JakeTheDog přečtené 305

Ráj 2001, Toni Morrison

Ruby je malé, zdánlivě idylické městečko, rozprostírající se v odlehlém, izolovaném a nehostinném regionu amerického jihozápadu. Jeho izolace je záměrná. Ruby založili a po celou dobu obývají výhradně Afroameričané, pro které představuje izolace města ochrannou zeď proti útlaku a rasismu. Tato izolace se však postupně proměňuje v jakési dobrovolné vězení, jenž v obyvatelích tiše buduje nenávist vůči každému, kdo se jen nepatrně odlišuje od jejich vlastních norem. Sami tak podléhají tomu, proti čemu se původně snažili vymezit. Mužským obyvatelům Ruby začíná být trnem v oku nedaleký ženský konvent, který se naprosto příčí jejich představám o ženách. Ženy v konventu totiž žijí svobodným životem, který není zasvěcen mužům a jejich příkazům. Ráj je skvěle komponovaný román. Autorka čtenáře hned na prvních stránkách hodí do rozjetého vlaku. Knihu otevírá scéna, v níž sledujeme skupinu mužů, kteří nemilosrdně vyvraždí zmíněný ženský konvent. Na dalších stránkách se děj vrací do minulosti a z pohledu mnoha různých postav skládá barvitou mozaiku života obyvatel Ruby a žen z konventu. Autorka postupně odhaluje okolnosti, jenž vyústily v toto krvavé neštěstí. Tímto způsobem okamžitě navozuje syrovou, téměř až thrillerovou atmosféru, která doslova nutí číst dál a odhalovat širokou spleť komplikovaných vztahů. Kniha ovšem po první třetině zvolní a z thrillerově laděného příběhu se mění v komplexní román o feminismu, nenávisti, rasismu a izolaci. Autorka ukazuje, že izolace nevyřeší nahromaděnou nenávist, hněv a traumata. Pouze je skryje do podvědomí a nechá je skrytě růst, až člověka nepozorovaně ovládnou. Izolace obyvatelům Ruby zároveň vezme svobodu a posílí lpění na jejich zažitých normách a stereotypech. Ty se v knize odrážejí mimo jiné i na ženách, jejichž životy jsou kompletně ovládány muži. Kniha je velmi dobře napsaná. Své kouzlo ale nedává okamžitě na odiv. V celé své kráse se otevře pouze pozornému čtenáři. Její velká síla tkví také ve schopnosti vyvolat silné emoce pomocí tvrdých a neskutečně autenticky působících lidských příběhů. Ráj je tak opravdu skvěle napsaná a komponovaná kniha, která čtenáře donutí k zamyšlení a zároveň ho hluboce emočně zasáhne. 4/5... celý text

Tři Sekery 2024, Kateřina Surmanová

Když je vše řečeno 2021, Anne Griffin

Anne Griffin se svou debutovou knihou "Když je vše řečeno" vypráví příběh jednoho muže, jednoho večera a pěti přípitků, které čtenáře provedou celým jeho životem. Vypravěčem je Maurice Hannigan, čtyřiaosmdesátiletý muž, sedící v baru jednoho malého irského hotelu. Zde si připíjí na pět nejdůležitějších lidí ve svém životě. Během přípitků na každého z nich vzpomíná a pomalu tak ze vzpomínek skládá mozaiku celého svého života. "Když je vše řečeno" je především velmi dojemným a lidským příběhem, který však nikdy nepřekročí hranici kýče. Celé vyprávění balancuje na hranici hřejivé, místy až laskavé melancholie a pocitů smutku a osamění. Síla celé knihy tkví ve schopnosti vyvolat silné emoce, zároveň ale bez přehnaného a na sílu tlačeného sentimentu. Maurice není dokonalý muž. Je tvrdohlavý, často nepřístupný a rozhodně má svá selhání. Právě tato nedokonalost ho ale činí autentickým a lidským. Čtenář se s ním může ztotožnit a soucítit, zároveň ho ale místy i trochu soudit. Kniha zpracovává především téma vyrovnání se se ztrátou blízkých lidí. Vyprávění také naznačuje, že budování majetku možná není ta nejdůležitější věc a že člověku nikdy nepřinese pravý pocit štěstí. Příběh může člověka dovést k zamyšlení, zároveň ale není nijak hluboce filozofický. To však rozhodně není ani jeho záměr. Témata jsou zpracována s lehkostí a můžou čtenáře dovést k přemýšlení. Jejich hlavním cílem je ale sjednotit linie vyprávění a posílit emotivnost celého příběhu. Autorka píše lehkým, čtivým stylem. Její styl není nijak výrazný, což ale u podobných knih nevnímám jako negativum. Tady má hlavní slovo dojemný příběh, a u takových knih je podle mě nejdůležitější, aby vyprávění příjemně plynulo, což se zde autorce skvěle podařilo. Anne Griffin se povedlo napsat velmi dojemný příběh, který je zároveň uvěřitelný, velmi lidský a nikdy nepřekračuje hranici zbytečně přehnaného sentimentu. Zní to jako maličkost, pro mě je to ale poměrně výjimečná kombinace. Pokud se chcete nechat dojmout a také vám vadí, že jsou podobné příběhy často neautentické a plné snahy ždímat emoce pomocí laciných klišé, dejte této malé knize šanci, určitě vám udělá radost, stejně jako mně.... celý text

