Višňový sad
Anton Pavlovič Čechov
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/468984/bmid_visnovy-sad-fVS-468984.jpeg
4
540
540
Komedie o čtyřech dějstvích v překladu L. Suchařípy. Panství statkářky Raněvské je beznadějně zadluženo a nelze je zachránit. Je tedy třeba jej vydražit – anebo vyzískat veliké peníze prodejem památného višňového sadu, jenž by byl rozparcelován na pozemky pro stavby letních sídel obyvatel města…
Přidat komentář
Nechápu, proč se tolika lidem Višňový sad nelíbil, a dokonce je i zklamal. Myslím, že nikdo nepochopil, o čem vlastně celá kniha je. Jestli od ní čekáte komedii, komedie to není. Myslím, že Čechov to myslel ironicky, že chtěl aby se hrála jako komedie. Naopak je to tragédie (vzhledem k tomu konci T_T)
Jinak doporučuju na čtení k povinné četbě do školy. Knížka má v digitální podobě něco okolo 50-60 stránek. Čte se rychle. Mnohokrát se postavy střídají po jedné krátké větě nebo slovu :O
Doporučuju si přečíst nejdřív nějaké shrnutí na internetu, abyste věděli, co se děje. Z samotné knížky, to někdy může být trochu těžké pochopit.
Mne kniha vůbec nezklamala. Naopak, dost se mi líbila. Jako to už bývá, mně kniha poučila, a trochu zase ovlivnila mé myšlení.
Snad poprvé mě ruská literární/divadelní klasika zklamala. Komedie? Kde? Vtip spočívá právě v tom, že na celé situaci nic vtipného není?
Postavy plytké, nic se po celou dobu neděje. Tohle se mi vážně moc nelíbilo. Nechápu, proč je Višňový sad vyzdvihovaným Čechovovým dílem.
Banda ruských postaviček se přetahuje o 'Višňový sad'. Některé klasiky se stanou klasikami, aniž by vlastně měly co nabídnout... už fakt, že je to tu tak dlouho neustále svádí k novým divadelním interpretacím a jsem si jist, že na prknech to zcela určitě funguje lépe. Ale samo o sobě mi to absolutně prosvištělo hlavou, aniž bych z toho něco měl, nebo pochytil.
Višňový sad, mé druhé setkání s panem Čechovem dopadlo stejně dobře jako to první prostřednictvím Racka. Atmosféra, kterou autor dovedl prostřednictvím několika málo stránek nabudit, byla skvělá. Za mě se jedná o skvělou oddechovku na sychravé odpoledne. Oproti Rackovi jsem se během četby alespoň jednou zasmála, ale lidská hloupost je mi spíše k pláči než k smíchu. To už je ale ruský humor. I tak hodnotím vysokým počtem hvězd, jelikož Višňový sad je prostě srdcovka o nenaplněných snech a láskách, stejně jako spousta dalších ruských děl.
No tak to byla učebnicová blbost, ve které se jen potvrdilo staré literární rčení "ruská klasika = utrpení autora a utrpení postav = utrpení čtenáře/diváka". První dějství - přijíždějí, 2. dějství - kecají o tom, jak neprodají stromy, 3. dějství - kecají o tom, jak prodali stromky, 4. dějství - odjíždějí. Do toho občasné patetické pseudohluboké moudro o tom, jak to v dětství bylo krásné.
Nejlepší vyjádření ruské klasiky je asi Woody Allen a jeho film (asi jediný historický) Láska a smrt, kde rusákům pořádně nakládá.
Ta jediná hvězda tak je za (zřejmě) nechtěnou myšlenku, že Rusko stojí za hovno, a proto se raději všichni vrací do Paříže, kde je nějaký život.
Složité, nezáživné, ubíjející. Postavy byly vykreslené zajímavě, dějově ne tolik poutavé.
Je obdivuhodné, ako v tomto útlom diele dokázal Čechov výstižne zachytiť a podať hlavnú myšlienku - dopad spoločenských zmien na ľudí, kde ide hlavne o zrušenie nevoľníctva.
Veď ten bývalý sluha Lopachin si dovolil kúpiť višňový sad ?!
Oceňujem excelentné vykreslenie charakterov všetkých postáv, ktoré vytvorilo tú pravú kulisu na podanie hlavnej myšlienky.
Dômyselne zvolená je aj ústredná zápletka ohľadom predaja višňového sadu, kde samotné višňové či čerešňové stromy boli často považované za symboly smútku a odchádzajúcich čias...
