JakeTheDog komentáře u knih
Valerie je na první pohled spokojená žena. Má hodného manžela, děti na prahu dospělosti a práci, která ji upřímně baví. Vše se ale změní nákupem obyčejného sešitu. Ze sešitu se stane její jediná soukromá věc, její osobní deník. Deník ji probere z letargie a nutí ji bilancovat a přehodnocovat celý život. Pomalu si začíná uvědomovat, že na úkor rodiny přišla o samu sebe. Z ženy Valerie se stala pouze jakási bezpohlavní „maminka“. Deník jí připomene promarněné sny a zapuzené vášně. Pomalu si začne uvědomovat, že její život není tak šťastný, jak si myslela.
Knížka začíná poměrně nenápadně, na začátku na mě působila vlastně docela nezajímavě. S každou další stránkou ovšem nabývá na komplexnsoti, stejně jako samotná Valerie. V knize se nabalují různá témata, vzájemně se proplétají a dávají vzniknout velmi chytré a mnohovrstevnaté knize, která výrazně překračuje škatulku „červené knihovny“, jak prý bývala v době vydání označována. Takový příměr je mimo a vypovídá spíše o omezenosti člověka, který ho použil.
Hlavní tématickou vrstvou Zakázaného deníku je poukázání na postavení žen ve společnosti, a to se zaměřením především na rodinný život. Kniha ukazuje, že i zdánlivě dokonalý rodinný život může skýtat velkou řadu nástrah. Tou je především ztráta vlastní osobnosti, která souvisí s potlačením tužeb a soukromí ve prospěch rodiny. Hned na prvních stránkách si Valerie uvědomuje, že i pro svého muže už není Valerií, ale „maminkou“. Začne si tak pokládat otázku, jak mohou roky soužití dva lidi sblížit, ale zároveň je tak propastně oddálit. Velmi zajímavá je také linie vztahu Valerie a její dcery Mirelly, která se bouří proti zažitým normám. Valerie sice žije napůl v moderním světě, stále je ale svazována starým světem svých rodičů. Kvůli tomu v ní vzniká obrovský rozpor.
Má jediná větší výtka směřuje k poměrně zaměnitelnému stylu. Kniha je napsaná dobře, je čtivá, zároveň ale po stylistické stránce postrádá výraznější osobitost.
I 70 let od napsání je Zakázaný deník stále aktuální kniha, která ukazuje na důležitost feminismu i v dnešní společnosti. Stáří jí naopak přidává na intenzitě sdělení, protože nutí k uvědomění, kolik věcí se od roku 1950 téměř nezměnilo.
4/5
Uprostřed města se tyčí Step. Dříve kousek divoké přírody, dnes zakázaná zóna, kde se hromadí nepříznivé ekologické dopady městského života. Step je plná odhozených věcí, odpadu a toxických zbytků. Představuje vše jedovaté a nepotřebné, co město vyprodukuje a co lidé raději ignorují. Z tohoto chaosu však povstává nový život. Tím je jakási živá hrouda odpadu, kterou mladý pár, Sára a Adam, pojmenují Flora a začnou o ni pečovat jako o vlastní dítě.
Hlavním tématem knihy je dopad lidské činnosti na životní prostředí, symbolizovaný tajemnou, proměnlivou, znovu se rodící Stepí. Step je zakázanou zónou, ponechanou svému osudu, jehož vyvrcholením je nový život v podobě Flory, která je velmi zajímavou a metaforou na následky nekonečného vykořisťováni přírody. Kniha ovšem přesahuje své environmentální poselství a dotýká se i společenských témat, jako jsou vztahy nebo rodičovství. Myšlenky, které kniha předává nejsou nijak zásadní, nové, či překvapivé. Jejich kouzlo tkví v originálním a kreativním způsobu, jakým jsou čtenáři podány.
Flora je lyrická kniha, která balancuje na pomezí poezie a prózy. Jonáš Zbořil tvoří krátké, úderné, rytmicky navazující věty. Já už začínám být podobným stylem krátkých vět poměrně přesycený. Jonáš Zbořil ovšem dokáže tímto stylem psát natolik poutavě, že jsem si text celou dobu užíval užíval. Tímto úderný stylem navíc přidává na intenzitě velmi tajemné, znepokující a místy až lehce hororové atmosféře. Celou knihou se táhne napětí, které mě neustále nutilo číst dál a dál.
Dlouho jsem nečetl knihu, která by dokázala vytvořit tak podivnou atmosféru evokující tolik různorodých pocitů. Rozhodně to považuji za její největší přednost.
Kniha je také velmi symbolická. Autor čtenáři dává jen střípky a většinu významů ponechává na jeho interpretaci. Čtení vyžaduje pozornost a trpělivost. Snadno se může stát, že něco důležitého přehlédnete. Floru bych proto doporučil čtenářům, kteří ocení originální a kreativní příběh a kteří jsou ochotni se ponořit do hlubších vrstev textu a hledat skryté významy. Zároveň se se ale jedná o jednohubku, která staví především na originalitě a atmosféře, jinak ale nepřináší nic vyloženě zásadního.
3,5/5
Dusja, dcera bývalého statkáře. Solja, manželka vysoce postaveného komunistického úředníka. Svyryd, zhrzený vykonavatel zhoubných stranických nařízení. Tři vypravěči, kteří se pravidelně střídají a každý z nich svou vlastní perspektivou popisuje neuvěřitelně kruté období ukrajinského hlad0moru.
Kniha působí jako hrůzný postapokalyptický román. Autorka čtenářům představuje neuvěřitelně krutý svět, ve kterém odešlo veškeré lidství a smrt se stala vykoupením. Svět, jehož cesta míří jistým krokem k úplnému a doslovnému konci. Kéž by kniha byla jen velmi sugestivně napsanou fikcí. Autorka však popisuje skutečné události, konkrétně závěr roku 1933, kdy na Ukrajině vrcholil uměle vyvolaný hladomor, jemuž padlo za oběť 4–10,5 milionu osob. Při psaní vycházela z archivních záznamů, a mělo by se tak jednat o autentický, a zároveň velmi umělecký pohled na toto nesmírně hrozné období.
