Viditelná temnota: Paměti šílenství
William Styron
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/273103/bmid_viditelna-temnota-dsr-273103.jpg
4
217
217
Kniha známého spisovatele autentickým a odvážným způsobem zaznamenává jako jedna z prvních svého druhu jeho postupný propad do deprese a následnou cestu k uzdravení. Popisuje události od jeho cesty do Paříže v roce 1985, kdy se začal jeho stav povážlivě zhoršovat, a formou koláže zážitků, sebereflexí, spekulací a reportážního líčení odhaluje příčiny a důsledky deprese, poukazuje na roli této nemoci v životě jiných spisovatelů (Camus, Levi, Gary) a osobností, a vůbec otevírá mnohá do té doby spíše přehlížená témata spojená s depresí. Naléhavost umělecké výpovědi je spojena s mnoha praktickými postřehy a úvahami, a i proto se Viditelná temnota, poslední velké dílo Williama Styrona, stala svého druhu klasikou.... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry Zdraví
Vydáno: 2015 , PortálOriginální název:
Darkness Visible: A Memoir of Madness, 1990
více info...
Přidat komentář
Ten plný počet bodů není kvůli autorovi nebo kvůli hlubokomyslnému uznání, ale kvůli popisu situace, se kterou se potýkám celý život. Jak autor několikrát po sobě zmínil...vysvětlit to lidem, kteří nidky nic takového nezažili je nesplnitelný úkol, není to zkrátka možné, ale většinou se podle toho alespoň dobře pozná míra empatie druhých.
Sebevražda je pojem, který skutečně v nejhorších fázích mé deprese zněl jako vysvobození. Nedá se popsat, jak se snažíte být veselejší a šťastnější, ale Vaše vlastní mysl Vás k tomu zkrátka nepustí.... ten pocit, že se nemůžete cítit alespoň trochu nad věcí nebo šťastní i když Vám celé Vaše okolí přímo háže polštářky a veselé plyšáčky pod nohy.... je drtící.
Trvalo mi dlouho, než jsem zjistil, že se nejedná o "pokleslou náladu" a zdevastovanou sebelásku, kterou jsem žertovně odhazoval jako královskou korunu, které nejsem hoden. Každý den se probouzíte s pocitem, že nic nemá smysl, přemýláte co se ve Vašem životě pokazilo a jak jste k ničemu i kdyby jste zrovna vyhráli miliardu... a tak je to den za dnem dokud Vás to nepohltí zaživa...obrana o vlastní vůli neexistuje.
V posledních momentech člověka chrání jen pud sebezáchovy a to tak, že hodně.... víte i tak, pokud člověk vnitřně necítí důvod ke své vlastní existenci.... dokáže se na základě racionální úvahy časem dopracovat k tomu, že není důvod k žití. Jediné, co Vás pak drží na živu jsou přátelé a nebo rodina.
Deprese je pomyslné dno existenciální krize člověka.... na toto dno každý spadne z jiných důvodů, ale výsledek je vcelku stejný....bojujete o život, který vzhledem k nesnesitelné vnitřní bolesti a marnosti nedokážete kvalitně žít.
Největším strachem co v životě prožívám není selhání v businessu nebo občasné nepohodlí, ale to, že se může zase někdy vrátit tento zhoubný nádor zvaný deprese...