Netrpělivost srdce 2006, Stefan Zweig

Toni Hoffmiller je mladý poručík rakouské kavalerie. Životem vždy procházel pohodlně a bez větších obtíží, doslova jako nůž máslem. Zejména jeho služba u kavalerie je nekonečná, opakující se rutina, která rozhodně nepřeje bohatému citovému životu. Vše se však změní, když pozná invalidní dceru místního šlechtice. Ta v něm probudí obrovský soucit, jenž u něj vyvolá spleť do té doby nepoznaných emocí. Aniž by si to uvědomoval, začíná se chytat do pomyslné pavučiny, a čím více se snaží vymanit, tím hlouběji se do ní zaplétá. Netrpělivost srdce je psychologický román o podstatě viny, empatie a morální zodpovědnosti. Dějový oblouk sleduje jeden náhodný okamžik, lépe řečeno omyl, který se postupně rozvíjí v nezastavitelnou spleť nedorozumění, nenaplněných očekávání a především zklamání. Hlavním hybatelem všech problémů je právě soucit. Ten je samozřejmě velice důležitým citem, který pomáhá udržovat morální hodnoty, zároveň však může mít svou odvrácenou, sobeckou a zraňující tvář. Kniha v tomto ohledu nabízí zajímavé a poměrně netradiční zamyšlení. Stefan Zweig nechává čtenáři nahlédnout do myslí několika různorodých postav. Téměř každá postava má jedinečnou osobnost potýkající se s vnitřními konflikty, jejichž impulzem jsou různé formy soucitu. Kniha je ale v tomto ohledu trochu nevyrovnaná. V některých pasážích se dokáže dostat do hloubky, někdy jí ale chybí odvaha a spíše se jen vznáší na hladině. Podobnou výhradu mám i k nerovnoměrnému tempu dějové linie. Měl jsem dojem, že příběh vždy prudce vystřelí silnou scénou, jen aby mu vzápětí došel dech a nastala delší, nezáživná pasáž. Teprve poté se kniha znovu nadechne k další dramatické scéně. Tato nevyváženost mi bránila v úplném ponoření do děje. Kvůli tomu na mě román ani příliš emočně nezapůsobil, což u psychologicky laděného díla, zaměřeného především na emoce, považuji za velkou škodu. Ani autorův styl mě výrazně neoslovil. Je sice velmi dobře čtivý, zároveň ale nijak zajímavý. Pokud máte rádi popisné psychologické romány, s Netrpělivostí srdce chybu neuděláte. Dle mého názoru však nepatří k těm úplně nejlepším. Na to jsem u knihy postrádal výraznější styl, atmosféru a lépe vyváženou dějovou linii. 3/5... celý text

