Vincentova zpověď

12.04.2018

Čteno souběžně s příslušným Malým uměleckým průvodcem od Slovartu (ČR), a musím nadšeně poděkovat oné náhodě, jež mi v pondělí umožnila půjčit si v knihovně obě naráz, ...protože tyto dva tituly se báječně doplňují. Jeden k sobě čtenáře láká svou barevností a encyklopedickým stylem podání. Druhý zas tím nepojmenovatelným, co se v člověku děje, když vidí ona prostá, na zažloutlém papíru pomalu blednoucí van Goghova slova: ,,Můj milý Theo!“

----------------------------

,,(…) Když uvažuju, jak dlouhou dobu mám před sebou na práci, myslím, že lze připustit, že moje tělo snese ještě určitý počet let, řekněme od šesti do deseti. Nemá nejmenší smysl šetřit se, vyhýbat se vzrušení a obtížím; je mi vlastně lhostejné, budu-li žít delší nebo kratší dobu. Ale vím velmi dobře, že v několika málo letech musím splnit přesně stanovený úkol. Svět se o mne zajímá jenom potud, že mám splatit svůj dluh a splnit svůj úkol, protože jsem se flákal třicet let, a tedy nechat vděčnou vzpomínku ve formě kreseb a obrazů, které nejsou určeny, aby se líbily určitým skupinám nebo určitým školám, ale v nichž mluví lidský a upřímný cit.
Z tohoto hlediska znamená moje dílo pro mne cíl.“ - str. 20

,,(…) Tedy: při své práci dávám život v sázku a můj rozum vzal při ní z poloviny za své, budiž. Já se snažím pracovat, jak nejlépe dovedu, ale neskrývám Ti, že se sotva odvažuji doufat ve své trvalé a potřebné zdraví. Omluvíš mne, vrátí-li se má nemoc, málo jsem přesvědčen o tom, že bych kdy měl vlastní ženu, ale stále ještě horoucně miluji umění a život. A pak je pravda, za nás budou mluvit jen naše obrazy.“ – str. 39