Poetické opisy rodnej zeme a otvorené vyznanie lásky k nej už v súčasných dielach nachádzame iba zriedkavo. Pritom láska k vlasti bola našej generácii vtĺkaná do hlavy práve cez tieto literárne diela, ktorých plný význam až teraz oceňujem viac ako klenoty.
V mladosti som obdobné literárne počiny hlavne od ruských autorov považovala za nudné a iritujúce, ale ako som sa len mýlila !!!
Rusi majú zvláštny zmysel pre humor a Čechov je kapitola sama pre seba. Onen príznačný Čechovovský smiech cez slzy...
Je v tom obrovský kus nostalgie a smútku. Ako vždy keď končí jedna epocha. Nové príležitosti pre niektorých a zrútenie sveta pre iných.
Mňa zaujali ženské postavy, toľko pasivity, poddajnosti a vyčkávania...
či už to boli sestry, Charlotta, alebo Duňaša (slúžka) všetky boli len hračkami síl osudu (alebo mužov).
Jaša (sluha) smiešny so svojim nadšením pre všetko nové.
Firs (komorník) tragická postava, niečo ako živý pamätník mŕtvych časov. Lopachin (podnikateľ) taká rozporuplná postava. Človek premýšľal nakoľko (a až pokiaľ) je dôležitá lojalita voči tým, vďaka ktorým sa vypracoval a nakoľko je dôležitá kariéra a osobný postup.
Trofimov (študent) dnes by sme možno povedali salónny revolucionár, človek ktorý ničomu nerozumie, ale ku všetkému sa zasvätene vyjadruje. Jepidochov (účtovník) taká kancelárska myška, v podstate nič nerobí, ale navonok to vyzerá, že systém funguje aj s jeho prispením. Človek s kvalifikáciou (diagnózou ?) Brusel.
No a Gajev (brat Ranevskej), Simeon Piščik (statkár) a Ranevská (majiteľka panstva) podobne ako Firs, zaseknutí v čase, muchy v jantári, tragické postavy, "obete" idúce dobrovoľne na porážku. Vždy keď sa im nejakým zázrakom podarilo "vykorčuľovať" z patovej situácie hrdo nakráčali do ďalšej, nemenní, nepoučiteľní, slepé rameno mŕtvej rieky...
Čechov, to je stávka na istotu, smútok v ňom nie je ubíjajúci, človek si jeho prostredníctvom uvedomí veľa vecí, ale nezatrpkne.
P.S. A čo onen višňový sad ? To je len symbol, ktorý každý napĺňa iným obsahom. Pre jedných predstavuje kotvu, pojivo s minulosťou, ale zároveň aj maják do budúcnosti, svojim spôsobom je to pre nich relikvia.
Pre iných je to len tovar, vec ktorá nadobúda hodnotu až vtedy, keď prestane byť sama sebou (vyrúbať a predať na parcely).
P.S.1. Nejde tu primárne o vyrozprávanie príbehu, skôr o vyjadrenie pocitov z jednej doby.
Mně se prostě jeho styl líbí. V porovnání s Rackem má Višňový sad lepší postavy, ale míň úderných momentů, takže děj působí víc staticky.
1* … tak předně, je to poetické: „Dětství! Nevinné dětství! V tomhle pokoji jsem spávala, tady tudy jsem viděla do sadu, a štěstí se probouzelo zároveň se mnou, každé ráno, a sad byl tenkrát právě takový, vůbec se nezměnil. (Směje se radostí.) Jako zasněžený! Drahý, starý sad! Po sychravém podzimu a mrazivé zimě zase celý omládl, štěstím jen kvete, nebe mu přeje…“
2* … je to symbolicky melancholické … loučení se starým životem a s minulou dobou, totiž, s prodejem domova většinou měníte svůj osud a začínáte žít svůj život znova: „Na oknech nevisí záclony, na stěnách nevisí obrazy, nábytku zůstalo málo, je složen v jednom rohu, jakoby na prodej. Je tu jaksi prázdno. U dveří z pokoje stojí kufry, cestovní brašny apod. Dveře nalevo jsou otevřené, odtud je slyšet hlasy …“
…
„Pole. Stará, nachýlená, dávno zpustlá kaplička, vedle ní studánka, velké kameny, zřejmě bývalé náhrobní desky, a stará lavička. Je vidět cestu ke Gajevovu domu. Stranou strmí tmavá hradba topolů; tam začíná višňový sad. V pozadí je řada telegrafních sloupů a daleko na obzoru se nejasně rýsuje velké město …“
