Rybí krev
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/126269/bmid_rybi-krev-OL5-126269.jpg
4
1722
1722
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 2. díl >
Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak - na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysídlování a bourání obcí, aby na jejich místě mohla stát jaderná elektrárna, se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým „zeleným románem", je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.... celý text
Přidat komentář
Uz delsi dobu jsem se chystala na Selske baroko (na zaklade komentaru mych oblibenych uzivatelu), ale nakonec jsem si jako prvni knihu od J. Hajicka vybrala tuto - a to ze zcela prozaickeho duvodu - jmeno hlavni hrdinky "Hana" mi pomohlo splnit dalsi bod vyzvy;) Napred jsem byla trochu rozcarovana, protoze jsem cekala neco uplne jineho - vyrovnavani se cloveka, ktery dlouho zil v zahranici, s "navratem domu", s hledanim sama sebe, potize s vlastni identitou - proste vsechny ty veci, ktere (jako clovek dlouhodobe zijici v zahranici) resim nekdy sama (i kdyz na rozdil od Hany domu pravidelne jezdim - vratit se po 15 letech to by asi byl teprve sok). Ale o tom ta kniha vlastne vubec neni - okamziku "ze soucasnosti" je v knize minimum a vztahuji se temer vyhradne k vecem minulym. Osobne bych jich v knize uvitala trochu vic - hlavne na konci, kdy mi posledni kapitoly prisly trochu zrychlene - to jedine bych knize vytkla. Resi se hlavne minulost - at uz vztahy v rodine - kdy nektere veci jdou jeste napravit, ovsem jine jsou uz nenavratne pryc. A hlavne je tu tema nenavratneho zmizeni casti krajiny Hanina detstvi a mladi. Postupne jsem se do knihy zacitala stale vic a vic a nakonec ji jen tezko odkladala. Jak pise alef - jde vlastne o zcela uplne obycejny pribeh vsednich lidi, clovek se muze sam trochu vratit do minulosti (i kdyz ja osobne jsem mestsky clovek a o jedno desetileti mladsi nez Hana z knihy - nejake vzpominky tam byly).
Takze hodnotim 5 hvezdami a dalsi knihy od J. Hajicka si jeste urcite prectu.
Realistický způsob vyprávění mi přišel v posledních letech překonaný; Jiří Hájíček mě pro něj opět získal.
Naprosto věrně zachytil atmosféru mého dospívání na venkově: výpěstky se musí zpracovat, i kdyby jich byl metrák, večer se sledují estrády v televizi a konzum je místo, kde se tvoří veřejné mínění. Dokonce i charakter rodinných vztahů mi byl blízký - maminka uhýbající před problémy a autoritativní, chladnější táta. Hlavní postava Hana mohla dál pokračovat jako já - možná se odstěhovat a vracet se, možná zůstat - ona ale volbu neměla. Snad i proto její chyby a morální poklesky (kamarádčin kluk se pro ni stal přitažlivým právě kvůli své aktivitě) chápu. I to, že se pak bála někde zapustit kořeny. I to, že se po letech vrátila a chtěla se s lidmi z minulosti setkat a snad i smířit.
Mě si tato knížka našla ve správné etapě života a zaujala mě obsahem i formou. Pro mě Hájíčkova nejlepší.
Potvrdila jsem si definitivně, že Hájíčkova tvorba jde zcela mimo mě. Po Selským baroku, jehož styl mi nesedl, jsem totéž otrávení zažila zde. Selský baroko mám dosud nedočtené v mobilu, ale po Rybí krvi to smažu, protože prostě nejsem knižní masochistka. A musím také přiznat, že spisovatelský styl není to jediné, co se mi nelíbilo.
V celém příběhu jsem nenašla jedinou sympatickou postavu, každý se chová nějak ujetě, tudíž stejně divné jsou i vztahy. To, jak ledva odrostlá Hana mluví se svým otcem, to je jednoduše psycho a pro mě neskousnutelné, podobně slabomyslně jedná o něco později se svým přítelem. Tváří se navenek jako hrdinka a spasitelka něčeho vyššího a přitom splachuje do WC vztahy se svými nejbližšími. Psychologické vykreslení postav tu zcela chybí, tím spíš jsou pro mě jejich motivy naprosto vzdálené. Co se týče chalup, hrdinka nevidí pro strom les. Pořád fňuká, ať kvůli stavbě, nebo že místo cukrárny je butik, ale rozdělení Československa snad ani nezaznamenala a Slávkovy protestní akce jinde v republice, tj. pokud se netýkají jí samotné, jí přijdou banální. To je, panečku, charakter! :-/
Měla by také si uvědomit, že stejně jako příroda i činnost člověka v historii byla a je neustále v pohybu. Navíc pořád připomínání nějakého traumatu... jako kdyby byla jediná, kdo nemá dokonalou a ucelenou rodinu a přišel ne vlastní vinou o majetek! No zkrátka a dobře, příběh mě za srdce nevzal, zápletky na mě často působily nevěrohodně a uvažování postav mě leda tak vytáčelo. Jen mohu poděkovat za to, že jsem knihu bez újmy dočetla a vím, že knihám tohoto autora se budu do budoucna cíleně vyhýbat.
