Julio Llamazares

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

Žlutý déšť

Vlčí měsíc

Slzy svatého Vavřince

Nové komentáře u knih Julio Llamazares

Vlčí měsíc

„Možná šlo primárně o zachycení komplikované a bolestné kapitoly španělských dějin. Autor to ovšem činí neobyčejně poetickým jazykem, ve kterém krajina ožívá a přelévá se do postav a postavy do krajiny. Originální, přitom přirozené metafory, celek bez sentimentu. Jen v jednom krátkém momentu toho bylo příliš - když se při čtení zatykačů vnucuje představa, jak jsou hrdinové krásní. Ale to je pár slov. Nádherná kniha.“... celý text
— panaitios

Vlčí měsíc

„Ramiro, Juan, Gildo a Ángel jsou jedni z mnoha mužů, kteří po konci španělské občanské v. lky utíkají do hor, aby se v nich skryli. Stáli totiž proti Frankistům, kteří po převratu pronásledují a trestají veškeré své odpůrce. Naprosto izolovaní, v jeskyni na vrcholcích hor, pozorují dalekohledem svojí vesnici, své rodiny, kamarády a známé. Stačilo by sejít, aby byli znovu mezi lidmi. Zdánlivě stačí tak málo, aby mohli navázat na své dřívější životy a přece je to pro něco tak strašně vzdáleného. Roky v horách ubíhají a z mužů se stávají nebezpeční vlci, zahnaní do kouta, bránící se z posledních sil. Z knihy je cítit tíživý smutek, osamělost a obrovská bezradnost hlavních protagonistů, kteří v nuceném vyhnanství ztrácí veškeré vazby a neustále balancují na hranici života a sm. ti. Kniha ukazuje jak se hlavní protagonisté vlivem izolace a naprostým odmítnutím společnosti mění, metaforicky animizují a stávají se jakýmisi osamělými, štvanými vlky. S každou další stranou kniha nabívá na tísnivosti a pohlcuje čím dál silnější vlnou smutku. Kniha je psaná úsporným, až lehce odtažitým jazykem, který umocňuje atmosféru osamělosti. Autor nijak výrazně nerozebírá myšlenky a emoce hlavních postav. Emoce jsou ukryty nepřímo, mezi řádky. Je to styl hodně podobný některým severským autorům (kniha je stylem podobná například Ostrovu o Roye Jacobsena) . Do těchto krátkých úsporných vět autor vměstnává krátké, ale velice silné poetické popisy, které skvěle kontrastují s všudypřítomným smutkem a strohostí a vytváří tak silný pocit melancholie. Tento styl ale není pro každého, určitě se najdou čtenáři, na které nebude působit. Děj je v knize podružný, téměř ani není. Celá kniha je složena z krátkých, lineárně vyprávěných fragmentů, které sledují život můžu v rozmezí let 1936 - 1946. Jsou to spíš jen takové velmi letmé pohledy do jejich života. Na mě byly ale místy až trochu moc strohé a uvítal bych je delší. Vlčí měsíc na mě svojí atmosférou hodně zapůsobil. Pocity z něj ve mně ještě nějaký čas zůstanou. Celkovým pojetím se jedná o poměrně originální knihu, kterou doporučuji především lidem, kteří v literatuře hledají i méně příjemné emoce a zajímavý, osobitý styl Hodnocení 4/5“... celý text
— JakeTheDog

Slzy svatého Vavřince

„Starý kocour pateticky vzpomíná na dětství, mládí, dospívání a dospělost, na zástupy milenek, na manželku, se kterou to úplně nevyšlo a na dobu, kdy se válel támhle s touhle a tuhle s tamtou. Lituje se, jakže je mizerný otec (je) a jak ten čas letí (letí) a přitom civí na hvězdy. Pár hezkých a silných momentů a nádherné české vydání vydají na dvě padající hvězdy. Zbytek prosvištěl kolem mě v podstatě bez povšimnutí, přízemní stesky stárnoucích mužů mě prostě neberou.“... celý text
— Jizi

