JakeTheDog komentáře u knih

Ljudmila Ulická - Jákobův Žebřík

"Jákobův žebřík" je rodovou ságou z prostředí komunistického Ruska. Zaměřuje se především na Noru Oseckou, jejího syna Jurika a její prarodiče. Sleduje rozmezí let 1910 - 2010 a začíná v roce 1975. V tomto roce se narodí Jurik, o kterého se stará samotná Nora. Také v té době nečekaně zemře její babička. Při vyklízení babičina bytu najde její truhlu, ve které nalezne staré dopisy, které si v mládí psala s Nořiným dědečkem. Před čtenářem se tak otevírá historie jedné rodiny, odehrávající se na pozadí vzniku, fungování a pádu Sovětského svazu.

Vyprávění není klasicky chronologické, ale střídá různá časová období. Po chvíli čtení je zřejmé, že v knize dominují dvě linie. První začíná v roce 1975 narozením Jurika. Druhá začíná v roce 1911 a popisuje mládí a dospívání Nořiných prarodičů. Tato linie se odehrává z velké části formou dopisů.  

Autorka se v knize zabývá hledáním vlastní identity a místa v životě. Postavy také hledají něco, co přesahuje je samotné. Pro většinu z nich je to umění, na které je kladen velký důraz. Dalším ústředním tématem je vášnivá láska, které může člověka zaslepit a vzdálit od jeho životních cílů. Důležitý motiv je také dospívání a jeho ovlivňování nečekanými vnějšími událostmi, čímž kniha poukazuje na nejistotu a nepředvídatelnost budoucnosti.

Styl autorky mi připadá podobný jiným současným ruským spisovatelům, kteří si berou inspiraci od ruských klasiků a kombinují je s moderními postupy a tématy. Knize ale podle mého chybí nějaká osobitost, kterou by nad ostatními vyčnívala. Například knihy Guzel Jachiny jsou dle mého názoru stylově mnohem osobitější. Občas je vyprávění příliš zdlouhavé a přišlo mi, že se často opakuje a obsahuje zbytečné pasáže, které nepřispívají ději a neprohlubují ani emoce a atmosféru. Především části psané formou dopisů mi přišli chvílemi až ubíjející.

Jákobův Žebřík určitě není špatná knížka, hodnocení jsou obecně velmi pozitivní a věřím, že si najde mnoho spokojených čtenářů. Mě ovšem příliš nesedla. Nejlepší částí je posledních 50 stran, které jsou opravdu skvělé a je škoda, že taková není celá kniha.

Hodnocení 3/5.

1 16.04.2023

John Irving - Pravidla moštárny

Homer Wells je sirotkem, který tráví celé mladí v sirotčinci vedeným hodným, ale zároveň striktním doktorem Wilburem Larchem. Ten je hlavním správcem sirotčince, provádí porody a zároveň pomáhá ženám, které o dítě nestojí a je tak jedním z mála doktorů, kteří v té době tajně provádějí potraty (kniha se odehrává v první polovině 20. století). Dobrosrdečný Homer Wells také není obyčejným sirotkem. Je nejstarším chovancem v zařízení a pomáhá s jeho chodem. Homer také projevuje velký talent a stává se z něj skvělý porodník. Mezi ním a doktorem Larchem vzniká silné rodičovské pouto. Larch ho proto začne vychovávat jako svého nástupce. Vše se ovšem změní, když do sirotčince přijede mladý pár, který Homera odveze na jejich rodinný jablečný sad, kde Homer objeví nový způsob života.

Hlavní tématem knihy je možnost volby, s čímž se v knize pojí především otázka provádění potratů. Wilbur Larch se setká s několika ženami trpícími nechtěným těhotenstvím. Také je dobře seznámen s těžkými osudy nechtěných dětí. Ukončení těhotenství je pro něj tedy další způsob, jak pomoci lidem v nesnázi. Kniha toto téma podává lehkou, poučnou formou a vyzdvihuje možnost svobodné volby každého člověka. Možnost volby ovšem není zobrazena pouze na tomto příkladu, ale je spojovacím tématem celé knihy.

Hlavní předností knihy je styl Johna Irvinga a emoce, které je svým psaním schopen předat. "Pravidla moštárny" jsou kombinací laskavého humoru s dojemným lidským příběhem o lásce a hledání štěstí. Knížka dokáže být i smutná, ale i tyto pasáže zpracovává s nadhledem, který ve mně probouzel pocit příjemné, hřejivé melancholie a dojetí.

Kniha má ovšem i svá negativa. Je na ní znát určitou schématičnost vyprávění a také předvídatelnost, díky které je od první poloviny jasné, jakým směrem se bude příběh dál ubírat. Některým čtenářům by mohla vadit i klišé a určitá sentimentalita

"Pravidla moštárny" jsou krásným a emotivním příběhem, který doporučuji každému, kdo hledá odpočinkovou knihu, která zároveň není banální, je krásně napsaná a předává i nějaké myšlenky. Já si čtení i přes některé výhrady užil a k Irvingovi se někdy znovu rád vrátím :)

Hodnocení 4/5

11 12.04.2023

Zpověď masky je z velké části autobiografickou knihou zachycující dospívání autora Jukia Mišimy.
Ve velmi  otevřené zpovědi nás formou introspekce hlavní postavy (do jisté míry autorova alter ega) Kóčana seznamuje s jeho životem, počínaje narozením a konče rokem 1949, ve kterém je Kóčanovi 25 let. Kóčan už v poměrně mladém věku zjistí, že se liší oproti svým vrstevníkům. Silně ho přitahují maskuliní muži žijící "na kraji společnosti" a jeho první láskou je třídní drzoun Omi.

