Bílá kniha
Han Kang
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/418105/bmid_bila-kniha-oi5-418105.jpg
4
130
130
Bílá kniha je intimní meditací o barvě. Náladu uvozuje výčet bílých věcí: sůl, sníh, led, měsíc, rýže, vlny, magnólie... Zároveň jde o autobiograficky laděné rozjímání nad smrtí vypravěččiny sestry, která zemřela dvě hodiny po narození. Han Kang napsala Bílou knihu během rezidenčního pobytu ve Varšavě. Vypravěčka prochází neznámým městem, všímá si pozůstatků války, míst zničených při náletu v roce 1944 a poté zrekonstruovaných. Starý pilíř, který zůstal zachován, byl začleněn do nové stavby. Vnímá existenci své sestry jako tenhle pilíř, relikt patřící k vlastní minulosti. Tím, že o její smrti bude psát, jí může dát nový život. Bílá kniha přináší nečekaně hluboký niterný zážitek, zprostředkovaný citlivě budovanými texty o truchlení, znovuzrození a vytrvalosti lidského ducha. Ohromující pátrání po křehkosti, kráse i nezvyklosti života.... celý text
Přidat komentář
Bílá kniha je úvaha a soubor myšlenek o věcech, které jsou bílé.
Dočtete se o soli, sněhu a rýži, ale také o nevinnosti, emocích a o sestře autorky, která zemřela dvě hodiny po porodu.
Naleznete v knize i něco mezi řádky a také něco mezi nebem a zemí.
Rozhodně ji doporučuji k přečtení a brzy si dám další knihu od autorky, její styl psaní je poutavý a pohltila mě. Tuhle si určitě někdy přečtu znovu.
Kniha v sobě ukrývá témata melancholie, samoty, bolesti, smrti, bílé barvy, ale přesto je to nádherné dílo, které si zaslouží pozornost.
Nadherna kniha. Je to spise dlouha basen, ve ktere jsou sloky zastoupeny kapitolami.
Bila barva znamena ruzne emoce.
Zde je to prevazne smutek. Zaroven je kniha plna informaci o korejskych zvycich a korejstine.
Doporucuji.
Sestra. Její život, tvůj život. Lidský život. Vše je tak bílé...
Minimalistiké a přitom tak krásné. Smutek a naděje.
"Co asi dělají duchové tohoto města za noci, kdy je mlha hustá jako dnes?
Vykradli se tiše na procházku do mlhy, na kterou tak dlouho se zatajeným dechem čekali?
Pronášejí do rozptýlených částeček vody, která odbarví do bíla všechno včetně hlasu, mně nesrozumitelné pozdravy? Nebo se jen mlčky vítají pokynutím hlavou?"
komentáře pode mnou jsou výstižně, děkuji za ně
Jedna z nejsilnějších poselství. Těžko hodnotit slovy - je třeba přečíst, prožít *
Bílá kniha je kniha o smutku.
Křehká, melancholická, poetická.
Doporučuju nezhltnout na jeden zátah, ale dát jí čas pro větší prožitek.
Autorka má opravdu krásný jazyk a kniha je svým způsobem zážitek.
A přesto mě nezasáhla tak, jak jsem si myslela, že mě zasáhne.
Možná proto, že smutek je nepřenositelná věc? A každý jeden smutek je originál?
Bílá kniha je opravdu výjimečným zážitkem. Jedná se o relativně tenkou knihu z pera korejské autorky Han Kang, která se skládá z krátkých textů věnovaným předmětům bílé barvy - symbolika ukrytá v jednotlivých odstavcích je však mnohem hlubší. Hlavním tématem knihy je totiž truchlení, vyrovnávání se se ztrátou, hranice mezi životem a smrtí...
Autorka píše minimalisticky, ale doopravdy krásně. Každé slovo v textu má své místo a každé udeří přesně na tu strunu, na kterou má. V knize byla velká spousta pasáží, které se mě opravdu hluboce dotkly a v nichž jsem obdivovala autorčinu jedinečnou práci s jazykem (četla jsem v českém překladu, takže samozřejmě soudím z něj).
