Villette
Charlotte Brontë
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/474936/bmid_villette-qax-474936.jpg
4
266
266
Námět k rozsáhlému románu, který u nás vychází poprvé nezkrácený jako jednosvazková kniha, čerpala Charlotte Brontëová z vlastní životní zkušenosti. V roce 1842, v šestadvaceti letech, odcestovala s mladší sestrou Emily z Anglie do Bruselu, kde obě vzdělané ženy našly práci v penzionátu manželů Hégerových. Charlotte učila angličtinu a Emily hudbu. Po několika měsících se sice sestry musely z rodinných důvodů vrátit domů, ale Charlotte brzy přijela zpátky do Belgie a pokračovala v práci v penzionátu. Čekaly ji dva smutné roky: bez Emily se v cizí zemi cítila osamělá, stýskalo se jí po domově a coby protestantka se s katolickým prostředím nikdy nesžila. Posledním impulzem k návratu domů do Haworthu, kde bydlela její rodina, bylo milostné vzplanutí: Charlotte se zamilovala do svého zaměstnavatele, pana Hégera, a protože si uvědomovala, že její láska nikdy nebude opětována a nedojde naplnění, rozhodla se Brusel navždy opustit. Román Villette, pojmenovaný podle „fiktivního města“ ve „fiktivní zemi“ kdesi v kontinentální Evropě, je do jisté míry autobiografický. Jeho hlavní hrdinka Lucy Snoweová prožívá podobné trable, má podobné sny a touhy, jaké měla v Bruselu Charlotte. Stejně jako autorka věří v ideály a čistou lásku a je připravena svůj život naplnit službou druhým. Příběh Lucy Snoweové, zprvu nemilované a pak obdivované i zbožňované ženy, je mnohovrstevnatý. Není v něm nouze o překvapivé zvraty a nikdy si nemůžeme být jisti, kam autorka zavede své postavy, jaké jim přichystá životní peripetie či kdy a za jakých okolností se vynoří staří známí, jejichž úloha v příběhu zdánlivě dávno skončila.... celý text
Přidat komentář
50% - Bylo to opravdu poměrně nepříjemné překvapení, že někdo, kdo dokáže stvořit tak strhující charaktery a jejich příběhy, jako je Jana Eyrová a Edward Rochester, dokáže zároveň napsat tak nezáživnou knihu, jako je román Villette. Když odhlédnu od té nepravděpodobné situace, v níž se chudá hrdinka Lucy Snowová tak nějak nazdařbůh přeplaví z Británie do pevninské Evropy a bez sebemenšího plánu a znalosti jazyka se dopotácí tmou ke dveřím školy, v níž zázrakem nalezne práci učitelky, a rovněž od toho, že naprosto netuším, proč autorka vytvářela pro svou knihu jakési fiktivní město Villette v jakémsi fiktivním království místo toho, aby děj umístila třeba tam, kde sama pracovala a musela to tam znát, tak jsou to zejména nesympatické postavy, které mě nutí k zamyšlení, proč vůbec měla potřebu román napsat. Neoblíbila jsem si totiž prakticky vůbec nikoho - hlavní hrdinka mi připadala poměrně prostoduchá a nelogicky jednající a její sáhodlouhé úvahy jsem posléze jen přelétávala očima, a ani další postavy nevzbuzovaly touhu zjistit, jak to s nimi bylo - ať už se jednalo o poněkud natvrdlého doktora Johna, intrikářskou ředitelku školy paní Beckovou, teatrální koketu Ginevru nebo monsieura Paula Emanuela, který mi přišel téměř po celou dobu nepatřičně uštěpačný, protivný a směšný ve svých přehnaných reakcích a chování. Snad ještě dívenka a posléze mladá žena Paulina byla trochu zajímavá, to je ale dost málo. Občas jsem i vrtěla hlavou nad obsahem dialogů a dumala, jestli by se takovým způsobem lidé tehdy spolu opravdu bavili.
Vilette sice nedosahuje nadčasovost i jiných kvalit Jany Eyrove, ale přesto ji hodnotím kladne. Čtenář musí chtě nechte obdivovat odvahu Lucy vrhnout se do neznáma bez předem zajištěného ubytování, pracovního místa a znalosti jazyka.
Nejprve jsem tomu nechtěl věřit, že by autorka mé nejoblíbenější romantické knihy ,,Jany Eyrové'' , mohla napsat tak nudnou knihu. S knihou jsem bojoval až do konce ,a pořád jsem se nemohl začíst., možná až ten konec mě trochu zaujal. S lítostí musím napsat, jsem rád ,že toto literární dílko mám za sebou.