Flora 2024, Jonáš Zbořil

Uprostřed města se tyčí Step. Dříve kousek divoké přírody, dnes zakázaná zóna, kde se hromadí nepříznivé ekologické dopady městského života. Step je plná odhozených věcí, odpadu a toxických zbytků. Představuje vše jedovaté a nepotřebné, co město vyprodukuje a co lidé raději ignorují. Z tohoto chaosu však povstává nový život. Tím je jakási živá hrouda odpadu, kterou mladý pár, Sára a Adam, pojmenují Flora a začnou o ni pečovat jako o vlastní dítě. Hlavním tématem knihy je dopad lidské činnosti na životní prostředí, symbolizovaný tajemnou, proměnlivou, znovu se rodící Stepí. Step je zakázanou zónou, ponechanou svému osudu, jehož vyvrcholením je nový život v podobě Flory, která je velmi zajímavou a metaforou na následky nekonečného vykořisťováni přírody. Kniha ovšem přesahuje své environmentální poselství a dotýká se i společenských témat, jako jsou vztahy nebo rodičovství. Myšlenky, které kniha předává nejsou nijak zásadní, nové, či překvapivé. Jejich kouzlo tkví v originálním a kreativním způsobu, jakým jsou čtenáři podány. Flora je lyrická kniha, která balancuje na pomezí poezie a prózy. Jonáš Zbořil tvoří krátké, úderné, rytmicky navazující věty. Já už začínám být podobným stylem krátkých vět poměrně přesycený. Jonáš Zbořil ovšem dokáže tímto stylem psát natolik poutavě, že jsem si text celou dobu užíval užíval. Tímto úderný stylem navíc přidává na intenzitě velmi tajemné, znepokující a místy až lehce hororové atmosféře. Celou knihou se táhne napětí, které mě neustále nutilo číst dál a dál. Dlouho jsem nečetl knihu, která by dokázala vytvořit tak podivnou atmosféru evokující tolik různorodých pocitů. Rozhodně to považuji za její největší přednost. Kniha je také velmi symbolická. Autor čtenáři dává jen střípky a většinu významů ponechává na jeho interpretaci. Čtení vyžaduje pozornost a trpělivost. Snadno se může stát, že něco důležitého přehlédnete. Floru bych proto doporučil čtenářům, kteří ocení originální a kreativní příběh a kteří jsou ochotni se ponořit do hlubších vrstev textu a hledat skryté významy. Zároveň se se ale jedná o jednohubku, která staví především na originalitě a atmosféře, jinak ale nepřináší nic vyloženě zásadního. 3,5/5... celý text

Zakázaný deník 2024, Alba De Céspedes

Valerie je na první pohled spokojená žena. Má hodného manžela, děti na prahu dospělosti a práci, která ji upřímně baví. Vše se ale změní nákupem obyčejného sešitu. Ze sešitu se stane její jediná soukromá věc, její osobní deník. Deník ji probere z letargie a nutí ji bilancovat a přehodnocovat celý život. Pomalu si začíná uvědomovat, že na úkor rodiny přišla o samu sebe. Z ženy Valerie se stala pouze jakási bezpohlavní „maminka“. Deník jí připomene promarněné sny a zapuzené vášně. Pomalu si začne uvědomovat, že její život není tak šťastný, jak si myslela. Knížka začíná poměrně nenápadně, na začátku na mě působila vlastně docela nezajímavě. S každou další stránkou ovšem nabývá na komplexnsoti, stejně jako samotná Valerie. V knize se nabalují různá témata, vzájemně se proplétají a dávají vzniknout velmi chytré a mnohovrstevnaté knize, která výrazně překračuje škatulku „červené knihovny“, jak prý bývala v době vydání označována. Takový příměr je mimo a vypovídá spíše o omezenosti člověka, který ho použil. Hlavní tématickou vrstvou Zakázaného deníku je poukázání na postavení žen ve společnosti, a to se zaměřením především na rodinný život. Kniha ukazuje, že i zdánlivě dokonalý rodinný život může skýtat velkou řadu nástrah. Tou je především ztráta vlastní osobnosti, která souvisí s potlačením tužeb a soukromí ve prospěch rodiny. Hned na prvních stránkách si Valerie uvědomuje, že i pro svého muže už není Valerií, ale „maminkou“. Začne si tak pokládat otázku, jak mohou roky soužití dva lidi sblížit, ale zároveň je tak propastně oddálit. Velmi zajímavá je také linie vztahu Valerie a její dcery Mirelly, která se bouří proti zažitým normám. Valerie sice žije napůl v moderním světě, stále je ale svazována starým světem svých rodičů. Kvůli tomu v ní vzniká obrovský rozpor. Má jediná větší výtka směřuje k poměrně zaměnitelnému stylu. Kniha je napsaná dobře, je čtivá, zároveň ale po stylistické stránce postrádá výraznější osobitost. I 70 let od napsání je Zakázaný deník stále aktuální kniha, která ukazuje na důležitost feminismu i v dnešní společnosti. Stáří jí naopak přidává na intenzitě sdělení, protože nutí k uvědomění, kolik věcí se od roku 1950 téměř nezměnilo. 4/5... celý text

