Vítězný oblouk
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/35484/bmid_vitezny-oblouk-x4F-35484.jpg
4
1482
1482
Paříž v předvečer vpádu nacistické armády. Příběh německého emigranta vynikajícího chirurga doktora Ravica vykonávajícího zde ilegálně svou profesi.
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1987 , OdeonOriginální název:
Arc de Tromphe, 1946
více info...
Přidat komentář
„Láska! Co všechno se už skrylo za tím jménem! Od nejjemnější něžnosti kůže až k nejzazšímu zjitření ducha, od nejprostšího přání mít rodinu až ke smrtelné křeči, od zběsilého chtíče až k Jákobově boji s andělem. Tady si jdu, muž více než čtyřicetiletý, odchovanec mnoha škol, kterého sráželi k zemi a jenž se znovu vzpřímil, se zkušeností a věděním, prosetý sítem let, tvrdší, kritičtější, chladnější – nechtěl jsem to a nevěřil jsem tomu, nemyslel jsem si, že to ještě někdy přijde – a teď je to tady, a veškerá zkušenost není k ničemu, veškeré vědění jen zvyšuje palčivost – a co hoří líp na hranici citu než suchý cynismus a nashromážděné dřevo kritických let?“
Nejsilnější dojem jsem měl při čtení románu z vykreslené atmosféry, z té působivé kombinace velmi reálného popisu konkrétní historické situace v konkrétním místě a zvláštně přízračného bezčasí, které trochu připomínalo náladu filmů noir a ještě trochu víc ... no, bude to znít nejspíš dost divně, ale kdybych měl jmenovat jeden žánr, do které bych knihu zařadil, byl by to western. Bez legrace. Ravic mi opravdu připomíná hrdinu divokého západu: svojí pečlivě prezentovanou odtažitostí (řekl bych: okázalou neokázalostí) a neochotou k projevům citů vůči lidem, která ale neznamená, že by přestal rozlišovat dobro a zlo a přestal jednat ve prospěch dobra. To se projevuje ve slovech (třeba když v momentu upřímnosti řekne: „Čas je krátký. Přežít znamená všecko. Jednou bude člověka zapotřebí. Pro tu chvíli se měl člověk zachovat zdravý a připravený.“), ale zejména v činech, kdy neodmítne lékařskou pomoc zraněnému, ač ví, že tím podstupuje riziko deportace. Nejspíš i proto jsem si nevizualizoval Ravika jako Anthony Hopkinse, ale jako Charlese Bronsona. :-)
Méně chvály mám pro dialogy. Nejde ani tak o to, že by podobně stylisticky vybroušené a do sebe zapadající věty hrdinové v reálném životě nedokázaly takhle říkat (určitě ne při tom množství vypitého calvadosu), spíš jsem měl pocit, že nám v nich Remarque někdy předhazuje docela laciná životní „moudra“. Výroky jako „ženy máme zbožňovat nebo opustit, nic mezi tím“, „láska se nemá pošpinit přátelstvím“, nebo Joanino údivné „zvláštní, že člověk může umřít, když miluje“ mi při čtení překážely.
Ale nepřekážely příliš: Remarqův literární talent se projevil i v tom, že jsem s Ravikem spolucítil, i když jsem se nedokázal koukat na svět jeho očima (vlastně už si ani nepamatuji, kdy mi naposled byl někdo takhle sympatický, s kým jsem přitom nesdílel jeho světonázor). Náš nesoulad byl zejména v jeho vztahu k Joan. Nemyslím si, že láska je tím větší, čím v ní člověk víc trpí, a že když není bolestivě zraňující, tak to vlastně není dost láska. Ale zároveň se mi zdá, že právě ve vztahu k Joan se ukazuje nejvíc tragika Ravikova příběhu jako příběhu člověka, který sice touží po blízkosti druhého, ale vinou předchozích zkušeností zůstává nešťastně zaseklý někde mezi potřebou si city nepřipouštět a city naplno prožívat a k někomu se připoutat. Dojde tak k paradoxní situaci, kdy Ravic má sice dost odvahy zabít člověka, kterého nenávidí, ale nemá dost odvahy darovat se člověku, kterého miluje.
