JakeTheDog komentáře u knih

Bohumil Hrabal - Příliš hlučná samota

Sběrný dvůr na starý papír a v něm malý sklep se starým lisem na papír. Ten už 35 let mlčky obsluhuje Haňata. Muž, který míval své sny, svoji lásku a na svět pohlížel s citlivostí a nadějí. Dnes zahořklý člověk provádějící doslova sysifovskou práci, která spočívá v mačkání červeného a zeleného tlačítka. Haňata má velkou lásku ke knihám. Vybírá je ze změti starého papíru a jak sám říká, čtením těchto knih se "nedobrovolně vzdělává". Literatura je jeho posledním smyslem a knihy jsou pro něj stejně důležité jako živé bytosti.

Svět, který Haňata vnímá přes "silně černé brýle" je osamělý, prochází rozpadem a je plný absurdnosti. Celá kniha se tak nese ve velmi pochmurné atmosféře, kterou posiluje nihilistická filosofie. Ta prostupuje celým vyprávěním a odvíjí se od ní většina témat knihy. Hlavním tématem je absurdnost světa, ve kterém se stále dokola opakuje strádání všech živých tvorů a jak několikrát Haňata opakuje "svět není humánní a proto ani já nejsem humánní". Pocit z neustálého opakování je zdůrazněn častým vracením různých motivů. Jediná Hanaťova spása spočívá v umění, které je ale tehdejším režimem znehodnocováno.

Haňata často vzpomíná na svůj dřívější život a čtenáři je tímto způsobem ukázána změna z člověka citlivého, na člověka, který propadá rezignaci a depresi. Čtenáři je také formou podobenství znázorněno, že se v Hanaťovi stále pere dychtivost a naděje, s lhostejným přijetím svého osudu.

Celá kniha je psaná v dlouhých souvětích a působí tak dojmem vnitřního monologu. Střídají se emočně strohé pasáže s pasážemi silně emočními, které tímto střídáním nabírají na intenzitě. Celé vyprávění je také silně metaforické a symbolické.

Příliš hlučná samota je sice malá rozsahem, ale velká obsahem. Sám o knize po přečtení přemýšlím a dlouho ještě budu. Jsem zvyklý na podobně laděnou četbu, ale "Příliš hlučná samota " ve mě zanechala takový zvláštní, těžko popsatelný pocit "prázdnoty", který je se mnou i po dočtění. Výborná a hluboká kniha, kterou bych ale rozhodně nedoporučil všem kvůli její tíživé atmosféře

1 14.11.2022

Sara Baume spolu s Herman Hessem a Virginii Wolf tvoří trojici mých nejoblíbenějších spisovatelů. Obzvlášť Vyšlapaná Čára má pro mne velký význam a řadím ji mezi nejvýznamnější knížky v mém životě.

Nejedná se o dějový román - jde spíše o meditativní čtení a zkoumání křehké psychiky Frankie, osamělé bývalé studentky umění ve věku 26 let , která začne procházet životní krizí způsobenou životním vyhořením, spojenou s depresivními epizodami , díky kterým nemůže pokračovat v zažitém životě a proto se stěhuje k rodičům . Frankie přesvědčuje rodiče, aby jí umožnili přestěhovat se do domu její zemřelé babičky, kde se následně snaží opětovně najít svou identitu a překlenout období deprese.

Každá kapitola má jméno zvířete, které odkazují na fotografický projekt, ve kterém Frankie fotografuje mrtvá zvířata, která našla a která ji symbolizují vlastní rozpad- tyto fotografie se objevují i v textu a jde o autentické fotografie samotné autorky.

Kniha tématicky řeší především hledání sebe sama v současném komplikovaném světě, nenaplnění životních ambicí, neschopnost život uchopit za "správný konec" a otevřeně přibližuje opuštěnost způsobenou pocitem "nezapadnutí do současného světa" a úzkost s tím spojenou. Autorka jde až překvapivě hluboko v popisech pocitů a otevírá autentický pohled do lidské psychiky, pro kterou se svět postupně stává mlhou a každý další den je bolestnější. Velice intimní kniha psaná úžasně lehkým, poetický jazykem, který mi neustále připomíná eleganci Virginie Wolf, kterou napadobuje i proudem vědomí, který taktéž ve stylu Virginie Wolf není chronologický, ale plynule, stejně jako lidská myšlenka skáče v různých časových rovinách.