Věk rudých mravenců 2024, Taňa Pjankova

Dusja, dcera bývalého statkáře. Solja, manželka vysoce postaveného komunistického úředníka. Svyryd, zhrzený vykonavatel zhoubných stranických nařízení. Tři vypravěči, kteří se pravidelně střídají a každý z nich svou vlastní perspektivou popisuje neuvěřitelně kruté období ukrajinského hlad0moru. Kniha působí jako hrůzný postapokalyptický román. Autorka čtenářům představuje neuvěřitelně krutý svět, ve kterém odešlo veškeré lidství a smrt se stala vykoupením. Svět, jehož cesta míří jistým krokem k úplnému a doslovnému konci. Kéž by kniha byla jen velmi sugestivně napsanou fikcí. Autorka však popisuje skutečné události, konkrétně závěr roku 1933, kdy na Ukrajině vrcholil uměle vyvolaný hladomor, jemuž padlo za oběť 4–10,5 milionu osob. Při psaní vycházela z archivních záznamů, a mělo by se tak jednat o autentický, a zároveň velmi umělecký pohled na toto nesmírně hrozné období. Toto umělecké zpracování je právě tím, co z knihy činí poměrně netradiční dílo. Nejedná se o klasicky psaný román. Autorka používá velice krásný básnický jazyk, který staví na kontrastu nádherné, jemné poetiky a obludné krutosti. Jasně, Táňa Pjankova není první autorka píšící tímto stylem, podle mě ale patří mezi nejlepší. Její styl je navíc i přes výraznou poetičnost velmi čtivý a snadno pochopitelný. Hlavním symbolem utrpení v knize je hlad. Autorka jej téměř zhmotňuje a dělá z něj jakéhosi posla všech krutostí – posla, který obchází každou z postav a ničí veškeré jejich lidství. Táňa Pjankova se v knize zaměřuje především na pocity a myšlenky. Předkládá svou interpretaci toho, jaké pocity museli prožívat lidé, kteří během hladovění ztráceli svou lidskost a pomalu překračovali hranici života a smrti.Tímto způsobem se jí podařilo napsat trýznivou knihu, která má sílu zanechat ve čtenáři hlubokou stopu. Hodně oceňuji, že se vyvarovala laciné snahy šokovat samoúčelným popisem krutostí. Když je popisuje, činí tak vkusně, smysluplně a především s naprostým respektem. Osobně bych ocenil, kdyby kniha měla ještě trochu výraznější existenciální přesah, zde cítím trochu nevyužitý potenciál. Jinak ale jde o skvěle a osobitě napsanou knihu, která má schopnost čtenáře emočně pochroumat. 4/5... celý text