Toto umělecké zpracování je právě tím, co z knihy činí poměrně netradiční dílo. Nejedná se o klasicky psaný román. Autorka používá velice krásný básnický jazyk, který staví na kontrastu nádherné, jemné poetiky a obludné krutosti. Jasně, Táňa Pjankova není první autorka píšící tímto stylem, podle mě ale patří mezi nejlepší. Její styl je navíc i přes výraznou poetičnost velmi čtivý a snadno pochopitelný. Hlavním symbolem utrpení v knize je hlad. Autorka jej téměř zhmotňuje a dělá z něj jakéhosi posla všech krutostí – posla, který obchází každou z postav a ničí veškeré jejich lidství.
Táňa Pjankova se v knize zaměřuje především na pocity a myšlenky. Předkládá svou interpretaci toho, jaké pocity museli prožívat lidé, kteří během hladovění ztráceli svou lidskost a pomalu překračovali hranici života a smrti.Tímto způsobem se jí podařilo napsat trýznivou knihu, která má sílu zanechat ve čtenáři hlubokou stopu. Hodně oceňuji, že se vyvarovala laciné snahy šokovat samoúčelným popisem krutostí. Když je popisuje, činí tak vkusně, smysluplně a především s naprostým respektem.
Osobně bych ocenil, kdyby kniha měla ještě trochu výraznější existenciální přesah, zde cítím trochu nevyužitý potenciál. Jinak ale jde o skvěle a osobitě napsanou knihu, která má schopnost čtenáře emočně pochroumat.
4/5
Argentina byla v polovině 20. století rozbouřenou zemí zmítanou velkými změnami. V Buenos Aires se na pozadí této nejisté a proměnlivé doby setkávají Alejandra a Martín, kteří jsou na první pohled rozdílní asi jako voda a oheň. Oba pronásledují temné stíny a spalující pochybnosti, proto jeden v druhém nacházejí útěchu. Ta je však pouze zdánlivá, jejich vnitřní démoni jsou totiž naprosto odlišní.
„Kniha o hrdinech a hrobech“ vypráví o bouřlivém vztahu dvou vyvrženců, kterým zprvu přináší útěchu, ale postupem času se začne kazit, přetvoří se v něco chorobného a začne spět ke krutému a neodvratnému konci. Je to také kniha o hledání spřízněné duše a o touze po porozumění, které i přes veškerou snahu a zdánlivé podobnosti naráží na stěnu nepochopení a odcizení. Kniha ale rozhodně není jen milostným příběhem. Patří totiž do výjimečné hrstky knih, které se snaží dobrat neuchopitelné životní pravdy. Je to tedy kniha především hluboce existenciální. Každá z postav hledá pomyslnou věž symbolizující tu jedinou věc (životní smysl, štěstí), pro kterou se vyplatí žít a umírat – nějaké to mihotavé světlo, které dokáže prozářit okolní temnotu.
„Kniha o hrdinech a hrobech“ je tak především mnohovrstevnaté filosofické dílo, které je rozděleno na tři části. Zmíněným vztahem se zabývá především první část, která v třetině knihy ustupuje trochu do pozadí a opět se objeví až ke konci. Druhá část je psychologickým pojednáním o zhoubné posedlosti a rozpadu osobnosti. Třetí část pak myšlenkově propojuje obě, zdánlivě odlišné části.
Komplexnost se projevuje i ve struktuře románu. Autor často střídá vypravěče, skáče v čase a většinou pouze naznačuje. Kniha je velmi symbolická a metaforická. Jako celek je ale naprosto úžasně a promyšleně napsaná. Je fascinující jak autor kombinuje hluboké filosofické pasáže se schopností budovat pohlcující, tajemnou atmosféru a intenzivní emoce. Kniha je také nesmírně obrazotvorná a hlavně tragicky melancholická, což je přesně to, co miluju na španělsky psané literatuře.
Je to jedna z nejúžasnějších knih, které jsem kdy četl a řadím ji do mé top 10. Doporučuji čtenářům, kteří hledají náročné, filosofické a zároveň emotivní čtení.
6/5
Zemi postihla katastrofa, která vyhubila většinu života. Zůstala jen hrstka lidí, kteří z posledních sil živoří na zbědované pustině. Z lidí se stali bojácní, častěji však krutí tvorové, neštítící se ani těch nejohavnějších činů. Tímto vyprahlým světem putuje bezejmenný muž a jeho malý syn. Jejich cesta vede na jih k moři, kde doufají v lepší život. Oba ale tuší, že je jejich cesta honbou za falešnou nadějí. Vždy je však lepší mít nějaký cíl, obzvlášť v pustině, která okamžitě láme lidské životy, jakmile projeví jen trochu slabosti.
Cesta je kniha o hledání smyslu existence ve světě, který nabízí jen zmar a neštěstí. Je lepší z takového světa dobrovolně odejít, nebo by se měl člověk snažit do posledních sil? K čemu je vlastně taková snaha, když se ze štěstí stal jen vyprázdněný výraz bez skutečného prožitku a svět je jen nekonečná černota? Bezejmenný hlavní hrdina nachází důvod k životu ve svém synovi, který je pro něj poslední hnací silou. Jejich prostřednictvím kniha vypovídá o sisyfovské snaze udržet malý kousek dobra ve světě plném šíleného zla.
Právě tento vztah otce a syna dělá z knihy ohromně dojemné a poutavé čtení. V kontrastu k všudypřítomné hrůze a zmaru se v knize objevují i hezké okamžiky stojící právě na jejich silném, láskyplném vztahu. Tento vztah z knihy činí opravdu velmi působivé a dojemné dílo. Je to totiž právě láska, která oběma protagonistům pomáhá překonat i tu největší pustinu.
Cormacův styl je v Cestě výrazně jiný než v jeho předchozích knihách. Je znatelně jednodušší a čtenářsky mnohem snáze pochopitelný. Cormac je zde strohý a používá především krátké, úderné věty. Tímto způsobem ale skvěle dokresluje atmosféru mrtvého světa. I dialogy otce a syna jsou extrémně strohé, což jen umocňuje emoce skryté pod povrchem. Cesta je kniha, která dokáže člověka naprosto rozložit a zanechat ho emočně vyčerpaného. Obsahuje také několik velmi nepříjemných výjevů, které se čtenáři vryjí do paměti. Nic však není samoúčelné, vše má svůj symbolický význam.
Cesta není nejlepší Cormacovou knihou. Nemá takovou hloubku ani stylovou vytříbenost jeho starších děl. Je to však jeho nejemotivnější kniha, která symbolicky uzavírá celé jeho dílo.