Myslím, že již je tu dosti komentářů popisujících, že deprese je nemoc, a kromě toho, že člověk je nemocný, pokud má depresi, tak další rána je mu zasazena, když je mu oficiálně diagnostikována, a začnou ho doprovázet myšlenky, co řekne ten či ta o něm, co si lidé pomyslí. Styronova knížka nemá sloužit k normalizaci deprese, není normální mít depresi, jako není normální mít zlomené všechny končetiny v těle, ale rozdíl mezi těmito nemocemi je, že když máte zlomené nohy, tak nezůstanete doma, vlastně pokud se vám něco takového stane, vyhledáte pomoc, a to co nejdříve. Bohužel s psychickým onemocněním je to jiné, pokud jsem psal, že je to rána, zjistit, že mám depresi, pak je to pořád ještě lepší varianta, než se snažit léčit sám a vlastně se neodhodlat vnést na svá břemena druhou ránu, kromě nemoci, také její diagnózu, připustit si, sakra, vždyť já to skutečně mám, mám depresi. Když si to člověk nepřipustí a snaží se to neřešit, nemusí to dopadnou dobře, alespoň pokud se jedná o těžké deprese. Bohužel ona i deprese se stupňuje, a i když zpočátku se může zdát, že jde o lehkou formu, nikdo si nemůže být jistý, že se to nebude prohlubovat. A proto, pokud Styron přizná, že mu nemocnice pomohla, možná, že toto přiznání zachrání pár životů, které se rozhodnou včas vyhledat pomoc, a proto považuji knížku nejen za dobrou literární a myšlenkovou konstrukci popisující jednu z nemocí, která (bohužel) bude asi nemocí 21. století, a která se jen těžko popisuje, ale také za skutečnou self-help knihu, která všechny ty knížky ala žij šťastně, naplněně apod. strká do kapsy. Toto je skutečně terapie četbou, která může mít dopad. Nemyslím si, že by ale hodně lidí o této knížce vědělo, a když už by o ní věděli, tak by se možná mohli bát, že to jejich problémy prohloubí, protože, kdo chce číst takové těžké čtení. Jenže ona je v ní naděje, víra v uzdravení, a to je ten klíčový důvod, proč to číst. Styron měl velkou duši, která obsáhla mnohé a mnohé dokázala přesně vylíčit.
"Znovu narážím na to, jak těžko lze vystihnout pravou podstatu těchto potíží. Slovo 'nepopsatelně' jsem užil záměrně, neboť je třeba zdůraznit, že kdyby tahle bolest byla popsatelná, většina nesčetných pacientů, trpících touto prastarou chorobou, by dokázala zasvěceně vylíčit svým přátelům a blízkým (a samozřejmě ošetřujícím lékařům) alespoň náznak skutečné míry svého utrpení, a tak by se možná pro sebe dosáhla pochopení, které zpravidla pro tyto pacienty chybí; nepochopení nespočívá v tom, že okolí s postiženým nesoucítí, nýbrž v elementární neschopnosti zdravých lidí vůbec si představit formu utrpení, které je tak vzdálené běžným zkušenostem. Pokud se mě týče, tato bolest se dá nejspíš spojit s tonutím nebo s dušením – ale i tyto představy míří vedle. William James, který bojoval proti depresi řadu let, nakonec své úsilí o adekvátní vylíčení této choroby vzdal. Jak nemožné je toto onemocnění popsat, naznačil v díle Proměny náboženské zkušenosti: 'Deprese, to jsou skutečná a aktivní muka, jistý druh duševních bolestí naprosto neznámých v normálním životě.'" (s. 16)
"Kdyby deprese neměla konce, pak by sebevražda skutečně byla jediným lékem. Deprese však lidského ducha nerozdrtí, to je pravda bez příměsi falše nebo klamné naděje. Všichni muži i ženy, kteří se z téhle choroby dostali – a je jich bezpočet –, mohou dosvědčit patrně jedinou spásonosnou přednost deprese: je přemožitelná." (s. 63)
Sugestivní líčení autorova prožívání deprese, představující nám syrovou a přesnou podobu této nemoci, jimiž v dnešní době prochází nebo má zkušenosti nemalé procento lidí. Sám mám zkušenosti s tímto stavem a Styron jej mistrně převedl do textu, v mnoha částech mi mluvil přímo z duše. Doporučuji i lidem, kteří si něčím takovým neprošli, a tak ani nemají představu o jak zákeřnou nemoc se jedná. Jak sám Styron ale předestírá, nic netrvá věčně a určitě se s temnotou na duši dá bojovat a porazit ji.
