Višňový sad
Anton Pavlovič Čechov
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/468984/bmid_visnovy-sad-fVS-468984.jpeg
4
540
540
Komedie o čtyřech dějstvích v překladu L. Suchařípy. Panství statkářky Raněvské je beznadějně zadluženo a nelze je zachránit. Je tedy třeba jej vydražit – anebo vyzískat veliké peníze prodejem památného višňového sadu, jenž by byl rozparcelován na pozemky pro stavby letních sídel obyvatel města…
Přidat komentář
První čtení mě nikterak neohromilo. Ale podruhé, napodruhé, jsem višňovému sadu propadla.
Čechov opravdu mistrně vystihuje obyčejný život, kdy lidé, postavy o dvanácté obědvají a přitom se rozhoduje o jejich osudu. Z celého díla na mě nejspíše nejvíce zapůsobila právě ta nefalšovaná lidskost. Čechov viděl lidi takové, jakými jsou, nejen jako historické vzory, nejen jako nepřemýšlející tvory, prostě lidsky.
Jak mohou tak zoufalé, marnivé, natřásající se postavy říct bez přemýšlení tak silné věty, které se Vás nějakým způsobem tak dotknou? Připomíná mi to jak kdyby nějaká tupá "blondýnka" (trapný stereotyp, ano) omylem objevila Ameriku, všichni zírají na ten průlom a ona naštvaně žblekotá, že neví, jak se teď dostat dom. :D To je podle mě ta reálná bizarnost, na které kniha stojí. Útlá knížka, přesto dokáže vydat za víc než 4x tak tlusté knihy. :) Brilantně jednoduché, úsměvné.. nebo spíše k politování, ale úsměvně. A konec... no z toho se cítím příšerně doteď.
"Drahý, starý, krásný sad!...Můj život, moje mládí, moje štěstí... Sbohem!"
Poslední Čechovova divadelní hra zachycuje období konce 19. a začátku 20. století na ruském venkově. Stojí na vnitřních monolozích a na životních filozofiích jednotlivců a na dialozích o smyslu života. Tyto dialogy umožňují hlouběji nahlédnout do nitra postav a zároveň vyjadřují jejich vnitřní osamělost.
Myšlenka pokácení sadu v závěru představovala Rusko na přelomu epoch (uvedení v roce 1905).
Zoufale nudné existence žijící na vysoké noze snažící se žvásty zmírnit svoji neblahou situaci a nepomáhá to. Tak dlouho čekají na změnu až přijdou o svůj sad a jsou nuceni odjet.
"Jako bych si vlastně nikdy nevšimla, jaké má ten dům stěny, jaké má stropy, a teď je hltám očima, dívám se na ně s takovou něhou a láskou..."
"Vy vidíte, kde je pravda, a kde nie je pravda, a ja som azda slepá, ja nevidím nič? Smelo riešite všetky dôležité problémy, ale počujte, chlapče, nie je to náhodou tým, že ste mladý, že ste ešte žiadny z tých vašich problémov nepocítili na vlastnej koži? Hľadíte smelo dopredu, ale nie je to tým, že nevidíte a nečakáte nič hrozného, pretože život sa pred vašimi mladými očami ešte skrýva?"
Všetci máme nejaký ten svoj "višňový sad" a ja si netrúfam odsúdiť konanie ani jednej z postáv; ani tých, čo sa odmietajú pozrieť realite do očí, ani tým, čo jej vychádzajú v ústrety tak ochotne, až to môže pôsobiť skôr cynicky než pragmaticky. Ktovie, kým by sme my boli v danej dráme (áno, dráme, a keď niekto bazíruje na nálepke komédia, tak je to potom asi najsmutnejšia komédia, akú som kedy čítala)...
Tato útlá knížka se mi moc líbila. S dílem Čechova již mám svou zkušenost, a moc se mi líbí jeho styl. To, co Dostojevskij nebo Tolstoj popisují na několika stovkách stran, dokáže Čechov vyjádřit v několika málo desítkách stran. Ne nadarmo se mu říká mistr sociální mikroanalýzy. Jelikož znám ruskou historii, stačilo mi jenom pár vět k tomu, abych poznal, kterou sociální skupinu daná postava charakterizuje. Navíc bych řekl dost věrohodně. Je tedy evidentní, že název "komedie" je spíše komický, protože tato komedie má dosti tragický charakter. Jediné, co bych vytkl, tak ve vydání z roku 2005 jsem nalezl na těch 68 stranách až moc překlepů či podobných pravopisných nedůrazů.