„Potom opatrne zišla po schodoch na ulicu, štíhla a ešte pružná, a kráčala pomaly do fialového večera a do vlastnej skazy. Už sa neobzrela.“ Jeden z najlepších románov, aké som kedy čítal. Silná atmosféra povojnového (resp. predvojnového) Paríža so slnečnými dňami, mrholiacimi nocami, tajuplnými zákutiami, svojráznymi taxikármi, charizmatickými, životom otrieskanými utečencami, lacnými i drahými hotelmi, útulnými kaviarničkami, nemocnicami a zafajčenými nočnými klubmi, kde káva a calvados tečú prúdom a prostitútka je často lepším človekom, ako kvázi noblesný a vzdelaný riaditeľ nemocnice. Dve stratené duše blúdia francúzskym mestom, dávajú si nádej, nemajú budúcnosť (a minulosť je zlá), milujú sa a ubližujú si a nad všetkým sa vznáša atmosféra dezilúzie, zmaru, skazy a zbytočnosti (nevolalo sa to Stratená generácia pre nič za nič). Fantastické dialógy, vybrúsené postavy a perfektné vzťahy. Kniha bola viackrát sfilmovaná; napr. v roku 1985 s Anthonym Hopkinsom v úlohe realistického, ilúzií zbaveného Ravica (nebolo to zlé, ale oproti knihe to tvorcovia museli poňať z rýchlika, mnohé veci boli inak a mnohé scény, zápletky a postavy chýbali). „Človek nemá robiť dobré skutky. Hneď za ne pyká.“
Podle mě je tahle kniha jednoho z nejlepších spisovatelů všech dob (odborníci ať si píšou a vykládají co „chcou“) v jeho kvalitní a rozsáhlé tvorbě jednou ze tří nejlepších, jakkoliv bych chtěl snižovat řadu ostatních děl, Černým obeliskem počínaje a třeba Nebe nezná vyvolených nebo Stíny v ráji konče. Ale Na západní frontě klid, Tři kamarádi a Vítězný oblouk jsou pro mě pomyslným vrcholem Remarqueovy tvorby.
Doktor Ravic přežívá prakticky ze dne na den v zemi, kde je sice bezpečnější než v rodném Německu, ale ne zas o tolik, protože v případě zadržení mu hrozí vyhoštění domů, což by znamenalo dost jasný osud. Samozřejmě, že je snadnou „obětí“ svých francouzských lékařských kolegů v tom smyslu, že pro ně pracuje, ale peníze, které dostává, jsou pouze zlomkem toho, co tito francouzští doktoři inkasují a ti nemají tím pádem zájem na legalizaci jeho pobytu. Nějaká kolegialita a nebo dokonce solidarita se tady nekoná. Využít a nechat plavat. V tehdejší Francii a v osobním měřítku jako někde jinde a třeba v měřítku celých států nebo národů i dneska. Zabití Haakeho jsem nevnímal pouze jako pomstu, ale jako snahu bojovat proti zlu a likvidací jeho malé částečky přece jenom alespoň přiblížit konec zrůdného režimu v zemi, odkud musel uprchnout. Jak už to u Remarquea bývá, dokáže bez rozsáhlých úvah s pomocí popisu prostředí i třeba denní doby a počasí perfektně vystihnout celkovou atmosféru doby, přičemž ona závěrečná věta celého románu (kterou zde odcitovala martinka-d) je toho více než příznačným důkazem. Ve chvíli, kdy ho vezou do internačního tábora jako kdyby něco skončilo a on cítí úlevu s nadějí v to, co přijde. Stejně jako řada dalších zdejších kolegů jsem měl pocit, že pro Ravica byl začátek války vysvobozením, i když lze jen domýšlet, co by ho asi ale čekalo za dalších devět měsíců. Většina lidí si myslela, že začátek války znamená rychlý konec Hitlera, první obětí naivity víry v bojovnost a vojenské kvality Francie (i Anglie) se stali během dvou týdnů Poláci. Spoustu uprchlíků z Německa později, po oněch devíti měsících vichystičtí Francouzi velmi ochotně předali nacistům. Jenže to ve chvíli, kdy nebylo vidět Vítězný oblouk, jeden ze symbolů Paříže, ještě nikdo nemohl vědět, natož, aby to očekával. Ravic má na rozdíl od Paula Bäumera nebo Roberta Lohkampa alespoň maličkou naději. Remarqueovy knihy mi tak trochu připomínají onu pověstnou Pandořinu skříňku. Ta naděje je v jeho úžasných románech taky až někde na dně. Ale je tam.