Ač malá subtilní knížečka, svým obsahem obrovská. Mnohým z vás bude připadat jako by vám psal autor z duše ... on má ten dar, že své pocity umí alespoň částečně vyjádřit a napsat, což mnozí z nás neumíme, protože pro to prostě nemáme vhodná slova.
Oceňuji, že nás tímto Styron pustil do své hlavy a mnohým tak alespoň nějakou větou pomohl.
Doporučuji přečíst všem pochybovačům a bagatelizovatelům duševních nemocí a také příbuzným nemocných. Těm si myslím, že kniha hodně otevře oči.
Někdo zemře na infarkt, zápal plic ... jiný na depresi. Je to závažná nemoc, je to strašné a smutné, ale někdy je prostě nevyléčitelná, tak jako jiné ostatní.
Obětem této choroby patří pochopení, odsuzování není na místě.
„…většina lidí depresi přežije, což je to jediné, co se jí dá přičíst k dobru, ale tomu tragickému zástupu lidí dohnaných k sebezáhubě by se nemělo nic vyčítat, stejně jako nic nevyčítáme obětem rakoviny.“
„Ucítil jsem závan křídel šílenství.“
Znám to naneštěstí až příliš dobře, ta temnota skutečně je viditelná. Temnota, která zabíjí pomalou smrtí, temnota, která ubírá sílu, ničí naději, dusí jakoukoliv motivaci. Černá mlha, přes kterou není vidět světlo, a místo všech barev světa existují pouze stupně šedi. Knize nelze dát nižší než absolutní hodnocení. Již jen jako pomůcku pro ty, kteří vlastní podobnou zkušenost nemají, pomůže to v pochopení stavu blízkých a přátel, kteří s touto temnotou sami bojují. Text poskytuje jedno z mála podobných sugestivních líčení a mě zajímá, jak tento prožitek vypadá u ostatních. Autor používá krásný jazyk a tímto jazykem popisuje prožité vnitřní hrůzy – od prvních pocitů, nespavosti, fyzické i psychické bolesti, přes jasné myšlenky na smrt a sebevraždu. Úhelným kamenem je pak samozřejmě naprostá beznaděj. Neschopnost vidět jakoukoliv budoucnost, přání smrti, přeneseně v tom, že nevidí cokoliv pozitivního v budoucnu, nevíra v radost, nevíra v možnou úlevu, možné zlepšení situace. Naděje je motor, který nás pohání, a když se ten motor zadře … Jak říká jeden můj kamarád „každý máme svoje démony“.
Část odpovědí však zůstává skryta. Čekal jsem možná větší detail, možná víc poznatků o autorově vlastní temnotě, víc těch strašných myšlenek, těch nekončících smrtících spirál, které vás stahují do hlubiny, do tmy, do černé mlhy, na dno, na místa odkud není návratu. Chápu ale, že již tato zpověď musela být nesmírně ponižující, a tedy cokoliv víc intimního je téměř nemyslitelné. Nakonec, se svými temnými myšlenkami jsme všichni ve finále sami.
Při zpětném pohledu je můj komentář možná až příliš pesimistický a negativistický. U podobné knihy je to snad omluvitelné. Autorův příběh má naštěstí dobrý konec. Všem zájemcům o problematiku doporučuji.