Četl jsem překlad herce Leoše Suchařípy. Klobouk dolů, ale hra mě moc nezaujala. Sympatický mi byl Lopachin.
3,5 hvězdiček dávám díky rozhlasovému zpracování. Kdybych to četla ... nevím ... možná méně, možná více.
---
Chudák Firs...
(SPOILER) Zchudlá šlechta si stále hraje na panstvo, jehož tradice představuje starý sluha a višňový sad. I přes lehké uvědomění si situace si odjíždí užívat života dále, poté co ho s panstvím prodali. Neschopná šlechta jako protiklad mladému podnikavci, který prodej zajistí.
Pod tím zdánlivě jednoduchým příběhem o bezbrannosti krásy ve střetu s agresivitou peněz se toho skrývá ještě mnoho dalšího, mnoho dalších neodbytných otázek. Je vůbec na místě mít soucit s Raněvskou? Neztratila její rodina morální právo na svoji rodovou pýchu, na svůj višňový sad, když nemá ani náznak kapacit vhodných k tomu, aby ho nějak smysluplně spravovala? Nemáme číst hru jako varování před tím, že existující řád není něco, co je zde „odjakživa a navěky“, ale že je stále třeba nad částí světa nám svěřenou přemýšlet jako nad výzvou? Protože přístup madame Raněvské byl cokoli jiného než odpovědný noblesse oblige, kdepak, spíš to bylo předstíraně bezstarostné tancování na palubě Titaniku. A ono se pak prostě stalo jen to, co se stát muselo...
Líbilo se mi, že žádná z postav není černobílá, že je každá trochu na pár facek a každá trochu zralá na pořádně soucitné obejmutí. Teda s výjimkou Jaši a Firse (první z nich by zasloužil jenom proplesknout a druhý jenom obejmout).
Líbilo se mi, jak se postavy navzájem zrcadlí, jsou svými protiklady i doplňky: třeba Varja a Aňa, ale hlavně Trofimov a Lopachin, kteří si byli tak nepodobní, a přece v něčem strašně blízcí – i proto to mezi nimi tak jiskřilo, myslím.
Líbilo se mi také, že každá z postav má „svoji pravdu“. Tedy přesněji řečeno: že Višňový sad vyprávěný z pohledu různých hrdinů je vlastně pokaždé výrazně jiný Višňový sad. A tragika hry (která se vyjevuje v komických situacích, možná víc groteskních než komických) je v tom, jak jsou tyhle pohledy v zásadě nekompatibilní, jak jednotlivé postavy sice mluví čelem k druhým, ale ne do jejich uší, srdcí a mozků. Že se obyvatelé domu v zásadě nepotkávají. Nemůžou se tak ani pohádat a konfliktem se posunout ke katarzi a skrze ni snad i k nějakému aktivnímu řešení... „Zřejmě máme všechny ty vznešené úvahy jenom na to, aby se odvedla pozornost jinam,“ shrnuje to Trofimov. A tak panství přichází o sad a panstvo o naději a šanci na budoucí lepší.
(SPOILER)
Čechov označil Višňový sad jako komedii. Komedii? Ne je to tragikomedie, kde tragika převládá. Veselého tam není vůbec nic. Trapného a tragického a smutného hodně. Statkářka Raněvská, která ač je finančně úplně na dně, půjčuje a rozhazuje zbytky svého jmění. Panství, které je zadluženo a je nutné ho prodat. Ačkoli Lopachin přichází s řešením, Raněvská se svým bratrem toto řešení odmítají. Višňový sad reprezentuje změnu v životě všech zúčastněných. Neochotu cokoli řešit a žít jak život přichází. Mistrovství Čechova je v tom, že na malém prostor a jednoduchém příběhu vykresluje mnohovrstvené a tragické postavy.
Viděla a slyšela jsem několik divadelních i rozhlasových inscenací a ve většině byl Lopachin vykreslen jako záporná, opovrženíhodná postava. Já ho tak ale nevnímám. Nezištně nabízel jediné možné řešení, které nebylo akceptováno a tak se zařídil po svém. Příchod starého sluhy Firse do opuštěného domu byl vyústěním tragikomického děje.