Vše mi naprosto sedělo - téma, styl vyprávění, místní a časové umístění, různorodost postav. Kniha mě dojala, poučila a donutila i k introspekci. Opravdu skvělé dílo, ke kterému jsem si dlouho hledala cestu. Nyní už se autorovi určitě nebudu "vyhýbat".
Moje první setkání s autorem, je to moje ostuda :-), ale pořád jsem to odkládala na až někdy.... Ale jsem nadšená, pan Hájíček nezklamal, naopak. Příběh se četl skvěle, hlavní postava Hany mně byla sympatická svou urputností bojovat doslova do posledního dechu za svou věc, bránit svůj domov proti "státnímu zájmu", hledat cesty k urovnání konfliktů mezi svými nejbližšími, které miluje všechny, obětavě se snaží pomoci i ostatním z vesnice.... Je to krásný, smutný příběh napsaný dokonalým jazykem. Těším se na další.
Hájíčkova Rybí krev je románem, který osloví všechny, jejichž kořeny jsou jakkoli spjaty s vesnicí, s místem, kde soused sousedovi vidí do talíře, kde si lidé dokážou více pomoci a na druhou stranu, pokud se vztahy mezi starousedlíky naruší, dokážou se "pochroumané" dědit z generace na generaci. A pak je tam "něco navíc" ... touha zůstat. Třeba za cenu toho, že budou mít lidé jadernou elektrárnu rovnou za plotem. Ohrožení rozpínavosti modernizace bez ohledu na dobro jedince. Poznamenané lidské osudy. A dokonce ztráta smyslu života...
Už někdy v polovině knihy jsem chtěl napsat, že Selský baroko se mi líbilo víc, ale po dočtení musím dodat, že Rybí krev je rovněž velmi dobrá, možná i lepší. Vyprávění o osudech lidí z jihočeské vesnice je dramatické, drsné, jde až na dřeň. Jiří Hájíček v oceněném románu opět zabodoval, dokázal vystihnout vše dokonale.
Kniha mě naprosto dostala, téma Temelínu a všech věcí okolo je samozřejmě hlavní, ale ten "nádech" vesnického života.. práce v kravíně, hospoda, parta, dospívání...ano v této knize jsem hodně zavzpomínal na své mládí, byť jsem to měl o pár let posunuté. Četlo se to samo a bylo to luxusní.
Knížku jsem si půjčila v knihovně kvůli Čtenářské výzvě a rozhodně nelituji.
Krásně napsaný příběh. Tím že se děj odehrává v místech, které jsou mi velice dobře známé, bylo čtení pro mě o to hezčí. O tom, co se dělo, než se začal stavět Temelín nic nevím, byla jsem ještě malá. Za mě určitě hezčí než Zloději zelených koní.
Příběh dílem současný, dílem vzpomínky na dospívání v době socialismu v jihočeské vesnici určené k demolici v ochranném pásmu při výstavbě jaderné elektrárny. Starousedlíci se snaží rozhodnutí úřadů zvrátit, ale marně. Chvílemi pohlazení po duši, oživí to i moje vzpomínky, přesně tahle doba bylo i období mého dospívání, přesto mi celkově z příběhu bylo smutno...Hlavní hrdinka se po letech života v cizině vrací domů a pokouší se tahat kostlivce ze skříně, a to se dělat nemá, nic není jako dřív......
Přesto jsem ráda, že jsem knížku četla, líbila se mi víc, než ,,Dešťová hůl".
Kniha mne zase až tolik nenadchla, četla jsem díky Výzvě. Téma zajímavé (likvidování vesnic, mezilidské vztahy) , ale samotné vyprávění příběhu takové nijaké... Moje první kniha od autora a jsem teď na vážkách jestli mu "dát ještě šanci" a přečíst si jeho další knihu.
„Dětství je hrozně intenzivní období, takže mám obrazy návsi a chalup okolo vryté do paměti a ta venkovská atmosféra je ve mně pořád.“
Jiří Hájíček
V této knize se Vám dostane do rukou vlastně takový zcela obyčejný příběh všedních lidí, založený na reálné inspiraci - jedné malé vesnici se zvláštním osudem, ve které autor skutečně žil. Dál už si pak příběh jde svou vlastní cestou ... je smyšlený a přesto tak neuvěřitelně uvěřitelný ... mě se ta cesta líbila, příběh plynul pomalu, jako líná řeka za letního ospalého odpoledne :-) ... všechny ty popisy krajiny, prostředí, atmosféry tempo příběhu zvolnily a tak mi daly příležitost ... zasnít se a vrátit se ... do prostředí, krajiny mého dětství (taky moje babička s dědou žili na podobné vesnici, jen ve východních Čechách a já tam trávila krásná léta :-) ... mezi lidi, které jsem tam tenkrát potkávala ... protože, ač vymyšlení, Hájíčkovi hrdinové jsou opravdoví, jsou to lidé, které můžete dnes a denně potkat na ulici, nebo na návsi v konzumu :-) ... tak asi proto se mi ten příběh tak líbil, protože mi umožnil zavzpomínat :-) ...
