Ves Stěpančikovo a její obyvatelé
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/233690/bmid_ves-stepancikovo-a-jeji-obyvatele-Dy1-233690.jpg
4
34
34
Námět potažmo zpracování Vsi Stěpančikovo lze do značné míry označit jako až nedostojevsky banální s paralelou více v dobové francouzské próze než v pozdějších psychologicky propracovaných románech. Podstata této novely je postavena na značně vykonstruované zápletce s dobromyslným plukovníkem ve výslužbě Jegorem Iljičem Rostaněvem, jež je citově vydírán jak svou matkou tak družinou značně vzdálených příbuzných a zejména někdejším šaškem generála Krachotkina, druhého to manžela plukovníkovy matky, Fomou Fomičem Opiskinem, jež ještě před smrtí svého tyrana získal nad plukovníkovou matkou zcela neomezený vliv jako životem vláčený intelektuál, vědec a spisovatel. Svou moc poté kombinací vydírání a zastrašování rozšířil i na samého plukovníka tak, že ač svým vztahem k rodině příživník, stal se zcela neomezeným pánem, jež řídil jak plukovníkovo hospodářství, tak vnitřní chod rodiny... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1957 , Československý spisovatelOriginální název:
Selo Stepančikovo i jego obitateli, 1852
více info...
Přidat komentář
Dostojevského ranější dílo, přesto už dílo po návratu z vězení, které ukazuje Dostojevského jako velmi schopného humoristu, přesto i v tomto díle se dočkáme pokročilé psychologie postav, uvěřitelných dialogů a vývoje děje, který jako sám život, nepřestává překvapovat. Na Dostojevského díle mi vždy imponovalo, jak dokáže své postavy oživit, právě tím, že jim dá svobodu jednat, i přesto, že čtenář něco čeká, nakonec se ta či ona postava projeví jinak, než očekával, a to mu potvrdí to, že Dostojevský byl opravdu mistr zápletky, kterou dokázal budova na silných, tj. uvěřitelných, charakterech. Ústřední postavou je jistě Foma Fomič, ale i strýček je velmi zajímavá postava dobráka, který si sám škodí, pak zde máme hřmotného Bachčejeva, chladného Mizinčikova, Fomovu obdivovatelku paní generálovou či pannu Perepelicynovou, milovníka Obnoskina nebo chytrácky vtíravého Ježevikina atd.
Humorné ladění románu, nebo jak to sám Dostojevský nazývá, povídky, dovršuje i shrnující závěr, který Dostojevský/vypravěč píše, protože je to přece v dané době zvyklostí psát, a proto ho nemůže ani vypravěč vynechat. U knihy jsem se bavil, a i když je Ves Stěpančikovo méně známé dílo Dostojevského, jedná se o stejně kvalitní díla jako je Hráč, Věčný manžel nebo Bílé noci. Možná by leckteří čtenáři měli začít tímto dílem, než se pouštět prvně do Bratrů Karamazových.
Na první pohled sice lehčí čtivo, ale komplexnost postav zde zaručuje, že i tentokrát Dostojevský dostál svého jména hlubokého pitvatele lidské duše, jejich sil a slabostí.
Humorné pasáže:
"Jistě se mnou souhlasíte, že jsou případy, kdy je i ten nejčestnější člověk nucen spolehnout se na takt jiného čestného člověka... Doufám, že mi rozumíte..."
"To nedoufejte, vůbec vám nerozumím." (s. 145)
Ale tlusťoch mne od hlavy do paty nevlídně přeměřil nelibým a nasupeným pohledem, něco si zabručel pod vousy a těžkopádně se ke mně obrátil zády. Od této strany jeho osoby, ač by mohla být velmi zajímavým předmětem pozorování, se ovšem nedal čekat příjemný rozhovor. (s. 26)
O původu nátury Foma Fomiče:
Vynahrazoval si minulost. Nízká duše zbavena útisku sama utiskuje. Formo byl utiskován, proto toužil sám utiskovat. (s. 18)
A jeho rádoby tvorbě:
Bylo to sice dávno, ale had literární ctižádosti uštkne často hluboce a nevyléčitelně, zvlášť lidi neschopné a hloupé. (s. 17)
Stepančíkovo je zdanlivo vytŕčajúce z bežných kontúr tak typických pre väčšinu Dostojevského diel - podivuhodných postáv, depresívnych monológov, či iných psychologických prvkov. No na vskutku len zdanlivo. Od okamihu ako sa nám "veľkolepo" uvedie Foma Fomič, máme jasno, kto bude v tomto dielku predmetom našej zvedavosti a pozornosti. Fomič nie je zástavárnik z Nežnej, ani Raskoľnikov zo Zločinu, je to iný typ osobnosti, ktorú autor predstavuje a využíva k tomu, aby dostatočne vykreslil "chytrého príživníka". Foma Fomič ako pijavica, ktorá sa kŕmi na dobrote plukovníka a senilite jeho matky, obratne využíva každú príležitosť k poníženiu a pokoreniu svojho pána, čím dosahuje výčitky, ktoré si dobrák plukovník následne robí. Do výborne rozohranej partie vstupujú však noví hráči a udalosti, ktoré avšak "vznešený charakter" Fomič nakoniec tiež obráti vo svoj prospech. Sloboda od Fomiča prichádza až Božím dopustením na svojho verného a poslušného služobníka, no ten i po smrti teší sa pamätníku, na ktorom stojí opis cnostného a mravného človeka, akému len sotva iný by sa dokázal v dobrote jeho srdca priblížiť. Groteska končí zaujímavou myšlienkou: "Pod koľkými oslavnými náhrobkami ležia asi Fomové Fomičové."
No.. fajn čtení, ale když čtenář šáhne po Dostojevském čeká něco docela jiného. Čte se snadno a dobře, na čas zabaví, ale hlubší stopu nezanechá. Větší smysl má možná kniha v kontextu celého díla FMD, jedná se totiž o jeho první práci vydanou po jeho sibiřské internaci.
Stepančikovo je vidiecke sídlo šľachtica a vyslúžilého vojaka, kde živí skupinku svojráznych ľudí v čele s Fomom Fomičom, majstrom manipulácie. Foma je chorobne ctižiadostivý tyran, ktorý túži byť vždy a za každých okolností v centre pozornosti. Lenže aj ostatní obyvatelia Stepančikova majú svoje túžby. ktoré chcú dosiahnuť a tak jedna absurdná situácia strieda druhú. Bavila som sa dobre, koniec ma nesklamal.
Docela srandovní dílo, často jsem se smál. Pohodové, dobře se to četlo, dramatické.
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Fjodor Michajlovič Dostojevskij je pro většinu lidí synonymem filozofujícího autora píšícího o démonech lidské duše, ale Ves Štěpančikovo do kategorie psychologického románu až tak úplně nezapadá. Sice se i zde jedná o hlubokou (ale zároveň i humornou, až groteskní!) sondu do myslí uražených a ponížených, ale román je současně také bizarním skupinovým portrétem produktů ruského nevolnictví, kde proti sobě stojí „opovážlivost a vypínavá drzost na jedné straně a dobrovolné poddanství a lehkověrná dobromyslnost na straně druhé...“ (mám-li ocitovat přímo autora).
Ty projevy lidské podlézavosti a malosti při čtení někdy až fyzicky bolí – a jen deklarují starou pravdu, že čím více se plazíš v prachu, tím více kopanců schytáš.
Jestli se něčeho postavičkám románu zoufale nedostává, je to hrdost a důstojnost.
Ano, místy zdlouhavé a užvaněné – ale na druhou stranu geniální!