Kniha o hrdinech a hrobech 1984, Ernesto Sabato

Argentina byla v polovině 20. století rozbouřenou zemí zmítanou velkými změnami. V Buenos Aires se na pozadí této nejisté a proměnlivé doby setkávají Alejandra a Martín, kteří jsou na první pohled rozdílní asi jako voda a oheň. Oba pronásledují temné stíny a spalující pochybnosti, proto jeden v druhém nacházejí útěchu. Ta je však pouze zdánlivá, jejich vnitřní démoni jsou totiž naprosto odlišní. „Kniha o hrdinech a hrobech“ vypráví o bouřlivém vztahu dvou vyvrženců, kterým zprvu přináší útěchu, ale postupem času se začne kazit, přetvoří se v něco chorobného a začne spět ke krutému a neodvratnému konci. Je to také kniha o hledání spřízněné duše a o touze po porozumění, které i přes veškerou snahu a zdánlivé podobnosti naráží na stěnu nepochopení a odcizení. Kniha ale rozhodně není jen milostným příběhem. Patří totiž do výjimečné hrstky knih, které se snaží dobrat neuchopitelné životní pravdy. Je to tedy kniha především hluboce existenciální. Každá z postav  hledá pomyslnou věž symbolizující tu jedinou věc (životní smysl, štěstí), pro kterou se vyplatí žít a umírat – nějaké to mihotavé světlo, které dokáže prozářit okolní temnotu. „Kniha o hrdinech a hrobech“ je tak především mnohovrstevnaté filosofické dílo, které je rozděleno na tři části. Zmíněným vztahem se zabývá především první část, která v třetině knihy ustupuje trochu do pozadí a opět se objeví až ke konci. Druhá část je psychologickým pojednáním o zhoubné posedlosti a rozpadu osobnosti. Třetí část pak myšlenkově propojuje obě, zdánlivě odlišné části. Komplexnost se projevuje i ve struktuře románu. Autor často střídá vypravěče, skáče v čase a většinou pouze naznačuje. Kniha je velmi symbolická a metaforická. Jako celek je ale naprosto úžasně a promyšleně napsaná. Je fascinující jak autor kombinuje hluboké filosofické pasáže se schopností budovat pohlcující, tajemnou atmosféru a intenzivní emoce. Kniha je také nesmírně obrazotvorná a hlavně tragicky melancholická, což je přesně to, co miluju na španělsky psané literatuře. Je to jedna z nejúžasnějších knih, které jsem kdy četl a řadím ji do mé top 10. Doporučuji čtenářům, kteří hledají náročné, filosofické a zároveň emotivní čtení. 6/5... celý text

Canto ostinato: Listopad, prožitky blízké zimy 2023, Pavel Kolmačka

Jan Noha byl ryze pragmatický člověk, který po celý svůj život věřil ve vědu a odmítal vše mimo jasně stanovené mantinely prakticky vedeného života. Konec jeho života ovšem není vůbec veselý. Své poslední dny, poznamenané stařeckou demencí, tráví v zahradní chatě, kde se o něj stará jeho syn Alexej. Jeho očekávaná, přesto poměrně náhlá sm&t spustí v jeho nejbližším okolí vlnu mnohdy hluboko pohřbených vzpomínek. Nejen pro Alexeje a jeho sestru Kateřinu je konfrontace se sm&tí velmi bolestivá a těžko uchopitelná. Jak už napovídá anotace, Canto Ostinato je kniha především o smrti a o různých způsobech vyrovnávání se s ní. Vyprávění sleduje několik různých postav, jejichž prostřednictvím ukazuje různé pohledy na život a na jeho konec. Některé postavy vnímají život čistě mechanicky, jako výsledek přírodních procesů, zatímco jiné ho chápou jako něco spirituálního. V knize nejde o konfrontaci těchto pohledů, nijak přímo je nehodnotí, spíše je čtenáři předkládá k vlastnímu zamyšlení. Poukazuje ovšem na určitou vyprázdněnost v současném vnímání života a smrti, která může vést k mnoha existenciálním krizím. Pavel Kolmačka píše poměrně úsporným jazykem, věty jsou spíše krátké a nijak zvlášť popisné. Jsou to ale věty mnohdy velice silné. Autorovi stačí pár slov, aby ve čtenáři evokoval atmosféru a emoce probíhající scény. Vyprávění se soustředí hlavně na vnitřní pocity a myšlenky postav, čímž vytváří velice intimní a emotivní příběh o lidech, kteří jsou konfrontováni s vlastním životem a vlastní smrtelností. Kniha rozhodně není příjemným, pohodovým čtením. Zároveň se v ní ale nenachází jen temnota. Je v ní i světlo v podobě naděje a vyrovnání. Canto Ostinato není nijak dějová kniha. Je to kniha spíše pocitová a myšlenková. Čtenářsky není nijak náročná, dle mého názoru je vlastně až překvapivě dobře čtivá. Vzhledem k zvolenému tématu a minimálnímu ději se ale jedná o dílo, které přiroste k srdci spíše menšímu počtu čtenářů. Pro mě se jedná o jednu z nejlepších českých knih za dlouhou dobu. Canto Ostinato je můj letošní skrytý literární poklad. 4/5... celý text