... dnes už je to hodně jiné, i na vesnici už se dostal náš dnešní globální svět ... a zasáhl poměrně tvrdě ... dost neúprosně tak mění ráz českých vesnic ... možná v tom je hodně nostalgie, ale mě se ten dnešní pohled vůbec nelíbí ... tak i to mi Hájíčkův příběh připomněl ...
... a pak samozřejmě taky ty „velké“ dějiny ... to všechno, co bylo na pozadí příběhu ... co změnilo osudy těch „vymyšlených“ lidí z vyprávění ... ale bohužel i těch skutečných ... protože, ty „velké“ dějiny ... to co bylo na pozadí ... to se skutečně stalo ...tak i to mi Hájíčkův příběh připomněl ...
... tak, to je asi tak všechno, politické i historické události na chvíli vypluly na povrch, a připomněly tak ty malé příběhy ... o industrializaci krajiny, o zániku starých tradic, o mezilidských vztazích, o vysídlování, o příslibech a nadějích, o etice našeho počínání, o boji člověka, se sebou samým a s rozhodnutími, která se ho fatálně týkají ... bylo to hodně zajímavé ohlédnutí a připomenutí ... děkuji.
„A dole pod svahem voda. Široká rozlitá řeka. Na levém břehu, kde bývala i naše chalupa a za ní škola, není nic. Prázdný břeh, dvě přivázané pramice. Na pravém břehu jsou vidět oplocené zahrádky, jeden obytný přívěs, několik zahradních chatek nebo malých kůlniček, nové, mladé stromky ...“
Velmi dobrá, moje první od autora a určitě ne poslední. Velmi jednoduchý námět a děj a přesto neuvěřitelně čtivé. Výborně vykreslená atmosféra beznaděje a postupné rezignace vesničanů. Také skvělá mozaika jednotlivých osob a příběhů.
Moje třetí kniha tohoto autora....
Svým vztahem k rodné hroudě a ochraně životního prostředí mě autor oslovuje - a myslím nejenom mne...
To, o čem se v knize píše si pamatuji ze svého života - i tu návštěvu Vídně...
Hned po listopadu 1989 ....
Nečekám tu hlubokomyslné dialogy - je to mluva české vesnice...
Návrat Hany a její touha dát do pořádku mezilidské vztahy vyznívá pozitivně.
Doporučím.
Mé první setkání s Jiřím Hájíčkem a jeho romány z venkova.
Námět knihy je moc fajn, zpracování už méně. Příběh je vystavěn uvěřitelně, období dospívání Hany je podáno velmi sugestivně. Přiznám se, že coby "Husákovo dítě" jsem dospívala ve stejných letech jako hlavní hrdinka, taktéž na vesnici (byť ne v jihočeské) a v podobném prostředí. A tohle Hájíček opravdu umí - navodit atmosféru té doby se vším všudy. Snad i proto, jsem knihu "zhltla" takřka na posezení a emoce se mnou zacloumaly.
Ovšem způsob, jakým Hájíček píše, mnou zacloumal také - tentokrát spíše v negativním směru. Chvílema jsem měla pocit, že čtu deník nějaké -náctileté puberťačky; dialogy byly prostinké... až chudé duchem. Myslím, že autorovi by prospělo tvořit v tandemu s někým, kdo to spisovatelské řemeslo ovládá přece jen trochu lépe.
Silný příběh, který se odehrává v krajině mého dětství. Vyrůstala jsem nedaleko a netušila, jaké tragédie se odehrávají nedaleko.
Čekala jsem příliš, a tak jsem trochu zklamaná... ale i tak je to velmi dobrá kniha.
I přes velikonoční povinnosti přečteno za dva dny. První knihu této volné trilogie jsem si přečetla kvůli výzvě jako oceněnou Magnesia Litera a z tohoto druhé dílu jsem příjemně překvapena.
Líbil se mi víc, mělo to švunk.
Štítky knihy
20. století česká literatura venkov 80. léta 20. století venkovské romány jižní Čechy zaniklá místa jaderné elektrárny Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Můj první Hájíček. Trochu jsem bála, že je přechválený, ale naštěstí se to nepotvrdilo.
Jsem moc ráda, že se na scéně zase objevují čeští autoři píšící tenhle typ prózy (ať už jej nazveme venkovským realismem či jakkoliv jinak). A také jsem moc ráda, že popisují všecky tady ty, zdánlivě malé a komorní, příběhy z dob socialismu.
Rozhodně dobré čtení, v budoucnu se dalšímu Hájíčkovi určitě nebudu vyhýbat.
A ještě dodatek, hodně mi připomínal stylem psaní Morštajnovou, příběhem jako takovým konkrétně Hotýlek.