Jedno z nejlepších děl klasické literatury, co jsem kdy četla. Fakt. Remarque měl talent vytvořit postavy, které jsou hluboké a lidské. Aspoň ty, které takové mají být. Ravic je největší mužský hrdina ever... A taky díky knize vím, co je calvados. (Četla jsem to tak v sedmnácti.)
Toto je moje sedmá kniha od EMR. Něco mi přišlo skvělé, zajímavé, napínavé, k zamyšlení, něco naopak opakující se ve všech jeho knihách (vztah, pití, žena, která umírá) a/nebo přebytečné, pro samotný příběh ne příliš podstatné, tady mi vadilo i nadměrné filozofování... a ten vztah s Joan. Zajímavé bylo seznámení, jinak bych tomu vztahu tolik prostoru nedávala. Zajímavá byla postava kamaráda - souputníka Borise Morosova.
Líbila se mi kostra příběhu a záměr toho, co chtěl autor čtenářům předat. Postava Ravica mi byla sympatická. Člověk si vytvoří představu, co prožívali uprchlíci. A touhu po pomstě nacistovi Haakemu za mučení (jeho i jeho přítelkyně) a smrt přítelkyně plně chápu. Též jsem velmi chápala Ravicův pragmatismus.
Téměř vždy mi přijde velmi smělé hodnotit práci někoho jiného, když to sama neumím:-). Zvlášť když je to autor, o jehož kvalitách není pochyb.
Pro mě zůstávají nejlepšími knihami od EMR: Na západní frontě klid, Černý obelisk a Tři kamarádi.
Tentokrát se děj neodehrává za války, ale těsně před ní, ve Francii, kde žije Ravic, mladý nadaný lékař,který musí prchnout z Německa a nyní nelegálně žije i operuje v Paříži. Záhy se poněkud neobvyklým způsobem seznámí s Joan, a začíná jejich bouřlivý vztah, který je ale poznamenán nelehkým obdobím, ve kterém oba žijí...
Asi to není to nejlepší od Remarqua, ale moc se mi to líbilo, bylo to čtivé, napínavé, dojemné a plné skvělých myšlenek.
Ty dialogy by v reálným světě neobstály, je v nich určitý patos, který opíjí jako litry calvadosu. Vítězný oblouk mě kdysi naprosto nadchnul. Nikdy jsem nepila calvados a nechci ho nikdy ochutnat, protože celou dobu, co jsem knihu četla, jsem ho cítila na jazyku. Tu pachuť, která ulpívala na každém vysloveném slově, tu horečnatost emocí, tíhu těla posedlého únavou a vlastní zbytečností.
Já miluju tenhle příběh...jediná knížka, ke které se jednou za čas vracím. Zamilovala jsem si ho už na střední škole, kdy jsem na ní dělala referát. Už v té době si Ravic získal moje srdce...
Když jsem si tuto knihu vybral, docela jsem se těšil, až si jí přečtu, jelikož jsem už viděl od stejného autora Na západní frontě klid. Tak jsem sáhnul po knize od stejného autora. Kniha mě velmi zklamala ,na můj vkus se děj až moc vlek, velká část děje se odehrává v barech a restauracích. Kde Ravic hovoří sám k sobě, jako plus musím vyzdvihnout Haakeho vraždu a věci s ni spojené, to byla podle mne nejzajímavější pasáž knihy. Ke konci knihy to začínalo být trochu zajímavější ale v celku bych knihu hodnotil spíše negativně. Možná je to tím že jsem ještě pro tento literální žánr/téma úplně nedozrál.
Velmi poutavý příběh. Je zajímavé sledovat, jak se muž traumatizovaný válečnými hrůzami a zkušenostmi s gestapem a koncentračním táborem uzavře do sebe a zablokuje prožívání citů vlivem extrémních zkušeností. Po psychologické stránce hezky zpracováno.