4/5
Jan Noha byl ryze pragmatický člověk, který po celý svůj život věřil ve vědu a odmítal vše mimo jasně stanovené mantinely prakticky vedeného života. Konec jeho života ovšem není vůbec veselý. Své poslední dny, poznamenané stařeckou demencí, tráví v zahradní chatě, kde se o něj stará jeho syn Alexej. Jeho očekávaná, přesto poměrně náhlá sm&t spustí v jeho nejbližším okolí vlnu mnohdy hluboko pohřbených vzpomínek. Nejen pro Alexeje a jeho sestru Kateřinu je konfrontace se sm&tí velmi bolestivá a těžko uchopitelná.
Jak už napovídá anotace, Canto Ostinato je kniha především o smrti a o různých způsobech vyrovnávání se s ní. Vyprávění sleduje několik různých postav, jejichž prostřednictvím ukazuje různé pohledy na život a na jeho konec. Některé postavy vnímají život čistě mechanicky, jako výsledek přírodních procesů, zatímco jiné ho chápou jako něco spirituálního. V knize nejde o konfrontaci těchto pohledů, nijak přímo je nehodnotí, spíše je čtenáři předkládá k vlastnímu zamyšlení. Poukazuje ovšem na určitou vyprázdněnost v současném vnímání života a smrti, která může vést k mnoha existenciálním krizím.
Pavel Kolmačka píše poměrně úsporným jazykem, věty jsou spíše krátké a nijak zvlášť popisné. Jsou to ale věty mnohdy velice silné. Autorovi stačí pár slov, aby ve čtenáři evokoval atmosféru a emoce probíhající scény. Vyprávění se soustředí hlavně na vnitřní pocity a myšlenky postav, čímž vytváří velice intimní a emotivní příběh o lidech, kteří jsou konfrontováni s vlastním životem a vlastní smrtelností. Kniha rozhodně není příjemným, pohodovým čtením. Zároveň se v ní ale nenachází jen temnota. Je v ní i světlo v podobě naděje a vyrovnání.
Canto Ostinato není nijak dějová kniha. Je to kniha spíše pocitová a myšlenková. Čtenářsky není nijak náročná, dle mého názoru je vlastně až překvapivě dobře čtivá. Vzhledem k zvolenému tématu a minimálnímu ději se ale jedná o dílo, které přiroste k srdci spíše menšímu počtu čtenářů. Pro mě se jedná o jednu z nejlepších českých knih za dlouhou dobu. Canto Ostinato je můj letošní skrytý literární poklad.
4/5
Bratři Micusaburó a Takaši se společně vracejí do své rodné vesnice v zapadlém, hustými lesy obklopeném údolí. Oba bratři prožívají hlubokou životní krizi, která zásadním způsobem rozvrací jejich životy. Důvodem jejich cesty je zdánlivě obyčejný úkol. Prodej starého rodinného domu „Císaři supermarketů“, který usiluje o přinesení moderních služeb i do nejodlehlejších koutů Japonska. Oba také doufají, že si v rodné vesnici dokážou urovnat své rozkládající se životy. Každý z nich má ale o způsobu urovnání jinou představu.
Od Němého výkřiku jsem očekával filosofickou, meditativní knihu o životní krizi a touze po nalezení smyslu života. Hned na prvních stránkách jsem však pochopil svůj omyl. Ano, kniha je velmi filosofická a má obrovský existenciální přesah. Zároveň je ale také „šílená“. Je to absurdní, temně groteskní román, stylem a náladou podobný "A uzřela oslice anděla" od Nicka Cavea. Kniha je plná úzkosti, temnoty a nepříjemných, sugestivních výjevů, které mají schopnost se do čtenáře zarýt.Tyto nepříjemné scény navíc kontrastují s podivnou groteskností, což ještě zesiluje pocit neklidu. Zároveň ale jde o opravdu skvěle napsaný román. Mám slabost pro temný, velmi umělecký styl a Němý výkřik je přesně takový.
Celý román je velmi symbolický a metaforický. Má mnoho vrstev, které si však čtenář musí objevit sám. Každá věta a každý podivný výjev má svůj důvod, který je ale mnohdy hluboce skrytý. Je to vyloženě japonský román, proto je dobré se seznámit s tím, jaká panovala nálada v japonské společnosti 60. let, co znamenalo období Meidži a čím si Japonci prošli po druhé sv.tové v.lce.
Autor se zabývá rozvratem japonské společnosti, především konfliktem tradice s nástupem moderní doby. I přes stáří knihy (napsaná v roce 1967) je ve svých tématech překvapivě velmi aktuální. Zpracovává například rasi.mus, populismus, nebo radikalizaci a fanatizaci davu. Stejně zásadní je pro román i jeho existenciální rovina, která se odráží v troskotajících životech obou bratrů
Němý výkřik je poměrně náročná, hutná kniha, která čtenáři náladu rozhodně nezlepší. Pro mě však jde o velmi unikátní a skvělou knihu, kterou bych ale kvůli náročnosti a bizarnosti doporučil málokomu
4/5
O čem vyprávějí Roky Virginie Woolf? Otázka poměrně podružná, stejně jako u většiny jejích knih. Síla jejích děl nespočívá v komplikovaném nebo strhujícím ději, a ani Roky nejsou knihou pro ty, kteří hledají napínavý příběh. Jsou to stránky pro vnímavé čtenáře, kteří v knihách hledají pocity, myšlenky a nádherný jazyk.
Roky sledují osudy dobře situované britské rodiny od roku 1880 do poloviny 30. let minulého století. Kniha nemá ústřední postavu, vyprávění přeskakuje z jednoho člena rodiny na druhého a sleduje krátké, různorodé fragmenty z jejich životů. Ty dohromady vytvářejí zamyšlení nad lidským životem, jeho nevyzpytatelností a pomíjivostí.
Woolf nabízí široké spektrum interpretací a každý čtenář si může odnést svůj unikátní dojem. Pro mě jsou to právě pocity marnosti a pomíjivosti života, které v knize výrazně vystupují. Roky jsou o neúprosném toku času, před kterým se nikdo neschová. Woolf zde dokáže mistrně evokovat prchavost lidské existence, zobrazit opakování vzorců chování, nesmyslnost společenských konvencí, vzájemné nepochopení, odcizení a osamělost, kterou je těžké překonat, i když se člověk pohybuje ve společnosti . Snad jen jediná postava, citlivá a osobitá Sára, vnímá tuto malost lidského života a snaží se žít s nadhledem, který je ale pro okolí nepochopitelný.
