Vila Inkognito

11.10.2024

Super začátek, pak se příběh trochu vytratil na úkor filozofování, ale pořád to zůstalo zábavné a někdy i poučné. Moje první setkání s Robbinsem a nemyslím si, že poslední.

28.08.2024

Tahle kniha mne bohužel neoslovila. Příběh sám o sobě by nemusel být špatný, ale té omáčky okolo a odboček od děje bylo tolik, že jsem občas musela některé odstavce přeskočit, abych knihu vůbec dočetla (např. celou stránku, kde se autor rozplývá nad majonézou, jsem musela vynechat, abych se u čtení udržela).
Od Robbinse je to moje první knížka a nejspíše i poslední. Autorův styl mi nesedl a spíše mne vytáčel, takže jsem se do knihy nemohla začíst.

15.11.2023

3,5
Poprvé po invalidech kovbojkách datlovi a pivu trošku slabší ale stále těžce návyková psychedelická četba. Jen je občas potřeba si dát od Robbinse oddych.

16.02.2023

„Miho vypadala ohromeně. „Ale já – já se přece nemůžu vdát za jezevce...“
„Já nejsem jezevec. A kdo říká, že bys nemohla?“
Na chviličku se zamyslela. „No... vlastně nikdo.“ Pak přemýšlela ještě chvilku. „Ale nemůžu přece žít v lese jako zvíře.“
„Jasně, že můžeš.“
„Aha.“ Odmlčela se. „Takhle jsem se na to nikdy nedívala.“ (...)

„Čas běžel. Umění opustilo stěny jeskyně a proměnilo se v rituál. Rituál se proměnil v náboženství. Náboženství zplodilo vědu. Věda měla za následek průmysl. A jestli půjde průmysl dál svou dnešní nepromyšlenou a žravou cestou, dovede ty z nás, co budou mít kliku a jeho řádění přežijí, zase zpátky do jeskyně.“ (...)

„Žena se ušklíbla. „Není problém. Elvisák kamarád. Já zavolat Elvisák, Elvisák přijde sem. Není problém.“
„Jo, jasně,“ zamumlal Dickie, když jeho hostitelka odbíhala. Není problém. Pro tyhle Thajce není problém nic. S Laosany je to totéž. Ať z vás zrovna tahají peníze, nebo vám zachraňují život, nikdy to není problém. Mai pen rai. Není problém. Jak to, že jsou tihle lidi mnohem šťastnější a berou život mnohem uvolněněji než Zápaďané? Je to tím buddhismem? Uprostřed Bangkoku, uprostřed té neutuchající vřavy se prostě jenom usmívají a říkají „není problém“. Kdyby Jean-Paul Sartre byl Thajec, vypadal by existencialismus jako sitkom.“ (...)

„Koneckonců bychom si mohli jednoduše představit vtip; dlouhý vtip, který se vypráví pořád dokola s tak silným a tak cizím přízvukem, že ho nikdo nikdy úplně nepochopí. Ten vtip, to je, přátelé, život. Duše je pointa.“

„Milovali se tak rychle a zběsile a hlučně, že to připomínalo ilegální rychlostní závody.“

„Japonci věří, že Tanuki chrání před zlodějem, ale Tanuki je největší zloděj sám. Tanuki vždycky krade jídlo, krade saké, krade ženy.“
Taky mám pár takových kámošů, napadlo Thomase.“

„No jo, já vím,“ povzdechl si Kicune „Ta lidská pakáž. Ale už si s nimi možná nebudeme muset moc dlouho dělat starosti. Vypadá to, že se usilovně snaží o hromadnou sebevraždu.“
„No jo, globální harakiri. Jenže oni tomu tak neříkají.“
„Jasně že ne. Oni tomu říkají pokrok. Říkají tomu růst. Říkají tomu národní bezpečnost a energetická politika a spousta dalších pitomin, ale vždycky to začíná a končí tím samým. (…) Šimpanzi s buldozerama, opice s bombama.“

