Rybí krev
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/126269/bmid_rybi-krev-OL5-126269.jpg
4
1718
1718
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 2. díl >
Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak - na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysídlování a bourání obcí, aby na jejich místě mohla stát jaderná elektrárna, se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým „zeleným románem", je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.... celý text
Přidat komentář
Jistě zajímavé a pro mladší generaci poučné čtení. Nicméně jsem se v polovině knihy, když se stále opakovaly podobné motivy (mizející vesnice, rozpad rodiny, vzpomínky na dětství apod.) bez patřičného kolísání či gradace, neubránil lehké nudě. Snad za to mohla jednobarevnost postav, možná jejich nedostatečná hloubka, nevím, ale knihu jsem dočetl a nelituji toho a doporučuji ji k přečtení.
Klasický poctivý román, dobře promyšleně napsáno. Správně rozložené vygradování děje. Vzhledem k tomu že jsem plus mínus starý jako hrdinka jsem občas "koukal", co všechno jsem už z té doby zapoměl. Kniha mě bavila.
Hájíčkovu Rybí krev jsem koupil jen proto, že byla v akci. Na knihu jsem se už dříve párkrát díval, ale říkal jsem si, že se bude jednat o další patetický příběh z doby nedávno minulé a tak jsem ji nikdy do košíku nevložil, dokud nebyla ve slevě. Jaká to škoda... Už mnohem dřív jsem se mohl bavit s tímhle skvělým románem v ruce.
To jsou ty předsudky, doporučení, recenze... Ke knize, kterou nakonec přečtete prakticky na jeden zátah se nemůžete měsíce dokopat a klasiku světové sci-fi, jako je třeba Duna, odložíte po sto stranách s tím, že už to nikdy znovu zkoušet nechcete (osobní zkušenost).
Když jsem v Kindlu otevřel tuhle knihu, bylo kolem desáté večer. Zrovna jsem dočetl jinou knihu, říkám si, že přečtu jen prvních pár stran, abych věděl, jaké to je a půjdu spát. Spát jsem šel, ale asi za dalších sto stran.
Hájíčkův styl mi perfektně sedí. Čte se skvěle. Zjistil jsem, že mě nesmírně baví tyhle civilní příběhy. Takové to "obyčejné" vyprávění ze života lidí, jako je právě Rybí krev, ale i Žítkovské bohyně, Vyhnání Gerty Schnirch nebo Britannia Road 22 a další. Jestli jste na tom podobně, neváhejte ani minutu. Budete se skvěle bavit...
Klobouk dolů...tahle knížka mě dostala. Pocity lidí, kteří museli opustit své domy chápu. Vylíčeno autenticky, hlavně 80. léta :).
knížka smutná jak opuštěný liščí doupě o vykořenění, ztrátě domova a vzpomínek, které se k místu vážou. Trosečnický opus Hany, která se snaží plavat proti proudu, zvítězit v předem prohrané bitvě výstavby Temelína a vyhlazení vesnic v tzv. "bezpečné zóně", vás nejspíš na první čtení neohromí, ale ten zmar nakonec pod kůži pronikne - a zůstane dlouho a protivně zadřený, jako zapomenutá tříska. Pro mě nejlepší novodobý román o ztrátě domova. Dávám všech pět a půl fiktivní!
PS: Pořád se mi nedaří z hlavy vypudit pasáž s poslední bojovnicí ze vsi - paní Zaoralovou....
Kniha se čte jedním dechem, ale není to zas taková bomba, jak jsem dle ohlasů očekávala. Asi se úplně nedokážu vžít do takového lpění na jednom "místě", ale chápu...Jinak pěkné!
Venkovský román už dávno není jen Karolína Světlá, Hálek nebo K.V. Rais. Rybí krev pro měla byla prvním setkáním s Jiřím Hájíčkem a určitě ne posledním. Kniha mě chytla od první stránky, a přestože neměla tu "typickou" gradaci děje, spíš postupné vyprávění chronologických událostí jedné rodiny, přečetla jsem ji rychle a ještě dlouho o ní musela přemýšlet. Velmi na mě zapůsobila...Perfektní kniha, líbilo se mi rámcové zasazení do současnosti, ale samotný příběh v minulosti i styl vyprávění.
PS.: Mám takový pocit, že nakladatelství Host je vždy zárukou kvalitního čtenářského zážitku :))
Skvěle napsaná kniha. Hodně na mě zapůsobila a musím na osudy lidí stále myslet. Je mi z toho dost smutno.
Pro Verous - o jihočeších se prý říká, že mají rybí krev, snad to znamená, že hodně vydrží.
Mám z knihy docela rozporuplné pocity, ve srovnání se Selským barokem je to určitě zklamání. Některé pasáže (hlavně v první polovině) se mi zdály zbytečně zdlouhavé, styl mě nijak nezaujal. Druhá část už mi přišla lepší - více gradovala. V závěru románu jsem si vzpomněla na Hruškudóttir - také Hajíček svébytným způsobem (a konkrétněji než Šrámková) píše o pocitu vykořenění, který se dle mého názoru dnes týká stále více lidí, jakkoli nepřicházejí o domovy a chalupy. Snad právě proto stojí tahle kniha za přečtení.
Měla bych k této knize ani ne tak komentář jako spíše dotaz na vás, kteří jste to četli:
Proč si myslíte, že se kniha jmenuje Rybí krev? Jsem jediná, kdo to nepochopil?
Za případné odpovědi předem děkuji. Jinak mám na tuto knihu takový rozporuplný názor - námět mě moc nezaujal, postavy mi nejsou moc blízké, ale Jiří Hájíček je bezpochyby dobrý vypravěč. Kniha má zvláštní atmosféru, jestli máte chuť, určitě si ji přečtěte.
Poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice mě zaujal od prvních stránek a určitě se brzy podívám i po dalších knihách Jiřího Hájíčka. Kniha roku 2013 - Magnesia Litera dle mě právem.
Čtivé vyprávění o osudu vesnic a lidí, které negativně zasáhla výstavba Temelínské elektrárny. Realisticky vykreslena tehdejší doba a mocenské praktiky, malá informovanost lidí. Styl průměrný. Kladem je, že se o tom píše a doba i ty vesnice neupadnou v zapomnění.
Postoje hlavní hrdinky chápu, ale nemohu se s nimi plně ztotožnit. Možná proto, že celý svůj život zažívám a neustále vidím průběžnou likvidaci tisíce domovů a celých vesnic v našem regionu - z důvodu důlních škod způsobených hornickou činností (OKD). A nakonec i likvidaci těch dolů, které dávaly několika zdejším generacím obživu a naší zemi energii. Podobné situace jistě z různých důvodů (možná i nesprávných) zažívali a zažívají lidé kdekoliv. A já více obdivuji a oceňuji ty, kteří v pravý čas vyhodnotí situaci a pokud je jejich boj už marný, neutečou od toho, co milovali, ale napnou síly pro nový život a další rozvoj, neutečou od svých přátel, ale spolu s nimi nově budují.
Konec oproti zbytku knihu byl možná pozitivnější, ale i přes to na mě celá kniha působila smutně.
Hlavní hrdinka, která nebyla a není šťastná, opuštěná, sama daleko od rodného kraje, který neexistuje, stejně jako její rodina.
S Hanou jsem se bohužel nedokázal ztotožnit, její chování jsem nedokázal pochopit.
Když jsem před pár lety projížděl pod chladícími věžemi temelínské elektrárny, byl jsem ohromen tou velikostí a drtivou silou, které to stavení má. Díky knize vidím i pozadí této síly. Příběh o lidech a vesnicích, které načal komunismus a dorazil kapitalismus.
Pár dní po rozhovoru s Jiřím Hájíčkem jsem projížděl kolem temelínských chladicích věží. Zamrazilo mě. Vybavil jsem si osudy Hany, Petra, Oliny, pana Tušla a dalších postav z jeho románu Rybí krev, které mají reálné předobrazy v místních obyvatelích. V lidech, kteří prožili dětství a nejlepší léta v Březí, Křtěnově, Podhájí nebo zatopené části Purkarce. Tato zaniklá místa už nejsou v mapách. Vytlačila je stavba jaderné elektrárny. Přežily obě velké války i sovětskou okupaci. Jejich zkázu započali komunisté, dokonala ji demokratická vláda. Přitom dnes už se ví, že vysídlení tamních obcí nebylo z pohledu samotných energetiků nutné. Díky novému Hájíčkovu románu pozná spousta mladých tuto dnes už skoro pozapomenutou část novodobých jihočeských dějin. O vyhlazených Lidicích a Ležácích se děti učí ve škole. Po dvou knihách novináře Antonína Pelíška mají teď další pomník i zmizelé jihočeské obce. A navíc v podobě výborného románu, který není ekologickou moralitou ani „protiatomovým pamfletem“.
Román „pro ženy“ o tom, že krev není voda a že domov zůstává součástí naší identity, i když se nad ním zavře hladina. Když se Hana po 15 letech strávených v cizině vydá do vlasti navštívit otce, je zaplavena vzpomínkami z období svého dospívání na jihočeské vsi 80. let ve stínu chladicích věží atomové elektrárny. Na povrch vyplouvají zjištění, že svobodné společenské uspořádání „po sametu“ spokojeně absorbovalo pozůstatky časů minulých. Hlavní hrdinka se snaží čelit všemu, co opustila poté, kdy byla na prahu plnoletosti nucena odstřihnout své kořeny, aniž kdy znovu dokázala zapustit nové. Novodobá nomádka si však uvědomuje nutnost ukotvení a tak se vydává na kajícnou pouť za obnovením přátelských i rodinných pout.
Dobře zpracované zajímavé téma, které se zabývá vysídlováním vesnic. Celá kniha na mne působila hrozně smutným dojmem, i když konec vyznívá docela pozitivně. Jak už napsala uživatelka Frakira, jsou to smutné osudy lidí, kteří ztratí své místo kam patří, kde žijí celý život, kde si vybudovali svůj domov, někteří se se ztrátou potýkají i na sklonku svého života, což musí být pro ně o to těžší. Kniha ve mě určitě něco zanechala, proto hodnotím tak jak hodnotím a určitě to nebude pro mě poslední setkání s tímto autorem.
Moje první setkání s autorem, a zcela určitě ne poslední. Po Bohyních od Tučkové, další román (byť z jiného prostředí), který stojí za přečtení! Rozvíjí téma vysídlení obcí, či dokonce jejich úplné zbourání, kvůli stavbě jaderné elektrárny. Autorovi se skvěle povedlo nenásilnou formou osvětlit problém na pozadí příběhů lidí, kteří museli opustit své domky a své životy, a odejít do paneláků...Toto téma zdá se mi pořád aktuální a silné - peníze totiž hýbou světem, "člověk" nikoho nezajímá :o(
Štítky knihy
20. století česká literatura venkov 80. léta 20. století venkovské romány jižní Čechy zaniklá místa jaderné elektrárny Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Zajímavé čtení z pohledu mizejících vesnic. Škoda, že Jiří Hájíček nenapsal i o osudu vesnic zaniklých při stavbě jaderné elektrárny Dukovany. Každopádně Selské baroko se mi četlo a líbilo víc, tahle kniha už je dost ponurá a smutná.