Vize Codyho
Jack Kerouac
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/412369/vize-codyhoTV2yli-r04-.jpg
4
79
79
Vize Codyho jsou poctou Kerouacovu úhlavnímu příteli, muži, jehož vitalitu a dychtivý postoj k životu obdivoval a kterého se opakovaně snažil vypodobnit ve svých knihách. Muž jménem Neal Casady se stal jednou z hlavních postav románu Na cestě – jako Dean Moriarty – ve Vizích vystupuje jako Cody Pomeray. Objevuje se i v dalších Kerouacových knihách – v Podzemnících,Dharmových tulácích, Big Suru, Andělech zoufalství; psali o něm i další autoři řazení k beat generation – John Clellon Holmes, Allen Ginsberg. Vize Codyho jsou současně jakousi literární laboratoří, ve které se Kerouac různými způsoby snaží dospět k co nejsvobodnější podobě prózy – píše své sketches, črty, soustředěné na detaily zdánlivě všedních situací, v jiné části líčí Codyho mládí; ve slavné střední pasáži jen doslova přepisuje magnetofonový záznam rozhovorů, které s Codym vedli a kouřili marihuanu; na tento záznam navazuje pasáž, v níž vyprávění nesou zcela volné asociace, a v závěru se Kerouac vrací k jízdám popsaným v Cestě, a evokuje ty situace znovu, snad přesněji, snad pravdivěji. V tomto velmi oceňovaném románu autor asi nejdůsledněji realizuje svůj program psaní nefiltrovaného literátskými mustry. SKRÝT VÍCE TEXTU... celý text
Přidat komentář
Oh! Kerouac netušil, že Psychidelický autobus bude opět na cestě/ úžasné vozidlo natřené jako duha/ barevné jako iluze MÁHÁJÁNY/ se svými tantrickými tripovýmy & nebeskými pasažéry „Dálejc“ po celé zemi valil kola, aby našel smutného a opilého Jacka, nadšeného ale nemluvného a nalitého/ a dostal ho do APARTMÁ LSD na Park Ave., kam se o půlnoci nacpalo 50 šprýmařských pasažérů busu, všichni cynicky napjatí/ oblečeni jako dvorní šašci/ se zasněnýma očima & plni obdivné úcty &/ starý pupkatý Mistr se zrudlými tvářemi/ GURU pochlebníků dámských přirození/ Plachý a klepající se z absťáku po flašce/ který se vrátil do NY ze strachu, že by se upil k smrti./ Americká vlajka přehozená přes gauč na niž se šokovaný Kerouac odmítl posadit (ty hvězdy!)./ Příběh se mu teď vymkl z rukou/ Napsal to před 15ti lety a mohl jenom zoufale sledovat jednu ze svých magičtěji vybarvených prorockých podívaných./ Spektákl Naděje Přízračných Moudrostí přetvářený na moderní chemický & automatický k VĚKU KÁLÍ./ Věděl, že má přijít ještě větší beznaděj xxxxx, již na něj dopadala v tom jeho alkoholem ovládaným třesoucím se těle, které už dávno není sexuálně jemné./ Ach, oblaka nad Tetony, nádherná dešťová mračna nad Idahem, kumulus s prověšeným pupkem nad deštěm zkrápěným kmenem Gros venku!/ Konverzace byla v tom jasně nasvíceném bytě na Manhattanu 1967 řídká/ zadrhávala se/ smutná/ plná rozčarování a přesto naprosto opravdová./ Ó dešti, tys poničil mužovy hračky & představy?/ Smýváš sna čas?/ A pak jel ten zářivý ohromný autobus s troubením po Magické cestě k tantrickému sídlu dr. Learyho v Millbroku.
Jakých že dob nám byl předzvěstí?
Tx Allene! Hudba dohrála. Neboj, nebyl to jen smutek. MY byli ti hippies. Vše jde dál.
Kniha, u které víc než u jiných platí, že na ni musíte mít čas a náladu. Pokud ji mít budete, tak vás odmění. Pokud ne, líbit se vám nebude.