Jazykově je to velmi podařené a přeložené je to perfektně, ovšem to další má občas mouchy ( ale jen malé).Nejde ani o to že by v tom nebyla poznat autorka, ale že Brönte přeci jen psala poněkud nadčasověji a tady se spokojila s tim co bylo tehdy normální, tedy s anglickým románem, který jako u Gaskel nese všechny charakteristické prvky s jakou se tehdy psalo a s čím možná mi jako čtenáři " odjinud" tolik obeznámeni nejsme. Kniha byla evidentně psaná z nějakých zcela jiných důvodu než jaké se ( zejména dnes ) od knihy očekávají. Vyjádřit se ale dokáže Charlotte dokonale a právě kdyby byla méně dokonalá bylo by to na 5*. Postavy pochází pravděpodobně z jejího otoczeni....je to tedy zřejmá terapie psaním, což je dnes také moderní, ovšem počítá se s jinou formou a lidi zmate kolika slovy se co dá vyjádřit, když dnes se v takových případech uchylují " autoři" řekněme ke krátkým, věcným textům..
Obecně doporučovat ji ale nebudu, nevím zda taková nápaditost sedne každému.
Bojovala jsem, urputně jsem se snažila, ale četba této knihy byla pro mě jedním velkým utrpením.
Chvílemi jsem měla pocit, že to snad musel napsat někdo jiný. Rozdíl mezi touto knihou a Jane Eyrovou je naprosto propastný. Dlouhé, předlouhé nesmyslné dialogy, kdy se neděje vlastně nic.
Život v této upjaté době musel být pro ženy velmi těžký. Pokud byl toto autorčin život, je mi jí upřímně líto.
Tuto knihu jsem si záměrně přečetla ještě před tím, než budu číst Janu Eyrovou. Kniha se mi velmi líbila. Ovšem, jak už zde mnozí psali, občas mi něco přišlo nesmyslné. A až po přečtení knihy a následně komentářů zde, jsem se dozvěděla, že jsem četla zkrácenou verzi, což mne dost naštvalo. Rozhodně budu číst znova nezkrácenou verzi a až poté okomentuji knihu více.
Knihobudková...aneb seznámení s další sestrou Brönteovou.. a musím říct, že Charlotte taky umí. Akorátže příběh občas zakroutila naprosto nepochopitelným směrem..některé dějové odbočky jsem vůbec nepochopila...a v několika etapách jsem čekala, že to autorka požene úplně opačným směrem. Ale zas navzdory očekávání mě překvapovala humorem, vtipnými dialogy, ironií a sarkasmem.
Dialogy Lucy a Ginevry neměly chybu, to špičkování bylo až šokující. A korunoval to závěrečný Ginevřin list pro Lucy, kde zároveň objasnila i záhadu jeptiščina přízraku.
Bavila jsem se velmi dobře ! knihu bych označila za překvapivou. Ano, měla pasáže, keré se vlekly. Obsahovala vatu. Ale i spoustu překvapivých momentů. Konec - autorka nechala na nás..ať si vymyslíme každý ten svůj. Oceňuji, že se ještě pokusila naznačením různého vyhnout tomu romantickému..(i když jsem měla tendence remcat na případnou sladkou tečku, hrozící tragédie se mi taky nelíbila ;)) asi se raději kloním k happyendu...)
Vztah Polly a Grahama předurčila na začátku, chvíli jsem ale doufala v zvrat. Učitel Paul Emanuel mi silně připomínal Hercule Poirota - jeho kroužení kolem Lucy bylo opravdu nenápadné ;) Kmotra Brettonová byla osvěžující postavou...legenda o zjevení jeptišky dodala knížce duchařský šmrnc.
Ať jen nechválím - nelíbila se mi psychedelická pasáž o návštevě Lucy Snowové na noční slavnosti v parku - opravdu působila spíše jako halucinace po prášcích na spaní. Nelíbilo se mi, jak se pokusila zmást a pak senzačně objasnit, kdo je doktor John...už vidím, že by po letech de facto příbuzní nepoznali jeden druhého...a myslím, že náhoda s přestěhováním do stejného městečka byla až moc přitažená za vlasy. Ale což.
Zhrnu : Brönteovy umí ! doporučuji vyzkoušet!
"Venku byla zima a tma, ale i tak jsme brzy našli svůj kočár. Cesta domů byla snad ještě příjemnější než cesta na koncert, ačkoli náš kočí, který se osvěžoval v hostinci, ztratil směr, a teprve, když moje kmotra poznamenala, že jejich Terasa leží sice dost stranou, ale přece snad ne až na konci světa, vyhlédl Graham z okna a viděl, že jmse v širých polích, vylezl na kozlík a sám vzal opratě do rukou."
Příběh sice pěkný, ale tak hrozně popisovaně táhlý. Dějově málo akční, od Bronte jsou lepší knihy, než tato. Sice jsem ji dočetla, ale už vím, že k této se nikdy nevrátím.
Tohle bohužel za mě ne.
