Veselé ženy Windsorské
William Shakespeare
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/463896/bmid_vesele-zeny-windsorske-frO-463896.png
4
240
240
Rozpustilá komedie Williama Shakespeara o dvou chytrých manželkách a jednom postarším nenapravitelném bouřlivci je oblíbená již po mnoho staletí. I když se s ní na divadelních prknech nesetkáváme tak často jako s jinými shakespearovskými hrami, přesto patří zcela po právu do zlatého fondu anglického dramatu. Text převzat z knihy publikované v nakl. Otto v Praze.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2007 , Tribun EUOriginální název:
The Merry Wives of Windsor, 1601
více info...
Přidat komentář
Hlavní osoba Falstaff poslal stejné milostné dopisy paní Vodičkové a Hruškové. Tlustý, starý, naivní, lakomý svůdník Falstaff musí být potrestán a obě ženy vymýšlí léčku. Aknihu jsem si poslechla v rozhlasové hře, smála jsem se od začátku do konce. Hlavním tématem je žárlivost mužů obou dam.
A tak je to dobré, samozřejmě. Stále platí, že komedie Shakespearovy moc nemusím (nepočítaje v to Kupce benátského a Něco za něco, kdo by je ale upřímně považoval za komedie), špatné čtení to ale rozhodně není.
Shakespeare napsal prý (Legenda vypravuje, nevěřte jí! Ale poslouchejte ji.) Paničky na osobní žádost královny Alžběty. Možná proto se zde setkáváme s postavou Jana Falstaffa jiného ražení, než jakého potkáváme v Jindřichu IV. s princem Jindrou. Je to přeci jenom Falstaff mírnější, kulatější... tedy pardon, kulantnější. Ale neubírá mu to, myslím, na zábavnosti. Jeho povídání o velkém, lepém, velkolepém tělu, které je jako dělo, či o zapachtěných spodničkách nejsou vůbec špatné, naopak, je to švanda. Taková trochu... no řekněme nízká, ale sranda je to stejně.
Falstaff navíc není jediný, kdo se o zábavu v komedii stará. Takových je tam víc. Nebudu lhát, já hrozně rád Pindítka Tintítka. Jeho rozmluvy se strýčkem jsou prostě kouzelné. Lásky snad časem ubude a Aničku si vezme s velkým znechucením. Přidáte-li k němu ještě smradlavého velšského česneka Evanse a trochu psychopaticky laděného Caiuse, vyleze vám z toho krásný gulášek plný przněného anglického jazyka (Respektive jazyka českého v překladu Martina Hilského, kterému tu snad víc než kde jinde musí čtenář vzdát hold!) a fantasticky absurdních scén.
Nu a takový byl Jan Falstaff. Paničky jsem si přečetl až po Jindřichovi IV. a ač si nejsem jist, myslím, že v dalších hrách se rytíř Jan již nevyskytuje. Byl velkolepý. Nebude se řadit mezi mé nejoblíbenější postavy z pera Shakespearova, ale velkolepý každopádně byl. S jeho tělem. Hotovým dělem.
Na svou dobu určitě zajímavá komediální hra. Potěšila mne chytrost a rafinovanost anglických žen. Asi úlitba královně. Četl jsem z knihy Dvanáct nejlepších her - William Shakespeare - a moc se mi líbil výkon překladatele Jiřího Joska při překladu řeči postav prznící angličtinu - do češtiny.
Jedna z mojich najobľúbenejších Shakespearových komédií, ktorá sa svojim charakterom blíži až k fraške. Okrem vynikajúceho Falstaffa, ktorého vyprázdnená rytierskosť a dutá pompéznosť tu podľa mňa dosahuje svoj vrchol, sú tu aj prekrásne škriepiví Evans a Caius, ktorí komolia anglický jazyk s takou bravúrou, že by im to mohli závidieť aj dôstojníci v Henrichovi V. Predovšetkým je však táto hra absolútne posadnutá sexom a ja som len rád, že to, čo Shakespeare v hrách často len dvojzmyselne naznačuje, doviedli herci v SND svojou improvizáciou k úplnej dokonalosti.
Mne osobne táto hra pripomenula Felliniho Amarcord, čiže akési nostalgické, satirické i láskavé ohliadnutie sa za dospievaním v malom meste, plnom írečitých postáv. Zároveň je to ukážka meštiactva s jeho kladmi i zápormi. S jeho racionalitou, kedy už mýty, elfovia a anarchické a sexuálne neprístojnosti vstupujú do sveta len akoby zvonku, kontrolovane. S jeho prozaickosťou, ktorá sa objavuje už v texte hry, ale aj v istej "kažodennosti" samotnej zápletky. A s jeho cudnosťou a meštiackou morálkou, v ktorej už niet miesta pre beltainy, bakchanálie a divoké sexuálne eskapády.
Viem, pôsobí to paradoxne, ale práve pod týmto zákazom, pod touto prudérnosťou akoby o to viac kypeli síce spútané, ale o to túžobnejšie vášne. Akoby Falstaff ani nebol človekom, ale samotným životom, nespútanou prírodou, ktorá sa zúfalo púšťa do boja v mene libida. Aj tu teda vidíme súboj dvoch svetov, z ktorého odchádza víťazne práve to počestné, racionalistické stanovisko. A hoci je práve tento koniec "šťastný" a víťazný, Shakespearovi je predsa len Falstaffa ľúto, inak by ho nevystavil takému nepríjemnému poníženiu. A tak, hoci to Falstaffa očividne netrápi, veď život ide ďalej a nestará sa o veci ohľadom hanby, predsa len tu vstupuje závan smútku nad tým, čo naša spoločnosť odvrhla. S nostalgiou a istou idylkou sa tak spája aj smútok nad stratou nevinnosti.