Kóčan veškeré své touhy tají a před okolím si nasazuje masku. Snaží se působit jako normální člověk a po celou dobu svého dospívání se cítí jako herec na jevišti. Přetvářka, různé formy sebeklamu a hledání vlastní identity jsou hlavními tématy celé knihy. Maskou se Kóčan brání odsouzení ze strany společnosti. Bohužel tím jde proti své přirozenosti, čímž si velice ubližuje. Nejlepším únikem před světem jsou pro něj s.xuální a silně s@disické fantazie o mužích. Strach z odsouzení je navíc posílen přísnou japonskou kulturou. Tato kultura a její proměna během vál(k)y je další z důležitých témat knihy.

Košan se v průběhu knihy snaží zamilovat do dívky. Případný vztah s dívkou je pro něj největší symbol normality, po které touží. Kniha tak řeší i povahu lásky a s.xuální touhy. Jedna z Košanových otázek je, zda může existovat láska k partnerovi bez fyzické touhy.

Jukio Mišima používá vytříbený, silně poetický jazyk, využívá velké množství metafor a daří se mu čtenáři přiblížit Kóčanovi pocity naprosté odloučenosti. Jedná se o velice smutné a sugestivní čtení, které mě nejednou silně znepokojilo. Mišima má navíc skvělou schopnost vystihnout určité hůře postihnutelné emoce a zachytit kouzlo okamžiku. Stylistika knihy je velice precizní. Pro někoho však může být čtení trochu náročnější a některé Mišimovy myšlenky mohou být hůře pochopitelné. Pokud vám však knížka sedne, tak doporučuji číst pomalu. Odvděčí se silným zážitkem.

Zpověď masky je výjimečnou knihou, kterou doporučuji všem se zálibou v emočně a stylově náročnější četbě.

Hodnocení 5/5

31.03.2023

Bezejmená hlavní hrdinka se vydá se svojí sestřenicí a jejím manželem na loveckou chatu, kde plánují společný odpočinek od městského života. Večer po příjezdu se manželský pár vydává do hospody v nedaleké vesnici, zatímco naše "hrdinka" dává přednost odpočinku v chatě. Ráno po probuzení si ale všimne, že se manželé nevrátili a vydá se po nich pátrat. Během pátrání ovšem doslovně narazí. Zjišťuje, že se přes cestu táhne průhledná, nepřekonatelná zeď. Poměrně rychle ji dochází, že je kvůli zdi v naprosté izolaci a mimo jakoukoli civilizaci. Jediné co jí v tu chvíli zbývá je horské údolí s vybavenou chatou a přátelský pes jménem Rys. Po několika letech v izolaci se rozhodne napsat zprávu o svém životě.

Kniha formou osobní výpovědi pojednává o smíření s osudem a nalezení smyslu života v maličkostech, které má člověk reálně k dispozici. Hrdinku udržuje při smyslech především práce a péče o její zvířata, která ji vytrhuje z cyklického přemýšlení nad vlastním životem. Láska ke zvířatům se stává jejím smyslem, který jí chrání před rezignací.

Zeď se ve svých tématech pohybuje mezi existencionálním románem a společenskou kritikou. Kritika směřuje především k lidskému odcizování (symbolizované samotnou zdí), které může vést až ke krutosti.
Pro někohoho může být pohled autorky až příliš kritický. Vše ovšem dává smysl v kontextu doby, kterou prožila.

Celou knihou se také táhne téma feminismu. Hrdinka popisuje přetrvávající mysoginii a každodenní zatížení ženskými povinnostmi, kvůli kterým cítila nedostatek možností, vlastní odcizení a ztrátu svobody.

Autorčin styl je na první pohled poměrně lehký a čitelný. Při bližším pohledu ovšem skýtá velikou hloubku. Své myšlenky často schovává do metafor a zdánlivě obyčejných vět popisujících běžné denní činnosti. Zeď rozhodně není pouze negativní. Autorka umí výborně zachytit kouzlo okamžiku a vytváří moc krásné chvíle.

S hrdinkou jsem strávil několik emotivních večerů a jen těžko se mi s ní a s knížkou loučilo. Emočně mě velmi zasáhla a často ke mě také hluboce promlouvala. Určitě si ji brzy znovu přečtu, ideálně někde v lese mimo civilizaci.

Hodnocení 5/5. Nová knížka v mé celkové top 10

31.03.2023

Zámek Běstviny působí na první dojem jako obyčejný, trochu sešlý zámek, který se nijak výrazně neliší oproti ostatním. Jediná odlišnost je snad v trochu větší, opečovávané zahradě. Taková poklidná představa by byla ovšem velice mylná. Pod zámeckou zahradou totiž žije obrovský  červ, který se živí lidskou radostí a touhami, které mění ve výčitky svědomí. O zámek s červem se stará pan Kříž. Pan Kříž už je ovšem starý a proto přichází čas na jeho náhradu. Nahradí svého dědu impulzivni Vítek Kříž, nebo bude strážcem jeho chytrý bratr Jáchym? Do příběhu se také zamotají jejich kamarádi Richard a Bára.

Už od prvních stránek je jasné, že takhle kniha je vše možné, jen ne tradiční. Čtenář hned zjišťuje, že do děje vstupuje a zasahuje samotný její vypravěč (tučně psané pasáže), promlouvá přímo ke čtenáři a manipuluje s postavami podle vlastních představ. S každou další kapitolou jsou stále více nabourávány hranice románu. Do hry po čase vstupuje další vypravěč, který se liší modře psaný textem, ještě více zamotá strukturou celého vyprávění a zkouší samotné jeho hranice.

Neexperimentuje se zde pouze s formou, ale i s žánry. Kniha chvíli působí jako sociální román o vztazích, posléze připomíná pohádku a chvíli na to se stává téměř až horrorem. Na někoho to může  působit jako dort pejska a kočičky... opak je ale pravdou a "Vypravěč" funguje skvěle.

Celá knížka je silně symbolická a bez pochopení její symboliky čtenář přichází o velkou část zážitku. Dle mého "postava" vypravěče představuje lidské svědomí, minulost a osud. Těmi je člověk podvědomě ovlivňován, stejně jako vypravěč v knize ovlivňuje své postavy. Kniha je tak především o vyrovnání se s vlastní minulostí, svědomím a o schopnosti změnit svojí předurčenou "roli".

