Rybí krev
Jiří Hájíček
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 2. díl >
Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak - na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysídlování a bourání obcí, aby na jejich místě mohla stát jaderná elektrárna, se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým „zeleným románem", je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.... celý text
Přidat komentář
Tento příběh mě dojal skoro až k slzám. V osmnácti létech jsem narukoval k ženijnímu praporu do Týna nad Vltavou 1987-1989.Jezdili jsme do stráže na Podháji vylidněnou obcí Březi.V některých domech sidlili firmu z JETE,cesta panelová a pod kopcem u silnice Týn - Budějice nový kulturák. V roce 1988 tam plápolal transparent od čezu o zábavě na rozloučenou.Z knihy jsem se dozvěděl že zlikvidovali i Podháji ,bylo to zbytečné. Tak nádherný kraj nezachránil ani nový režim.Jezdili jsme každou středu do čistírny ve Vodňanech.Dva krát jsme šli do Litoradlic s batohy pro pivo,šli jsme podél Vltavy.Hněvkovická hraz s komorou byla teprve betonové monstrum,šel z toho strach a také adrenalin z vycházky na černo.Jednou jsem vezl lampasáka na kontrolu přijímače poblíž Podháji a Litoradlic, chtěl abych mu nasbíral hřiby ,panečku tam jich bylo,přiroda nádherná jak z Troškových filmu a pohádek. Běželi štafetový běh z Týna do Budějovic a na dokončené chladící věži vysel transparent ARMABETON PRAHA.Nové sídliště v Týňě dostali jako první vojáci PTP kteří makali na stavbě Dukovan a JETE. Měl jsem tam kamaráda z Karviné,tak jsem ho dva krát navštívil.Mám rád tento kraj , po vojně jsem ho dva krát navštívil. Jednou s rodinou a jednou služebně v roce 2014 , to jsem potkal dědka který jel na kole na náměstí v Tỷňe,byl to osmdesátijedna letý velitel nadpr. Papoušek.Když jsme se vrátili do Karviné,tak zmizela obec Louky která byly celá lemována trešňovou aleji.Některé budovy Karviné - Darkov,Karviná Lipiny celé. Tři hospody,kino,obchody atd.Tak mizeli vesnice mého mládí.
Výborně napsaný, čtivý příběh, který čtenáře chytne už po pár stánkách a pevně si ho drží až do konce. Vše je v knize naprosto přirozené, uvěřitelné, lidské. Osudy vesnic jsou pak pro jejich obyvatele neuvěřitelně smutné a traumatizující. Skvělá kniha, kterou je požitek číst.
(SPOILER)
Začátek knihy byl takový nemastný neslaný... Asi má ve čtenáři vzbudit jakési napětí nebo zvědavost, ale u mě se to nepovedlo. Ať už jde o prolog, nebo o začátek samotného příběhu. S každou další stranou byl ale příběh lepší a lepší. Z postav přímo čišela ta směs naděje, že se vše v dobré obrátí, a zoufalství, když se musí stěhovat z chaty, kde prožili celý svůj život a kterou vybudovali jejich předkové... Hanin idealismus, kvůli němuž odvrhne dva příliš neidealistické (realistické) chlapce, je takový zneklidňující.
Jen mě mrzí, že jsem se na konci nedozvěděla, co se stalo se Zdeňkem, vyjma naznačeného na začátku. Nevím, byl mi takový sympatický...
hoví mi Hájíčkova schopnost sugestivně vystihnout drobným synestetickým motivem celou kolektivní paměť jihočeského venkova, ty detaily popisující specifickou vůni každé chalupy, ranní štípání třísek, nošení polen a roztápění kamen, k snídani chleba s máslem a čaj z otlučenýho hrnku, pak ten nesmytelný typický pach ženských z kravína a ženských z prasečáku, orvaný vaťáky s příliš dlouhými rukávy na dětech ve vyšmajdaných pantoflích z třetí "nohy", půdy plné sena, generacemi ušáků okousané králíkárny, slepice v maštali, prkno na hnojišti, kluky na motorkách a holky brebentící v houfu u pumpy..., a stejně dobře umí Hájíček zachytit lidský vztahy, tu nenávist a závist do třetího a čtvrtýho pokolení... tohle prostě člověk z města nepochopí
Můžu jen vyzdvihnout propracovanost postav a to především Hany, kterou nám autor přiblížil dokonale. Rozuměla jsem jí, jak se chtěla držet minulosti a svého dětství. Byla pro to schopná udělat velké oběti. Ale nakonec vše musela pustit a nechat za sebou, začínala jí nová etapa života. Jen poučení, že nikdy není pozdě začít znovu.