Deprese je, navzdory tomu, jak frekventovaně se v umělecké literatuře objevuje, velmi těžko zpracovatelné téma, jednak proto, že se stále zachovává jistou kontroverzi a bývá zlehčována (někteří lidé ji ani nemusí opvažovat za "skutečnou nemoc", ale jen za chvilkový, přechodný stav mysli), dále kvůli tomu, že je v podstatě nepředstavitelná - zdraví jedinci se, stejně jako u množství dalších duševních chorob, nikdy nebubou schopni zcela vžít do mysli nemocného. Proto jsou svědectví lidí, kteří si touto zkušeností osobně prošli, mimořádně důležitá. Ovšem i toto lidé se musí ohlížet zpátky a sbírat neuchopitelné fragmenty své choroby, neboť ve chvílích, kdy deprese dosahují svého vrcholu, nejsou schopni jakékoliv komplexnější duševní činnosti, natož aby své prožitky okamžitě zaznamenávali na papír. Ovšem i když nemocný přetrpí krizi, neznamená to, že se deprese zbaví. Styron, myslím, do jisté míry opomíjí fakt, že jisté formy deprese člověka neopouští, pouze se zmírňují, ale jsou stále přítomny. V hlavě nosím tyto výstižné Baudelairovy verše:
"A spící myšlenky jak černé smutné kukly
se lehce zachvějí, když znenadání pukly."
Jako člověk s osobní zkušeností mám myslím právo konstatovat, že Styronovo líčení deprese – zániku mysli, mlhy, která zastírá všechny myšlenky a může se rozběsnit v bouři, je velmi přesné a velmi sugestivní, leč možná až přiliš stručné, kniha má koneckonců jen sto stran, ale mohla by být výrazně delší, například pobyt v léčebně, který je shrnut asi do pěti stran, by jistě vydal na víc textu. Na druhou stranu se autor často odklání od líčení vlastních zkušeností a zaměřuje se na fenomén sebevraždy mezi kolegy spisovateli (velmi zajímavá kapitola o Albertu Camusovy, který sice sebevraždu nespáchal, ale byla živým tématem pro jeho tvorbu) nebo teoretizuje o postojích odborné i laické veřejnosti k depresívním onemocněním.
Je zajímavé, že ve většině uměleckých textů, ať už fiktivních či (auto)biografických, ve kterých je leitmotivem deprese, dochází spolu s převedením choroby do uměleckého textu, k její idealizaci. Typický příklad je úžasný (v podstatě autobiografický) román Sylvie Plath Pod skleněným zvonem, ve kterém sice hlavní hrdinka projevuje všechny známky depresívní choroby, ale nikdy se nestylizuje jako osoba duševně vyšinutá. Deprese je součástí její osobnosti, něco přirozeného a nevyhnutelného, ci splývá s její citlivou duší básnířky. Virginia Woolf také překrývá své básnické nadání s duševní chorobou. Naopak Styron v této knize pojednává o depresi čistě jako o chorobě, kterou je řeba odlišit a oddělit od zbytku osobnosti. Přirovnává ji k rakovině a sebevrahy k lidem s touto nemocí, "kteří si svou smrt také nevybrali." To je na jednu stranu velmi prospěčné, protože to posilije přístup společnosti k depresi jako k závažnému a nebezpečně rozšířenému onemocnění, čímž skutečně je, na druhou stranu tím v podstatě zbavuje sebevrahy svobodné vůle, což není ideální způsob, jak potírat pohrdání nebo výčitky, kterým se sebevrahům bohužel dostává. Ovšem je pravda, že stejně jako např. u rakoviny, i u těžké deprese (či jiné duševní choroby) může být smrt nevyhnutelná. Ale zbavuje to sebevrahy zodpovědnosti? To je otázka.
Intimní nahlédnutí do mysli člověka, který trpí depresí a jeden z nejdetailnějších popisů projevů této choroby, který jsem kdy četl. Troufám si říct, že alkohol u propuknutí této nemoci u Styrona hrál svou roli, jelikož jej autor konzumoval téměř na denním pořádku více než 40 let. Kniha může být prospěšná lidem, kteří s touto nemocí sami zápasí a mnohým bude promlouvat přímo do duše.