Cesta 2019, Cormac McCarthy

Zemi postihla katastrofa, která vyhubila většinu života. Zůstala jen hrstka lidí, kteří z posledních sil živoří na zbědované pustině. Z lidí se stali bojácní, častěji však krutí tvorové, neštítící se ani těch nejohavnějších činů. Tímto vyprahlým světem putuje bezejmenný muž a jeho malý syn. Jejich cesta vede na jih k moři, kde doufají v lepší život. Oba ale tuší, že je jejich cesta honbou za falešnou nadějí. Vždy je však lepší mít nějaký cíl, obzvlášť v pustině, která okamžitě láme lidské životy, jakmile projeví jen trochu slabosti. Cesta je kniha o hledání smyslu existence ve světě, který nabízí jen zmar a neštěstí. Je lepší z takového světa dobrovolně odejít, nebo by se měl člověk snažit do posledních sil? K čemu je vlastně taková snaha, když se ze štěstí stal jen vyprázdněný výraz bez skutečného prožitku a svět je jen nekonečná černota? Bezejmenný hlavní hrdina nachází důvod k životu ve svém synovi, který je pro něj poslední hnací silou. Jejich prostřednictvím kniha vypovídá o sisyfovské snaze udržet malý kousek dobra ve světě plném šíleného zla. Právě tento vztah otce a syna dělá z knihy ohromně dojemné a poutavé čtení. V kontrastu k všudypřítomné hrůze a zmaru se v knize objevují i hezké okamžiky stojící právě na jejich silném, láskyplném vztahu. Tento vztah z knihy činí opravdu velmi působivé a dojemné dílo. Je to totiž právě láska, která oběma protagonistům pomáhá překonat i tu největší pustinu. Cormacův styl je v Cestě výrazně jiný než v jeho předchozích knihách. Je znatelně jednodušší a čtenářsky mnohem snáze pochopitelný. Cormac je zde strohý a používá především krátké, úderné věty. Tímto způsobem ale skvěle dokresluje atmosféru mrtvého světa. I dialogy otce a syna jsou extrémně strohé, což jen umocňuje emoce skryté pod povrchem. Cesta je kniha, která dokáže člověka naprosto rozložit a zanechat ho emočně vyčerpaného. Obsahuje také několik velmi nepříjemných výjevů, které se čtenáři vryjí do paměti. Nic však není samoúčelné, vše má svůj symbolický význam. Cesta není nejlepší Cormacovou knihou. Nemá takovou hloubku ani stylovou vytříbenost jeho starších děl. Je to však jeho nejemotivnější kniha, která symbolicky uzavírá celé jeho dílo. 4/5... celý text