Jedná se o velmi poetické a citlivé dílo, které rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co jsem četla.
V kórejskom jazyku popisujú bielu farbu dvomi prídavnými menami. Na rozdiel od "hajan," ktoré vyjadruje snehobielu čistotu, to druhé "hin" mrazí bezútešnosťou života a a smrti zároveň. Ako hovorí autorka v doslove, "hin" vystihuje bielu podstatu jej knihy, ktorú chcela napísať. Tak ako biela farba nie je farbou, Bílá kniha nie je tak úplne knihou a značne sa odlišuje od predchádzajúcich románov spisovateľky Han Kang: Vegetariánka a Kde kvete tráva. Pozostáva z krátkych zápiskov, úvah o bielych predmetoch, zo spomienok, asociácií a minipríbehov, ku ktorým sa dá stále vracať. Pôsobivé fragmenty a obrazy spája téma smrti autorkinej staršej sestry, ktorá zomrela krátko po narodení. Autobiografická kniha, ktorá pôsobí ako určitá forma terapie, vznikala počas autorkinho pobytu vo Varšave. Citlivá, krásna, lyrická a dojímavá cesta trúchlenia nad smťou nepoznanej sestry.
"Výraz "bíle se usmát" existuje (asi) jenom v jejím mateřském jazyce. Popisuje tvář, která se usmívá nepuchopitelně, osamoceně, s lehce zranitelnou čistotou. Nebo ten úsměv sám o sobě.
"Usmíváš se bíle, viď?" To by znamenalo, že jste něco mlčky přešli a pokusili se to zakrýt úsměvem.
"Bíle se usmál." Takhle to znamená, že on se (nejspíš) snaží odloučit se od čehosi ve svém nitru."
"Kdysi dávno sebrala z mořského břehu bílý oblázek. Kámen očistila od písku, uložila do kapsy u kalhot a po návratu domů schovala v šuplíku. Povrch kamene, obroušený vlnami, je oblý a hladký. Zdá se jí, že je tak bílý, až je vidět do jeho nitra. Ale ve skutečností není natolik průsvitný, aby jím proniklo světlo. (Vlastně je to docela obyčejný bílý kámen.) Občas kámen vyloví ze šuplíku a položí na dlaň. Napadne ji, že kdyby se mlčení dalo stlačiť do malého, pevného tvaru, vypadalo by přesně takhle."
V dálněvýchodních kulturách je bílá barvou truchlení. Truchlení, které je nutné prožít, aby se člověk mohl očistit od zármutku a jít dál. Stejně jako když světlo proniká černou temnotou. Bílá je také barvou neposkvrněnosti, křehkosti, zranitelnosti, čistoty, naděje a znovuzrození.
Bílá kniha ale není jen o bílé barvě a její symbolice. Je to velmi poetická a emoční kniha o životě, hledání sebe sama, o truchlení a o smíření se s vlastní minulostí.
Krátké, útržkovité kapitoly plné myšlenek, které v člověku zanechají intenzivní pocity a dokáží inspirovat. Každá věta a každé slovo má svůj smysl. Po přečtené kapitole jsem knihu vždy na chvíli odložil a vstřebával. Číst a nechat se slovy pomalu unášet. Tímto způsobem četby dokáže kniha předat nejsilnější zážitek. Byla by škoda ji celou jen tak proletět. Člověk tím přijde o velice hluboký zážitek, který Bílá kniha dokáže předat. Jen jí to čtenář musí dovolit, udělat si čas, být o samotě v bezpečném prostředí a naladit se na ní.
Rozhodně to není žádné čtení pro hltače příběhů. Děj v podstatě žádný nemá. Han Kang napsala především silně metaforickou, poetickou a velmi intimní zpověď o sobě a o její předčasně zemřelé sestře a dovoluje nám tak na chvíli pohlédnout do jejích osobních pocitů a myšlenek.
Bílou knihu považuji za neopakovatelný čtenářský zážitek, který ale určitě není pro každého. Člověk rozhodně musí být na podobný druh četby naladěn.