"Vypravěč" je náročnou knihou. Sám jsem narazil na své čtenářské schopnosti a nepochybuji, že mi mnoho uniklo. Čtenáři, kteří mají rádi klasické lineární vyprávění a nelíbí se jim experimenty by se měli této knize vyhnout. Experimentální forma je totiž její hlavní přednost a je jí podřízené celé vyprávění. Doporučuji především lidem, kteří rádi testují možnosti románu a vlastní čtenářské schopnosti.

Hodnocení 4/5

7 30.03.2023

"Slib" je příběhem jedné zámožné bělošské rodiny žijící v Jihoafrické republice. Rodinu sledujeme mezi lety 1985 - 2018. Pozorujeme její postupný úpadek způsobený především sobectvím, nevyřešenými křivdami a nesplněnými sliby. Příběh rodiny Swartových je do velké míry alegorií na samotnou Jihoafrickou republiku, která v té době zažívala velké proměny. Na začátku knihy umírá Rachel, matka rodiny Swatrových a těsně před smrtí slíbí černošské služce Salome, že zdědí rodinou farmu. Představa, že pozemek zdědí černošká služba je v zámožné, bělošské rodině nepřijatelná. Jediným členem rodiny, který na slib stále myslí a snaží se o jeho naplnění je dívka Amor. Tento slib však zůstává nesplněný a se svými následky se táhne celou knihou

Křivdy a nesplněné sliby mají své negativní následky nejen na rodinu, ale i na celou Jihoafrickou společnost. Ta v knize prochází bouřlivým obdobím plným společenským změn, které odstartuje zrušení apartheidu.
I po jeho pádu pokračuje rasová segregace a povýšenost bělošských rodin. Rasismus a segregace nezmizely, pouze změnily formu, která je jen méně nápadná, ale přesto stále přetrvávající. Staré, nevyrešené křivdy ve společnosti stále trvají a negativně ovlivňují budoucí vývoj. To samé platí i pro rodinu Swartových.

Kniha také zobrazuje důležitost komunikace a potřebu pocitů lásky, přijetí a naděje. Jejich nedostatek poznamenává nejen jedince, ale i společnost a způsobuje postupný úpadek.

Autor velice často střídá vypravěčské perspektivy a ryhle přeskakuje mezi postavami a scénami. Často boří čtvrtou stěnu a promlouvá přímo ke čtenáři. Kniha je psaná dlouhými a stylisticky precizními větami. Zároveň je také čtivá a je z ní cítit lehkost, která mi evokovala knihy Virginie Woolf. U té se autor inspiruje také také důrazem na psychologii postav. Strukturou a tématy je zase velice podobná Williamu Faulknerovi. Čtení "Slibu" přináší i přes náročná témata velice krásný, estetický zážitek. Má jediná výtka je pouze k místy lehce citelné schématičnosti.

Slib naprosto doporučuji každému čtenáři "náročnější" světové literatury. Je velká škoda, že mezi Odeonkami z konce minulého roku poměrně zapadla.

Hodnocení 5/5

2 18.03.2023

Iris je na první pohled úspěšná a spokojená žena. Je ředitelkou základní školy a má hodného manžela, se kterým vychovala dvě zdánlivě šťastné děti. Irisin život ovšem poznamenali dvě události. V 17 letech prožila životní lásku s chlapcem Eitanem. Ta byla ovšem z jeho strany ukončena poté, co mu zemřela matka a on se rozhodl začít nový život. Díky této události se Iris nikdy nedokázala otevřít nikomu jinému. Manžela Mikiho si vzala především z rozumu a celý dospělý život vnímá jako "vyprázdněný". Druhou negativní událostí byl teroristický útok, ze kterého vyvázla s těžkými zraněními a během rekonvalescence se ještě více vzdálila své rodině. Do Irisina života se po 30 letech vrátí její láska Eitan. Iris začne prožívat intenzivní zamilovaní, které ji změní pohled na její vlastní život

Cruja detailně a s velkou citlivostí popisuje pocity ženy ve středním věku, která zažívá velice silnou lásku. Ta je pro ni východiskem z nudné šedi života. Iris řeší dilema, zda zůstat s manželem a dětmi, nebo se má lásce plně oddat a rodinu opustit. Autorka dává Irisině lásce velký prostor a snaží se čtenáři co nejvíce přiblížit její pocity.

Postavy v knize zažívají bolest způsobenou svými blízkými. Tu spojuje nepochopení, zlehčení nebo přehlížení nějakého osobního trápení. Důležitá je pozornost, vřelost a empatie, bez kterých se všechny blízké vztahy postupně odcizují. Toto je zobrazeno na příkladu Irisiny dcery, nebo na jejím manželovi. Důležitými tématy jsou také komunikace a nevěra, která je zde zobrazena z pozice ženy, která po dlouhé době zažívá emoce a pochopení, které ve vztahu do té doby dlouho nenacházela.

Cruja Šalev píše krásným a bohatým jazykem, který se nebojí jít do hloubky především v popisech Irisinych pocitů a její lásky.

První polovina knihy na mě působila trochu sentimentálně. Také mi kniha nepřinesla nic vyloženě nového a některé motivy jsou trochu klišé. Její poselství je ovšem i tak důležité a je dobré si ho stále opakovat. Knihu jsem si i přes určité výhrady užil a doporučuji všem co mají rádi vztahové knihy, především fanouškům Soukupové a Hanišové.

17.02.2023

Stephen King - Svědectví

Po celé zemi se začíná obrovskou rychlostí šířit Kapitán Trips. Kapitán Trips je označení pro velmi nakažlivý vir, který unikl z  americké laboratoře vyvíjející biologické zbraně. Během několika dní zabije 99% populace. Hrstka imuních přeživších začíná mít podivné sny. Některé jsou o velmi staré a laskavé ženě jménem Matka Abigail. Znepokojivější jsou noční můry o tajemné postavě jménem Randall Flagg. Přeživší se vydávají přes Ameriku, která je téměř zcela zbavena lidí a začínají se sjednocovat. Všichni si ale pomalu uvědomují, že chřipka byla jen začátkem jejich problémů.