Dvacet let poté, co Robbins dopsal 'Vila Inkognito', svůj poslední román, já od něj dočetl svůj první (a opět podotknu jeho poslední) román (nutno dodat, že Hubené nohy jsem vlastnil a prodal a Invalidy mám pořád rozečtené a Zátiší s Datlem jsem poslouchal jako audio), opět příznačně, jdu tedy odzadu. Stejně jako je první věcí, co jsem od něj kdy četl, byla jeho poslední publikace, autobiografie, 'Tibetský broskvový koláč', mimochodem na Islandu, kde to, troufám si říct, nejspíš v češtině nikdo nečet. Zdá se, že s tímhle autorem mám úplně vše obráceně, kroužil jsem okolo něj roky a myslím, že to byly ty obálky jeho knih, co mě vždycky nakonec odradilo, jako kdybych snad měl číst Trnky-Brnky nebo něco (ne, že by se mi vyloženě nelíbily, ale jeho originální, americké, působí „seriózněji“). ____ Vila Inknognito se v první třetině soustředí na Tanukiho, japonskou mytologickou postavu, personifikaci psíka mývalovitého, poloboha, který tropí neplechu, rád lehává s ženskýma a nasává saké a občas sem tam i něco vážnějšího řeší s dopomocí svého lišáckého přítele, Kicuneho, rovněž mytologické japonské postavy, aby se po pozvolnějším a srozumitelnějším úvodu začala do příběhu míchat větší sorta reálnějších postav a příběh přeskakoval mezi Vietnamem, Laosem, a lidmi, kteří tak nějak zasahují do tohohle "inkognito" příběhu - mýty, filozofie, život, lidi, láska, válka a chléb s majonézou, v typické Robbinsově režii. ____ Tři vojáci, kteří zemřeli v akci během války ve Vietnamu (ale ve skutečnosti přežili) se rozhodli zakempit tam, kde se jim chtělo, aby se zde oddávali, v odříznuté komunitě, kam se lze dostat jen vrtulníkem, nebo po laně, duchovnímu zušlechťování, vaření drog a vlastně tak nějak asi tomu všemu, co jim „vyspělá civilizace“ tak nějak neumožňuje. Jiný život. Když je ale jeden chycen při pašování drog na hranici, vláda se začne o tenhle „cirkus“ zajímat. Druhá polovina knihy se nese proto v poněkud nudnějším tempu, kde se řeší, kdo kam utekl, zázemí, historie, Vietnam, teorie, Laos, Vila, armáda, lidi, co pátrají po lidech. Osobně jsem si nejvíc užíval části, kde byl Tanuki, nebo se mluvilo o něm. Asi bych tuhle knihu nedoporučil k seznámení s Robbinsem, ale spíš těm, kteří se počítají k jeho skalním fanouškům, co si chtějí doplnit sbírku a nebo alespoň těm, kteří ví, do čeho jdou.

24.01.2023

Dle nejnovějších literárních průzkumů se u bezvýčitkových pojídačů majonézy při čtení knih Toma Robbinse prokazatelně projevily silné léčebné účinky různých druhů psychických potíží. U konzumentů kečupu podobná spojitost doposud bohužel nalezena nebyla :-)

16.04.2021

Kniha mě docela pobavila, i když k plné spokojenosti ještě něco málo chybělo. Autor je originální, vtipný a přemýšlivý. Jeho kontemplace na téma božství jsou zajímavé, je poznat, že se této problematice asi hodně věnoval. Zaujal mě především humorně zpracovaný japonský mýtus o Tanukim.
Zatím si dám od dalších knížek autora chvíli pauzu, ale určitě se k nim ještě někdy vrátím.