(SPOILER) Text pro cílové čtenáře... nebo lidi, kteří jsou obecně zvědaví, jaké to je mít depresi (24/7 nic necítíte, jen občasnou úzkost, je to vážně zábava, přemýšlet, kdy a jestli to zabalit a pak zjistit, že ty důvody, proč to neuděláte jsou vlastně věci, co jdou mimo vás - jako třeba, že by to zničilo vaši mámu, k jejímž devíti měsícům mateřství by to byl absolutní disrespekt + rodina, přátelé, známí). K tomuhle bych ještě rád podotkl, že jsem znal jednu paní, pochází ze stejného místa, jako já. Nikdy jsme se neznali osobně, ale znala se s mojí mámou, takže když jsem ji občas potkal na kole, míjeli jsme se, tak jsem ji pozdravil a usmál se a ona se na mě taky vždy usmála, z jejího tónu i vždy, když jsem ji náhodně potkal, jsem cítil něhu, byla milá... a je to pár let zpátky, co se zabila. Někdy nad ní přemýšlím. Jednu dobu jsem stával na zastávce, kde čekal i její manžel, na cestě do práce, poté, co to skončila. Člověka ani nenapadne, jak i prakticky neznámí lidé do určité míry ovlivní váš život. Ale zpátky ke knize s tím trochu nafouknutým a úderným titulem 'Darkness Visible: A Memoir of Madness', ve kterém ale Styron nejde příliš do detailu ohledně průběhu své zkušenosti s depresí, spíše tak nějak objektivně chodí okolo s tím, že občas něco poodhalí a nakonec se dozvíte, víceméně, že je těžké identifikovat kořeny počátků deprese (zde se Styron domnívá, že jde nejčastěji o nějakou formu ztráty, s níž se daný člověk emocionálně nevypořádal... a s tím bych i souhlasil) a že jemu pomohla hospitalizace, čas a odstup. Eh. Ok.
(SPOILER) Docela dlouho jsem překonávala neurčité obavy ze čtení: opravdu chci zesílit své úzkosti čtením knihy, která má v podtitulu Paměti šílenství? Nechci. - Klidně jsem mohla. Přes všechnu bolest, o které autor hovoří a která je pro mě nepředstavitelná, nese nadějeplné poselství: s depresí se dá bojovat. Nadchla mě kapitola, ve které píše o Camusovi a četbě Cizince. Zdá se, že je potřeba, abych si ho přečetla znovu; chtěla bych také zažít záblesk poznání, o němž Styron mluví, uvědomit si Mersaultovu "kosmickou osamělost". Myslím, že medicína je dnes naštěstí dál, nedovedu si představit, že by nějaký lékař tak lehkomyslně jako ten Styronův rozhazoval rizikové léky plnými hrstmi a odrazoval pacienta od léčebny. Dojalo mě vyprávění o sebevražedných myšlenkách (zabalit deník do ubrousků, zalepit do krabice a vyhodit do odpadků) a čelení jim. A samozřejmě porozumění pro ty, kteří jim čelit nedokázali: opravdu to není vina nejbližších a opravdu se dá odpustit. Asi. A nadchl mě citací z Božské komedie: ... tu vyšli jsme a spatřili zas hvězdy.
Až hmatatelné obrysy dostávají autorovy pocity hluboké deprese. Mohou být varováním pro ty u nichž mají tyto stavy zatím plíživě nenápadnou podobu. Zmiňuje kritické momenty, alkohol a riziko sedativ.
Vzbuzuje odvahu a naději nejen nemocných, ale z mého pohledu ještě víc u doprovázejících blízkých.
Důvod pro který Styron vzdal sebevraždu je motivující až dojemný.
Stejně tak jeho vzpomínky na matku.
Jeho líčení stírá pocity viny v případě krajního řešení, ale i falešné obavy z hospitalizace.
"Smršť, která mě v prosinci smetla do nemocnice, začala jako obláček velikosti vinné sklenky v červnu předchozího roku."
"Ten podzim, kdy duševní porucha pozvolna ovládla celý můj organismus, jsem si vytvořil představu, že má mysl se podobá zastaralé telefonní ústředně na malém městě, postupně zaplavované přílivem, který se nedá zvládnout...."