V první polovině "Svědectví" sleduje očima několika postav počátkek náhlého úpadku lidské civilizace. Kniha se snaží šokovat, ale ne natolik, aby odradila běžného čtenáře. V některých momentech působí trochu naivně, i přesto se ale Kingovi podařilo v první polovině knihy vytvořit skvělou atmosféru rozvráceného a beznadějného světa.

V druhé polovině ovšem nastává změna. King do knihy zapracovává silně náboženské motivy a mění ji v silně křesťanský román. King kritizuje technologicky založenou společnost, která je v jeho očích hlavním důvodem zkázy a jediná spása je v bohu. Kniha se stává poměrně naivní a mění se v černo - bílý souboj dobra se zlem. Z mého pohledu ztrácí svojí, do té doby dobře budovou atmosféru a stává se z ní (s trochou nadsázky) fantasy v kulisách post - apokalyptickeho světa.

Velkou předností jsou ovšem skvělé, komplexní postavy, ke kterým se čtenář rychle vybuduje silný vztah. Díky tomu má "Svědectví" i mnoho velmi emotivních momentů. King také skvěle buduje napětí, díky čemuž je kniha velmi čtivá. V kontextu žánru je podle mého kniha dobrá i po jazykové stránce.

Svědectví jsem si užil především v první polovině. Druhou polovinu vnímám jako zklamání, ale díky postavám a skvěle budovanému napětí jsem se pročetl až ke konci. Musím uznat, že jsem se nakonec poměrně bavil celých 1200 stran. Kniha mnou ovšem "jen tak prošla" a není z těch, ke kterým bych se jakkoli vracel.

6 09.12.2022

Sedím v zakouřeným baru, mám něco upito, noc se už dávno přehoupla přes půlnoc, začíná svítat a tak se chystám odejít. Najednou si ale vedle mě někdo přisedne a začne vykládat svoje životní příběhy a životní moudra. Je mi jasný, že většina všeho co říká je  přibarvená a nebo přímo vymyšlená... Všechno to ale říká energicky, s lehkou dávkou šílenství a silný melancholie na pozadí.

Takhle nějak bych vystihl pocity ze čtení knížek Jacka Kerouaca :). Někdy je čtení spontánní a šílená jízda a někdy zase poetické zamyšlení nad světem kolem nás. Kerouac byl bezesporu velmi citlivý a jeho dílo v rámci celku vnímám jako zápis životního zápasu člověka, který celý život hledal sám sebe a svoji vlastní životní cestu ke štěstí. Zápas osobnosti, která nezapadala do běžné společnosti, chtěla žít svobodně a po svém. Jsou to ale také knihy o člověku, který vystřídal mnoho cest a bohužel nikdy nenašel tu správnou. Kerouacovo dílo má pro mne hlubokou lidskou hodnotu s obrovským existenciálním přesahem. Jeho knížky pro mne mají vzhledem k porozumění i velkou osobní hodnotu.

Dharmoví tuláci zastihují Kerouaca v jeho buddhistickém období. V té době pro něj buddhismus představoval důležitou životní součást a vyvažoval jím bohémský přístup k životu. Se svými kamarády podniká horské výstupy, během kterých se snaží nalézt vnitřní klid. To vše završuje pobytem na hoře Desolation Peak, kde tráví několik měsíců v naprosté izolaci jako "hlídač požárů". To by ale nebyl Jack, kdyby veškeré jeho rozjímání nekončilo šílenými, několika denním, spontánními párty plnými kamarádů a alkoholu

Kniha doslova čaruje silně poetické momenty. Ty jsou zasazené v textu, který působí jako spontánně vychrlený molog. Kerouac měl skvělou schopnost dívat se na svět "po svém" a mnohokrát překvapuje originálními postřehy a schopností vidět velké a nové věci v těžko postřehnutelných okamžicích

Jedna z mých nejoblíbenějších knížek, jednoznačných 5/5 :)

6 26.11.2022

V dálněvýchodních kulturách je bílá barvou truchlení. Truchlení, které je nutné prožít, aby se člověk mohl očistit od zármutku a jít dál. Stejně jako když světlo proniká černou temnotou. Bílá je také barvou neposkvrněnosti, křehkosti, zranitelnosti, čistoty, naděje a znovuzrození.

Bílá kniha ale není jen o bílé barvě a její symbolice. Je to velmi poetická a emoční kniha o životě, hledání sebe sama, o truchlení a o smíření se s vlastní minulostí.

Krátké, útržkovité kapitoly plné myšlenek, které v člověku zanechají intenzivní pocity a dokáží inspirovat. Každá věta a každé  slovo má svůj smysl. Po  přečtené kapitole jsem knihu vždy na chvíli odložil a vstřebával. Číst a nechat se slovy pomalu unášet. Tímto způsobem četby dokáže kniha předat nejsilnější zážitek. Byla by škoda ji celou jen tak proletět. Člověk tím přijde o velice hluboký zážitek, který Bílá kniha dokáže předat. Jen jí to čtenář musí dovolit, udělat si čas, být o samotě v bezpečném prostředí a naladit se na ní.

Rozhodně to není žádné čtení pro hltače příběhů. Děj v podstatě žádný nemá. Han Kang napsala především silně metaforickou, poetickou a velmi intimní zpověď o sobě a o její předčasně zemřelé sestře a dovoluje nám tak na chvíli pohlédnout do jejích osobních pocitů a myšlenek.

Bílou knihu považuji  za  neopakovatelný čtenářský zážitek, který ale určitě není pro každého. Člověk rozhodně musí být na podobný druh četby naladěn.