Dočetla jsem jen ze setrvačnosti. Tohle mě nějak minulo. Nadšení ostatních hodnotících nemůžu sdílet, já se u knihy nudila. Po všech těch letech už vůbec netuším, o čem to vlastně bylo, ale jedno vím jistě - znovu už to číst nebudu...
Miluji tento pribeh...nejde ani popsat tu atmosferu a pocity, ktere dokaze autor vytvorit....
Priznám sa, tentokrát ma žiaľ Remarque trošku sklamal. Atmosféra Francúzska v predvečer druhej svetovej vojny z pohľadu lekára utekajuceho z vlasti, ktorú zachvátil ošiaľ nenávisti a vojnového štváčstva je podaná remarquovsky perfektne. No sledovať vzťah dvoch dospelých ľudí, z ktorých ani jeden nevie čo vlastne chce ma nebavil. Ba dokonca znervózňoval a vyrušoval. Okrem toho mi postava hlavného hrdinu a konečné vyvrcholenie príbehu v mnohom pripomínalo Troch kamarátov. Napriek tomu je však v knižke mnoho zaujímavých a pekných myšlienok. Najviac ma bavilo vykreslenie život ilegálneho imigranta so všetkými s tým spojenými úskaliami a epizóda s Haakem.
Remarque je taková moje srdcovka z dětství a jsem rád, že se k některým knihám po mnoha letech zase - třeba i díky výzvě - vracím. Vítězný oblouk je takový obyčejný příběh o tom, jak se žilo jednomu Německému uprchlíkovi v předválečné Paříži. Prakticky geniálně jsou tu vykresleny hlavní cíle: přežít další den a nedělat plány do budoucna. S hlavním hrdinou tak čtenář prožije spoustu obyčejných dnů, lásku bez závazků a budoucnosti, samozřejmě všudypřítomný calvados a to všechno v době, kdy už je všem jasné, že Německo rozpoutá v Evropě válečné peklo.
Byl jsem po letech opět velice spokojen.
Tohle je dost velké překvapení. Na západní frontě klid je mistrovské dílo, které jsem zhltnul za pár dní. Tohle s prominutím nedává smysl. Je to zoufalá nuda postavená na dlouhých rádoby básnických a filosoficko éterických a pro mě hloupých úvahách. Já chci číst něco co smysl má, co má děj, emoce a je zábavné. Tohle nemá nic z toho. A jako dlouhá filosofická esej špatné. 1 hvězda za popis meziválečné situace v Paříži.
Remarque je zkrátka pan spisovatel. Jeho příběhy jsou vždy skvěle vystavěné, co se týče postav pak propracované do nejmenších detailů. Jeho hrdinové jsou plní emocí, rozporuplných pocitů i jednání, ale vždy uvěřitelní.
Zajímavý pohled na to, jak se žije člověku, který ztratí svoji vlastní identitu. Ve světě, který spěje ke zkáze. Na dobu čekání, kdy nikdo netuší, co přijde, ale každému je jasné, že to nebude nic krásného...
A opět láska. Autorovi hrdinové vždy milují naplno. Jako kdyby láska byla tím posledním, co člověku zbývá. A není to tak?
Jednu hvězdu ubírám, protože jsou knihy, které mě osloví více.
Každopádně je to sázka na jistotu i kvalitu.
Předválečná Paříž, hlavní hrdina německý uprchlík - špičkový chirurg, vykonávající své povolání, resp. poslání v této zemi (Francie) v podstatě v anonymitě. Nejvíce čtivá kniha autora, bez přímého zapojení války (ta však už čeká za dveřmi), zato přehršle lidských příběhů, s popisem průběhu operací, to vše je mimořádně poutavé a kniha se čte jedním dechem. Najdete tu i krátké pasáže o naší zemi, úryvky z novin: "nepokoje na Českých hranicích..."
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno Paříž antifašismus chirurgie válečná literatura romány chirurgové
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
(SPOILER) Díla umělců stále promlouvají k dnešku. Nebudu přehlcovat komentář, kvalitu lidé dokáží ocenit i bez zbytečné reklamy, tu bych zakázala . Doporučuji.