Vítězný oblouk
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/35484/bmid_vitezny-oblouk-x4F-35484.jpg
4
1480
1480
Paříž v předvečer vpádu nacistické armády. Příběh německého emigranta vynikajícího chirurga doktora Ravica vykonávajícího zde ilegálně svou profesi.
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1987 , OdeonOriginální název:
Arc de Tromphe, 1946
více info...
Přidat komentář
Skvělá kniha od úžasného autora, který vás vtáhne do děje a už nepustí...četla jsem několikrát a stejně vždy při závěrečných scénách mám slzy v očích. To dnešní autoři už nějak nedokážou, možná je chyba ve mně, ale spíš ne. Holt takoví mistři se rodí maximálně jednou za sto let!!!
Dost mě zaskočilo, kolik lidí tu napsalo, že nenašli v knize děj, nedokázali dočíst a podobně. Přiznávám, že takové komentáře mé velmi oblíbené knihy mě v první chvíli dost zasáhly. V další chvíli jsem si uvědomila, kolik lidí tu je knihou nadšeno a mrkla na profily těch, co se nudili. Pro sebe jsem si to shrnula tak, že věta: "Já se nudím" je jednoznačně o tom, kdo píše a je jedno, jestli se nudí nad touto knihou nebo jinou nebo u čehokoliv jiného, třeba světa nebo života. Vlastně je u nich třeba ocenit, že se aspoň pokusili a třeba jim nějak pomohlo, že se tu se svým neúspěchem svěřili. Beru to tak, že v knize nenašli co hledají, ať už to je cokoliv a nejedná se tedy o hodnocení knihy a přeju aby to hledané někde našli
Pan Remarque je pro mně Pan spisovatel, nebojí se vyjadřování, příměrů, přívlastků a toho, co dělá knihu dobrým počtením. Umí se ve svém projevu rozvášnit i zabrzdit, jak je třeba. Doslova mně, jako jeho čtenáře, ovládá tak, jako kdyby řídil auto. Není moc takových spisovatelů a ikdyž jsou v několika jeho knihách podobné scény, vždycky si to přečtu rád znovu. Kromě toho - kdo se neopakuje, že?
Ramarquea mám ráda, ale znám od něho i lepší knížky. Opakovaly se tu pořád stejné věci.. ženy a calvados. Děj mě začal bavit až tak v poslední čtvrtině, ale myslím, že se vyplatí počkat do konce ( i slza mi ukápla ).
Nehodnotím, pretože som knihu bohužiaľ nedočítala. Skončila som po 200 stranách. Bola to moja prvá kniha od Remarqua. Nemalo to žiadny spád, boli to hlavne myšlienkové pochody hlavnej postavy. Bolo mi jedno, čo sa s postavami stane, bohužiaľ.
Všechny knihy, které Remarque napsal mají společnou nesnesitelnou přirozenost postav a magii vtáhnout vás ke stolku s vínem nebo vodkou mezi hlavní hrdiny a jejich přátele. Na chvíle, kdy jsem poprvé četl Tři kamarády, Vítězný oblouk nikdy nezapomenu. Čtete si v metru nebo v autobuse a přitom vlastně sedíte na nároží jednoho francouzského bistra v Paříži, popíjíte Calvados nebo víno a dočítáte se o přicházející válce. Potemnělé chladné večery, láska, která končí stejně jako každý nový den, pomsta, krutost světa a nespravedlnosti kolem Vás ožívají na řádkách knihy, která je svědkem života, života člověka.
Balada o jedné krátké etapě života emigranta, německého lékaře, který nebyl Žid, ale i Židům v Paříži pomáhal. Měl pár známých, ti byli v době těsně před válkou při penězích. Tak se nechtěně se svou přítelkyní dostal na ples aristokracie, pořádaný každý rok na počest Krále Slunce Ludvíka XIV. :
...Mezi návštěvníky stála hraběnka Bellini s maskou La Valliere, Ravik jí před rokem operoval vaječníky, po zpackaném zákroku doktora Duranta. Tady to bylo vůbec Durantovo pole - peníze, kam člověk pohlédl, spousta prachů. Teď Ravik spatřil mladou velmi bohatou baronku de Remplart. Neměla dělohu. Ravik ji vyřízl. Chybná Durantova diagnóza. Pan manžel zaplatil Durantovi 50.000 franků. Z toho Ravik dostal franků 200. Mladá žena přišla o deset let života a možnost mít děti... a že takových případů bylo. Inu musím se v Paříži nějak živit, pravil kdysi slavný německý lékař.
Nesnášel nacisty. Ti ho strčili do koncentráku, ze kterého Ravik zázrakem utekl. Přes Prahu, Videň a Švýcarsko se dostal do Paříže.
