Věrná řeka

06.04.2024

Co se to sakra stalo? Marně jsem hledal, kde je věrná řeka. A proč je vlastně nějaká řeka věrná? Řeka je jako kočka. Dlabe na tebe a klidně ti spláchne barák, a to jenom proto, že si tam v pohodě stojí a nemá nožičky. Když už se tam nějaká řeka konečně objeví, tak do ní akorát někdo hodí kabelu s lejstrama a záhy mu vyteče mozek z hlavy mnohem víc, než mně v pátek večer, po průplachu dutin v hospodě u Rumlika.

Je to skoro jako v rusku. Zima, bída a Rusové. Taky Poláci. Ti jsou tam ovšem proto, že se to celý děje v Polsku, během Polskýho povstání. Je tam jeden Polák, kterej když se rozdávaly kulky a rány šavlí, tak si byl několikrát přidat a teď leží v bahně a odmítá vypustit duši. Jenže sanitka, ani Polskej lazaret nikde. Takže se ten terminátor začne plazit pryč a i to vypadá, že je to Polská verze Revenanta. Plazí se posekanej, poloslepej, postřílenej, pokálenej, s rozmlácenou kebulí a bez bot, pryč. Lomcuje s ním horečka a má hlad velkej jako Rusko. Proto si ho asi nemá smysl ani hladit a říkat mu malej.
Nakonec se doplazí na nějakej dvůr.
A skoro celej zbytek knížky ho tam jedna cuchtička na tajňačku ošetřuje. Ta cácorka je prozměnu Polská verze popelky, která se boha nebojí a na mátořícím knížeti se občas projede, aby mu zvedla náladu. A knížeti se zdraví lepší a dělá mu to dobře si myslím. Vypadá skoro jako sluncem zalitý, ale jak mu leze pravidelně do pelechu a dělaj plány, tak to smrdí parádním průšvihem. A pak je tu konec. Ten bych asi čekal neveselej, ale úplně jinak. Konec mě zklamal.

Ale na to, jak mě první stránky vůbec nebavily, tak až na ten konec to bylo celkem fajn. Dokonce až z týhle knížky jsem se dozvěděl, že Poláci povstali, nelenil jsem a šel jsem k tomu hledat nějaký informace. Z bližšího infa jsem vyčetl, že ti Rusové, jsou fakt Rusové a nikdy asi nepřestanou bejt Rusové.

11.06.2023

U nás ne moc známá kniha, v Polsku literární a filmová klasika. Velice čtivě a napínavě napsaný příběh se sympatickým počtem stránek. Romantické dobrodružství zraněného vojáka a opuštěné dívky na samotě kdesi v Polsku, kde straší duch pomstychtivého Dominika. Mohla by to být romantická selanka , ale není. Tváří v tvář kruté reality jsou hluboké úvahy o smyslu boje za svobodu, o odpovědnosti vůdců povstání 1830-31, které je živeno uměleckým romantismem, za skutečné lidské životy, o roli předurčeného postavení lidí ve společnosti. To vše v syrových kulisách polského venkova, kde polští sedláci udávají ruské vrchnosti bojovníky za jejich svobodu. Romantický plamen je zde uhašen všedností skutečného života a do do země zašlapán. Je tu i celkem zřejmá vazba na současnost a tou je ruská touha ovládat a vlastnit Polsko.

24.02.2021

Ač se to podle prvních obrazně popisných stránek nezdá, nakonec je to až syrový, stroze pojatý napínavý dramaticko-romantický příběh z nepříznivé doby. Příběh, který hravě a lehce obsahuje všechno, přesto nepůsobí přeplácaně. Jeho největší devizou je realistická jednoduchost a přímost. Krásné čtení se silným závěrem. 4,5*

23.08.2020

(SPOILER) Z nádražní knihovny v Č. Budějovicích. Zaujal mě název myslela jsem, že to bude něco o řece a kvůli tomu, že by mi ujel přípoj, jsem neměla moc čas se do knížky podívat.

Jde o historický román z velkého polského povstání v roce 1863. Knížka je čtivá, ale popisy bitvy, zranění a umírání vojáků natolik drsné, že citlivějším povahám je nelze doporučit.

Hlavní část knihy je věnována útěku povstalce Josefa z prohrané bitvy a hledání útočiště. To po mnoha peripetiích nalezne u mladé dívky jménem Salomea, která se o něj obětavě stará (představila jsem si, co všechno musela zvládnout, jak těžké rány ošetřovala pro nás nemyslitelné, zvedneme mobil a voláme záchranku). To vše v prostředí, kdy její jedinou oporou je starý kuchař (rodina z dvorce, kde žije, je rozprášena po širém okolí, případně mrtvá), kdy není skoro nic k jídlu a co chvíli přijíždějí tlupy vojáků hledající povstalce (pak je třeba raněného dobře ukrýt).

Raněný a jeho ošetřovatelka se do sebe postupně zamilují. Skoro jsem čekala happy end ale ten se nekonal. V závěru příběhu do dvorce přijíždí matka raněného, kněžna. A to je kámen úrazu dívka je z nižší společenské vrsty než raněný povstalec, manželství tudíž nepřichází v úvahu a kněžna si svého syna odváží pryč.... Nevěřícně jsem zírala. Jasně, byla to teprve druhá půlka 19. století, ale věřila jsem, že za dané situace by kněžna mohla společenskou nerovnost překousnout. Leč nestalo se... syna musela oklamat.

No a úplný konec jsem nepochopila. Copak se to stalo? Salomea zakopne o kamínek, upadne obličejem do písku a zůstane ležet. Najde ji kuchař, ale až na druhý den. Je mrtvá? Ze zakopnutí o kamínek? Nebo jsem něco přehlédla a někdo ji zabil? Fakt nevím. Za ten závěr a mně nesympatickou kněžnu jednu hvězdu dolů. Jak se ale píše v anotaci, že tragický konec symbolizuje úděl Polska, tak to myslím sedí. Já nechápala, proč byli sedláci tak nepřátelští k povstalci pak se to vysvětlilo v postavě kněžny. Ani v situacích, jako bylo povstání, které mělo mít celonárodní charakter, se šlechta a sedláci nedokázali semknout (sedlákům to bylo spíše fuk možná nebyli osvícení, možná jim to nikdo nevysvětlil...). Takže není divu, že to nedopadlo dobře.

Každopádně knížka za přečtení stojí a bude-li příležitost, od autora si ještě něco přečtu.