Vlčí měsíc

Vlčí měsíc
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/353895/bmid_vlci-mesic-PcN-353895.jpg 5 17 17

Strhující román zavádí čtenáře do hor provincie León na severu Španělska. Bezprostředně po skončení španělské občanské války a po vítězství frankistických vojsk přežívají v horách bojovníci republikánské armády, jimž se včas nepodařilo překročit hranice a dostat se na francouzskou stranu. Ramiro, Juan, Gildo a Ángel se měsíce a roky ukrývají v jeskyni opuštěných dolu, vystaveni nebezpečí pronásledování četníku, bez kontaktu s lidmi, často bez denního světla, vystaveni nepřízni počasí, hladu a nepohodě. Historické okolnosti čteme mezi řádky, román se soustředí na zkoumání hranice, za kterou člověk muže zajít při obraně svého vlastního holého života a za níž už přestává být člověkem. Působivost románu, autorova silného debutu, je umocněna autorovým poetickým jazykem, jímž postihuje nejen krásu leonských hor, ale i drsnost života, spíše přežívání, republikánských partyzánu (maquis) v nich. V roce 1987 román zfilmoval španělský režisér Julio Sánchez Valdés.... celý text

Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: , Akropolis
Originální název:

Luna de lobos, 1985


více info...

Přidat komentář

panaitios
15.08.2024 5 z 5

Možná šlo primárně o zachycení komplikované a bolestné kapitoly španělských dějin. Autor to ovšem činí neobyčejně poetickým jazykem, ve kterém krajina ožívá a přelévá se do postav a postavy do krajiny. Originální, přitom přirozené metafory, celek bez sentimentu. Jen v jednom krátkém momentu toho bylo příliš - když se při čtení zatykačů vnucuje představa, jak jsou hrdinové krásní. Ale to je pár slov. Nádherná kniha.

JakeTheDog
17.05.2024 4 z 5

Ramiro, Juan, Gildo a Ángel jsou jedni z mnoha mužů, kteří po konci španělské občanské v. lky utíkají do hor, aby se v nich skryli. Stáli totiž proti Frankistům, kteří po převratu pronásledují a trestají veškeré své odpůrce. Naprosto izolovaní, v jeskyni na vrcholcích hor, pozorují dalekohledem svojí vesnici, své rodiny, kamarády a známé. Stačilo by sejít, aby byli znovu mezi lidmi. Zdánlivě stačí tak málo, aby mohli navázat na své dřívější životy a přece je to pro něco tak strašně vzdáleného. Roky v horách ubíhají a z mužů se stávají nebezpeční vlci, zahnaní do kouta, bránící se z posledních sil.

Z knihy je cítit tíživý smutek, osamělost a obrovská bezradnost hlavních protagonistů, kteří v nuceném vyhnanství ztrácí veškeré vazby a neustále balancují na hranici života a sm. ti. Kniha ukazuje jak se hlavní protagonisté vlivem izolace a naprostým odmítnutím společnosti mění, metaforicky animizují a stávají se jakýmisi osamělými, štvanými vlky. S každou další stranou kniha nabívá na tísnivosti a  pohlcuje čím dál silnější vlnou smutku.

Kniha je psaná úsporným, až lehce odtažitým jazykem, který umocňuje atmosféru osamělosti. Autor nijak výrazně nerozebírá myšlenky a emoce hlavních postav. Emoce jsou ukryty nepřímo, mezi řádky. Je to styl hodně podobný některým severským autorům (kniha je stylem podobná například Ostrovu o Roye Jacobsena) . Do těchto krátkých úsporných vět autor vměstnává krátké, ale velice silné poetické popisy, které skvěle kontrastují s všudypřítomným smutkem a strohostí a vytváří tak silný pocit melancholie. Tento styl ale není pro každého, určitě se najdou čtenáři, na které nebude působit.