Na knize mi vadila jediná věc: potoky chlastu-zejména Calvadosu, ale i drahých koňaků Hennessy, či Martellu . Ta každodenní konzumace ? Nebyla to laciná záležitost. (Myšleno pro lékaře Ravika i přes občasnou výpomoc těch při penězích).
Jinak jde u příznivců E.M.R. o výtečnou četbu.
Knížku jsem si vybrala kvůli Výzvě a vzala si ji na cestu do Paříže... Můj první Remarque.
Nelehké čtení plné myšlenek - tento způsob psaní mi přijde zvláštně staromilský, starosvětský, fatální... jako kdyby dříve lidé měli ČAS číst a SNAHU HLEDAT A ČERPAT z knihy MYŠLENKY - ne jen samotný zábavý či napínavý děj...
Zvláštní pro mě bylo zjištění, že je to i pro mne velmi namáhavé, zdržující, že se neumím plně soustředit a vnímat všechno to množství námětů k zamyšlení... Měla jsem sama sebe za “většího čtenáře” - teď jsem sama ze sebe na rozpacích ;-)
Bylo to velmi krásné, ale i těžké a smutné. A v těch rozpacích ze sebe samé trochu pochybuji, že po něčem podobném v brzké době sáhnu... Spíš to bude něco plytšího, přímočařejšího a jednoduššího...
Můj první Remarque. A jedna z prvních knih vůbec, které jsem četl. Vděčím za mou zálibu ve čtení a rád vzpomínám na calvados a doktora Ravica.
Jaké to musí být deprimující pro špičkového odborníka muset utéct ze své vlasti a svou práci pak provádět jen tajně, za někoho. Zachraňovat životy těm, kteří pak po něm plivou, či ho mohou vyhostit. Prožít si peklo a pro své názory žít v tajném doupěti, bez "papírů" a vlastního jména, ze dne na den, se stále sbaleným kufrem, bez budoucnosti a plánů. Vlastně s jedním plánem ano ...
Jak lehce se státy zbavují svých kvalitních lidí. Nedá mi to, musím vzpomenout na rok 1968 a 69 v Československu. Na odliv mozků pro jiné přesvědčení.
Nádherná, depresivní knížka s úvahami a přemítáním o životě, touze, lásce, strachu a lidských charakterech.
Tak tohle je moje nejoblíbenější kniha od Remarqua.
Děj byl zajímavý a nevšední. Líbilo se mi místo a líbila se mi i doba, ve které se příběh odehrával, i když to nebyla doba jednoduchá. Hlavní postavy mi sedly. Prostě paráda!
Další klasický Remarque. Trošku mi vadí stále se opakující motivy v jeho knihách...opět, už pokolikáté umírá nějaká žena na rakovinu. Někde jsem četl, že byl Remarque alkoholik a je to znát, všichni se jenom nalévají, žádná scéna se neobejde bez toho, aby si někdo pořád dookola nedoléval skleničku, nesháněl nějakou kořalku. Ale jinak dobrý.
Jedna z nejlepších knih co jsem kdy četl. Trošičku táhlejší a ordinérní vyprávění se ke konci rozjede do něčeho naprosto brutálního, co naprosto nečekáte a je to velice epické.
Místy až noirové podání atmosféry pařížských ulic a zákoutí se prolíná s duševním impresionismem Ravicových nálad....motiv pomsty mi připomněl ono slavné "z hlediska vyššího principu mravního....", lehce mě znervózňoval někdy až stoický klid hlavního hrdiny před hrozbou opětovného vyhoštění a existenčních problémů vůbec, ale vrásky z lásky a skoro až hmatatelná touha po odplatě, která je snad ještě silnější než cit, to je to, co mu nedá spát. Zamyslet se nad bezútěšností a životem, jehož budoucnost je bez vašeho přičinění rámovaná večerem a přece nepodlehnout temnotám...to je pro mě poselství této knihy.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno Paříž antifašismus chirurgie válečná literatura romány chirurgové
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Kniha opět výborně zachycuje atmosféru doby vyčkávání před katastrofou, výraznou roli tu hraje i počasí, převážně mlhavě deštivé s občasnými slunnými dny. Zdánlivě se nic moc neděje, ale vše postupně směřuje ke katastrofě, té celosvětové, stejně jako Ravikově osobní. Nakonec to ale vypadá, že když ke katastrofě konečně dojde, přináší i úlevu, protože otevírá cestu dál, ať už to bude kamkoliv... Je to kniha o zdlouhavém čekání v jakémsi mrtvém bodě, kde i silné vášně a tragédie končí v jakési letargii, ze které se jednotlivci vynořují a zase v ní mizí, ostatně i postavy mají často falešnou identitu...