Většinou jde o náhodný proud myšlenek a asociací, žádný výrazný příběh tam vlastně ani není. Zhulenecké rozhovory nahrané na magneťák mě moc nebavily a některé jsem i přeskakoval - většinou se tam baví o lidech a zážitcích, ke kterým mě jako čtenáři chyběl nějaký větší kontext. Je to jako když zaslechnete náhodný rozhovor v tramvaji.
Některé části knihy jsou ale parádní.
Slabota. Vyčpělost. O Kerouacovi se říká, že by se měl číst nahlas, že on to vlastně píše pro hlasité čtení/recitaci. Já tuhle knížku zkoušel číst a zkoušel ji i poslouchat jako audioknihu a nedal jsem ani jedno. Prostě to nefunguje, jenom se to valí, spousta vložených vět a odboček, ale ústí to do nikam. Jako ty kulečníkový koule, které se tam popisují. Je v tom cítit to, jak se z té knihy inspiroval třebas Hrabal, ale samo o sobě to pro mě nefunguje. Zajímalo by mě, nakolik je to daný překladem.
Ve Vizích Codyho se Jack Kerouac vrací ke stejným zážitkům s Nealem Cassadym jako vylíčil v románu Na cestě. Jde ale o mnohem hlubší (větší ponor do svého vlastního nitra, do nitra postav) a uvolnější zpracování (nebojí se sdělit to, co si v Na cestě nechal pro sebe). Zároveň se ukazuje, že jeho spontánní způsob psaní nebyl do teď zas až tolik spontánní. Až ve Vizích Codyho pouští definitivně uzdy a text nechává svévolně proudit po papíru. Kvůli tomu je kniha čtenářsky velmi náročná a troufám si říct, že bez hlubší znalosti autorova díla a naladění se na jeho poetiku, vám její věty proletí hlavou jako prázdné plkání. Allen Ginsberg k tomu v doslovu píše to, co mě v průběhu četby také napadlo: „…nepíše pro žádného čtenáře, pouze pro své vlastní inteligentní já.“ K románu Na cestě se od puberty neustále vracím, číst ale v té době Vize Codyho, nedostanu se ani za první třetinu. Tenkrát mi šlo o pasáže s cestováním napříč Amerikou a o divoké večírky, teď ale vidím (nebo spíše cítím na srdci) i vrstvu, kterou jsem v dospívání vidět nemohl. Samo toto poznání je pro mě velkým zážitkem.
Jack Kerouac v knize: „Zrovna se elegantně vysmrkala do ubrousku; její privátní smutná noblesa, přinejmenším navenek, jíž dává najevo sama sobě vlastní, formálně akurátní existenci…“
Allen Ginsberg k této pasáži v doslovu: „… naprosto tady, pozorujíce svět – nezevšeobecňuje v nějaké pracovně, ale skicuje osamocenost manhattanského bufetu…“
Toto šlo mimo mňa. Chápem, že je to akási biblia ľudí vzdorujúcich všednému, ubíjajúcemu životu a obdivujem, ako to pri tom rozlietanom štýle perfektne držalo pohromade, ale nadšené ovácie a sympatie s hrdinami nezdieľam. Určite si ešte prečítam Na Ceste, ale mám pocit, že to dopadne podobne.
A s Myškinom nemal Cody spoločné ani prd. Beatnici si očividne aj klasiku vysvetľovali po svojom.
Místy jako bych četla Na cestě, místy jako by mi bylo znovu 18, místy jako bych cítila bolest a neutěšenost celé jejich (a možná taky naší?) generace, místy jako bych cítila absolutní svobodu. Místy jako bych tam byla s nimi... Je tam všechno a vlastně nic.