Han Kang řadím mezi nejoblíbenější spisovatele a netrpělivě očekávám další její překlad.

2 22.11.2022

Viktorie Hanišová - Neděle odpoledne

Malý Theodor není jen tak ledajaký kluk. I maminka mu pořád připomíná, že je jiný než ostatní děti. Podle ní je Theo speciální a potřebuje i speciální péči. Proto bere speciální léky, má speciálně navržený režim, nemůže chodit do normální školy jako ostatní děti a musí s maminkou navštěvovat chrám, ve kterém se ho nějaký mesiáš snaží zbavit hříchu a jeho skvrny na obličeji. I díky té skvrně je Theo speciální. Jen si není úplně jistý, proč se skvrny maminka tolik štítí a snaží se jí ze všech sil odstranit. Taky nerozumí tomu, proč je na něj maminka někdy moc hodná a někdy zase zlá. Tatínek s Theem bohužel netráví moc času, protože má nějakou důležitou práci. Pravidelně každou neděli navíc zmizí někam pryč a vůbec o tom s Theem nechce mluvit. Theo má také kamaráda Hyna, který žije v jeho skříni.

"Neděle odpoledne" je knihou o  dysfunkční rodině a o neřešených trumatech, která jsou napříč generacemi nevědomky přenášeny z rodiče na potomka. Theovi rodiče nejsou zlí, pouze sami zažili v dětství traumata, se kterými se nedokázali vypořádat a přenášejí je tak na své potomky. Knížka dává důraz především na pocit silné odlišnosti, která je v různých obměnách hlavním důvodem útrap všech postav. Důležitým tématem je také komunikace a především její absence. Díky ní jsou traumata udržovaná při životě a přenášena dál. Komunikace je zde hlavní nástroj k přerušení "začarovaného kruhu".

Kniha balancuje na hranici přístupné a náročnější literatury. Hlavní důraz je zde dán na emoce a atmosféru. Kniha pro mě ovšem nepřichází s ničím novým a mimo posledních cca 90 stran jsem postrádal nějaké výraznější momenty. Vše tak zvládá "pouze dost dobře", což z ní činí kvalitní, ale nijak výrazné čtení. Styl psaní Viktorie Hanišové vnímám jako čtivý, ale zároveň trochu nevýrazný

"Neděle odpoledne" jsem si užil a jsem rozhodně rád, že jsem ho četl. Zároveň jsem ale nenašel nic vyjímečného, na co bych po čase vzpomínal.

3 19.11.2022

Temná a silně stylizovaná kniha, pojednávající o konzervativní, nábožensky založené rodině, která se vyrovnaná se ztrátou jednoho z členů. Vše se odehrává v prostředí staré farmy, na které se vrší katastrofy a její obyvatelé postupně upadají do naprostého zmaru.

Vše začíná motlitbou naštvané, dvanáctileté dívky přezdívané "Bunda", která prosí boha, aby otec neporážel jejího milovaného králíka a ať si raději vezme bratra Mattiese. Chvíli poté se rodina dozvídá, že pod Mattiesem praskl led během bruslařského závodu. Tímto okamžikem padá na celou rodinu hluboká temnota, která se s dalšími stránkami stále prohlubuje.

Kniha očima "Bundy" ukazuje úpadek rodiny vzniklý disfunkčními způsoby vyrovnávání se ztrátou jednoho z členů. Oba rodiče spojuje naprostá tabuizace jakýchkoli rozhovorů o Mattiesovi. Jediný způsob útěchy shledávají ve striktně puritánské víře spojené s citováním žalmů. Děti "Bunda", Hanna a Obbe tak nedostávají prostor k pochopení a usmíření. Vzhledem k úplné absenci  rodičovské péče u nich vnikají traumata, projevující se temnými fantaziemi, které přecházejí v sadistické sklony.

Hlavní síla knihy spočítá ve stylizaci, silné obrazotvornosti a poetičnosti, která naturalistickým  způsobem předkládá utrpení ve formě psychické i fyzické. Tím je vytvářena bezútěšná atmosféra naprosté opuštěnosti a bezmocnosti. Mnoho scén má schopnost emočně zasáhnout a doslova uvíznout v mysli.

"S večerem přichází tíseň" řeší témata týkající se absence komunikace, náklonnosti a s tím spojenými pocity opuštěnosti. Velký důraz je také na hledání vlastní identity. Celá kniha je psaná v metaforách a symbolech, čímž autor(ka) podněcuje k zamyšlení a prohlubuje celkový zážitek.

Dlouho jsem nečetl tak fascinující a emočně zahlcující knihu. Jedna ze tří nejlepších knih, co jsem letos četl. Přesto bych byl opatrný s jejím doporučení a to především proto, že jde mnohokrát za hranu snesitelnosti a postrádá jakékoli pozitivní momenty.

3 14.11.2022

Kniha vypráví silný příběh tří generací žen. Středobodem vyprávění je životní osud devadesátileté židovky Very. Ta prožila na pozadí probíhající druhé světové války velice silnou lásku se Srbem Milošem. Po válce byli v Jugoslávii perzekuováni politicky nevhodní lidé. Vera s Milošem byli odsouzeni za údajnou výpomoc Stalinistickému režimu a nechávají za sebou šestiletou dceru Ninu. Oba manželé byli uvězněni. Vera byla odvezena na vězeňský ostrov Goli otok, kde byla vystavena mučení. V Nině odloučením od rodičů vzniklo trauma, které na ní zanechává hluboké jizvy po celý život. Vera se po návratu z lágru vrací k dceři a společné odjíždí do Izraelského kibucu, kde se Vera seznamuje s Tuvjem, jeho synem Rafaelem a rozhodne se s nimi žít. Rafael se zamiluje do Niny, čímž vzniká bouřlivý vztah. Narodí se jim dcera Gili, kterou Nina v jejích třech letech opouští a na několik let zmizí. V Gili tak také vzniká hluboké trauma.