Snad mi trochu chyběla zmínka o křehkosti duševního zdraví, alespoň v doslovu.
5/5
Popis průběhu své těžké deprese Styron napsal dle vlastních slov primárně proto, aby lidem, jež toto neštěstí nepotkalo (ale mohlo potkat někoho z jejich blízkého okolí), přiblížil závažnost této vnitřně devastující nemoci. V mém případě se mu to povedlo na výbornou.
Těm, kteří se s depresí potýkají osobně, zase kniha může nabídnout jeho vlastní zkušenosti přeživšího.
Jednohubka, která je dobře napsaná, čtivá a navíc obohacující svým tématem dnes docela rozšířené, ale přesto laiky zřejmě stále podceňované nemoci.
"Čas se v nemocnici strašně vleče, takže to nejlepší, co mohu o skupinové terapii říct, je ujištění, že se tak dá po dlouhé hodiny zabíjet čas. Víceméně totéž platí o terapii uměním, což je organizovaný infantilismus."
Velmi zajímavě napsaná kniha. Nejen jeho boj s klinickou depresí, ale i jeho charakteristika této duševní poruchy. A možnosti vysvětlení a pochopení nemoci.
Deprese je hrozná věc a William Styron nám jí touto knihou pomáhá pochopit, protože popsat tento nepopsatelný stav může jen člověk, který si tím jako Styron prošel.
Velmi silná zpověď o nastupující klinické depresi, která tohoto slavného autora v polovině 80. let dovedla až málem k jedinému řešení - sebevraždě. Dost osobní, otevřená, do podrobností psaná. Doporučuji.
Kde v půli život náš je se svou poutí,
procházet musel jsem tak temným lesem,
že pravý směr jsem nemoh uhodnouti.
..tu vyšli jsme a spatřili zas hvězdy.
Obdivuji že se Styronovi v tomto stádiu,ale i poté chtělo o těchto stavech vůbec psát.
Styron celý život popíjel, přemýšlel a tvořil literární díla. Jakmile začal abstinovat, propukla u něho těžká deprese. Taková, že skončil v nemocnici. Naštěstí se vzchopil a podal svědectví. Zmiňuje spoustu zvučných jmen z umělecké branže. Někteří depresi ustáli, jiní to hrdě zabalili předčasně. Poselství knihy je dobré, ale čekal jsem ještě hutnější popis niterních stavů. Jak ale popsat nepopsatelné? Kdo nezažil, nepochopí.
80%
Mrazivý popis světa depresí, kdy smrt se zdá být docela dobrým řešením.
Je úžasné, jak spisovatel dokázal ostatním přiblížit, jak temný a bolestivý může být svět viděný přes černá skla brýlí.
Uzdravit se může každý.Ne každému se to však opravdu podaří.
Krátký, ale přesto obsáhlý text a subjektivním prožívání depresivního stavu, upadání do něj, potácení se v té nekonečné tísnivé temnotě a postupném vyplouvání z beznaděje kamsi směrem k povrchu. Výpověď, která mnohým pomůže snad naznačit, pochopit, o jak vážný stav se jedná a že deprese v pravém slova smyslu je opravdu peklem. Takových publikací je třeba a je třeba je číst.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Sophiina volba |
| 1993 | Viditelná temnota: Memoáry šílenství |
| 1974 | Ulehni v temnotách |
| 1972 | Doznání Nata Turnera |
| 1965 |  Dlouhý pochod |
Autentická zpověď člověka, kterého depresivní stavy a beznaděj dohnaly až na samou hranici volby mezi životem a smrtí. Autor podává čtenářům zprávu o průběhu své nemoci, stejně jako o procesu uzdravení a návratu k jistotám předchozího života. Nejdůležitějším posláním podobných zpovědí je možnost nahlédnout do nitra a pochopit utrpení lidí postižených depresí, které okolí často nechápe a jejich problém bagatelizuje.