Virginia Woolf zde opět naprosto dokonale zachycuje niterné myšlenky, pocity a jemné, nesdělitelné rozdíly ve vnímání, které mezi námi vytvářejí bariéry bránící naprostému porozumění. Tato schopnost vystihnout těžko uchopitelné lidské vnitřní světy je důvodem, proč pro mě Woolf navždy zůstane tou nejúžasnější spisovatelkou. Je fascinující, s jakou lehkostí a samozřejmostí dokázala tyto těžko postřehnutelné nuance zachytit.
Roky jsou jednou z jejích nejpřístupnějších knih. Přesto se nejedná o lehké čtení. Člověk musí číst pozorně, vnímat jemné vrstvy, číst mezi řádky a snažit se ji prožít. Její kouzlo je subtilní a zůstane čtenáři skryté, pokud ji nebude číst s plnou pozorností. Pokud to dokážete, rozhodně doporučuji Roky vyzkoušet, ponořit se do díla jedné z nejúžasnějších autorek všech dob a nechat se unášet na vlnách melancholického a nádherně napsaného vyprávění.
5/5
Kolumbijský režisér Sergio Cabrera přijíždí do Barcelony na retrospektivu svých filmů, která v něm vyvolá příval vzpomínek na jeho divoké a téměř neuvěřitelné mládí. Tyto vzpomínky tvoří jádro vyprávění, skrze které se snaží vyrovnat se svou minulostí. Jako bývalý člen čínských Rudých gard a kolumbijské guerilly má Sergio rozhodně na co vzpomínat.
Kniha má několik rovin. První, ta více zřejmá, se zabývá ideologií a fanatismem. Autor na příkladu života Sergia Cabrery a jeho rodiny ukazuje, jak snadno může člověk pod vlivem okolností a těžkých životních událostí podlehnout radikalizaci. Kniha zobrazuje sílu davu, která dokáže člověka strhnout k absurdním a zlým činům. Vyprávění zachycuje především pozvolnou proměnu Sergia a jeho sestry, kteří postupně propadají ideologii, ze které následně po mnoha zklamáních vystřízliví. Druhá rovina, méně zřejmá, se zaměřuje na minulost a vzpomínky. Sergia jeho minulost neustále podvědomě tíží, a jeho retrospektiva je jakousi nevědomou snahou o její přijetí.
Navzdory silnému tématu mi však připadá, že autor ve svém vyprávění zůstává spíše na povrchu. Celou dobu jsem měl pocit, že mohl jít v mnoha ohledech více do hloubky. Příběh Sergia Cabrery má obrovský potenciál emocionálně zasáhnout. Ten bohužel zůstává podle mého názoru nevyužitý. Většinu knihy jsem četl poněkud strohé a odměřené vyprávění o velmi zajímavých lidských osudech, které však postrádá potřebnou vášeň a intenzitu. Kvůli tomu na mě kniha neměla téměř žádný emocionální dopad. Situace se trochu zlepšuje v poslední třetině, která převyšuje předchozí části a konečně nabízí hlubší vhled do nitra postav.
Španělskou a jihoamerickou literaturu jsem si oblíbil především pro její kreativní a barvitý styl a schopnost vyvolat intenzivní emoce. To vše jsem však u Ohlížení postrádal. Vásquezův styl je poměrně nevýrazný a z mého pohledu zaměnitelný. Chybí mu originalita a jiskra, která by příběh pozvedla na vyšší úroveň.
Životní osudy hlavních postav jsou natolik zajímavé, že jsem měl chuť pokračovat ve čtení až do konce. Přesto mám pocit, že kniha mohla nabídnout mnohem více a kromě zajímavého životního příběhu ničím výrazně nevyčnívá.
3/5
V první polovině 20. století žilo na území dnešního Izraele (jako stát do roku 1948 neexistoval) velké množství Židů a Arabů. Území spravovala Velká Británie, která byla jakousi pomalu se rozpadající přehradou mezi oběma národy. Do této doby se narodil autor Amos Oz. Jeho rodiče byli zdánlivě fungující pár. Iluze to byla snadno udržitelná. V židovské komunitě se diskutovalo o politice, filozofii nebo knihách. Mluvit o vlastních pocitech bylo ale obrovské tabu. Skrytě tak žily pocity jako odcizení, nenaplněné sny, ztracené ideály a obrovská osamělost. To vše vstřebával malý Amos, který se před celým světem ukrýval do říše knih a fantazie.
Oz čtenáře seznamuje především se svým dětství a dospíváním. S přibývajícími stránkami začíná střídat časové roviny a pomalu odkrývá smutný rodinný příběh. Úvodní část je plná jmen významných židovských osobností a politických uskupení, které budou většině čtenářů neznámé a mohou začátek čtení zatěžovat. Přesto však příběh nenápadně zapouští do čtenáře svá vlákna, až jsem se v jednu chvíli přistihl, že jsem úplně pohlcen a visím na každé větě.
Hlavní kouzlo knihy spatřuji v autorově schopnosti budovat silné emoce prostřednictvím zdánlivě obyčejných scén. Nikdy netlačí na pilu a nesnaží se emoce zbytečně ždímat. Naopak, jeho nejsilnější momenty stojí na postupně budované intimnosti, autenticitě a náznacích. Často mu stačí jedna věta, aby vyvolal hluboký emocionální dopad. Celým čtením navíc postupuje silný pocit melancholie a nostalgie. Oz má také cit pro jemně ironický humor, který sice nevyvolá salvu smíchu, ale zaručeně vykouzlí upřímný úsměv.
Fascinuje mě, jak plynule a přirozeně přechází z citlivě vyprávěných, velmi osobních životních příběhů k velkým historickým událostem. Kniha rozhodně není učebnicí dějepisu, ale historické pozadí je zásadní součástí. Doporučuji si při čtení některé informace dohledat, pro větší pochopení různých souvislostí. Kniha má navíc velkou přidanou hodnotu ve schopnosti přiblížit komplikovanost vztahů mezi národy na Blízkém východě
"Příběh o lásce a tmě" je emotivní, skvěle a čtivě napsaná kniha. Pokud vás zaujala, rozhodně jí doporučuji alespoň zkusit.