Příběh je vyprávěn formou roztříštěných časových linií, které se mezi sebou poměrně přehledně proplétají. Výše uvedený popis děje se týká zhruba první třetiny knihy. Hlavním tématem je cesta po stopách rodinných kořenů, křivd a snaha se s nimi vyrovnat. Čtenář sleduje Veru, Ninu, Rafaela a Gili (hlavní vypravěčku příběhu) na cestě za smířením se sebou samým a s generačními křivdami, kterými je každý z nich hluboce zasažen. Velkým tématem je také láska v různých formách, nutnost volby a s ní spojenými následky, se kterými je třeba se vyrovnat.

David Grossmann vytváří velice intimní a emočně silné scény, které zároveň nepřesahují hranici sentimentality a působí proto velice autenticky. Tím je umocněna už tak silná emoční rovina románu. Postavy mají propracovanou psychologii, působí opravdově a díky tomu jsem cítil zapojení do jejich osudů.

V doslovu a poděkování je zmíněna inspirace skutečným životním osudem Evy Panićové - Nahirové a její dcery Tiany. O to větší emoční dopad na mě kniha po dočtení měla. Její přečtení rozhodně doporučuji.

4 14.11.2022

Příběh o dětech na okraji společnosti, o jejich využívání, o drogové závislosti a především o opuštěnosti a smutku.

Uprostřed města se nachází řeka  obtékající malý ostrov. Tento ostrov je všemi lidmi z města přehlížen. Na ostrově se nachází tři malí chlapci, kteří nikdy nesmí vyrůst a dospět. Chlapci jsou jejich šéfem izolovaní od lidské společnosti a jsou nuceni k drobným krádežím. Každý den se na malé loďce plaví do města, kde provádějí kapesní krádeže. Z krádeží dostávají od svého šéfa "za odměnu" drogu, Andělský prach, díky kterému se mohou na chvíli odpoutat od jejich izolovaných životů. Jednoho dne potká jeden z chlapců mladou dívku, u které začíná trávit čas a začíná poznávat běžný rodinný život.

Kniha je psaná formou krátkých kapitol, které jsou někdy dlouhé jednu stránku a někdy jednu větu. Kapitoly vždy zobrazují pouze jednu emočně silnou scénu. Jedná se tedy o uzavřené útržky ze života chlapců. Ty se po sobě rychle střídají a zobrazují události s větším časovým odstupem. Autorka  pracuje s nedořečeností, vše je jen naznačeno (poměrně jasně) a na čtenáři je, aby si náznaky a události mezi scénami sám domýšlel. Pokud čtenář na tuto hru přistoupí, tak dostane silný a pohlcující zážitek. Každá scéna skvěle zachycuje sílu okamžiku a je působivé, že na tak úsporném prostoru dokáže autorka budovat silné a komplexní emoce.

Velkou předností knihy je nádherný, silně poetický jazyk, který místy téměř připomíná poezii. Hojně využívá metafory a celý příběh je takovou smutnou paralelou na Petra Pana. Díky tomu kniha dostává i lehký pohádkový nádech, který působivě kontrastuje s velmi pochmurnou a tíživou náladou knihy.

Andělský prach je sociální kritikou a zároveň dojemným příběhem o osamělosti a uzavřenosti, ze kterých se vlivem dlouhodobé izolace jeví užívání Andělského prachu jako jediná cesta ven.

Další mé velké doporučení čtenářům, kteří mají v oblibě netradiční četbu a silné emoce.

1 14.11.2022

Ve Španělsku zuří občanská válka, ve které proti sobě stojí levicoví republikáni a vzbouření pravicoví nacionalisté. K republikánské armádě se připojuje Američan Robert Jordan, který je vyslán za frontu, kde se ujímá velení partyzánské skupiny. Jeho cílem je sabotovat most a zabránit tak postupu nepřátelských posil během probíhající ofenzivy. Celý děj se odehrává během tří dnů a zachycuje především přípravu na sabotáž mostu.

Robert Jordan se postupně seznamuje s partyzány. Každý z nich přistupuje k odboji jiným způsobem a s jinou motivací. Velkým tématem je všudypřítomná smrt. Někteří v ní nacházejí zalíbení, zatímco jiní si uvědomují nesmyslnost války a nikdy se s nutností boje nesmíří. Kniha je tak klasickou kritikou války, na kterou pohlíží jako na nesmyslný a zmatený konflikt, ve kterém trpí především obyčejní lidé. Hemingway se také snaží o kritiku armádního velení a politického pozadí republikánů, kteří jsou sponzorováni sovětským svazem.

Velkým tématem je láska, která je zde zobrazena jako hlavní smysl života a jako síla, která člověku dokáže změnit život. Kniha toto zobrazuje na romantické lince mezi Robertem Jordanem a povstalkyní Marii. Romantická linka je bohužel špatně budovaná, začíná doslova odnikud a působí nerealisticky. Samotná postava Marie je loutkou bez osobnosti, sloužící pouze jako "poslušný" objekt k zamilovaní. Osobně mi je poselství knihy sympatické. Bohužel je ale zobrazené na povrchním vztahu a celá myšlenka tak vyznívá do prázdna.

Velkou předností je naopak budování atmosféry. Hemingway dokáže přenést tisnívé pocity partyzánů, kteří plánuji téměř beznadějnou akci. To vše je zasazeno do Španělských hor na začátku jara a je tak využíván kontrast krásných popisů přírody a právě probíhající války.

Kniha funguje jako atmosférický válečný román o jedné partyzánské akci. Bohužel však selhává při pokusech o přesah mimo tento žánr a lidem, které toto téma nezajímá nemá příliš co nabídnout.

5 14.11.2022

Kniha nás zavádí do Povolžské oblasti v Rusku, kde  v letech 1921-1922 zuřil hladomor způsobený především následky první světové války, ruské revoluce, nedostatečné úrody  a násilné kolektivizace.