"Takže je to nějak tak, že já se cítím ve své kůži docela dobře, ale zároveň vím, že ta moje kůže neodpovídá představě ostatních lidí o tom, jak by se měl život žít "

8 02.05.2022

To se takhle setká absurdismus "Moru" od Alberta Camuse, sarkasmus "Smrtholky" Lucie Faulerové grotesknost "A uzřela oslice anděla" od Nicka Cavea a vznikne z toho letošní vítěz Magnesii litery za prózu "Destrukce od Stanislava Bilera"

Kniha vypráví o učiteli, který před složitostí světa utíká na venkov, kde hledá řád a jistotu. Místo toho ale dostává místo, které prochází neodvratným rozkladem (destrukcí) a spěje k zániku.

Kniha na příkladu jedné nejmenované české vesnice řeší témata , jako je například klimatická krize, politická neschopnost a nečinnost, vykořisťování, nefunkčnost školního systému, přehlížení problémů a jejich záměrné neřešení. Na pozadí toho všeho se nachází hlavní hrdina procházejí existenciální krizí, snažící se pochopit absurdnost světa .

To vše v naprosto groteskním světě, kde je na problémy poukázáno zdůrazněním stereotypů, které jsou záměrně vyhnány do úplných extrémů. Kniha je plná sarkasmus a černočerného humoru, který může být pro spoustu lidí silně za hranou. Mezi tím vším se kupodivu nachází i spousta krásných poetických chvilek.

Tahle šílená směsice kupodivu funguje naprosto dokonale a pro mě osobně je to jedna z nejlepších českých knížek za posledních několik let.

9 01.05.2022

Poměrně zdařilá výpověď o životě některých lidí na rozmezí třicítky. O nejistotě jakým způsobem život směřovat a co od něj chtít, o nesplněných snech a o hledání sebe sama v kontextu očekávání toho jaký by člověk měl být podle společnosti a nejbližšího okolí, díky čemuž je člověk v začarovaném kruhu a tápe .

První polovina je skvělá, v hodně věcech s Amalii souzním, od jejích vnitřních pocitů, přes senzitivitu, až po lásku k Murkamimu a Japonsku. Styl je lehký, upřímný, místy poetický, zároveň ale často lsarkastický (lehká vzpomínka na Faulerovou). Konec je bohužel na úrovni strohé "psychoanalýzy " a mne v kontextu celé knihy vůbec nesedl.

Člověk podle mne musí v tomto případě Amalii do jisté míry rozumět, aby si knihu užil, pokud jsou někomu podobná témata cizí, tak se bude s knihou nejspíše dost silně míjet.

3 28.04.2022

Jacobsen maluje nádherný portrét rodiny žijící na opuštěném ostrově. Poetický popis přežití v těžkých životních podmínkách a propojení rodiny ve vztahu k sobě navzájem a k ostrovu na kterém žijí. Hlavní síla knihy je ve stylu jakým je psaná, ten je na první pohled poměrně strohý a i při popisu přírody se drží poměrně "při zemi" , mezi řádky se ale odehrává plno emocí, které i díky své nevyřčenosti mají o to větší sílu zasáhnout (nikdy jsem nic podobného nečetl) . Styl je stejně jemný jako brutální, obnažený, čistý a prosáklý kontemplativními pasážemi. Děj je v tomto případě naprosto podružný, celá kniha je především o emocích. Ideální pro čtenáře, kteří také žijí na svých osobních ostrovech , podobně jako postavy v knize :)