5/5
Sara Baume je má nejoblíbenější současná spisovatelka. Její poeticky psané knihy se ve mně pokaždé dotknou něčeho hluboce osobního.
Ve své nejnovější knize vypráví o soužití dvou plachých, velmi introvertních samotářů, Asche a Cinky. Oba spojuje touha po minimalistickém životě, daleko od lidské společnosti. Proto se po krátké známosti nastěhují do domu, který leží na opuštěném místě, ukrytý pod jednou nevelkou horou. Zde žijí tak, jak si přáli, sami, s minimálním kontaktem s okolním světem. Jedinou společnost jim dělají jejich dva psi, krávy z nedaleké pastviny a hora, která jako symbol stálosti shlíží na jejich pomalu chátrající, netradiční mikrosvět.
"Sedm věží" je doslova báseň v próze. Stejně jako Cinka a Asch, ani kniha nikam nesměřuje, nemá žádný děj. Pouze krásným, osobitým, poetickým stylem zachycuje záblesky z malátného života dvou opuštěných duší. Celé čtení je jako prohlížení fotoalba složeného pouze z momentek běžného života dvou lidí.
Kniha plyne pomalu. Celé vyprávění je velmi intimní, jemné a křehké. Během čtení jsem měl pocit, že stačí jen málo, aby se její kouzlo narušilo a kniha se přede mnou uzavřela. Proto ji doporučuji číst v naprostém klidu. Těžko se popisuje, co jsem při čtení cítil. Nebyl to smutek ani lítost, které převažovaly v minulých Sařiných knihách. Spíše šlo o příjemně melancholický a hřejivý pocit z tichého souznění Cinky a Asche.
Autorka nijak neidealizuje samotu a ani vztah obou protagonistů. Sleduje je nezúčastněně, pouze naznačuje a veškerou interpretaci nechává na čtenáři. Kniha nemá ani žádnou konkretizovatelnou hlavní myšlenku. I v tomto případě je na čtenáři, zda si z příběhu něco odnese.
"Sedm věží" určitě není pro každého. Naopak, bude se líbit jen velmi úzké a specifické skupině. Je to kniha pro citlivé čtenáře, kteří nevnímají samotu jako něco hrozného, cítí se lépe v přírodě, než v hlučném městě a v knihách dávají přednost poetičnosti, pocitům a atmosféře před dějem, čtivostí, nebo akcí.
Další knížka od Sary Baume, kterou budu často listovat, další její knížka, která je pro mě něčím víc, než jen položkou v knihovně.
5/5
Hodnocení ale berte trochu s rezervou, ne každému budou Cinka a Asch sympatičtí jako mně :)
"Velká divočina" může na první pohled působit jako obyčejný dobrodružný "western" z prostředí brazilské divočiny. Byla by ale velká chyba knihu takto jednoduše odsoudit. "Velká divočina" je především hluboký filozofický román, velmi podobný "Krvavému poledníku" od Cormaca McCarthyho.
Kniha je koncipována jako vzpomínání starého muže Riobalda, který vypráví o svém mládí, během něhož byl členem jedné z mnoha skupin jagunců (brazilské ozbr. jené skupiny na pomezí banditů a žol. dáků, fungující v 19. století). Popisuje především jejich putování brazilskou pustinou, které bylo plné smutku, bolesti a násilí. Jeho vyprávění je však také plné hlubokých myšlenek a silných emocí, včetně jedné neobyčejné lásky.
Dobrodružný a poměrně syrově podaný příběh je sám o sobě dostatečně poutavý. Primárně však slouží jako kostra pro autorovy myšlenky. I samotná brazilská divoká krajina je v knize víc než jen geografický prvek; reprezentuje hledání životní cesty v absurdním a nepředvídatelném světě. Autor se zabývá filozofickými otázkami volby, osudu a svobodné vůle. Hlavní hrdina čelí hluboké otázce, zda má jeho život jasně daný osud, nebo zda je na něm, jak bude jeho život vypadat. Zásadní pro příběh je také zamyšlení nad povahou dobra a zla.
Styl Guimarãese Rosy je jedním z nejpozoruhodnějších aspektů knihy. Používá komplexní a experimentální jazyk, plný netradičních obratů, symbolů a metafor. Jeho věty jsou někdy krátké a útržkovité, jindy dlouhé a složité. Na mnoha místech se snaží simulovat chaotičnost vzpomínek, čímž přidává četbě na náročnosti. Text od čtenáře vyžaduje naprostou pozornost a nic mu nedá zadarmo. Pozorný čtenář však zažije velmi intenzivní, doslova nevšední a poutavý zážitek. Celé vyprávění je navíc velmi barvité, plné emocí a prolíná se jím po celou dobu velká melancholie. "Velká divočina" díky tomu nepůsobí emočně chladně jako některé jiné knihy, které staví více na myšlenkách než na příběhu.
"Velká divočina" je jedna z nejlepších knih, které jsem četl. Je to pro mě jedna z mála knížek, která mi v hlavě zůstane dlouho po dočtení. I přes její stáří stále vyčnívá originálním jazykem a zajímavými úvahami. Rozhodně ale není pro každého.
Paola Giordana mám jako spisovatele poměrně rád, hlavně Osamělost prvočísel mě kdysi velmi nadchla. Jeho poslední knihu ale vnímám poměrně rozporuplně. V Tasmanii se noří do osobnějších vod autofikčního románu, ve kterém zpracovává vlastní životní a vztahovou krizi. V souvislosti s touto osobní linií dále rozvíjí téma velkých globálních krizí, s největším důrazem na tu klimatickou. Kniha je ovšem plná i dalších témat, jako například genderové rozdíly, či terorismus.
Paolo Giordano se v knize snaží pojmout opravdu široké spektrum různých aktuálních témat, jak na úrovni globálních problémů, tak i na úrovni osobních prožitků a mezilidských vztahů. Vše spojuje vidina krize a přímo hrozícího konce. Autor se navíc snaží všechna tato témata různě kontextuálně prolínat. Myšlenka propojení osobních a globálních krizí je velice zajímavá, témat je ale tolik, že jsou zpracována poměrně povrchně, některá jen lehce načrtnuta. Většina navíc pouze poukazuje na existenci problémů, více se jimi ale nezabývá.