V této době dostává mladý voják Dějev za úkol odvést vlakem 500 hladovějícih sirotků do téměř 3000 kilometrů vzdáleného, hladomorem méně zasaženého města Samarkand. Okolo Samrkandu vzniká spousta legend, které z něj vytvářejí symbol blahobytu. K Dejevovi je přiřazena komisařka Bílá, která je kvůli své chladnosti, přímosti a zdánlivé krutosti pravým opakem soucitného Dějeva. Vlak vyráží na cestu v improvizovaných podmínkách, bez zásob a kvalifikovaného personálu.

Po cestě míjí zdcecimovanou krajinu plnou opuštěných domů, vesnic a lesů bez jediného zvířete. Všude jsou roztroušeni hladoví a umírající lidé, včetně podvyživených a opuštěných dětí.  Autorka tak vytváří naprosto pohlcující post-apokalyptickou atmosféru rozloženého světa.  Utrpení  zobrazuje realisticky, ale nepouští se do naturalistických popisů a vytváří tak velice tíživé a nezapomenutelné scény.

Guzel Jachina napsala výborné postavy. Ty se vzájemně liší a jediné, co je spojuje, je touha převézt co nejvíce živých dětí. Všechny postavy se snaží vytvářet "dobro" . Každá z nich ovšem přistupuje k dobru  jiným způsobem, čímž vzniká jedno z hlavních témat knih. Tím je zamyšlení nad tím co znamená "dobro". Například Dějev dělá vše proto, aby zajistil dětem jídlo, často to ale znamená násilné odnětí jídla zbídačeným sedlákům.

Guzel Jachina v knize střídá popisy reálií dané doby (autorka studovala archivy) s krásnými a silně poetickými momenty. Těmi, stejně jako v případě předchozí knihy "Děti Volhy", evokuje lehce pohádkovou atmosféru, která vytváří velice funkční kontrast k zobrazeným útrapám. Výsledkem je absolutně pohlcující čtenářský zážitek.

Vlak do Samarkandu působí velice intenzivní emoce a věřím, že bude pro většinu čtenářů nezapomenutelným zážitkem, který ale může být na někoho až příliš intenzivní.

9 14.11.2022

Angličan Abraham žije v Jihoafrické republice, vlastní zde vinici a úspěšně obchoduje s vínem. Žije se svojí černošskou manželkou Alisou a dvěma dětmi. V roce 1927 vychází zákon, který zakazuje styk mezi bělochy a domorodými obyvateli. Tento zákon jim rozvrátí život a odstartuje fatální změny.

Většina postav románu zažila během života ztrátu domova a pocit vykořenění. Kniha je tak především o hledání místa, které člověk může přijmout jako svůj domov. To je zobrazeno především na postavě Alisy, která se narodila mezi Jamajské otroky a po smrti svých rodičů byla jako malá adoptována milující anglickou rodinou. I přes kompletní přijetí anglické kultury je společností odmítána kvůli barvě pleti. Proto odjíždí do Afriky, kde doufá v nalezení domova. Ani v Africe nenajde to, co hledá, protože se od domorodců liší svými způsoby Angličanky. Proto Alisa upadá do hluboké deprese.

Rešoketšwe Manenzhe zachycuje rasismus z globálně historického hlediska. Kritizuje především kolonialismus a snahu přetvořit Afriku v "druhou Evropu", spojenou s útlakem a naprostým podřízením domorodých obyvatel, kteří přicházejí o svobodu a kulturu. Méně se zaměřuje na rasismus v běžném životě, jako to dělá Chimamanda Ngozi Adichie.

Kniha ukazuje rozdílné pohledy na kolonialismus. Abraham necítí rasovou nenávistí a jeho cílem je prosperita Afriky. Tu spatřuje v pocivilizování v evropském stylu a neuvědomuje si, že tím Afrika přichází o vlastní kulturu. Jeho přítel Johansenn chápe svébytnost Afriky a nechce ji měnit. Zároveň ale vnímá domorodé obyvatele jako nižší rasu ,kterou je třeba ovládat

Je znát, že je autorka básnířka. Kniha je silně poetická a využívá velké množství metafor a symbolů, které zobrazuje především skrz africké legendy. Ty jsou důležitou součástí vyprávění a spolu s nádhernými popisy africké přírody dotváří pohlcující atmosféru. "Bez domova " je i díky tomu silně emotivním vyprávěním o hledání životní cesty, o lásce, rodině, ztrátě a odvaze jít dál.

Knihu rozhodně doporučuji už jen pro rozšíření obzorů o tématu, které je v naší kultuře zanedbávané.

4 14.11.2022

Jón Kalman Stefánsson - Ráj a peklo

"Zhasne světlo života a promění se ve tmu v okamžiku, kdy přestaneme žasnout, kdy se přestaneme ptát a začneme brát život jako součást všedního dne?"

Jaké to je být rybářem na širém moři, které znamená živobytí a smrt zároveň? Jaké to je hledat radost, štěstí a smysl života na "okraji světa", který je rájem i peklem zároveň? A jaké to je přijít o jediného blízkého člověka a ztratit tak smysl bytí?

Kniha sleduje skupinu rybářů žijících sezónně v jedné malé rybářské osadě. Zaměřuje se především na Bárdura a jeho kamaráda. Oba se od ostatních rybářů liší svojí láskou k poezii, citlivostí a svými životními sny. Každý z rybářů má jiný přístup k životu a své štěstí hledá jinde. Všechny však spojuje potřeba životního cíle, bez kterého život ztrácí svůj smysl.

Ráj a peklo je tak především knihou o hledání štěstí, radosti a smyslu života na místě, na kterém musí člověk doslova každý den bojovat o přežití. Rájem a peklem je moře, které přináší obživu a zároveň strach o život, nebo také samotný Island, který nabízí nádhernou přírodu a zároveň kruté a život ohrožující bouře. Kniha se zabývá životem, znázorňuje jeho neúprosnou konečnost a vybízí k jeho radostnému prožívání. Vše má v sobě jak světlo (štěstí), tak tmu (neštěstí), štěstí ani neštěstí  (symbolizované polárním dnem a nocí) netrvá věcně a jen jen na člověku samotném jak na život pohlíží.