3* …je to geniálně metaforické … varování, přestanete-li se totiž starat, ale taky obdivovat kráse višňového sadu, přestane kvést, přestane rodit úžasně sladkokyselé plody a zahyne, a přestanete-li se starat o svůj domov, o zem ve které žijete, dopadne stejně : „Celá zem je náš sad. Velká a krásná zem, je na ní mnoho kouzelných míst. (Pauza.) Podívejte, Aňo, váš děd, praděd a všichni vaši předkové měli nevolníky, vlastnili živé lidi; z každé višně v sadu, z každého lístku, z každého kmene se na vás přece musí dívat lidská bytost, musíte přece slyšet hlasy... Vlastnit živé lidi - to vás všechny od základu proměnilo, ty, co žili dřív, i ty, co žijí teď, tak proměnilo, že vaše matka, vy, váš strýc, už ani nepozorujete, že žijete na dluh, na cizí účet, na účet těch lidí, které nepouštíte dál než do předsíně… Jsme pozadu minimálně o dvě stě let, nemáme zatím vůbec nic, nemáme jasný názor na vlastní dějiny, my jenom filozofujeme, stěžujeme si na nudu nebo pijeme vodku. Vždyť je to tak jasné: abychom začali v přítomnosti skutečně žít, musíme nejdřív vykoupit svou minulost, skoncovat s ní …“
4* … je to ironické … totiž, zesměšňující v konkrétním okamžiku nebo situaci: „Jsem kultivovaný člověk, čtu různé pozoruhodné knihy, ale nijak nemohu pochopit směr, co vlastně chci, mám-li žít nebo mám-li se zastřelit, abych tak řekl, ale nicméně, stále s sebou nosím revolver.“
…
„Zůstat tady je vyloučená věc. (…) Vidíte to sama, země nevzdělaná, lidi nestydatý, přitom ta nuda, a v kuchyni se vaří, že to ani nejde popsat.“
5* … a je to pravdivě vypovídající … popisující maličkosti každodenního života, a hovořící tak o povaze lidské existence, o tom, že ať už je svět kolem jaký chce, zůstávají v něm stále stejní lidé, se stále stejnými problémy i pocity, často, že celý život dělali něco jiného, než dělat chtěli :-) : „Říkají si inteligenti, ale služebnictvu tykají, obyčejný člověk je pro ně dobytek, studují špatně, čtou povrchně, absolutně na nic nesáhnou, o vědě jenom žvaní a umění moc nerozumějí. Všichni jsou smrtelně vážní, všichni se tváří přísně, všichni diskutují jen o věcech důležitých, o filozofii, a přitom nikdo nevidí, že dělníci nemají co do úst, spí bez přikrývek, všude štěnice, smrad, vlhko, mravní špína… Zřejmě máme všechny ty vznešené úvahy jenom na to, aby se odvedla pozornost jinam. Ukažte mi, kde jsou ty jesle, o kterých se toho pořád tolik namluví, kde jsou ty čítárny? O těch se jenom píše v románech, ale ve skutečnosti prostě nejsou. Jenom špína, tupost… Bojím se těch upjatých ksichtů, nesnáším je. Nemám rád, když se mluví moc vážně. Radši toho nechme!“
…
„Mluvili jsme včera dlouho, ale k ničemu jsme nedošli. V lidské hrdosti je podle vás cosi mystického. Možná že máte svým způsobem pravdu, ale když to člověk vezme jednoduše selským rozumem, tak jakápak hrdost, copak má nějaký smysl, když je člověk už fyziologicky nevalně zařízen, když je ve zdrcující většině případů hrubý, hloupý a hluboce nešťastný. Musíme se přestat obdivovat sami sobě …“
Školní povinná četba se ke mně, skrze mé děti, znovu a znovu vrací :-); u Višňového sadu mi tohle „opáčko“ vůbec nevadilo, naopak, bylo to opětovné krásné a pocitové setkání :-) ... s hrdiny, kteří (tím svým typicky ruským způsobem) hodně mluví, hodně se zpovídají, a povětšinou málo jednají, pokud vůbec něco dělají :-).
„Drahý, starý, krásný sad… Můj život, moje mládí, moje štěstí… Sbohem!“
První Čechovova hra, která nekončí ve chvíli, kdy jsou postavy na dně. Tady se dokáží se svou situací vyrovnat a udělají i první krůček vzhůru. První hra, která nemá pravého ruského alkoholika. A také první hra, kde se umírá sešlostí věkem.
Připojuji se k názoru, že je mnohem lepší a také snazší hru vidět, než číst. Teprve herci a režisér vdechnou postavám podobu, náturu, život.