Vždy mi připadalo, že největší síla Paola Giordana spočívá v psaní osobních příběhů, které buduje s citem a lehkostí a dokáže jimi ve čtenáři vyvolat silné emoce a dojem, že jde o něco osobnějšího, než jen smyšlené vyprávění. To do určité míry platí i pro Tasmanii. Osobní linie je zajímavá, mě samotného se dokázala dotknout, a věřím, že rozhodně nebudu jediný, kdo se v Giordanově příběhu v něčem ztotožní. Měl jsem ale pocit, že v předchozích knihách zpracovával osobní příběhy a mezilidské vztahy do větší hloubky a dával větší důraz na emoce. V Tasmanii se však drží trochu zpátky a spíše naznačuje. Chápu, že je to autorův záměr, na mě však lépe fungoval přímočařejší a doslovnější přístup v jeho minulých knihách.
Tasmanie se snaží zpracovat velké množství současných problémů. Bohužel jsem se po celou dobu čtení nemohl zbavit dojmu, že kvantita převažuje nad kvalitou. Určitě to není špatná kniha, věřím, že si najde spoustu fanoušků. Ve mně ale nezanechala nic hlubšího. Zůstává pro mě zajímavým konceptem, který se však ubírá trochu jiným směrem, než by mi vyhovovalo.
3/5
Austerlitz je na první pohled velký podivín. Je naprosto uzavřený, straní se lidí a jeho životní zálibou je studium architektury. Austerlitzova izolovanost má ovšem své důvody. Ty postupně odkryje jednomu muži, se kterým po náhodném setkání začne budovat přátelské pouto. Pozvolna mu vypráví svůj životní příběh o vlastní ztrátě identity, zapomnění, vykořeněnosti a osamělosti.
Celé vyprávění je stejně, jako samotný Austerlitz, křehké a na první pohled nedostupné. Prvních několik stránek týkajících se především popisu architektury je poměrně nezáživných. Později se ale text změní v zápisky Austerlitzových vzpomínek a od té chvíle se s každou další stránkou více a více otevírá a prochází podobnou proměnou jako samotný Austerlitz. Zprvu chladné a nedostupné, později ale velmi osobní.
Celou knihou se táhne citelná melancholie a smutek. Všechny tyto pocity jsou ale velmi jemné, proto je potřeba si na knihu udělat klid a snažit se ji navnímat. V takové chvíli se před čtenářem otevře a přinese mu silný emocionální zážitek. V opačném případě se celé její kouzlo rozbije a zůstane jen velmi pomalé a nezáživné vyprávění. Kniha rozhodně není nijak akční a čtivá. Samotného mě zaujalo, jak je u knihy zásadní schopnost "naslouchat".
Kniha je především o vykořeněnosti a hledání vlastní identity v kontextu objevování vlastní, zapomenuté a potlačené minulosti. Ukazuje, jak může být devastující, když se člověk odmítá konfrontovat s vlastními vzpomínkami. Je to také kniha o času a minulosti jako celku, nejen v kontextu jedince, ale celé společnosti. Mnohé je ovšem ukryto mezi řádky, což je další z důvodů, proč číst Austerlitze pozorně.
Autorův styl je stejně jako celé vyprávění velmi jemný. Svým stylem na papír skvěle přenáší křehkost Austerlitzova vyprávění. Mnohdy používá dlouhá souvětí, atmosféru prohlubující popisy a výraznou symboliku.
Pro mě byl Austerlitz silným zážitkem. Rozhodně bych ho ale nedoporučil každému, spíše naopak. Je to knížka pro vnímavé čtenáře, kteří si na čtení dokáží vyhradit čas a klid a v knihách hledají hlavně emoce, melancholickou atmosféru, mají schopnost číst mezi řádky a nevadí jim velmi pomalé tempo.
Roy Jacobsen - Sígři
Na jednom chudém předměstí, nac. sty okupovaného Osla, žijí chlapci Carl, Olav a Roar. Spolu s několika dalšími dětmi z předměstí tvoří soudržnou partu, která je ale pravým opakem party z Rychlých šípů. Kluci kradou, podvádějí a celkově se snaží různými pochybnými způsoby přijít k penězům, nebo alespoň k jídlu. To vše ovšem dělají pro své rodiny, kterým tak pomáhají přežít v těžkých časech. Chlapci ale nejsou jedinými členy rodin, kteří vedou dvojí život. I jejich rodiče mají svá tajemství.
Celé vyprávění je komorním příběhem o neveselém dospívání chlapců Carla, Roara a Olava v drsné a pochmurném Oslu. Příběh je složen z fragmentů, které na sebe na začátku knihy poměrně navazují, s každou další stránkou ale ubývá přímé návaznosti a prodlužuje se i časový rozestup. Autor díky těmto časovým skokům mnoho věcí záměrně zamlčuje a interpretaci nechává na čtenáři. Dějinné události nechává autor plynout na pozadí, téměř bez povšimnutí. Středobodem vyprávění jsou lidské osudy, přičemž každá z hlavních postav má svůj vlastní, velmi pohnutý příběh.
Roy Jacobsen má svůj specifický "severský" styl. Na první pohled je poměrně strohý a odosobněný. Postavy své emoce vyjadřují jen málo, emočně náročné scény jsou krátce popsány, téměř až přeskočeny. Přesto je kniha emocí plná, jen jsou ukryty mezi řádky a čtenář se je musí snažit "najít". Díky své nevyřčenosti dokážou mnohdy zasáhnout o to větší silou. Hodně autorů se o něco takového snaží, málokdo to ale umí jako Roy Jacobsen.
Při čtení jsem ale musel neustále myslet na "Ostrovní" sérii "Ingrid Barrøy", ve které šel Roy Jacobsen ve strohosti a nevyřčenosti až na naprostou dřeň. Oproti té jsou Sígři čtenářsky přístupnější, ale bohužel také více zaměnitelní a méně originální. Také jsou ale mnohem více dějoví. Pro mnoho čtenářů to může být naopak pozitivum.
Sígři jsou dobře napsaní a mnohdy hodně emotivní. Oproti skvělé sérii Ingrid Barrøy jim ale schází něco navíc, něco čím by mě dokázali výrazněji zaujmout. Předchozí autorovy knihy ve mně něčím zůstaly, Sígrům se to ale nepodařilo a tak pro mě zůstávají jen velmi dobře, ale nijak nadstandardně zpracovaným příběhem.
