmi ji těm, co četli Rybí krev, doporučuji přečíst také.
V Rybí krvi se prolínají dvě dějové linky, přítomnost a minulost, která je "vyprávěna" Hanou. Kniha vypráví příběh vesnic a osudů jejich obyvatel, které byli vystěhováni kvůli výstavbě JE Temelín.
Štítky knihy
20. století česká literatura venkov 80. léta 20. století venkovské romány jižní Čechy zaniklá místa jaderné elektrárny Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Velmi dobrá, moje první od autora a určitě ne poslední. Velmi jednoduchý námět a děj a přesto neuvěřitelně čtivé. Výborně vykreslená atmosféra beznaděje a postupné rezignace vesničanů. Také skvělá mozaika jednotlivých osob a příběhů.