30.04.2018

„Pojď se mnou do Inkognita,
chvíli pobudem tam spolu.
za tu chvíli naše šaty,
naše masky spadnou dolů.“
Tom Robbins a jeho román o životě inkognito a svobodě a lásce, zalidněný různými podivnými postavičkami s ještě podivnějšími příběhy se opět trefil do mého čtenářského gusta. Mám velmi ráda autorovu hravost, jeho nápady a na druhou stranu i to, že se z každé jeho bláznivé knihy dozvím něco nového. Tentokrát se mu podařilo namíchat směs z japonských mýtů, budhismu, animismu, války ve Vietnamu, teorií o duši a cirkusového umění, drog a toho, že často mohou i pomáhat, a seznámit čtenáře blíže s tanukim, postavou z japonské mytologie.
„Koneckonců bychom si mohli jednoduše představit vtip; dlouhý vtip, který se vypráví pořád dokola s tak silným a tak cizím přízvukem, že ho nikdo nikdy úplně nepochopí. Ten vtip, to je, přátelé, život. Duše je pointa.“

15.01.2017

Opět, jak jinak, výtečná kniha. Pro mě naprosto neodolatelný koktejl filozofie, náboženství, moralit i nemorálnosti, mystiky, erotiky, otázek po smyslu života i obyčejné radosti ze života, ekologické propagandy i naprostých ptákovin, napsaný úžasně bohatým a vtipným jazykem. "Bohové lidstvo tolerují jedině díky našemu nadání pro blbý kecy." A mě ty jeho blbý kecy baví. Věty jako "Odpoledne se šinulo pomaleji než ledvinový kámen velikosti vlašského ořechu." mi skýtají čiré čtenářské potěšení. Z příběhu, který se z většiny odehrává v Asii, jsem se navíc dozvěděla i spoustu zajímavostí z japonské, laoské či čínské kultury. Ale co podle mého celou knihu charakterizuje nejlépe, je následující úryvek:

...ono to tam musí být oboje. Je fuk, jak jsi citlivej nebo jak jsi chytrej a vzdělanej, ale jak to tam není oboje, jak nemáš srdce propojený s mozkem, jak spolu harmonicky nespolupracujou, no tak to pak jenom skáčeš životem na jedný noze. Může ti připadat, že jdeš, může ti sakra připadat, že běžíš maraton, ale přitom jenom tak poskakuješ. Jako na pérku. To spojení je třeba udržovat."

...a o tom to je, mít srdce propojené s mozkem :o)))

30.06.2015

První čtená kniha od Robbinse... vcelku mě zmátla, ale vyýsledek bylo zalíbení a chuť zkusit další.

08.03.2015

„Tanuki prý spadl z nebe a použil přitom svého šourku jako padáku. S přihlédnutím k nezvyklým rozměrům Tanukiho šourku to nezní zase tak směšně.“
I když je autorův humor hypnotizující, ve Vile Inkognito mi bohužel dost výrazně chyběla souvislá dějová linie. Vyprávění se v podstatě zaměřuje jen na oživení množství nesourodých až bizardních postav, které příběhem zvolna proplouvají. Všichni ti bezelstní bůžkové, tajuplné drezuristky, intelektuální prostitutky, šikovní provazochodci, proradní agenti či zapomenutí vojáci, jsou sice naprosto báječní, ale jejich účel je jediný - disputovat nad otázkami, které se věcně dotýkají naší „pokrokové“ společnosti. To vše s vytříbeným literárním jazykem, vyznačujícím se slovní obratností a obrovskou zásobou inteligentního humoru. Ač Tom Robbins cíleně kritizuje konzumní společnost a oslavuje krásu svobodného života, nesnaží se přitom příliš čtenáře poučovat. Jen ironicky a trefně poukazuje na zcela očividné skutečnosti. Závěry ať si každý vyvodí sám.

19.02.2015

U Toma Robbinse musím dát plný počet - jinak to nejde. Jeho knihy jsou skvělý mix filozofie, mytologie, erotiky, humoru, zajímavých míst a osob. Doporučuji všem k přečtení.

21.01.2015

str. 74:
Náboženství nás vedou k víře, že duše je ten nejvzácnější rodinný klenot a že nám je výměnou za naši tupou poslušnost uschovají ve svém sejfu, nebo ji aspoň pojistí proti ohni a krádeži. Jenže to se pletou.

22.05.2014

moc líbilo..R. má nepřekonatelná přirovnání.. a vyguglila jsem si tanukiho.. přiznám se, že byl pro mě novinka i se svou "výbavou" :-)
Robbins je prostě skvělej..