Hodnocení 3,5/5
O čem je Sága z Keflavíku? Je to příběh o univerzálních lidských tématech, které rezonují v každém z nás . O hledání smyslu života, o snaze najít vlastní osobní štěstí, o lásce, naději, touze. Také ale o smrti, pomíjivosti, nenaplněných snech a snaze vyrovnat se s vlastní minulostí. Pro čtenáře Jóna Kalmana Stefánssona jsou jeho knihy jako „nejoblíbenější písnička“. Nepřekvapí ho ničím novým, protože dostane to samé, co v minulosti. To, co dostane, je ale zároveň osobní, emotivní a silný zážitek, stejně jako u té písničky, kterou máte rádi celý život, posloucháte ji pořád dokola a nemůžete se jí nabažit.
Sága z Keflavíku opět sleduje několik postav napříč několika časovými liniemi, přičemž některé jsou ze současnosti a některé ze začátku 20. století. Ukazuje jejich cestu životem, s jeho radostmi i těžkostmi. Autor opět vybízí, aby se život žil, nejen přežíval, a to i přesto, že se v něm nedá vyhnout smutku, díky němuž ale koneckonců chápeme hodnotu štěstí. I v největší tmě se totiž dá zahlédnout alespoň trochu světla.
Pro někoho náročného mohou být Stefánssonovy myšlenky prosté a nijak objevné. Nejsou ale často pravdivé právě ty věci zjevné a jednoduché? A nekomplikují si lidé život zbytečně sami? Stefánsson si tohle myslí a já s ním souhlasím. Svým citlivým pohledem na svět, obrovskou dávkou emocí, empatie a laskavosti ve mně vždycky zahraje na velmi osobní strunu. Jeho knížky jsou pro mě téměř až terapeutickým zážitkem.
Sága z Keflavíku je po literární stránce opět velmi nádherná, silně poetická knížka, ovlivněná krutou, ale zároveň i nádhernou islandskou přírodou. Text krásně plyne a je vyloženě příjemné ho číst. Knížka dokáže na svých stránkách vyvolat jak velkou radost, tak i silný smutek
Z původní snahy o zhodnocení knížky se nakonec stalo nekritické, fanouškovské opěvování. Rozhodl jsem se to tak nechat, je to přeci jenom má upřímná reakce, a u Stefánssona bych si ji rád ponechal bez korekce :). Sága z Keflavíku ostatně není dějová knížka. Není to ani knížka pro analyticky založené lidi. Je to knížka pro citlivé lidi s velkým vnitřním světem, kteří se při četbě rádi nechají unášet na vlně emocí a krásného poetického textu.
Hodnocení: 5/5
Autofikční román "Tisíckrát obejít strach" není tradiční kniha, která zaujme široké masy čtenářů. Naopak si myslím, že svou experimentální formou bude čtenáře rozdělovat.
Vypravěčkou je třicetiletá černošská žena žijící v Německu. Celý svůj život se potýká s diskriminací a rasismem, jejichž vinou trpí různými traumaty. Většina knihy je tvořena jejími dlouhými rozhovory, během kterých rozmlouvá se svým mrtvým bratrem, terapeutem, imigračním úředníkem a také sama se sebou. Osoby, s nimiž rozmlouvá, se střídají bez zjevného pravidla. Vyprávění je složeno z různých střípků vzpomínek, pocitů a myšlenek. Nemá souvislou dějovou linii a ucelenou formu; naopak skáče v čase a neustále odbočuje od probíraného tématu. Tato velmi netradiční forma může být pro někoho až příliš chaotická. Podle mého názoru se ale autorce tímto způsobem podařilo skvěle vystihnout chaotičnost mysli a zdůraznit duševní rozervanost hlavní protagonistky. To vše je ještě zdůrazněno úderným stylem, který ve mně vyvolával pocit nutkavosti a intenzity autorčina sdělení.
Olivia Wenzel v knize zpracovává širokou škálu aktuálních témat, které je důležité stále připomínat, zamýšlet se nad nimi a mluvit o nich. Těmi hlavními jsou rasismus a diskriminace. Autorka nepřináší vyloženě nové myšlenky nebo otázky, které by již nezpracovávali jiní autoři (např. Chimamanda Ngozi Adichie, nebo Celeste NG). Spíše se od nich odlišuje perspektivou Evropanky, díky čemuž zpracovává témata z jiných úhlů pohledu a v jiných souvislostech oproti ostatním autorům, kteří většinou píší o rasové situaci v USA. Důležitou vrstvou, která se táhne celou knihou, je také autorčino hledání vlastní identity a vyrovnávání se s traumaty, minulostí a úzkostmi.
Forma dialogů umožňuje autorce zkoumat různé perspektivy a odhalovat vnitřní konflikty a rozpory hlavní protagonistky. Celá kniha je hodně o pocitech a nebál bych se říct, že pro její docenění je důležitá i určitá empatie, díky které čtenář lépe porozumí niterným prožitkům hlavní protagonistky.
"Tisíckrát obejít strach" tedy není jen příběhem jedné ženy, ale zároveň reflexí širších společenských problémů a individuálních traumat, která vznikají na základě diskriminace.
4/5
Shaker Heights je poklidné předměstí, žijící podle jednoduché šablony: rodinné domy, posekané trávníky, tradiční výchova. Hlavně nic mimo řád a odmítání všeho, co se vymyká obecně uznávané normalitě. Do tohoto prostředí přijíždí spontánní umělkyně Mia se svou dcerou Pearl. Jejich příjezd ovšem odstartuje bouřlivé změny. Situaci dále komplikuje Číňanka Bebe, která v nouzi odložila své vlastní dítě a nyní se snaží zrušit adopční proces, který by její dceru přidělil jedné z amerických rodin.
Celeste NG rozehrává příběh o střetu dvou odlišných světů, jejichž náraz zažehne několik malých konfliktů, které se záhy rozhoří ve velké rodiné drama. Autorka se, stejně jako ve svých dalších knihách, zaměřuje hlavně na společenská témata. Je lepší pohodlný život řídící se přesně vymezeným řádem, nebo je lepší mít vlastní hlavu a řídit se vlastními pravidly? Kniha zachycuje jak rutinní, tak dramatické okamžiky rodinného života, během nichž se vrství drobná nedorozumění a neshody, které postupně přerůstají do velkých problémů. Přitom by se mnohým z nich dalo předejít prostou komunikací. Autorka tak opět zdůrazňuje její důležitost. Zásadním tématem je také mateřství, které se prolíná všemi výše zmíněnými tématy.