13 27.04.2022

Musašiho je poměrně těžké hodnotit, kniha vyprávý silně idealizovaný příběh nejznámějšího japonského šermíře. Jedná se ale spíše o nenáročné, dobrodružné čtení pro lidi zajímající se o staré Japonsko. Na této úrovni funguje skvěle, i přes rozsah je kniha čtivá a zábavná . Na úrovni vážnější četby ale nefunguje. Styl psaní je velice jednoduchý, vedlejší postavy jsou dvojrozměrné a slouží pouze jako pěšáci a nástroj k Musašiho cestě. Především ženy jsou naprosto jednoduché postavy , jejichž jediný smysl je Musašiho milovat a nebo nenávidět. Můj největší problém je ale způsob, jakým kniha spoléhá na naprosto nerealistické náhody, kdy se neustále "náhodně" setkává 5 absurdním způsobem propojených postav.

Ale i přes všechny výhrady se stále jedná o zábavné čtení, které dokáže navodit správnou atmosféru starého Japonska, jen je potřeba ke knize přistupovat s velkým nadhledem.

27.04.2022

Amerikána je pro mne dost rozporuplná kniha. Funguje skvěle  jako kniha myšlenek a  zkoumání toho, jak my jako lidé různého původu chápeme a konfrontujeme identitu, imigraci, feminismus a rasu v moderní době. V tomto ohledu funguje skvěle a už jen díky tomu stojí za přečtení. Vše je navíc podáno poměrně jasně a srozumitelně . Většina myšlenek je podnětná univerzálně a člověk nemusí žít v Americe, aby byla kniha přínosná.

Ale jako román (bez ohledu na  myšlenky) mě kniha nedokázala přesvědčit. Kniha nemá osobitý styl a jde pouze o rutinní, rozvláčné vyprávění, které slouží jako takové pojítko autorčiných myšlenek (Milan Kundera dokazuje že i tento způsob psaní se dá zvládnout skvěle) bez osobitého stylu. Mám pocit, že postavy  nejsou něčím víc než jen konstrukty navrženými tak, aby vyvolaly specifické scénáře, rozhovory, akce, které by mohly poskytnout platformu pro nápady a názory. 

I přesto jsem rád, že jsem knihu četl. Určitě doporučuji lidem , kteří chtějí pochopit, proč je téma rasismu stále aktuální.
Bohužel, po stránce literární už tolik zajímavá není.

6 23.01.2022

Poetický nihilismus, románová nihilistická bible. Styl psaní je nádherný i vulgární, cynicky vtipný i trýznivý, srdceryvný i odpudivý.  Nezapomenutelný román zničující krásy.

Je velice těžké, možná nesmyslné  hodnotit poselství knihy z pohodlí postele a s plným žaludkem . U Célineho je zjevné, že byl citlivý, ale díky životním zkušenostem zároveň velice zahořklý, nenávistný proti celému světu a veškeré podněty se k němu dostávali přes velmi silný, černý filtr. Nakolik je jeho pohled univerzálně pravdivý a nakolik ovlivněný danou dobou a s ní spojenými zkušenostmi  nebudu ze své pozice člověka žijícího  v relativním pohodlí hodnotit, každý ať si udělá obrázek sám. Co ale i při případném nesouladu s názory autora zůstává je "nádherný" jazyk, kterým je kniha napsaná a díky kterému je pro mne jednou z nejlepších knih co jsem kdy četl . Čtení o "hnusu", zmaru a nesmyslnosti existence nebylo nikdy "krásnější".

A děkuji prodejci antikvariátu, kterými mi knihu prodával .Nečekaný dárek zdarma v podobě antistresových omalovánek "s kosmickým poselstvím" beru v kontextu knihy jako naprosto geniální a velice pobavil :)

7 29.12.2021

Pískový vrch a Chmurdálie jsou romány založené na pečlivém pozorování a analýze mezilidských vztahů.  Krásným, mnohdy vtipným a originálním jazykem popisuje rodinné a mezigenerační vztahy několika generací různých rodin. Popisuje vzájemné soužití, konflikty a pozoruje jejich působení v čase. Věřím, že může být pro spoustu lidí dost inspirativní.

