Vlastivědné muzeum

Zygmunt Rogalla leží s těžkými popáleninami v nemocnici a vypráví budoucímu zeti svůj neobyčejně dramatický životní příběh. Cítí, že musí zúčtovat, že musí někomu vysvětlit, proč se dopustil činu kvalifikovaného jako žhářství. Vlastní rukou totiž zapálil své životní dílo, mazurské Vlastivědné muzeum, které převzal, vybudoval a spravoval nejprve v rodném Lucknowě a později, po válce, ve šlesvickém Egelundu. V jeho vzpomínkách vyvstává dávno zmizelý svět Mazurska, v němž po staletí vedle sebe žily, pracovaly a svářily se nejrůznější kmeny a národnosti, především Němci a Poláci. Vypráví o životě lidí v mlčenlivé, skoupé, tvrdé, ale krásné krajině jezer, lesů a močálů, v desítkách postav rozeznává dnes dobrotu i krutost, moudrost i bláznovství. Vzpomíná na svého tatínka, venkovského mastičkáře a fantastu, na dědečka, který byl vydřiduch a lakomec, na svou první ženu a synka, připomíná si národnostní i politické konflikty, přičemž nešetří ani sebe, ani své krajany. Vypráví o kamarádovi Connym, o válce, o evakuaci Lucknowa, o shledání ve Šlesvicku, kde své muzeum zase obnovil, nikoli s myšlenkou na návrat nebo v nenávisti vůči polskému národu, jemuž řízením dějin Mazursko připadlo, ale protože považoval za přirozené uchovat vzpomínku na společnou minulost. Vyprávění Zygmuta Rogally, který nedopustil, aby jeho díla bylo zneužito, je neobyčejně barvitým, sugestivním a realistickým obrazem lidských osudů naší epochy. Evokuje minulost, ale je zaměřeno na budoucnost.... celý text