Děj je v knize podružný, téměř ani není. Celá kniha je složena z krátkých, lineárně vyprávěných fragmentů, které sledují život můžu v rozmezí let 1936 - 1946. Jsou to spíš jen takové velmi letmé pohledy do jejich života. Na mě byly ale místy až trochu moc strohé a uvítal bych je delší.

Vlčí měsíc na mě svojí atmosférou hodně zapůsobil. Pocity z něj ve mně ještě nějaký čas zůstanou. Celkovým pojetím se jedná o poměrně originální knihu, kterou doporučuji především lidem, kteří v literatuře hledají i méně příjemné emoce a zajímavý, osobitý styl

Hodnocení 4/5


mirektrubak
26.06.2022 4 z 5

Noc, tma, ticho, samota, smrt... Slova, která se v této krátké próze opakují, a neopakují se náhodou, vytváří tísnivou atmosféru bezvýchodnosti.
Čtveřice partyzánů sice vykonává všechny své činnosti velmi svědomitě a důkladně (vždyť každá drobná nepozornost může znamenat smrt), ale zároveň jaksi mechanicky, jaksi bez jiskry a vůle. Nezbývá nic jiného než vytrvat, ujišťují se muži navzájem, ale jako by ani sami nevěděli proč vlastně – o společenských ideálech řeč není, ani se neupínají ke snům o už-už přicházející světlé budoucnosti. Připomnělo mi to McCarthyho Cestu, jen jsem přemýšlel, jestli je na tom Ramirova parta lépe (protože svět není zničen) nebo hůře (protože mají nezničený svět na dosah ruky, ale bez šance se na něm podílet).

Není to samota daná fyzickou vzdáleností od bližních, co hrdiny knihy odlidšťuje. Je to spíš samota ve smyslu izolovanosti, nemožnosti běžného žití. Jdi pryč, zabijí tě, říká Ángelovi jeho sestra, ale Ángel ví, že ona má oprávněný strach i o sebe, že partyzáni jsou pro své rodiny trvalým ohrožením. Ale nemohou jinak, potřebují nějak přežít, a tak musí dělat i to, co dělat nechtějí. Vystavovat nebezpečí své milované, krást, zastrašovat. S čím dál větší samozřejmostí a čím dál tím víc také bez výčitek. Čím dál méně jako lidé, čím dál více jako nějaká polo-zvířata, jako neurčití tvorové noci. (Zde se mi zase vybavilo Goldingovo Ztroskotání Christophera Martina.) V jednom z mála okamžiků, kdy svoje počínaní nějak reflektují, to vyjadřují takto: „Vezměte domácí zvíře, nejušlechtilejšího a nejposlušnějšího psa. Zavřete ho do nějaké místnosti a tam ho drážděte. Uvidíte, jak obrátí a kousne. Uvidíte, jak zabíjí, když může.“
Život beze smyslu. Život bez naděje. Život bez života.

Za objevení Llamazarese vděčím Čtenářské výzvě, ještě před dvěma týdny jsem o něm neměl ani ponětí. Ale potřeboval jsem něčím vyplnit 7. bod a rok 1955 světu žádnou velkou spisovatelskou hvězdu nedal. A protože jsem nechtěl číst paní Halinu, musel jsem zapátrat! A byl jsem příjemně překvapen a nadmíru literárně potěšen tímhle dílem, které sice nevynikne akčním popisem dramatických situací (ty se prostě jen tak dějí), ale je skvělá stylisticky a v budování atmosféry. A přes svoji notnou – ale když nad tím tak přemýšlím, tak vážně možná jen vnějškovou – bezútěšnost mi nakonec přinesla svědectví o tom, jak moc je život cenný dar.

pajaroh
08.03.2018 5 z 5

Spíše než jako román na mě kniha působí jako fragment, ale velice silný, tíživý a dobře napsaný. Krása hor a divočiny je kontrastně stavěna k boji o přežití a až nelidské divokosti. A všechno to utrpení a bezútěšné osamění je poeticky a přitom jednoduše popsáno.