K tomu všemu Joanna Bator přidává krásné literární zobrazení obyčejných okamžiků. Takový popis kontrastu, při západu slunce nad šedým Valbřichem je nezapomenutelný. Joanna Bator dokáže to co umí málokterý spisovatel, umí zachytit sílu okamžiku a ze zdánlivě obyčejných věci udělat věc neobyčejnou .

7 16.12.2021

Číst pana Houllebecqa je velice nebezpečné. Po přečtení cítím znatelný pokles serotoninu a nárůst kortizolu (ne, vážně, pokud se cítíte dobře, ale z nějakého důvodu se chcete cítit příšerně, tak je Serotonin jedna z nejlepších možností, super motivační kniha pro sebevrahy ). I přes zjevnou dávku nadsázky, ironie a záměrné kontroverze musím uznat, že kniha s některými svými velmi pesimistickými myšlenkami tne do živého a i ty záměrně přemrštěné mají často alespoň kousek pravdy.

A možná se ze mě stává s blížící se třicítkou zahořklý stařec nadávající na mrak... Nevím, každopádně Serotonin budu nějaký čas vstřebávat.

Houllebecq musí mít se svojí Japonskou přítelkyni vyjímečný vztah.

6 28.09.2021

Kniha řešící rasismus, nenaplněné ambice, (ne)komunikace mezi lidmi. V řešení témat jde kniha do hloubky a mimo jiné ukazuje, že všechny výše jmenovaná témata spojuje jeden společný problém, předsudky.  Předsudky ovládají každého člověka a kniha toto skvěle ukazuje . Rasismus není jenom otevřená nenávist a věci, které člověk nevnímá jako podstatné ke sdělení můžou přerůst do obludných rozměrů a mít fatální následky. Člověku nezbývá než komunikace.

"Vše co jsme si nikdy neřekli", ale není pouze o řešení sociálních témat , je to skvěle napsaná kniha, přístupná, zároveň hluboká , psaná lehkým čtivým jazykem . Jedna z knih, která věřím dokáže každému člověku předat nějakou hodnotnou myšlenku.

13 12.08.2021

To si tak myslíte, že už máte něco přečtené, jen tak něco vás nepřekvapí... A pak přijde Virginia Woolf... :)

Virginia Woolf byla nepochybně úžasně vnímavý a citlivý člověk. Kniha o vnitřních myšlenkách pocitech, často nesdělitelných, nevyjádřitelných, rozporuplných. Kniha a myšlenky v ní jsou jako vlny, rostou, mění se, navzájem se prolínají, občas klidně plynou, občas bouří a naráží.

Pohledem do nitra porůznu se střídajících postav se odvíjí děj knihy, který je spíše podružný a sleduje jeden den života jedné rodiny. V polovině se kniha posouvá o několik let a v poslední části opět sleduje jeden den po změnách, které se mezitím udály.

Virginia Woolf dokáže úžasně proniknout do vnitřního světa a skvěle vystihuje takové to těžce sdělitelné "něco", bytí, podstatu. Jeden z nejsilnějších čtenářských zážitků, těším se na další čtení. :)

Série odhalený vesmír má pro mne jedno prvenství, "kniha, u které jsem nejvícekrát obrátil oči v sloup". Série je další z mnoha variací na fermiho paradox, bohužel hodně špatná . Série má rozhodně pár hodně zajímavých nápadů, ty jsou ale v kontrastu s naprostými pitomosti, že jsem často přemýšlel, zda autor ve skutečnosti scifi nenávidí a toto není jen důmyslná žánrová karikatura . Série je plná zvratů, ale tak nesmyslných a vynucených, že ve výsledku ztrácí jakékoli napětí. Série postrádá jakoukoli hlubší myšlenku, jakýkoli přesah (nebo alespoň já jsem nic takového nenašel). Postavy jsou neuvěřitelné, často doslova "debilni". Mám rád propracované pozadí fikčních světů a u rozsáhlých vesmírných sérii toto očekávám, zde se ale nic podobného nenachází, o fungování světa jsou jen letmé zmínky a čtenář se téměř nic nedozví.