Han Kang řadím mezi nejoblíbenější spisovatele a netrpělivě očekávám další její překlad.
Bílá kniha je kniha, která se zaryje hluboko do nitra. Příběh o smrti, ale hlavně životě. O odkazu našich přátelství a lásky. O hledání sebe sama, budoucnosti, ale i minulosti.
Krátké texty doplněné bíločernými fotografiemi vytváří dílo, které je specifické, nádherné a unikátní.
Bílá kniha se musí prožít, není to text pro zábavu. Je to text o nás všech a našich pocitech.
Lyricko-poetický text, jemuž by, kvůli složitému tématu, zřejmě více slušela básnická křehkost.
Próza nedokáže vytvořit rozhraní, kde můžete uvažovat a cítit zároveň.
Je více nutkavá k sdělení a mně mnohé kapitoly (byť krátké) nedonutily vnímat bolest natolik, jak by dovedla citlivost poezie.
Úvahy a meditování nad bělostí života, i nad jeho opakem neměly ustálenou kvalitu.
V ní spatřuji největší nedostatek psané tryzny.
Námět je skvělý, momentálně mě nenapadá jakákoliv podobnost s nějakou jinou knihou.
Nehledejte v mých slovech pohled cynika; rozhodně jím nejsem.
Ale ve slovech korejské autorky spatřuji drobný odstup, který mi není příjemný.
Snad je vše způsobené rozdílnou kulturou, nebo výchovou. Obě entity jsou vlastně propojeny.
Kniha na vícenásobné čtení.
Možná by potom hodnocení vypadalo jinak.
Opravdu nevím, co k této jemné,
hluboké,
citlivé,
něžné,
smutkem prostoupené,
křehké knize napsat.
Člověk se s ní prolne.
Vzdám jí hold mlčením...
Velmi osobní kniha autorky, která mi ale přinesla nový pohled na svět a byla mi velmi blízká. Jedná se o krátké zápisky, kterými autorka vytváří identitu své zemřelé starší sestře, která zemřela hned po narození a kterou nikdy neměla možnost potkat. Nedoporučuji dílo jen tak zhltnout a odložit. Tohle je kniha, kterou je třeba si dávkovat, nechat jednotlivé zápisky v sobě rezonovat a vracet se k ní vždy, když to bude potřeba.
Tato kniha se skládá z krátkých zápisků, úvah o bílých předmětech, ze vzpomínek, asociací i minipříběhů. Autorka napsala první 2 kapitoly ve Varšavě, poslední kapitolu napsala v Soulu. Autorce zemřela starší sestra krátce poté, co se narodila. Na základě této smutné události se rozhodla napsat tuto knihu, do které vložila svoje myšlenky a nejvnitřnější pocity. Vyskytují se v ní myšlenky o životě a o smrti. Dozvěděl jsem se také o některých zvycích v Koreji. „V Koreji je bílá barva tradičně barvou truchlení. Z bílého sukna se šijí smuteční šaty, bílé chryzantémy se kladou do pohřební síně. Han Kang výčtem bílých věcí zdůrazňuje význam truchlení jako očistného procesu, který pomáhá vynést trauma doslova na bílé světlo, a tak jej neutralizovat.“
Kniha je docela krátká, takže se dá přečíst za 2 hodiny. Autorka má úsporný styl psaní, ale to podle mého názoru ničemu nevadí, spíše je to pozitivní v tom slova smyslu, že na malém prostoru dokáže vyjádřit to, co cítí uvnitř sama sebe. Ne každý autor by dokázal na tak malém prostoru tuto látku zpracovat tak bravurně jako autorka. Autorka cítila nutkání se vypsat ohledně úmrtí své sestry, takže tato publikace nese autobiografické rysy.
