Viděl jsem peklo
Tvrtko Vujity
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/127202/videl-jsem-peklo-127202.jpg
5
125
125
Unikátní reportáže ze zemí, kam získat turistické vízum je takřka nemožné, či dokonce z míst, o nichž nemá veřejnost ani zdání. Šokující vyprávění o lidech s neobvyklými osudy, kteří žijí na periferii společnosti. Reportáže o utajené kolonii malomocných v Rumunsku, o životě a ve stínu Černobylu, o dětech nemocných AIDS, o falšovatelích smrti, o životě v Sevení Koreji ad.... celý text
Literatura naučná Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2004 , NoxiOriginální název:
Pokoli Történetek, 2002
více info...
Přidat komentář
Četla jsem to skoro tři měsíce. Po prvních dvou kapitolách o lepře jsem potřebovala pauzu. Neměla jsem tušení, jak odporná a devastující je to nemoc. V tom textu byly ty největší odpornosti, které jsem kdy viděla ve filmu nebo četla, u upadávajících částí těl jsem doslova kvílela a musela knihu odložit. Ze začátku se mi zdál text novinářsky věcný/bezemoční, v dalších kapitolách bylo více autorových pocitů zděšení a zmaru nad životy lidí, se kterými se při svých cestách setkával. Ani u dalších kapitol jsem se však nenudila, přečetla jsem je v podstatě najednou.
Unikátní kniha, o které člověk ani nechce uvěřit, že byla napsána před 20lety … Některé okamžiky připomínají spíše středověk. Líbí se mi autorova bezprostřednost i empatie. Doporučuji k přečtení.
Kniha maďarského novináře, který v devadesátých letech navštívil místa, o některýchž člověk neměl ani tušení, že existují. Např. kolonie malomocných v Rumunsku, kteří žili naprosto odděleni od světa v poměrně nelidských podmínkách či leprosárium v Africe, kde jsou hlavně dětí nakažené leprou. Úplně mi při čtení běhal mráz po zádech. Někdy největší horory píše život sám
Áno, boli to reportáže z rôznych hrozných miest. Ale... podľa mňa to bolo to také suché, bez emočné opisovanie. Necítila som tú atmosféru.
Drsné reportáže maďarského zpravodaje z někdy naprosto beznadějného prostředí.Knihu jsem si koupil hned jak vyšla a po x letech si ji přečetl.Teď bych si ji pro deprimující čtení a když mám děti už nekoupil.
Místy drsný popis zla a nepravostí v podobě jednotlivých reportáží. Dozvíme se, jak se na začátku 3. tisíciletí zachází s lidmi, často dokonce s dětmi. Často mi to připadalo spíš jako popis práce gestapa či SS. Takových lidí, jako je Tvrtko Vujity, by mělo být víc. Popisovat taková svinstva bez snahy o senzaci a zviditelnění se za každou cenu. Takové reportáže by se měly dostat mezi lidi ve větším měřítku.
Knizka se mi libila do te doby, nez jsem se zacala zamyslet nad tim, nakolik je to vlastne pravda a zacala si dohledavat fakta.
Autor je novinar a jako novinar pise. Nerikam, ze si primo vymysli, ale hodne veci zvelicuje za ucelem senzace. Ke konci jsem uz nevedela co mu mam verit a dohledavat se mi to uz nechtelo, tak jsem knihu odlozila. Na dalsi dily uz se nechystam.
Hrůza. Popisy pokulhávají, ale hlavně z toho čiší snaha o senzaci. Nevím, zda mohla být Pripjať v roce 2000 tak strašně zamořená, že by tam nikdo nemohl být déle než patnáct minut. Mimo to se podle toho, co vím, radioaktivní mrak městu vyhnul, ale v knize byl řečen pravý opak. Přestala jsem číst ale po ženě-psovi. Co to bylo? Hlupá, hnusná bulvární snaha. Proč má někdo snahu popisovat zrovna tohle? Duševně nemocných lidí nebo lidí s krutým dětstvím je určitě víc, než aby speciálně museli točit o ženě, kterou vychovávali jako psa, ale která se naučila žít normální život. Přišlo mi to jako nechutný bulvár a snaha o senzaci. Po téhle kapitole jsem knihu definitivně odložila.
Dá se o hrůzném napsat, že to bylo hezké čtení? Asi nedá....
Přesto 5* za cest do míst, která nikdy doufám nenavštívím a ani navštívit nechci, reportáže o lidech, kteří mnohdy již ani nežijí, přesto tady na tom světě chvilku prochodili- a ne že by to byla zrovna milá procházka.
V každém případě skvostně podané příběhy lidí statečných i těch druhých...
Tak tohle je PAN NOVINÁŘ. Strhujícií reportáže z míst, okterých jsem neměla ani tušení. Koho zaujala část o Černobylu doporučuji skvělou Motlitbu za Černobyl.
Knihu jsem četla na etapy. První dvě kapitoly mě příliš neoslovily, nedařilo se mi do nich tak začíst. Na druhý pokus se mi však kniha podařila přečíst a musím říct, že i přestože byla čtivá, tak ve mě nedokázala vyvolat emoce. Text jsem prostě četla, autor podle mě nedokázal vystihnout atmosféru či hloubku problému. Píše o něm, rozvádí do podrobna, ale nedokázal mě vtáhnout. Jediné, co ve mě vyvolalo nějakou emoci byla fotka chlapce z kapitoly děti s AIDS a příběh Severní Korei mi přišel zajímavý.
