Příliš hlučná samota přehled
Bohumil Hrabal
Hrdina Příliš hlučné samoty, dělník ve sběrně starého papíru Haňťa, pracuje pětatřicet let ve sklepení sběrně u stařičkého lisu. Z hromad starého papíru zachraňuje vzácné knihy a shromažďuje je ve svém pokojíku, čte si v nich a tak je "proti své vůli vzdělán". Celá novela je vlastně vnitřní Haňťův monolog, psaný sonátovou formou se spoustou stále se vracejících motivů. Čtenář se seznámí s Haňťovou první láskou Mančinkou i cikánkou Ilonkou, která zmizela v koncentračním táboře. Je svědkem každodenního zápasu s horami papíru i s nekonečnými džbány piva, vyslyší Haňťovy citace filozofů i jeho sny o důchodu, do kterého si odvede i vysloužilý mechanický lis. Práce je pro Haňťu rituál, balíky slisovaného papíru jsou umělecká díla, v jejichž útrobách se nacházejí poklady ducha. Moderní sběrna, kterou Haňťa navštíví, jej děsí neosobností a sterilitou, nedovede si takovou práci představit, proto, když je přeřazen do sběrny čistého papíru, kde již nebude moci objevovat krásné knihy, je zoufalý až k sebevraždě...... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Příliš hlučná samota. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (151)
V románu lze najít různé paralely mezi Hanťou a prvním biblickým člověkem.
Hrabal prý napsal Příliš hlučnou samotu po dlouhé nemoci a vynucené střídmosti. Tvrdil, že kniha je to, pro co dokázal žít. Mohu doporučit.
Haňta, který zachraňoval knihy, které měly skončit v lisu, mě je postavou velice blízkou. Miluju knihy a taky bych je zachraňovala.
Související novinky (1)
Bouřlivá doba, Mysli na mě a další knižní novinky (32. týden)
07.08.2022
Citáty z knihy (3)
„Opřený o pult otevřené skleněné stěny automatu v Černém pivovaře piju popovickou desítečku, povídám si, od téhle chvíle, kamaráde, musíš na všechno být už sám, sám sebe musíš donutit, abys šel mezi lidi, sám sebe musíš bavit, sám se sebou hrát divadlo tak dlouho, než sám sebe opustíš, protože od teďka kroužejí jen samé melancholické kružnice, a tak jak jdeš dopředu, současně se navracíš zpátky, ano, progressus ad originem je regressus ad futurum, tvůj mozek není víc než hydraulickým lisem zpresované myšlénky.“
„Třicet pět let pracuji ve starém papíře a to je moje love story. Třicet pět let lisuji starý papír a knihy, třicet pět let se umazávám literami, takže se podobám naučným slovníkům, kterých jsem za tu dobu vylisoval jistě třicet metráků, jsem džbán plný živé a mrtvé vody, stačí se maličko naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky, jsem proti své vůli vzdělán, a tak vlastně ani nevím, které myšlenky jsou moje a které jsem vyčetl, a tak za těch třicet pět let jsem propojil se sám se sebou a světem okolo mne, protože já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbon, jako bych popíjel skleničku likéru tak dlouho, až ta myšlénka se ve mně rozplývá tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mým mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév.“
„Popelčin oříšek je moje hlava, které vyhořely vlasy, a já vím, jak ještě krásnější musely být časy, kdy všechno myšlení bylo zapsáno jen v lidské paměti, tenkrát, kdyby někdo chtěl lisovat knihy, musel by presovat lidské hlavy, ale i to by nebylo nic platné, protože ty pravé myšlenky přicházejí zvenčí, jsou vedle člověka jako nudle v bandasce, takže Koniášové celého světa marně pálejí knihy, a zdali ty knihy zaznamenaly něco, co platí, je slyšet jen tichý smích pálených knih, protože pořádná knížka vždycky ukazuje jinam a ven.“
Zfilmováno
Příliš hlučná samota (2002)
Kniha Příliš hlučná samota v seznamech
v Právě čtených | 20x |
v Přečtených | 1 786x |
ve Čtenářské výzvě | 257x |
v Doporučených | 119x |
v Knihotéce | 319x |
v Chystám se číst | 341x |
v Chci si koupit | 60x |
v dalších seznamech | 6x |
Autorovy další knížky
2000 | Ostře sledované vlaky |
2009 | Postřižiny |
2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
1978 | Slavnosti sněženek |
1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
"...ta práce byla vraždění novorozeňátek, tak jako to namaloval Pieter Brueghel, tou reprodukcí jsem obaloval minulý týden všechny balíky..." (s. 59)
Tragédie o lásce ke knihám, obzvláště těm krásným, a o smutku nad tím, když je s nimi, podobně jako s bezbrannými zvířátky nebo mrtvými příbuznými, zacházeno jako s odpadem. Mašinérie nezadržitelného tlaku průmyslového pokroku drtící vše staré, prosté a neefektivní na padrť včetně protagonisty knihy, Haňťi. Ona příliš hlučná samota se celou dobu odehrává v jeho hlavě, když sice žije sám, ale necítí se opuštěný, protože společnost mu dělají autoři knih, které zachraňuje z lisu - většinou velcí filosofové jako Kant, Ježíš nebo Lao C' a také reprodukce obrazů velkých malířů jako Van Gogh, Gauguin nebo Bosch. Hrabal byl dosti možná taky takový "furiant nekonečna a věčnosti", který býval dlouho sám jen ve společnosti myšlenek (svých nebo cizích), a Nekonečno a Věčnost asi taky měly zálibu v takových lidech, jako byl on.
Styl psaní má, jak je známo, opravdu svůj - dlouhé věty s hromadou čárek, myšlenky tečou jako voda, nad ničím se moc nepozastavuje, i smutné nebo emocionálně těžké momenty jsou řečeny jednou, narovinu, jednoduše a bez patosu. Možná ale právě proto mají takovou sílu. Mně se tento styl velice zamlouval.