Jak už zde bylo řečeno - kniha se dá číst jen těžko, ale poslouchat velmi dobře. :-)
užasna kniha složena rozhovoru 2 ikon beatnické generace Jack Kerouac a Nealu Cassady
doporučuji všem milovníkům beatnické literatury
No tvl! Uf - to byla teda kněha! Dopředu říkám, že nebýt nového vydání od Arga, které se mi hrozně líbí (a taky mám slabost pro paperbacky), tak bych se do něj asi po letech (10?) snad ani nepouštěl. Docela jsem se s tím pral, ne že ne. Vlastně mám z tohoto Kerouacova díla rozporuplné pocity. Z knihy, čiší, přímo sála, jako moc chtěl Kerouac napsat něco, jako Odysseus, Hledání ztraceného času, etc., řekl bych, že je to opravdu znát a nejsem si jist jestli se to úplně povedlo. Na druhou stranu, této touze vcelku rozumím, takže mu to ani nemám za zlé a ostatně, co si budeme povídat, Proust a Joyce se též nevyhnuli nudným, balastickým pasážím.
Ale tak asi popořadě; úvod knihy mě hodně bavil, často jsem přemýšlel nad tím, že zde se Kerouac přiblížil k velkým americkým autorům, před palicej se mi hlavně motal Thomas Wolfe, hrozně mě bavili pasáže o žrádle, mimochodem všimli jste si jak rádi američtí autoři píšou o jídle?
Přepisy rozhovorů - dobrý, ale jako mít z toho skoro polovinu knihy, tak to bylo na mě trochu moc. Vzpomněl jsem si na okřídlený výrok; česká hospoda je plná blbců. Takovýho kecání, o ničem a taky o hovně, mno to byla pecka, ke konci se to teda mírně zlepšovalo, ale chvílema horor.
Třetí část - asi největší pokus se přiblížit již výše zmíněným pisatelům, byl teda největší vopruz, jako spojování slov, přeblebty, komolení, metatext, narážky, glosy, etc., mám rád, ale tohle bylo moc, byť sem tam problesklo i cosi se smyslem; na druhou stranu, pořád jsem si říkal, jsou to Vize, jsou to vize, nárok na posloupnost vznášíš zbytečně.
Zato ovšem poslední část - byla skvělá. Hodně melancholické převyprávění legendární Cesty, s tak akorát snově, metatextově, komolícím feelingem! a pak závěr!
Uf, no i tak jsem si oddechl. Takže souhrnně by to bylo za tři, ale protože mám pro Kerouaca slabost, tak mu dám ty čtyři hvězdičky, což teda jemu je dost jedno, ale tož tak.
Je to zvláštní román. Skoro jak kdyby se rozhodl James Joyce nebo Marcel Proust napsat rozevlátý beatový román v rytmu jazzu. Číst se to moc nedá, nebo přesněji: číst se to nedá, ale rozhlasová interpretace načtená Davidem Novotným a Jaroslavem Pleslem je skvělá a tu doporučuji.
Nikdy jsem nebyl fandou Jacka a jeho stylu psaní, ale jestli bych měl nějaký román vyzdvihnout, tak by to byl asi právě tenhle. Překlad je opravdu mistrovský a když k tomu přidáte hlas Davida Novotného a Jaroslava Plesla a jazzový podkres, tak je to skoro dokonalý hudebně-literání zážitek. Doporučuji.
Nepotkali jsme se a mrzí mě to. Emočně velmi silná kniha. Na druhou stranu - pro mě psaná ne příliš stravitelným stylem.
Budeme-li brát "Vize Codyho" jako román, prostě jako normální knížku, tak neobstojí; příliš popisná, plochá, mnohdy až nudná (pomineme-li pár kresbiček a hlavně experimentální pasáž - přepis magnetofonových nahrávek zhuleneckých keců - tuto část doporučuji). Ovšem jako kronika, generační záznam doby, je tato kniha nepřekonatelná, nadmíru komplexní. Jak jsem již naznačil, chyběla mi tu především myšlenková hloubka - mám ve zvyku si z knih pořizovat výpisky nebo části textu zaškrtávat, a zde nebylo téměř třeba.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Na cestě |
| 1984 | Mag |
| 2008 |  Dharmoví tuláci |
| 2005 | Andělé zoufalství |
| 2009 | A hroši se uvařili ve svých nádržích |
Nenapojil jsem se, vodopád zbytečných slov… Snažil jsem se porozumět "šílenému Achabovi za volantem", bylo to marné. Jazz, život tady a teď, vnímat sílu okamžiku a když se podaří najít podobně smýšlejícího člověka, je to extáze...