Vlastná izba
Virginia Woolf
Vypätá, rozjatrená vnímavosť a štylistická bravúra pri zachytávaní najjemnejších pochodov mysle, ktorú poznáme z Woolfovej próz, sa v tomto výbere esejí uplatňuje pri portrétovaní významných anglických i svetových spisovateľov. Niekoľko esejí s mimoliterárnou tematikou nám nepriamo dáva možnosť nahliadnuť do autorskej kuchyne, odhaľuje inšpirácie a metódy, ktoré spisovateľka využívala v prozaickej tvorbe.... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje
Vydáno: 2000 , Kalligram (SK)Originální název:
A Room of One's Own
více info...
Přidat komentář
Zamyšlení paní Woolfové nad podmínkami, které umožňují někomu vůbec napsat knihu. Velice mne bavilo.
Ovšem, to Virginia ještě netušila, že přijde doba notebooků a textových editorů... Prostě těch roztomilých moderních maličkostí, které dnes umožňují napsat knihu prakticky komukoli, kdo jaksi alespoň poněkud ogramotněl.
Vážně myslím, že by na trhu nebylo zdaleka tolik děsných hámot z oboru ať prózy, ať poezie, pokud by jejich pachatelé byli nuceni sepsat svá díla tužkou na papír. Muži, či ženy. To jen tak na okraj.
Přečteno ... ale asi to nebyl můj šálek kávy ... spíš pojednání o literatuře - porovnání té, kterou píší ženy a muži ...
Kompilace dvou přednášek z roku 1928. Trocha historie ženské literatury, trocha úvah nad předpoklady a důvody psaní, několik doporučení (a nejen ono "mít vlastní pokoj a pět set ročního důchodu"), několikeré tvůrčí vzepětí ve sdělovaných příbězích, metaforách a paralelách - a spousta pozoruhodného, předkládaného s nadhledem a humorem.
Vlastní pokoj se řadí ke klasickým dílům feministického myšlení. Označení, kterému esej z první poloviny 20. století psaná ženou, určená dívkám a ženám a ještě ke všemu sepsána na téma Ženy a literatura bezesporu nemohla uniknout. Několik desítek stránek dlouhé zamyšlení o tom, proč najdeme mezi spisovateli tak málo žen, je ale rozhodně určeno oběma pohlavím. Ať už souhlasí s tvrzením, že „ženy jsou intelektuálně, mravně i tělesně podřazeny mužům“ nebo vidí příčinu v nerovných podmínkách mužů a žen. Byť je dílo společenskou kritikou, ani jedno pohlaví se nemusí bát, že se na jejich bedra snese snůška urážek. Text Virginie Woolfové v sobě spojuje kritiku, vážnost a nadhled a je naprosto oproštěno od zášti a zlosti.
Vinikajúca sonda do autorkinho vnímania literárneho sveta.
Dielo doporučujem predovšetkým spisovateľom, či už začínajúcim alebo nie.
Knihu jsem četla už poměrně dávno, před několika lety. Dodnes mám v živé paměti, jak jsem z ní byla nadšená - jak přesně autorka vystihla, proč je tak málo spisovatelek, s jakou precizností doložila, že se v téže situaci může ocitnout i muž a že ani on nemá šanci překonat tuto omezující existenční podmínku, pokud není potomkem bohatých rodičů, kteří mají pochopení pro tento způsob existence (nikoli obživy). Takže ano, je to dílo feministické, ale především je skvělé, velmi logické a precizní. Pokud máte možnost jej přečíst, neváhejte!
první dvě kapitoly jsem si říkala, jaké zajímavé prvky a rysy Virginia vyzdvihuje, jak mě baví zapojení jejích vlastních vzpomínek. Zbylé tři kapitoly jsem si říkala, kdy už bude konec. Možné je to proto, že dnes některé věci pro ženy nejsou takovou překážkou jako dříve, ale je to i stylem. Virginiiny zkušenosti jsou cennější a zajímavější než tlachání okolo a ve chvíli, kdy je přestane používat, je to už nuda.
Autorovy další knížky
2008 | Paní Dallowayová |
2004 | K majáku |
1994 | Orlando |
2006 | Deníky |
1998 | Vlastní pokoj |
Ještě to není sto let od doby, kdy Virginia tyhle úvahy psala... S tou majetkovou stránkou se už ve většině případů výrazně pohnout zvládlo, ale ještě mnohé z věcí, které ve své eseji zachytila jsou stále více než aktuální. Nebojte se, není to my versus oni... Dozvíte se sice spoustu faktů o tom, proč jsou ženy historicky znevýhodněné, ale je to vtipné a psané s nadhledem. Největším nepřítelem literatury je stejně nakonec vzájemné osočování, ukřivdědnost, povyšování se nad jiné i chorobná potřeba se neustále vůči někomu a něčemu vymezovat - a to platí pro všechny bez rozdílu pohlaví. Moc se mi líbilo například její pojetí díla Austenové, nebo i úvahy o tom, že to jsou (byli) muži, kdo nejvíce psal o tom, jaké ženy mají být a co potřebují.