Knihu jsem četla jen jednou a nedokázala si ke mě najít cestu. Žádná z hlavních postav mě neoslovila, jejich vztahu jsem nerozuměla, nedokázala jsem pochopit jejich city ani jejich jednání, zůstalo mi cizí, proč to dopadlo, jak to dopadlo.
Jako by to ani nenapsala Charlotte Bronteová. Jako bych četla jen něčí pokus napodobit ji, který zoufale selhal.
Uporne bojujem, aby som to docitala. Je to neuveritelne nudne, plne zdlhavych nepodstatnych pasazi, ktore vobec neriesia dej. Hlavna postava nema ani stipku charizmy, je nevyrazna a nezaujimava.
S Jane Eyre sa toto neda ani len porovnat, to mali stale ten krasny stary jazyk a vyjadrovacie prostriedky a nebolo to nemastne-neslane. Velmi som sklamana, lebo citala som aj ine dielka od sestier Bronteovych a toto je jednoznacne najhorsie.
jazykově je to velmi čtivá knížka - starobylý šmrnc i nadčasový kousavý humor, ale obsahově je to spíše nuda, největší spád mají poslední tři kapitoly, kde se toho udá tolik, co ani zdaleka ne v celém zbytku románu. Příběh plný pro dnešní oči strojených, škrobených, nepřirozených dialogů často o očivsloup otáčejících tématech (např. milostná psaníčka, poslušnost, ženská podřízenost,...) Janě Eyrové toto sahá tak po kotníky. Na mnoha stránkách se odehrávají pro další děj nepříliš důležité scény,... Na druhou stranu je to Bronteová a něco do sebe ta kniha má. Taková oddechovka, když nechcete sáhnout po moderní červené knihovně.
Nádherný styl psaní. Smutný příběh dívky - sirotka. Lehce mi vadilo, že byla necitlivá jakoby tvrdá k ostatním, ale zároveň měla svůj půvab. Od této autorky jsem četla i Janu Eyre, knihy jsou si podobné a zároveň rozdílné. Nádherný román Villette...
Začala jsem knihu číst, nakoukla jsem do anglického vydání a zjistila, že moje české vydání je brutálně zkrácenou verzí knihy. Nevíte někdo náhodou, která vydání obsahují opravdu celý původní text?
Kniha se četla dobře (našla jsem si zde i pár podobností s Janou Eyrovou, která mě však nadchla o mnoho více), ale místy byla trochu nudná a čekala jsem od ní víc. Na závěr celého příběhu, mě zaskočil podivně strohý až nejasný konec, který mi připadal nějakým způsobem odbytý, což mě u této knihy trochu zklamalo...
Kniha mě příliš nezaujala - čekala jsem víc. Příliš dlouhé popisy, kdy se nic zvláštního nedělo.
Bližší mému srdci než Jana Eyrová. Možná právě proto, že chybí happyend. Nesentimentálně romantická knížka je přesné:))
Milý společenský román, který z dnešního pohledu působí starosvětsky, ale jehož hlavní hrdinka v době vzniku knihy musela na čtenáře působit jako kurážná a samostatná žena. Poklidné prostředí internátní školy pro dospívající dívky s jejich drobnými intrikami a láskami i trochou tajemna představuje příjemnou oddechovou četbu. Závěr je trochu nezvyklý pro tento žánr. Přesto musím přiznat, že Jana Eyrová se mi líbila více, ačkoliv Lucie je zajímavá a sympatická postava, Paul na mne zpočátku působil poměrně nejednoznačně a celkem nesympaticky, a to včetně toho, jak byl popisován jeho vzhled... Až v závěru působí trochu životněji. S panem Rochestrem se nemůže měřit. Postava Grahama mi připadala mnohem zajímavější a komplexnější.
Krásná kniha,četla se sama, nepříliš sentimentální, avšak krásný a romantický příběh, jen ten konec mě zklamal...tady jsem si happyend opravdu přála.
(SPOILER) U téhle knihy mám vždy rozporuplné pocity. Není špatná, i když místy rozvláčnější, do toho okaté náhody, a nacpané náboženské rozpory (ale vzhledem k době vydání se to dá chápat). Romantická linka Pauliny a doktora Johna mně zas tak moc nebrala, víc mě zajímalo kroužení Paula Emanuela kolem Lucie, a tady je právě ten problém. Paul Emanuel zprvu působí dost otravně, a když už konečně začne působit sympaticky a objeví se náznaky romance s Lucií, pořád je to takové vlažné. No a doráží to ten divný konec...V porovnání s Janou Eyrovou, která byla ponuřejší a končila happy endem, Villette je uvolněnější a končí...jak vlastně ? Ne ne ne, poslední dvě stránky se mi fakt nelíbí a nechci číst v silných náznacích, že pan profesor možná zemřel.