Vlčí měsíc

„Noc, tma, ticho, samota, smrt... Slova, která se v této krátké próze opakují, a neopakují se náhodou, vytváří tísnivou atmosféru bezvýchodnosti. Čtveřice partyzánů sice vykonává všechny své činnosti velmi svědomitě a důkladně (vždyť každá drobná nepozornost může znamenat smrt), ale zároveň jaksi mechanicky, jaksi bez jiskry a vůle. Nezbývá nic jiného než vytrvat, ujišťují se muži navzájem, ale jako by ani sami nevěděli proč vlastně – o společenských ideálech řeč není, ani se neupínají ke snům o už-už přicházející světlé budoucnosti. Připomnělo mi to McCarthyho Cestu, jen jsem přemýšlel, jestli je na tom Ramirova parta lépe (protože svět není zničen) nebo hůře (protože mají nezničený svět na dosah ruky, ale bez šance se na něm podílet). Není to samota daná fyzickou vzdáleností od bližních, co hrdiny knihy odlidšťuje. Je to spíš samota ve smyslu izolovanosti, nemožnosti běžného žití. Jdi pryč, zabijí tě, říká Ángelovi jeho sestra, ale Ángel ví, že ona má oprávněný strach i o sebe, že partyzáni jsou pro své rodiny trvalým ohrožením. Ale nemohou jinak, potřebují nějak přežít, a tak musí dělat i to, co dělat nechtějí. Vystavovat nebezpečí své milované, krást, zastrašovat. S čím dál větší samozřejmostí a čím dál tím víc také bez výčitek. Čím dál méně jako lidé, čím dál více jako nějaká polo-zvířata, jako neurčití tvorové noci. (Zde se mi zase vybavilo Goldingovo Ztroskotání Christophera Martina.) V jednom z mála okamžiků, kdy svoje počínaní nějak reflektují, to vyjadřují takto: „Vezměte domácí zvíře, nejušlechtilejšího a nejposlušnějšího psa. Zavřete ho do nějaké místnosti a tam ho drážděte. Uvidíte, jak obrátí a kousne. Uvidíte, jak zabíjí, když může.“ Život beze smyslu. Život bez naděje. Život bez života. Za objevení Llamazarese vděčím Čtenářské výzvě, ještě před dvěma týdny jsem o něm neměl ani ponětí. Ale potřeboval jsem něčím vyplnit 7. bod a rok 1955 světu žádnou velkou spisovatelskou hvězdu nedal. A protože jsem nechtěl číst paní Halinu, musel jsem zapátrat! A byl jsem příjemně překvapen a nadmíru literárně potěšen tímhle dílem, které sice nevynikne akčním popisem dramatických situací (ty se prostě jen tak dějí), ale je skvělá stylisticky a v budování atmosféry. A přes svoji notnou – ale když nad tím tak přemýšlím, tak vážně možná jen vnějškovou – bezútěšnost mi nakonec přinesla svědectví o tom, jak moc je život cenný dar.“... celý text
— mirektrubak

Slzy svatého Vavřince

„Ač na to knížka třeba na první pohled nevypadá, skrývá se v ní spousta krásy a životní moudrosti. Autor knihy - otec se dívá se svým dospívajícím synem v noci na hvězdy, tak, jak se i on kdysi díval se svým otcem. V této tajemné noci, kdy padají hvězdy, se mu v hlavě honí spousta myšlenek a pocitů, které vedou k hlubšímu zamyšlení nad životem, jeho smyslem i zejména pomíjivostí. Dovolte mi zde ocitovat: "Vždycky mě zaskočí čas. Spíše než čas, jeho pomíjivost. Jako jedna z těch hvězd, která každou chvilku prosviští nebesy a navždy zmizí, také můj život se vzdaluje závratnou rychlostí od vzpomínek, jež na něj uchovávám. Na vlastní život i na život ostatních." "Dlouhá léta jsem se domníval, že strach zestárnout postihuje jen ty, kdo byli v pořadníku čase přede mnou. Například mé rodiče a před nimi babičku s dědou. Když ale i oni odešli, když se proměnili ve hvězdy, které za noci svítí na obloze, stále slaběji, začal jsem pociťovat onu nevolnost, kterou vyvolává vědomí, že se člověk už ocitl první na řadě." "Život ale nelze vrátit. Stejně jako mládí nebo vítr, i život odvane a nikdy se nevrátí, i kdybychom to sebevíc odmítali přijmout, což se mnohým stává. Život je ledovec, který nám zazáří před očima a vzápětí zmizí jako kterákoli z těch hvězd, jež křižují nebesa a na své cestě je osvítí, aby následně zanikly. A tak minutu za minutou, den za dnem, až se nakonec cyklus uzavře. A stejně každá minuta a každý rok života všech lidí. Proč si tedy přát, aby se minuty a léta navrátily, když víme, že to nikdy neudělají? K čemu je člověku stýskání?" "Půlku života strávíme marněním času a tu druhou tím, že ho chceme dohnat..." "jak prázdné jsou iluze, za nimiž se ženeme od chvíle, kdy přijdeme na svět" "co bych dal dnes za to, aby se čas zastavil..." "Slunci je dáno zajít - a zas vstát, nám ale krátký den když pohasne, jen noc už zbývá, věčný sen...." "lidské pokolení nezná jiné hranice než uplývající roky, roky, které jsou stejné pro všechny, s výjimkou těch, kdo už odešli, roky, po nichž se mi pomalu začíná stýskat, když sleduji, jak se vzdalují z mého života" "všechna období mají svůj konec a nejlepší je nechat, aby se rozplynula, a uměle je v čase neprodlužovat, jak jsem viděl u mnoha .... lidí, neznalých toho, že přirozeností času je právě jeho pomíjivost" "všechno... se jednou vytratí,... hvězdy nejsou věčné a totéž se děje i s lidmi, stejně jako s jejich výtvory.." "A kdyby čas neuplynul?" "Čas je to jediné, co se nerozplyne... čas je jediné, co přetrvává, a co nás přečká, až tu už nebudeme. Ani naše děti, ani naše sny, ani naše skutečné či pomyslné výtvory, nic nepřežije smrt, pouze čas, jenž se smrtí živí. Jako listí, také generace lidí budou dál míjet jedna za druhou.... dokud se jejich krátké světlo života nerozptýlí ve věčné noci, která nikdy neskončí. A pak zůstane jen ticho." "Vím, že čas je to jediné, co se nikdy nezastaví." "Není čas Bůh?"“... celý text
— DádazPrahy

Přejít na knížky autora