Pro mne jedny z nejhorších knih co jsem četl a naprosto nechápu jejich obrovskou popularitu.

5 01.01.2021

Pro mne rozhodně nejslabší Murakami. Je to takový derivát všech jeho předchozích velkých děl a každá myšlenka, linka, nebo motiv už byli použity někde jinde. Platí to jak pro hlavní témata, jako boj se zlem za účelem znovuzrození (proměna "kluka v muže"), prolínání reality a snu, tak i pro méně důležité motivy jako například velká černá díra v zemi, ve které člověk ztrácí kontakt s reálným světem (ano koukám na tebe Ptáčku na klíček), vtah hlavní hrdina x "zvláštní dívka", zvláštní, tajemná vedlejší postava, fantazijní postavy promlouvající ke čtenáři, všudy přítomná hudba atd... Murakami si bohužel v mých očích nedrží ani jeho "běžného standartu" a hlavní postava je vyloženě nezajímavá, chyběl mi můj oblíbený suchý humor a atmosféra (tak úžasná v jeho minulých knihách) už také není to co bývala...

Nebýt Murakamiho předchozích knih, tak mě kniha určitě zaujme, ale ve světle jeho předchozích knih je to pouze slabý, opakující se derivát jdoucí po stejné koleji. I mistr tesař se holt někdy utne :)

3 09.07.2020

Sedím v zakouřeným baru, mám už něco upito, noc se už dávno přehoupla přes půlnoc. Chystám se jít domů, ale najednou si vedle mě přisedne "někdo, něco... " a začne vykládat svoje životní příběhy a pochybný životní moudra. Je mi jasný, že polovina všeho co říká je silně přibarvená a polovina naprosto vymyšlená... Všechno to ale říká energicky, zajímavě, s lehkou dávkou šílenství a silný melancholie na pozadí. V baru hraje přepálená hudba a z kouře (jsem samozřejmě nekuřák) se mi motá hlava. Sedím dál, piju a všechno mu to naprosto žeru a říkám si "týýý vole!!! ".

Knížka o skupině melancholických lidí plných rozporů, kteří neví co se životem. Nenávidí měšťáky a přitom jimy samy jsou. Hrají si na tuláky, chtějí žít nevázaný život, myslí si, že tak mu dají smysl... zároveň ale potřebují mít jistotu teplýho místečka, do kterýho se můžou vrátit , když se jim zasteskne po pohodlí... Životní problémy řeší tak, že je přehlíží a pro svoje okolí jsou jedním velkým neštěstím. Bohužel jim rozumím... a to víc než by mi bylo milé.

10 28.03.2020

Knížka je rozhodně pro úzkou skupinu čtenářů. Knížka psaná osamělým, citlivým člověkem pro jiné citlivé lidi, podle mého důvod rozporuplného hodnocení. Osud tažných ptáků rozhodně není pro "rozumově" laděného čtenáře, který v knihách hledá složitý děj, zvraty, akci.... Nic takového kniha nenabízí a proto zůstane takovému člověku dost pravděpodobně nepochopena. Osud tažných ptáků je pro "emočně" laděného čtenáře, který vyhledává emoce, myšlenky, poetické popisy přírody a krásný jazyk.
Je silná citlivost prokletím nebo darem ? To ať si každý citlivý člověk zhodnotí sám, já už mám v tomto naštěstí jasno .... :)

12 19.03.2020

Axel Munthen byl na první pohled člověk velice rozporuplný. Humanista podporující trest smrti, eutanazii, schvalující pokusy na lidech. Milovník zvířat podporující testy na zvířatech. Lékař ošetřující jak bohaté, tak chudé. Při bližším pohled a důkladném zkoumání ale docházím k názoru, že nic není černobílé a stejně jako v případě na první pohled rozdílném životě a smrti jde pouze o různé strany stejné mince a že jedno existuje díky druhému. U Axela Muntha navíc nejde o pouhé filosofování o nezažitém, jako v případě mnoha jiných