Kniha mne příjemně překvapila, řekl bych, že to byl pro mě literární zážitek. Od jihokorejského autora jsem četl asi jen jednu knihu a ta kniha se jmenuje S KAŽDOU PADAJÍCÍ HVĚZDOU, kterou napsal Sungdžu Lee spolu s dalším autorem. Většina textu byla srozumitelná, a pokud jsem napoprvé něčemu neporozuměl, tak jsem se vrátil k předcházejícím větám. V knize se vyskytují také fotografie. V závěru knihy se nachází kapitola SLOVO AUTORKY a DOSLOV. Určitě se jedná o knihu, kterou je lépe si přečíst minimálně dvakrát a nechat na sebe působit autorčina slova. Knihu hodnotím na 100 %.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Kdybys byla na světě ty, já bych teď nežila tenhle život.
Protože žiju, nemůžeš existovat.
Jen na rozhraní tmy a světla, v té namodralé trhlině, se naše pohledy mohou téměř prolnout.
Když je pro mě nějaká kniha hodně dobrá nebo extrémně silná, tak vlastně ani nevím co o ní mám říkat. Prostě nemám slov. Přesto se pokusím. Bílá kniha, jak už se píše v anotaci, je intimní meditací o bílé. Něco musíte vědět než se do knihy pustíte. Autorka je korejka a v korejštině jsou dva názvy pro bílou. Jeden pro bílou, která označuje čistotu, nevinnost a neposkvrněnost a drůhý pro bílou, která označuje smutek a smrt.
Je to pro knihu důležité, protože podle mě se tady proplétají oba dva tyto významy. Autorka píše o drobných útržcích ze svého života a o své starší sestře, která umřela dvě hodiny po narození. Propůjčuje ji tedy svůj život aby ji uctila a přemýšlí o tom co by se stalo kdyby nezemřela. Část knihy se také odehrává ve Varšavě, kterou připodobňuje právě k sobě a své sestře. Město v jeden čas zemřelo aby z něho mohlo vyrůst nové. Kdyby její sestra nezemřela ona by nežila, žije tedy její život.
Kniha je hodně kraťoučká a přesto neskutečně silná. Nic melancholičtějšího jsem snad nikdy nečetl. Celou dobu jsem měl husí kůži a několikrát mi samovolně ukápla slza. Škoda že mám k dispozici jenom pět hvězd. K této knize se budu určitě vracet znova a znova.
Bílá kniha je smutkem protkaná, kde se autorka se smrtí vyrovnává. Bílá barva černou nahradí, znamená bolest i naději. Texty krátké na pár řádků, odhaluje příběh plný emocí v nitru. Sníh, sůl či led, bílá barva to na pohled, za každou věcí se ukrývá malá vzpomínka. Společně tak příběh vypráví, plný intimní zpovědi, jak ztráta nepoznané sestry stále srdce bolí. Na pár hodin jen procitla, potom tiše odešla beze slova, jako nepoznaná duše člověka. S každým místem popsaným se srdce po trochu zacelí, až se nakonec se ségrou rozloučí. Z bolestí pak zbude jen vzpomínka, jako noc co se nad ránem rozplynula.
troška lyriky, úrovně předechozích knih to nedosahuje ani náhodou, je to spíše takový deník a matafora, ale zase nám to pomůže pochopit jinou kulturu a jiné intepretace
Nádherně napsané, zajímavé téma, ale asi si knihu spíš znovu přečtu až budu o něco starší. Jsem si jistá, že se mi bude líbit víc..
Autorovy další knížky
| 2018 |  Kde kvete tráva |
| 2019 |  Bílá kniha |
| 2025 |  Neloučím se navždy |
| 2023 | Vegetariánka |
text jihokorejského originálu jistě připomene více báseň v obraze - obraz v básni než převod do latinky, a i obsahově se s českým (respektive jakýmkoli okcidentálním) překladem ztrácí obrovská masa významů a konotací, které v asijské kultuře evokuje funerální symbolika bílé barvy
pro vyvolání obdobných pocitů tíhy, ticha, samoty a bolesti, tak jak své truchlení v "grafických obrazcích" a "bílých podobenstvích" zachycuje Han Kang, jsem si představoval třeba prostředí starých nemocnic
útlá, ale těžká knížka, kterou je třeba číst ve správném rozpoložení duše