Knihu jsem přečetl před návštěvou divadla. Upřímně mne nenadchla. Komedie to určitě není. I tu melancholii a klasickou ruskou duši ze stránek cítím jen velmi slabě. Snad bude divadelní předatavení výraznější.
Podobně jako u dramatu Tři sestry Čechov popisuje život nižší šlechty na ruském venkově. Anotace nám sděluje, že jde o komedii, ale musím říct, že mně to tak tedy vůbec nepřipadá, spíše bych zařadila jako psychologické drama. Opět jsme svědky povrchního, prázdného života většiny postav, z nichž některé žijí v nostalgických vzpomínkách spojených mimo jiné také s višňovým sadem. Každá z postav dramatu zastupuje jiný lidský charakter a tím Čechov nastínil model ruské venkovské "vyšší" společnosti se všemi jejími nedostatky a jejího běžného marnivého způsobu života. Jednotlivé figury vystupují až s přehnaným, za uši tahajícím, patosem, který opravdu působí křiklavě komicky, avšak s mrazením v zátylku.
Téma odchodu starého a nástupu nového se může zdát jako vděčné téma, na němž se dá vystavět zápletka. Musím se však přiznat, že v případě této hry jsem se trochu nudila. Autor tu naťukl řadu témat (nové X staré ; téma zadluženosti ; prospěchářství X rozhazovačnost), ale měla jsem při čtení stále dojem, že to nejde nijak do hloubky.
Zároveň jsem po dočtení marně hledala nějaký přesah, který bych si z knihy vzala - ať už by to bylo cokoliv (nějaké ponaučení, nějakou emoci, nebo jen čistě to, že jsem se u dramatu pobavila...). Možná jen špatně hledám, ale nějak jsem to tu nenacházela.
Nicméně co mi v hlavě přesto utkvělo nejvíc, byla hlavní hrdinka Raněvská, která mne fascinovala svojí lehkovážnosti, jistou pošetilostí a již zmíněnou rozhazovačností. Ví, že se topí v dluzích, nedělá nic pro to, aby se z nich dostala, ale přesto jí nedělá problém rozdávat peníze na všechny strany a ještě si na to půjčovat. Co je tohle za povahu? :-D Ano, takoví lidé jistě existují i v dnešní době v našem reálném světě, ale nejde mi na rozum způsob, jak tato nátura uvažuje a žije. Je mi to dost cizí, sama jsem dost velkým opakem. A tak mne to nepřestává udivovat a rozum mi nad tím stojí...
Každopádně čte se to velmi dobře a za vyzkoušení to určitě stojí, byť sama za sebe hodnotím subjektivně průměrně.
Mám Čechova velmi ráda a mrzí mě tak nízké hodnocení. Snad jeho dramata nejsou pro každého, jsou specifické a nemusí každému sednout. Ale dílo je to mistrovské. Postavy mluví často zdánlivě nesouvisle, pronášejí své repliky jen tak do vzduchu, aniž by navazovaly na předchozí. Zároveň je zde mnoho zajímavých myšlenek...
Trofimov: O čem byla řeč?
Gajev: O lidské hrdosti.
Trofimov: Mluvili jsme včera dlouho, ale k ničemu jsme nedošli. V lidské hrdosti je podle vás cosi mystického. Možná že máte svým způsobem pravdu, ale když to člověk vezme jednoduše selským rozumem, tak jakápak hrdost, copak má nějaký smysl, když je člověk už fyziologicky nevalně zařízen, když je ve zdrcující většině případů hrubý, hloupý a hluboce nešťastný. Musíme se přestat obdivovat sami sobě. Mělo by se hlavně pracovat.
Gajev: Stejně umřeš.
Trofimov: Kdoví? Co vlastně víme o smrti? Co když má člověk sta smyslů a smrt jich zničí jenom pět, které známe, ale těch pětadevadesát zbývajících třeba žije dál?
Je tam moc zajímavých prvků, vůbec na drama až revolučních: promluvy mezi postavami se mnohdy jaksi míjejí, někdy ani není poznat, zdali se jedná o dialog, či postava pouze mluví k sobě, čili monolog. K tomu přehršle detailních scénických poznámek, které jsou kvůli vznětlivosti mnoha postav důležité – nicméně i to je diskutabilní, neboť postavy se chovají poměrně jinak, než jak prohlašují (Trofimov a jeho odmítání lásky). Netypickou formální stránku završuje mnoho pauz, které v psané formě pochopitelně tolik nevyzní, ale mně minimálně došlo, jak málo bývá v jiných dramatech ticha – a to je škoda!