Byla bych ráda, kdyby nás na konci knihy čekal větší závěr. Co seznam? Můžu jen hádat, jestli Hana později potkala i ty poslední ze seznamu. A jestli její cesta do Čech byla tím, co očekávala.
Hájíček je pro mě příjemným objevem a jeho styl mě hodně baví. Přestože mě téma venkovského románu nejdřív moc nelákalo a k Rybí krvi jsem se dostala náhodou diky ségře a spíš ze zvědavosti, abych od autora něco zkusila, zaujal mě od první stránky. Obdivovala jsem propracovanost příběhu, věrohodnost postav i to, jak se na chlapa neuvěřitelně dobře dokázal vžít do své hlavni postavy Hany. A novinkou pro mě byly i okolnosti spojené s rušením vesnic na úkor výstavby Temelína.
Moje první knížka od Jiřího Hájíčka a už se moc těším na další. Zajímavě napsaný příběh na pozadí skutečných historických událostí.
Skvěle napsané, ale velmi temné a depresivní. Hlavní hrdinka ve mně navíc příliš sympatií nevzbuzovala.
Tahle kniha byla hodně dobrá. Je to moje třetí kniha od autora a úplně mě pohltila. A musím se přiznat, že o tomhle problému v Jižních Čechách jsem ani nevěděla. Umím si představit jak to bylo těžké. Hlavně staré lidi přesadit je děsně těžké. Ani starý strom už nejde přesadit.
A pak samozřejmě problémy v rodině umí autor krásně vystihnout. Někdy nevyřčené bolí víc než vyřčené.
Kniha je čtivá, zajímavá a mohu jen doporučit.
Hajíček je dlouhodobě jedním z mých nejoblíbenějších českých autorů. Rybí krev, je stejně jako jeho předchozí knihy, napsána krásným čtivým jazykem. Je to příběh, který si jako někdo, kdo žije dlouho v zahraničí dovedu celkem živě představit. JE to velmi poetická kniha o lásce.
Autor je myslím génius. Rybí krev je pre mňa poetickou knihou. Síce napísaná ako román, ale mnohovrstvový dej dokonale navodí pocity, ktoré sa nedajú dosiahnuť prózou. Som rád, že som zahliadol kúsok autorovho vnútorného sveta. A len s rešpektom odhadujem, koľko toho v sebe musí mať navyše nad to, čo som ja bol schopný vnímať.
Čo sa štýlu týka, páčil sa mi úvod zo súčasnosti. Flashback o 20 rokov do minulosti mi zo začiatku nesadol, trvalo mi dlhšie, kým som sa chytil. Ale pootm to už šlo. Hlavná hrdinka môže niekomu liezť na nervy, ale mňa si získala silným putom s rodnou hrudou a odhodlaním urobiť všetko pre to, aby sa väzby, vzťahy a korene nevytrhali. Takéto niečo ja nepoznám, je mi jedno, kde som, ale rešpektujem, a možno i obdivujem ľudí, ktorí cítia silnú príslušnosť k miestu a dobe. Asi majú život hlbší a bohatší. Niekedy bol dej príliš rozvláčny a autor ho mohol skrátiť. Inokedy som bol prekvapený z dokumentaristického štýlu, sám som to obdobie zažil a opisy boli veľmi verné, priam biografické. Privítal by som, keby kniha neskončila pred stretnutím so Zdeňkom. No a s tou lesbou to bol trocha zbytočný úlet, neviem, či to je dnes povinná položka a bez toho by knihu nikto nevydal. Alebo je autor sám teplomilná rastlina (to by vysvetľovalo, ako dokonale a citlivo píše muž knihu očami hlavnej hrdinky - ženy) a neodpustil si trocha podprahovú masírku. Ale na hodnotení za to hviezdu neuberiem.
(SPOILER)
Když se stavěl Temelín, tak to nechávalo mě, severočecha, tak nějak v klidu. Navíc jsem byla dítě. Nikdy mi nedošlo, že výstavbě takového gigantu muselo ustoupit x vesnic....až díky této knize a brouzdání po internetu mi byly odkryty osudy lidí z jedné vesnice.
