Věřím v člověka / Vzkříšení Hannibala

12.02.2021

Kdyby to byl film a já na něm byl v kině, tak usnu už někdy po reklamách. Probudím se před vzkříšením Hannibala, šáhnu do batohu pro pivo a při vzkříšení se dobře bavím.
Na konci pak nevím, jestli jsem ve spací části o něco přišel. To mi bude muset Feri ještě někdy vysvětlit. Najednou to bylo za mnou a já nevím nic, mimo to, kolik mi v batohu chybí piv. Nebejt vzkříšení, letělo by to asi do kamen.

22.01.2021

„Vzkříšení Hannibala“ pokládám za jednu z nejlepších novel v literatuře 20. století. Právě jsem ji dočetla potřetí a jsem z ní nadšená stejně jako při prvním čtení. Tehdy mi bylo čtrnáct a mohla jsem chápat nanejvýš několik alegorií, jenže ono je to napsané tak dobře, že vás to baví, i když jste odrostlejším dítětem a jen matně tušíte, o čem čtete.

Je to příběh klasického filologa, který se z první světové války vrátí do pozměněného Maďarska, Maďarska vzbitých nacionálních vášní a všudypřítomného antisemitismu. Jako humanista a demokrat, nedůvěřující úřadům ani státu, se pokouší žít v uzavřeném světě, který tvoří jen on sám a jeho ruská novomanželka Dia. Zároveň se snaží prosadit převratnou interpretaci Hannibalovy smrti, k níž ho přivedl objev pergamenů na Krymu. Otázka punského vojevůdce kupodivu působí v horthyovském režimu nesmírně aktuálně, mimo jiné Hannibalovým semitským původem.

A tak Móra ukazuje, jak politika zasahuje do vědy a intelektuálního života vůbec; jak funguje autoritativní režim vybudovaný na mytologizované představě národa; jak oportunistický a pokrytecký je lid; jaká nevzdělanost a hrubost leckdy určuje životy lidí mnohem kultivovanějších a vyšších, ale méně mocných; jak je možné neztratit naději, humor ani lásku k lidem, pokud se z nás stanou disidenti a psanci ve vlastní zemi; a v neposlední řadě i jak může vypadat opravdu něžné, láskyplné manželství - to, které uzavřel bezejmenný hlavní hrdina s Diou. Netroufám si odhadnout, nakolik si Móra projevy svých vlasteneckých soukmenovců přibarvil, aby je mohl snáze parodovat, ale výsledek je opravdu tragikomický. A jelikož trochu znám akademické prostředí, umím si představit, že by něco na způsob článků o pomaďaršťování jmen v antickém Římě (!) doopravdy mohlo spatřit světlo světa.

„Vzkříšení“ je tak jemně vytepaná satira, že se alegorie nebo ironický vtip skrývá téměř v každé větě. Ani teď moje vzdělání rozhodně nepostačuje na to, abych všechny odkazy na starověk a meziválečná léta dešifrovala. Přitom však novelka není přetížená, čte se sama. Žasnu, kolik poetické krásy i realismu se na těch několik stránek vešlo. Zralé dílo, nádherné dílo. ... Nadějí mě naplňuje jak krásný závěr, tak fakt, že Ferenc Móra znal lidi, a přesto je měl celý život rád.