Jak Axel Munthe píše na začátku knihy v předmluvě. Většina lidí píšící o smrti o ní vlastně nic neví a naopak se jí nejvíce boji, je tedy otázka, nakolik jsou autentické některé úvahy například takového Schopenhauera. Je proto škoda, že se opravdoví lidé jako Axel Munthe dělí o své názory tak málo, snad je to pokorou, která přichází s uvědoměním :)

Knihu by si měl určitě přečíst každý člověk, kterého zajímají existenciální témata.Závěr knihy řadím mezi to nejsilnější co jsem kdy četl

8 01.05.2019

Podlé mého existují knihy, které jsou nadčasové a nadžánrové, knihy které překonávají jakékoli škatulky. Jednou z nich je určitě i Na východ od ráje

U knih je pro mne jeden z nejvýraznějších "prvků", který odlišuje dobré a špatné spisovatele to, do jaké míry dokáží "oživit" své postavy. Na literatuře mne především fascinuje to, jak někdo dokáže vytvořit ze změti písmenek "živé, uvěřitelné bytosti", se kterými dokáži prožívat stejně jako s opravdovými lidmi .Steinbeck musel být výborný pozorovatel a znalec lidské povahy, protože v oživování literární postav těžko najít Steinbeckovi konkurenci.

Na východ od ráje je kniha o boji dobra se zlem, který probíhá v každém z nás, o vnitřních rozporech člověka. Kniha plná životní moudrosti. Těžko spočítat okamžiky, kdy jsem knihu během čtení na chvíli odložil a "prožíval". Věřím, že v každém něco zanechá

28 16.04.2019

Úžasná příručka, kterou doporučuji všem co se zajímají o vipassanu. Je psaná velice srozumitelně, takže se člověk neztrácí ve změti složitých a těžko pochopitelných pojmů, ale zároveň není psaná triviálně a vše co je psáno "jde přímo k věci". To co ji pro mne osobně činí vyjímečnou je velká orientace na přímou praxi a dávání konkrétních rad a tipů, tedy nejenom sdělení co dělat, ale vysvětlení "jak to správně dělat", zároveň zdůrazňuje čemu se v praxi vyvarovat. Pro lidi zdatné v angličtině je dostupná i zdarma v elektronické podobě

4 11.03.2019

Když jsem knihu otvíral, tak jsem očekával historický příběh ze života Schopenhauera , tak jako tomu bylo v "Když Nietzsche plakal". Místo toho jsem dostal příběh jedné terapeutické skupiny ze "současnosti" . Prvotní dojem bylo velké zklamání. Po přečtení můžu říci, že jsem velice rád, že jsem na první dojem nedal , Léčba Schopenhauerem je jedna z nejsilnějších knih, co jsem četl a jedna z mála, u kterých ukápla i ta slza :)

. Kniha mi pomohla uvědomit si některé věci v mém životě a zbořila mi dost představ o mě samotném, hlavně díky postavě Philipa, kterou jsem si asi jako jeden z mála čtenářů oblíbil :)
Philipova cesta životem došla jako u spousty jiných lidí na rozcestí, on se vydal po cestě samoty a odloučení , své životní problémy řešil tak, že se stáhl sám do sebe, přestal žít život a začal ho pouze pozorovat, přestal "toužit" , přesně podle filozofie Artura Schopenhauera . Kniha na postavě Philipa rozebírá téma, že samota není řešení, a že přesvědčování sebe sama o její přínosnosti jen jenom klam vytvořený k její obhajobě. Ostatně Philipovo prvotní hledání pomoci bylo z velké části o nalezení někoho, kdo mu porozumí a toho někoho nalezl právě v Schopenhauerovi. Je lepší žít život i za cenu zranění, než ho pouze chladně pozorovat
Postava Julia zde slouží jako Philipův protipól a zároveň jako ukázka smíření se se smrtí

V knize je spousta zajímavých myšlenek, slouží mimo jiné i jako základní seznámení s filozofií Schopenhauera. Další z knih, které můžu doporučit a sám se k ní budu rozhodně vracet

7 29.09.2018