Vita nuova
Bohumil Hrabal
Svatby v domě série
< 2. díl >
Druhý díl Hrabalových memoárů z let 1982–85. Barvitý monolog, plynoucí bez interpunkce, portrétuje autora i dobu, přináší staré i nové historky v nichž se čtenář setkává s malířem Vladimírem Boudníkem a jeho ženou Teklou, Egonem Bondym, panem Maryskem a básníky skupiny 42. Vita nuova je experimentální text, v němž se jednotlivé motivy řadí do rytmického proudu obrazů, promítaných epidiaskopem malíře Vladimíra Boudníka.... celý text
Přidat komentář
Vita Nuova je omnoho viac než prvá časť tejto jeho autobiografickej trilógie (Svatby v domě) štandardným Hrabalom. Žiadny vrchol jeho tvorby, ako sa kdesi, tuším na obálke, písalo, ale proste stále to isté, len trochu inak. Jediná zásadná zmena je v tom, že tie svoje historky teraz rozpráva ústami svojej ženy, čo mu umožňuje vyjadrovať sa viac o sebe. A tak na seba chvíľu kydá a chvíľu sa chvastá, a ten ostatok sú tie jeho obvyklosti, chvíľu banálne, chvíľu zásadné, chvíľu nudné, chvíľu vzrušujúce, chvíľu zábavné, chvíľu otravné, chvíľu nadnesená poézia a chvíľu prízemná popisnosť. Keďže to nie sú skutočné spomienky osoby, ktorá ich akože rozpráva/píše, na mňa to pôsobí tak dosť nesympaticky a sebastredne. Nie aby on písal svoje spomienky na svoju ženu, ale píše JEJ spomienky na SEBA (čo na mňa pôsobí neúprimne a odpudivo) a svojich kamarátov, o ktorých on sám, svojimi ústami a svojim perom rozprával a písal už až-až na desiatkach a stovkách strán (čo na mňa pôsobí neoriginálne a otravne). K tomu premiera zdrobnelín a každá druhá veta začínajúca na to jeho "a" sú tu vyslovene na nervy. Kniha pravdaže obsahuje množstvo kúzelných momentov, ako literárnych (štylistických), tak aj životných (formálnych), ale aj veľkú spústu užvanenosti. A samotná Eliška sa v tom stráca... - väčšinu času vystupuje iba ako ten, čo musí trpieť manželove eskapády a/alebo neustále, vytrvalo, oddane a pokorne rešpektovať jeho výnimočnosť, jedno či už v pozitívnom alebo negatívnom duchu.
(SPOILER)
Bohumil Hrabal napsal tyto "paměti", odehrávající se koncem 50. nebo začátkem 60. let, mnohem později, když mu bylo přes 70 let a měl už zpětný pohled na svou tvorbu a na historii naší země, v této knize otevřeně nazýval režim totalitou a kniha vyšla v 68 Publishers. V knize je hodně zajímavostí ohledně Libně, Palmovky před demolicí, výtvarníků a básníků, se kterými kamarádil. V Hrabalových dílech mi někdy vadí charakter jeho hrdinů a jeho samého. Mívají nelichotivé vlastnosti jako pohodlnost, dokážou ohnout záda, nic v životě nedokážou, nemají zásady nebo jsou zbabělí. V těchto pamětech Hrabal takto otevřeně píše sám o sobě, jak se mu nechtělo vzít svůj život do svých rukou a stát se spisovatelem. Stejně tak ve svých dílech odhaluje u prostých lidí nejen jejich roztomilou opravdovost, ale i jakési divno, to že i jinak nějak nejsou v pořádku. A to je možná kouzlo jeho umění.
Konec knihy, kde Hrabalova žena Eliška - Pipsi, německého původu, uvažuje o Němcích a Židech a o zkáze synagogy a židovského hřbitova na Palmovce mně přišel skvělý. Je vidět, že Hrabal je jednička.
Pro mě netradiční Hrabal v té vyprávěcí poloze. Jde sice o druhý díl a vypravěč-ka zůstala stejná, ale změnilo se její nahlížení na druhou hlavní postavu - svého muže. Hrabal tak popisuje sám sebe dost ironicky, sarkasticky, vysmívá se svému velkohubství a touze stát se "jedničkou" mezi umělci. Zároveň to koresponduje i s výbojem toho vztahu, kdy z prvotního obdivu ženy k muži najednou vyplouvá ta všednodennost a každodenní spory, objevují se ty chyby apod. A i když mám Hrabal dost načtenýho, až tady jsem vlastně zjistil, že on svou první knihu vydal až dlouho po čtyřicítce. Rozhodně zajímavej pohled na genezi/zrod umělce, na nový život jednoho člověka).
Chvíli jsem si zvykal na absenci interpunkce, ale opravdu jen pár stránek. Nakonec mi i tenhle prvek připadal zajímavý. Z trilogie se mi druhá knížka líbila nejméně, ale pořád se mi líbila převelice. Je vcelku zajímavý, jak Hrabal odkládal psaní té své prvotiny, kterou by vydal (i když si před tím psal, jen nepublikoval, respektive se mu to nedařilo) a jak vlastně žil. Vnuklo mi to myšlenku, že byl v mnoha ohledech obyčejnej člověk (zároveň s velkou vnímavostí, skvělou pamětí a vzděláním). A zároveň mi jeho knížka jednu myšlenku opět potvrdila - že to byl neobyčejnej schreiber!
Nejsem hrabalofil ani toliko hrabalokonzument. A tak mne Vita Nuova neuchvacuje. Nicméně není to zlé - Pipsy, Vladimír Boudník, no a pan Hrabal. Originální je to psaní bez všeho jazykového harampádí. Nebýt toho, taky lijáku na chatě v Nízkych Tatrách, patrně bych to nedočet. Chybí mi kouzlo fabulace a příběh, na jehož vyvrcholení bych se mohl těšit. I když je pan Hrabal mistrem péra. Můj slovenskopražskej strejda Pipo ho miluje.
Zatímco Svatby v domě byly o prvotním poznávání Bohumila Hrabala jeho manželkou Pipsi, ve Vita nuova máme možnost nahlédnout do jejich partnerské krize způsobené především autorovou snahou prosadit se jako spisovatel. Od tohoto cíle jej neustále oddaluje touha trávit čas s obyčejnými lidmi v jejich zaměstnáních a především po hospodách, což v rodinném soužití působí třaskavě. Kromě toho autor také naráží na zvůli cenzorů. Velké místo v knize zaujímá postava kontroverzního umělce Vladimíra Boudníka. Pokud máte rádi Hrabalovo dílo a zajímá vás jeho přerod v jedničku svého oboru a jak vznikal třeba soubor povídek Perličky na dně, rozhodně doporučuji přečíst.
Kniha, pokračování Svateb v domě je autorovou evokací doby před vydáním první sbírky povídek. Z autorova života se vytrácí hravost a více pronikají tíživé otázky po schopnosti realizovat své představy a sny.
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Můj nejoblíbenější Hrabal!