Celeste bohužel zobrazuje všechno velmi podobným způsobem ve všech svých knihách. Ohníčky jsem četl jako poslední, a proto mě už nedokázaly překvapit. Naopak jsem měl pocit určité šablonovitosti. V příběhu bylo trochu moc "nečekaných událostí", které posouvají děj přesně tam, kam autorka potřebovala. Celkově na mě kniha působila až příliš vyumělkovaně a uspořádaně. Ocenil bych trochu více spontánnosti, díky které by mi kniha připadala více "živá". Takto na mě působila trochu sterilně a nedokázal jsem se do ní tolik ponořit.
Kniha je napsaná velmi čtivým a přehledným jazykem, který umožňuje rychlé čtení. Zároveň mi ale přišlo, že jazyk není nijak výrazný. Je to kvalitně odvedená práce, která ale nijak nevyčnívá. Ostatní knihy od Celeste mi přišly výraznější.
Ohníčky se mi četly dobře a užil jsem si je. Je to zajímavé rodinné drama. Můj hlavní problém ale je, že jsem od Celeste četl již třikrát skoro to samé a tentokrát
mi kniha nedokázala předat mnoho nového.
3,5/5
"Bílý šum" je kniha s velmi jednoduchou dějovou linkou. Vyprávění se točí hlavně okolo Jacka Gladneyho, univerzitního profesora ve středních letech, který žije zdánlivě klasický rodinný život s manželkou Babette a jejich dětmi z minulých manželství. Jacka a Babette spojuje obrovský strach ze smrti, který je neustále pronásleduje. Většina děje sleduje jejich běžný život, který je neustále nabouráván zmíněným strachem a snahami se s ním vyrovnat.
Donu DeLillovi se na jednoduché a nepříliš zajímavé dějové kostře podařilo vybudovat hluboký, mnohovrstevnatý román. Nic ale čtenáři nedává zadarmo. Do hlubších vrstev si čtenář "Bílého šumu" musí proniknout sám přes velké množství metafor, symbolů a aluzí. Snaha proniknout mezi řádky je pro zážitek z "Bílého šumu" naprosto zásadní. Bez ní z knihy zůstane jen nepříliš zajímavý pohled do života trochu výstřední rodiny.
Hlavním motivem románu je strach ze smrti v kontextu západní, materialisticky založené civilizace, který se lidé mnohdy snaží kompenzovat výdobytky moderní civilizace. DeLillo kritizuje především zmíněný přehnaný materialismus, který vede k odosobnění a určité vyprázdněnosti, jenž se dle něj může proměnit mimo jiné i v chorobný strach ze smrti. Ten pak každý člověk překonává více či méně zdařilými způsoby. K zmíněným tématům autor přistupuje hodně satiricky a celý román je hlubokou a poměrně vtipnou parodií na pohodlný život člověka na Západě.
Autorův styl působí na první dojem čtivě a jednoduše. Je to ale pouze povrchní . Text se sice čte velmi dobře, zároveň ale svou hloubku ukrývá mezi řádky. Je proto nutné číst pozorně i přes prvotní zdánlivou jednoduchost.
Pro mě byl "Bílý šum" poměrně netradičním čtenářským zážitkem. Užíval jsem si autorův rýpavý humor a zároveň myšlenkovou hloubku. Místy jsem byl ale trochu přesycen až přílišnou snahou text interpretovat. Také mi vadila až přílišná emocionální plochost. "Bílý šum" doporučuji každému, kdo hledá intelektuální četbu. Čtenáři hltající hlavně děj by se ale měli knize vyhnout.
Hodnocení: 4/5
Ramiro, Juan, Gildo a Ángel jsou jedni z mnoha mužů, kteří po konci španělské občanské v. lky utíkají do hor, aby se v nich skryli. Stáli totiž proti Frankistům, kteří po převratu pronásledují a trestají veškeré své odpůrce. Naprosto izolovaní, v jeskyni na vrcholcích hor, pozorují dalekohledem svojí vesnici, své rodiny, kamarády a známé. Stačilo by sejít, aby byli znovu mezi lidmi. Zdánlivě stačí tak málo, aby mohli navázat na své dřívější životy a přece je to pro něco tak strašně vzdáleného. Roky v horách ubíhají a z mužů se stávají nebezpeční vlci, zahnaní do kouta, bránící se z posledních sil.
Z knihy je cítit tíživý smutek, osamělost a obrovská bezradnost hlavních protagonistů, kteří v nuceném vyhnanství ztrácí veškeré vazby a neustále balancují na hranici života a sm. ti. Kniha ukazuje jak se hlavní protagonisté vlivem izolace a naprostým odmítnutím společnosti mění, metaforicky animizují a stávají se jakýmisi osamělými, štvanými vlky. S každou další stranou kniha nabívá na tísnivosti a pohlcuje čím dál silnější vlnou smutku.
Kniha je psaná úsporným, až lehce odtažitým jazykem, který umocňuje atmosféru osamělosti. Autor nijak výrazně nerozebírá myšlenky a emoce hlavních postav. Emoce jsou ukryty nepřímo, mezi řádky. Je to styl hodně podobný některým severským autorům (kniha je stylem podobná například Ostrovu o Roye Jacobsena) . Do těchto krátkých úsporných vět autor vměstnává krátké, ale velice silné poetické popisy, které skvěle kontrastují s všudypřítomným smutkem a strohostí a vytváří tak silný pocit melancholie. Tento styl ale není pro každého, určitě se najdou čtenáři, na které nebude působit.
Děj je v knize podružný, téměř ani není. Celá kniha je složena z krátkých, lineárně vyprávěných fragmentů, které sledují život můžu v rozmezí let 1936 - 1946. Jsou to spíš jen takové velmi letmé pohledy do jejich života. Na mě byly ale místy až trochu moc strohé a uvítal bych je delší.
Vlčí měsíc na mě svojí atmosférou hodně zapůsobil. Pocity z něj ve mně ještě nějaký čas zůstanou. Celkovým pojetím se jedná o poměrně originální knihu, kterou doporučuji především lidem, kteří v literatuře hledají i méně příjemné emoce a zajímavý, osobitý styl
Hodnocení 4/5