Kniha je psaná nádherným, silně poetickým jazykem a buduje emočně silné, doslova až úchvatné scény prosycené atmosférou nádherné a proměnlivé islandské přírody. Už dlouho jsem při čtení necítil tak intenzivní emoční pohlcení. Zažíval jsem širokou škálu pocitů a doslovně jsem prožíval ráj i peklo spolu s postavami. Kniha tak o pocitech a myšlenkách nejen píše, ale nechává je čtenáře i intenzivně prožívat.

Kniha je doslova jako ráj a peklo a je na každém čtenáři jak ji bude vnímat. Pro mne je především oslavou života, který se ale nedá žít bez občasných těžkých okamžiků.

Knihu řadím mezi to nejlepší co jsem kdy četl. Hodnocení 5/5

8 14.11.2022

Jozef Karika - Smršť

Poslechnuto jako audiokniha

Jozef karika si stejně jako v případě knihy "Trhlina" vybral "reálný" paranormalní fenomén. Tentokrát se zaměřuje na Halný vítr, který vane v Polsku a okolí Tater. Během něj mají někteří lidé trpět nespavostí, zhoršenou náladou a má docházet i ke zvýšení kriminality. Zdroje článků o Halném větru jsem neprověřoval a nemůžu tak komentovat opravdovost jeho negativních vlivů.

Hlavní hrdina (bezejmenný) zastaví během své pracovní cesty na opuštěném odpočívadle, kde najde ztracenou autokameru. Rozhodne si ji vzít domu, kde začne přehrávat záznamy. V kameře je zaznamenána jízda dvou rybářů. Ta je zpočátku klidná, ale poté co minou stařenku v černých šatech se mění v naprosto chaotické a nebezpečné ježdění bez jasného cíle. Záznam končí v okamžiku, kdy rybáři kameru zahodí na odpočívadlo. Hlavní hrdina se rozhodne záhadu objasnit a proto kontaktuje kamarádku Ninu a jejího přítele Gaba, kteří mu pomáhají v pátrání.

Kniha mi bohužel příliš nesedla. Postavy jsou ploché, jednají poměrně nelogicky a působí jako umělé loutky. Z toho důvodu mi na nich příliš nezáleželo a kniha tím ztratila na napínavosti.

Smršť z mého pohledu selhává i v budování atmosféry a to především kvůli výrazné šablonovitosti, která dělá vyprávění silně odosobněné a předvídatelné. To vše se projevuje hlavně od druhé poloviny. První polovina si určité napětí zachovává díky tajemnu a jeho postupnému odhalování.

Karika do Smršti zapracoval i filosofickou linku, která je zajímavým pohledem na buddhistickou filosofii o vědomí a "prázdnotě". Ta je v příběhu originálně zapracovaná.

Smršť mi nesedla ani po jazykové stránce, která mi připadá nezajímavá. Nedá se jí ale upřít čtivost.

V žánrově podobných knihách je důležitá atmosféra vyvolávající strach a napětí. To se ovšem v případě Smršti vyvolat nepodařilo a proto je mé hodnocení spíše negativní. Příspěvek je ale hodně subjektivní a věřím, že si Smršť své fanoušky dokáže najít.

Hodnocení 2/5

Pokud by někoho zajímalo víc podobných příspěvků :) https://instagram.com/pavelakniha

4 14.11.2022

Bohumil Hrabal - Příliš hlučná samota

Sběrný dvůr na starý papír a v něm malý sklep se starým lisem na papír. Ten už 35 let mlčky obsluhuje Haňata. Muž, který míval své sny, svoji lásku a na svět pohlížel s citlivostí a nadějí. Dnes zahořklý člověk provádějící doslova sysifovskou práci, která spočívá v mačkání červeného a zeleného tlačítka. Haňata má velkou lásku ke knihám. Vybírá je ze změti starého papíru a jak sám říká, čtením těchto knih se "nedobrovolně vzdělává". Literatura je jeho posledním smyslem a knihy jsou pro něj stejně důležité jako živé bytosti.

Svět, který Haňata vnímá přes "silně černé brýle" je osamělý, prochází rozpadem a je plný absurdnosti. Celá kniha se tak nese ve velmi pochmurné atmosféře, kterou posiluje nihilistická filosofie. Ta prostupuje celým vyprávěním a odvíjí se od ní většina témat knihy. Hlavním tématem je absurdnost světa, ve kterém se stále dokola opakuje strádání všech živých tvorů a jak několikrát Haňata opakuje "svět není humánní a proto ani já nejsem humánní". Pocit z neustálého opakování je zdůrazněn častým vracením různých motivů. Jediná Hanaťova spása spočívá v umění, které je ale tehdejším režimem znehodnocováno.

Haňata často vzpomíná na svůj dřívější život a čtenáři je tímto způsobem ukázána změna z člověka citlivého, na člověka, který propadá rezignaci a depresi. Čtenáři je také formou podobenství znázorněno, že se v Hanaťovi stále pere dychtivost a naděje, s lhostejným přijetím svého osudu.

Celá kniha je psaná v dlouhých souvětích a působí tak dojmem vnitřního monologu. Střídají se emočně strohé pasáže s pasážemi silně emočními, které tímto střídáním nabírají na intenzitě. Celé vyprávění je také silně metaforické a symbolické.

Příliš hlučná samota je sice malá rozsahem, ale velká obsahem. Sám o knize po přečtení přemýšlím a dlouho ještě budu. Jsem zvyklý na podobně laděnou četbu, ale "Příliš hlučná samota " ve mě zanechala takový zvláštní, těžko popsatelný pocit "prázdnoty", který je se mnou i po dočtění. Výborná a hluboká kniha, kterou bych ale rozhodně nedoporučil všem kvůli její tíživé atmosféře

1 14.11.2022