Divadlo: SND (2022)
Film: Veselé panie z Windsoru (1980)
Veľmi pekná komédia. Viackrát som sa pri čítaní zasmial. Shakespeare napísal toto dielo precízne. Vtipné momenty boli vychytané, často aj prekvapivé. Oceňujem prácu prekladateľa Ľ. Feldeka, ktorý sa snažil preložiť dielo tak, aby preklad neuškodil pointe deja i rôznych scén.
Moc dobré dílko. Mám ráda, že všechny postavy jsou aktivní a nenechají se jen vláčet osudem. Jen teda komolení angličtiny/češtiny panem doktorem a Velebou - to byl oříšek. Občas jsem vůbec nerozuměla a bylo to nepříjemné.
Už si to téměř po těch letech nepamatuji, ale vím, že mě to mile překvapilo, že se mi to líbilo. Nepatří k těm nezapomenutelným, na které si vzpomínáte ještě po letech, ale patří k těm, o kterých si pomyslíte: Jo, to bylo celkem fajn...
Vtipné, hezké a se spoustou slovních hříček. Ale vzhledem k tomu, jak jsem se musela přemáhat, abych se dostala přes první stranu (pak už to šlo samo) a vzhledem ke stále se opakujícím scénám a příběhovým rysům z ostatních her to určitě nebylo to nejlepší, co William napsal.
Těšil jsem se, až se konečně setkám s Johnem Falstaffem, jedné z nejvýraznějších Shakespearových postav. Možná tou vůbec nejvýraznější - nejenom proporcemi. Leč nadšení z úvodního setkání je vlažnější než nadšení ze samotného očekávání. I to se stává. Celkově mi na první dobrou Veselé paničky windsorské úplně nesedly. Z nejrůznějších příčin nedovedu vybrat tu hlavní, takže patrně shluk několika. Ať už to byl překlad, na mé gusto příliš zběsile rychlý děj, momentální rozpoložení, nejedna zápletka navíc.
Přestože ta hra má v sobě spousta komediálnosti, potenciálu, zábavnosti i poučení, které ve zpracování musí nutně zafungovat, pisatelsky asi Williamovi - tedy v komediích - spíš sedí jihoevropské prostředí než domácí půda. A to nejen geograficky. Ostatně jsou windsorské dámy jedinou komedií zasazenou do Anglie. Filozofická otázka - do jaké míry královna Alžběta ve Falstaffovi viděla vlastního otce?
Přece mám co vypíchnout. I v této hře se znovu objevuje motiv, který je mi u Shakespeara čím dál sympatičtější. Totiž, že se manžel/milenec rozhodne vyzkoušet počestnost své vyvolené, která ho bravurně, chytře a šalamounsky vytrestá, stejně jako svého potenciálního svůdníka. Možná je to pouze můj osobní dojem, nicméně Shakespeare svým ženským postavám (které samozřejmě hráli mužští herci) dává punc moudrých hrdinek, což vždy potvrzuje ještě další ženská postava opačného spektra.
Ze všech těch shakespearových komedií, co jsem si doteď přečetla, mi tahle přišla prostě nejzábavnější. Strašně jsem se bavila u toho, když jsem se snažila přečíst řeč kněze z Walesu a doktora z Francie, který do toho ještě přidával francouzská slovíčka. :D Prostě mi to přišlo skvělý. :D
Veselé paničky... Jediná Shakespearova komedii z anglických luhů a hájů. A jako by při té cestě z všech těch pobřeží Středozemního moře něco odešlo. Nějaký ten burleskní slovní humor italských, španělských a řeckých pánů a klaunů a bylo to vyměněno za ten škodolibý suchý anglický humor, se kterým se paní Pažoutová a paní Brouzdalová vysmívají Falstaffovi.
Ale ta lovestory, co se tam přichomýtla, byla celkem navíc.
Navíc, tohle je takový první spin-off. Shakespeare sem totiž převedl hned tři postavy z Jindřicha IV. A s jakou kvalitou.
Tahle knížka pobyla na mém nočním stolku jenom chvíli- měla jsem ji raz-dva přečtenou, jednak proto, že mi ji partner kradl - a drzou povídal, že si mám radši znovu přečíst Zkrocení zlé ženy, protože až si to přečte on, bude na čtení pozdě - a tak se nám stalo, že jsme se najednou potkali v ložnici a oba drželi v ruce Shakespeara. Léta si ho doma v knihovně nikdo nevšimne a najednou takováhle pranice. Ale tahle kniha byla skvělá, zábavná, poučná - teď jdu teda na to Zkrocení zlé ženy, možná to bude to poslední, co sem do Databáze budu prý vkládat.... :-)
Kniha predcila me ocekavani,svuj udel splnila,jako komedie skvele napsano, dnes jsem se s radosti usmivala :-).Pan Veleba a pan Cajus u mne vedli na plne care.Snad se brzy dostanu k precteni dalsich del.
Takto už jsem se dlouho nepobavila. Ze všeho nejlepší byla mluva dvojctihodného pána Veleby z Walesu a doktora Cajuse z Francie:)
Štítky knihy
žárlivost mezilidské vztahy rozhlasové zpracování muži a ženy
Autorovy další knížky
| 2015 |  Romeo a Julie |
| 2010 | Hamlet |
| 2011 | Zkrocení zlé ženy |
| 1994 | Sen noci svatojánské |
| 1964 | Othello |
Celé takové až moc rozjuchané a vlastně o ničem.
A upřímně řečeno, Falstaffa mi bylo líto. Takového troubu dělat vesnickým balíkům, to si nezasloužil.