Mé první setkání s ruskou literaturou vůbec, které tak započalo lásku na celý život. Starý motiv "ústupu modernitě" zde funguje beze zbytku a odvíjí se od něj příznačná ruská melancholie, která svého vrcholu dosahovala právě na přelomu století 19. a 20. a proto je zde ve své čiré, krystalické podobě a bravurně zachycena Čechovem. Neumím to popsat, ale vždy se mi ve spojitosti s Višňovým sadem vybaví úžasný ruský film (rozhodně stojí za shlédnutí) s poetickým názvem Unaveni sluncem, který podobnou melancholii zachycuje stejně věrně, byť na jiném pozadí než právě Višňový sad. Pro mě srdcová záležitost a geniální dílo geniálního Čechova!
Tak nevím, nevím - z tématu konce aristokracie v Rusku se jistě dalo vytěžit více. Prostředí by si zasloužilo lepší popis a stejně tak by neškodilo podrobněji vykreslit charaktery postavy - všechny mi totiž připadají zcela typisované. Posuďte sami - postarší zchudlá sentimentální venkovská šlechtična, mamonářský Lopachin a intelektuál Trofimov. Nejsympatičtější ze všech mi byl Firs, jenž je ztělesněním starých pořádků ruského samoděržaví.
Pár postav pobývajících trvale, či dočasně v starém domě, k němuž patří nádherný višňový sad. A plno nenaplněných, až směšných lásek.
Je tu rozhazovačná majitelka panství Raněvská. Bohatý podnikatel Lopachin (vzešlý z chudých poměrů, z čehož má komplex), který ji pravděpodobně od mládí potají miluje. Raněvská zas miluje mizeru, jenž, těžce nemocen, dlí v Paříži, kde ji předtím okradl o peníze a zradil. Bombarduje ji telegramy... Přijeď za mnou!
Je tu dcera Varvara, která by se snad chtěla za Lopachina vdát... ani jeden z nich však nedokáže vyslovit ano, ani ne. Služebná Duňaša mluví o jednom muži a má dostaveníčko s druhým... a tak dále...
A další lidičkové s legračními jmény a pozicemi. Vedou v příběhu nesmyslné řeči, v nichž něco rozumného a logického vysledovat je dost těžké... A nade vším se vznáší Damoklův meč: neřešitelná zadluženost a následná chudoba rodiny.
Jediným řešením je prodat drahocenný sad. Zájem má Lopachin. Vykácí ho a postaví na jeho místě chaty pro hosty... Zjevně jde o turistiku, přičemž hra vznikla v roce 1904, krátce před smrtí autora. Ale paní Raněvská nehodlá rodinné jmění prodat, ne, nikdy..!
Pro mě je tato hra spíš smutná, nakonec však všichni zúčastnění dokáží vykročit do nového, jiného života - protože jim v jejich situaci nic jiného nezbývá.
Konec starých časů na ruský způsob. Pokud je to komedie, tak hořká a ironická. Čechov uměl skvěle vystihnout typy osobností, všichni jsou trochu směšní, ale každý má po svém pravdu, vlastně ani Lopachin, ztělesnění dějinné nutnosti nastupujících nesentimentálních obchodníků, není záporná postava, ve svém vědomí vlastní nevzdělanosti a neschopnosti se vyjádřit, jestli Varju chce, nebo ne, je spíš k politování.
Prodírám se světovou klasikou a Čechov nesměl chybět. Tato divadelní hra mi přišla bláznivá a úsměvná. Chci zkusit ještě povídky, uvidím, co bude nejlepší.
2019/19
Tak já nevím, níže je tolik 5-4 hvězdičkových hodnocení, ale mě to nebavilo. Stěžovat si nebudu, 68 stran mě nemůže rozčílit... Ale že se to někdo snaží vydávat za komedii, to je mi záhadou. Už kvůli konci. Jestli to mělo nějakou hloubku, může si ji i nechat. ;)
Štítky knihy
přelom 19. a 20. století ruská literatura divadelní hry divadlo višně dramata rozhlasové hry poslední kniha autora ruská dramata
Autorovy další knížky
| 1976 |  O lásce |
| 1933 | Pavilon číslo 6 |
| 2008 |  Povídky (6 povídek) |
| 1962 | Okamžiky |
| 2002 | Ivanov |
Tahle knížka je taková rychlovka na jeden večer, která vyloženě nezklame, ale ani nenadchne. Chápu, na co chtěl Čechov poukázat a do jisté míry se mu to i povedlo, ale podle mě je kniha prakticky bez děje. Patřím mezi ty čtenáře, kteří v knize potřebují nějakou zápletku a i přesto, že ve Višňovém sadu zápletka byla, autor podle mě nevyužil celou její podstatu. Nicméně, kniha byla psaná dobře, četla se lehce, ale znovu ji do rukou určitě nevezmu.