Všechny postavy působí "jak ze špatný grotesky" – jejich řeči neodpovídají jejich činům, neschopnost jednat a pasivita převyšuje svědomitost a zájem o rodné místo (postava Varjy), dravost demoluje starý, nemoderní svět, jehož tradice a sentimentální stránka se zase rozkládají v povrchnosti a primitivnosti. Pak není vůbec divu, že některé postavy lze charakterizovat pomocí toho, že hrají kulečník (Gajev) či doufají, že na jejich pozemku někdo najde vzácný nerost, aby utržil zisk.
Ukazuje se, jak lidé srostlí se starým řádem (který má bezesporu také své trhliny), nedokáží kvůli své nepřizpůsobivosti konkurovat bezpáteřnosti kapitalismu, třebaže Lopachin jako jeden z mála nepodléhá pohodlí a pasivitě. Ostatní nedokáží vhodně hodnotit svoje sociální postavení, takže je to buď tlačí ekonomickému dnu (Raněvská), nebo se za každou cenu snaží napodobovat své nadřízené a tím ztrácí svou identitu (Duňaša). Vnitřní osamělost a citová prázdnota zaručena.
Ještě se mi líbí, jak je drama prosté vzletných gest a emocí, spíš pracuje s náznakem, s detailem a každodenností, rozhodně se nejedná o prvoplánové události s přeplněným syžetem – a v tom je to kouzlo.
JEPICHODOV: Pro zamilovaného blázna je to mandolína... (Zpívá.) Jen kdyby, ach, jedna žena, lásku svou chtěla mi dát...
JAŠA se přidá.
CHARLOTTA: To je hrůza, jak ty lidi zpívají... fuj! Jak kojoti.
DUŇAŠA (Jašovi): To musí být stejně úžasné, pobýt si v cizině, že?
JAŠA: Ano, ovšem. Nemohu s vámi nesouhlasit. (Zívá, potom si zapálí doutník.)
JEPICHODOV: Pochopitelně. V cizině je už dávno všechno zcela kompletní.
JAŠA: Přirozeně.
(s. 28)
Na mě zde bylo moc postav. Chvíli mi trvalo, než jsem se v nich vyznala. Příběh jako takový mě zaujal. Bylo tam hezky cítit, co prožívají hlavní postavy. Přiznám se, že jsem moc nepochopila, co nám chce autor sdělit. Možná to bylo trochu zamotané, ale ne špatné.
Tato divadelní hra mě rozhodně nezklamala. Je jasné, že nejde o komedii v klasickém smyslu, nebo o příběh s barvitou zápletkou, ale tohle je pohled na svět jaký byl, na lidi, kteří se nedokázali (nebo taky dokázali) přizpůsobit změnám proměňující jejich životy.
Hořká ironie, bolestná groteska, barvité drama. Prostě ruská literatura jak vyšitá.
Štítky knihy
přelom 19. a 20. století ruská literatura divadelní hry divadlo višně dramata rozhlasové hry poslední kniha autora ruská dramataAutorovy další knížky
| 1976 |  O lásce |
| 1933 | Pavilon číslo 6 |
| 2008 |  Povídky (6 povídek) |
| 1962 | Okamžiky |
| 2002 | Ivanov |
Jak se píše v anotaci, tak komedie to není ani náhodou. Příběh jako takový mě moc nebavil, ještě že je to tak krátké:):)
Paní Raněvskou jsem chtěla ze začátku litovat, protože muset opustit a prodat svůj dům a višňový sad, je fakt hrozné. Ještě když se člověk pak dozví , co se s tím vším zamýšlí, ale když jsem zjistila, že žije vlastně úplně jinde a jak hospodaří a pořád si hraje na fogofogo. Tak bylo po lítosti. Líto mi bylo hlavně na konci Firse. Ale konec pro všechny zúčastněné dopadl jak nejlíp mohl.
Z doslovu knihy se dozvídám, že autor přirovnává zánik višňového sadu k zániku carského Ruska. Fakt miluju doslovy DOSLOVA! jinak by člověk vůbec nepochopil , co tím chtěl "básník" říct :)