Obdivuji autora za jeho odvahu, kterou prokázal abychom věděli......o utrpení, bídě, krutostech....a aby nám to nebylo lhostejné.....při čtení knihy mne mrazilo a z některých věcí jsem se i po přečtení nemohla vzpamatovat, že jsou vůbec možné, že se něco takového děje.....kniha je psána velice čtivě, opět se čte takříkajíc "jedním dechem"
Reportáže se mi líbili, jestli se dá vůbec říct o knize, kde je popsáno lidské neštěstí, že se mi líbila. Nejvíc mě dostala kapitola Děti AIDS. Několikrát mi u této kapitoli ukápla slza a mrdku zasr..nou, tu sestru co tam zacházela s těmi dětmi jak s hovn..ma, bych rozkopal a rozsekal na milión kousků, svi..ni zasr..nou! Nevím, jestli to je tím, že sám už mám dítě, ale při čtení té kapitoli, jsem byl chvilkami fakt nepříčetný. Škoda, že se nedá na netu najít někde ty záběry, co Tvrtko Vujity natočil. Docela by mě zajimal rozdíl mezi popisem v knihách, mojema představama a skutečností. Knížku rozhodně doporučuji na přečtení.
Reportér Tvrtko Vujity se již jako devatenáctiletý mladík ocitl na prahu smrti, když pracoval jako válečný redaktor na Balkáně. Snad díky tomu, že se již tak brzy setkal se smrtí na vlastní kůži, se nebál riskovat a ve svých knihách přináší svědectví z míst, kam by člověk s pudem sebezáchovy nestrčil paty. Nutno podotknout, že svědectví naprosto šokující. Odkrývá témata o kterých se nemluví, navštěvuje místa do kterých se necestuje, ať už se jedná o kolonie malomocných, diktátorsky řízené státy nebo černobylskou tragédií postižené město Pripjať. Oba díly mohu jen doporučit, i když první mně přišel o kapánek lepší
Děsivé, zajímavé, šokující...čtení, od kterého se nedá odtrhnout. Naprosto nové informace z míst, o kterých měl tušení málokdo.
Jednotlivé kapitoly by ovšem vydaly na samostatné knihy, mrzelo mě, že jsem se nedočetla víc.
Knížka, která fakt děsí obsahem. Tábory malomocných v Evropě? Žádný problém... Je to hrozné, co se ještě do současnosti děje, o čem nemá obyčejný středoevropan potuchy. Snad jen o té Severní Koreji teda má nějaké mlhavé..
Reportáže jsou velmi zajímavě a děsivě napsané. Knížku jsem četl před výpravou do Černobylu. Na místě jsem zjistil, že autor v knížce dost přehání. Viděl jsem reportáž z vesnice malomocných v Rumunsku a zde to také nebylo tak děsivé, jak autor popisuje. Např. strážní věže s ozbrojenou hlídkou tam nikdy nebyly a lepra patří k nejméně nakažlivým nemocem - kýchanec od nemocného vás touto nemocí nenakazí. V Pripjati můžete strávit třičtvrtě roku a nepřekročíte evropský roční limit pro radiaci. Knížka je zajímavá, ale nevěřte všemu co se v ní píše.
Autorovy další knížky
| 2003 |  Videl som peklo |
| 2004 | Videl som peklo 2 |
| 2004 | Posledná cesta do pekla |
| 2010 | Rozlúčka s peklom |
| 2009 | Útek z pekla |
Tvrtko Vujity je zaujimavy zjav. Spociatku som mal pocit ze svojimi temami sa chce hlavne presadit na trhu a vydavatelia po kontroverznych a morbidnych reportazach proste radi siahnu. Ale.....
Pise putavo, jeho dve knihy co som zohnal sa daju citat znova a znova doslova ako skvely horor. Zvlast mrazi uvedomenie si ze to co pise je...alebo bola realita. Predsa len starsie knihy. Dnes je 20 rokov ako kedysi storocie.
Preco citat jeho knihy? Sami vidite ako ludia radi sleduju hrozy v spravach, krimi noviny, hovadiny ze vam je z tohto sveta a ludi az nevolno. A to je len to pomlete ludske maso co prejde mlyncekom osudov a dejin.
Vujity ale vytiahne hnijuce kusky masa z tych zahybov, z tych spar a miest kam sa cistenie nikdy nedostane a do kazdeho dalsieho jedla vam to uvolni kusok hnusu a smradu z polroka starych uschnutych vlakien a tuku.
A ze teda su ludske dejiny plne takych pod koberec zamietnutych sraciek. Zozente si ak sa da, reportazne dielo vysokej kvality, navyse okorenene fakt putavymi a sokantnymi temami. Co Vujityho u mna stavia vysoko je, ze popri tom vsetkom marazme a mizerii dokaze objavit kusky ludskosti, urcitej nadeje. Ukaze vam ludi co stale bojuju aj vo vopred prehratych bojoch. A samozrejme dal mi ten potrebny pocit, ktory ludom dnes chyba "boze ved zase nezijem si az tak zle ako sa mi rano ked rozlepim oci zda, alebo ked ma nastve sef".