Vesnice, kam se v roce 2008 po patnácti letech strávených v zahraničí, vrací Hanka. Kdysi dávno chtěla být učitelkou a ve vesnici učit. Osud tomu chtěl jinak. A tak se v poutavém líčení dozvídáme o tom, jak se museli šťastní a spokojení lidé postupně stěhovat, vyklízet své domy, kde žili generace lidí a se smutným pohledem se dívat na to, jak se do jejich obydlí zahryzávají bagry.
Hanka ne, Hanka byla rozhodnutá udělat vše pro to, aby vesnice nezanikla. Psala společně s několika lidmi petice a bydlela v domě do poslední možné chvíle....stále věřila...
(SPOILER) Knihu vnímám v několika rovinách - mohlo by se zdát, že jádro knihy je smutný příběh zbouraných vesnic, které musely ustoupit stavbě jaderné elektrárny a které v zájmu státu zmizely z mapy - sledujeme zoufalý boj hlavní postavy a vypravěčky příběhu Hany, která chce za každou cenu zachránit zbytek vesnice. Její boj, kterému obětuje i svůj vztah, je předem odsouzen k porážce a lze jen se smutkem sledovat pozvolný rozklad a pád na samotné dno...avšak neméně důležitou součástí příběhu jsou mezilidské vztahy v rodině i v blízkém okolí Hany. Další rovinu, kterou jsem intenzivně vnímal byly nádherné obrazy krajin, psaným slovem vyjádřené pocity, které mě do knihy vtáhly, že jsem prožíval dané situace tak, jako bych byl přímo přítomný tomuto dění, dobře vykreslená atmosféra nejen doby, proměny hlavních postav v čase, přítomnost, minulost a naopak... V autorově stylu jsem ocenil minimalismus vyprávění, který však neubírá na kvalitě vyjádření podněcující představivost a který dává četbě spád.
“To jsou ty naše dva rody, táto, tohle Tomáškové, sedláci, co měli půdu a dobytek, a tady to jsou plavci od Vltavy, voraři, bezzemci, domkáři co se doplavili až do Prahy...tak ty jsi sepsala tu naši krev...”
Čtení tohoto díla pro mne mělo hořkou příchuť. Osudy vesnice stejně smutné jako nevyřčená tajemství v rodině. Po letech setkání, kdy se všechno vyjasní, už může být pozdě. První moje setkání s Jiřím Hájíčkem, určitě si přečtu jeho další knihy, podivná melancholie mne nejdříve odrazovala, nyní naopak přitahuje.
Četlo se hezky, nenáročné. Petr moc vykreslený v příběhu nebyl , škoda, dycky někam odešel do práce ... Jen mě občas rušili detaily, které jsem si nedokázala představit....
V autě: Petr si sedl mezi mě a Olinu, pak Olině spadla hlava na mé rameno a zůstala do konce cesty . ??? ( olina měří tři metry, nebo Hana seděla předkloněná ???nedokážu si v autě opřít hlavu dál než na sousedovo rameno...)
Odjela jsem( na kolej) s taškou a jablky ze čtyř jabloní ( asi byla velmi nuzná úroda? Nebo táhla v druhé ruce valník ...)
Uvařila jsem si čaj a postavila vedle postele... po spánku představitelka byla slabá, že nemohla zvednout ruku a vyleje hrnec do postele... na to silu měla? ze země, nebo hrnec si dala do postele a pak usnula??
Čtivé, prvni zkušenost s J.Hájíčkem a pro mne, kdo je z města a z opačné strany republiky, i zajímavé až objevné. Nelehký osud vesnice jihu Čech, vztahy v rodině i s vrstevníky daného období 20.století.
Pocházím z JČ, takže mě Hájíčkovi knihy zajímají. Dozvím se zde spoustu věcí. Mám ráda knihy, které se zabývají lokálními problémy a přiblíží čtenáři místní život. Ale mám problém s Hájíčkovými postavami. Ani jedna z nich by v žádné knize zatím nebyla sympatická a zde je to to samé. Hrdinové jsou velice orientovaní na svůj původ, nicméně jsou chladní a působí na mě jako kulisy, provázející historií, bez přesahu.
Štítky knihy
20. století česká literatura venkov 80. léta 20. století venkovské romány jižní Čechy zaniklá místa jaderné elektrárny Magnesia LiteraAutorovy další knížky
2012 | Rybí krev |
2005 | Selský baroko |
2020 | Plachetnice na vinětách |
2016 | Dešťová hůl |
2015 | Zloději zelených koní |
Krásná a zároveň smutná kniha.