Jidáš zbavený pout – Poslední hlídka 2020, Peter F. Hamilton

Němý výkřik 2024, Kenzaburó Óe

Bratři Micusaburó a Takaši se společně vracejí do své rodné vesnice v zapadlém, hustými lesy obklopeném údolí. Oba bratři prožívají hlubokou životní krizi, která zásadním způsobem rozvrací jejich životy. Důvodem jejich cesty je zdánlivě obyčejný úkol. Prodej starého rodinného domu „Císaři supermarketů“, který usiluje o přinesení moderních služeb i do nejodlehlejších koutů Japonska. Oba také doufají, že si v rodné vesnici dokážou urovnat své rozkládající se životy. Každý z nich má ale o způsobu urovnání jinou představu. Od Němého výkřiku jsem očekával filosofickou, meditativní knihu o životní krizi a touze po nalezení smyslu života. Hned na prvních stránkách jsem však pochopil svůj omyl. Ano, kniha je velmi filosofická a má obrovský existenciální přesah. Zároveň je ale také  „šílená“. Je to absurdní, temně groteskní román, stylem a náladou podobný "A uzřela oslice anděla" od Nicka Cavea. Kniha je plná úzkosti, temnoty a nepříjemných, sugestivních výjevů, které mají schopnost se do čtenáře zarýt.Tyto nepříjemné scény navíc kontrastují s podivnou groteskností, což ještě zesiluje pocit neklidu. Zároveň ale jde o opravdu skvěle napsaný román. Mám slabost pro temný, velmi umělecký styl a Němý výkřik je přesně takový. Celý román je velmi symbolický a metaforický. Má mnoho vrstev, které si však čtenář musí objevit sám. Každá věta a každý podivný výjev má svůj důvod, který je ale mnohdy hluboce skrytý. Je to vyloženě japonský román, proto je dobré se seznámit s tím, jaká panovala nálada v japonské společnosti 60. let, co znamenalo období Meidži a čím si Japonci prošli po druhé sv.tové v.lce. Autor se zabývá rozvratem japonské společnosti, především konfliktem tradice s nástupem moderní doby. I přes stáří knihy (napsaná v roce 1967) je ve svých tématech překvapivě velmi aktuální. Zpracovává například rasi.mus, populismus, nebo radikalizaci a fanatizaci davu. Stejně zásadní je pro román i jeho existenciální rovina, která se odráží v troskotajících životech obou bratrů Němý výkřik je poměrně náročná, hutná kniha, která čtenáři náladu rozhodně nezlepší. Pro mě však jde o velmi unikátní a skvělou knihu, kterou bych ale kvůli náročnosti a bizarnosti doporučil málokomu 4/5... celý text

Roky 2021, Virginia Woolf

O čem vyprávějí Roky Virginie Woolf? Otázka poměrně podružná, stejně jako u většiny jejích knih. Síla jejích děl nespočívá v komplikovaném nebo strhujícím ději, a ani Roky nejsou knihou pro ty, kteří hledají napínavý příběh. Jsou to stránky pro vnímavé čtenáře, kteří v knihách hledají pocity, myšlenky a nádherný jazyk. Roky sledují osudy dobře situované britské rodiny od roku 1880 do poloviny 30. let minulého století. Kniha nemá ústřední postavu, vyprávění přeskakuje z jednoho člena rodiny na druhého a sleduje krátké, různorodé fragmenty z jejich životů. Ty dohromady vytvářejí zamyšlení nad lidským životem, jeho nevyzpytatelností a pomíjivostí. Woolf nabízí široké spektrum interpretací a každý čtenář si může odnést svůj unikátní dojem. Pro mě jsou to právě pocity marnosti a pomíjivosti života, které v knize výrazně vystupují. Roky jsou o neúprosném toku času, před kterým se nikdo neschová. Woolf zde dokáže mistrně evokovat prchavost lidské existence, zobrazit opakování vzorců chování, nesmyslnost společenských konvencí, vzájemné nepochopení, odcizení a osamělost, kterou je těžké překonat, i když se člověk pohybuje ve společnosti . Snad jen jediná postava, citlivá a osobitá Sára, vnímá tuto malost lidského života a snaží se žít s nadhledem, který je ale pro okolí nepochopitelný. Virginia Woolf zde opět naprosto dokonale zachycuje niterné myšlenky, pocity a jemné, nesdělitelné rozdíly ve vnímání, které mezi námi vytvářejí bariéry bránící naprostému porozumění. Tato schopnost vystihnout těžko uchopitelné lidské vnitřní světy je důvodem, proč pro mě Woolf navždy zůstane tou nejúžasnější spisovatelkou. Je fascinující, s jakou lehkostí a samozřejmostí dokázala tyto těžko postřehnutelné nuance zachytit. Roky jsou jednou z jejích nejpřístupnějších knih. Přesto se nejedná o lehké čtení. Člověk musí číst pozorně, vnímat jemné vrstvy, číst mezi řádky a snažit se ji prožít. Její kouzlo je subtilní a zůstane čtenáři skryté, pokud ji nebude číst s plnou pozorností. Pokud to dokážete, rozhodně doporučuji Roky vyzkoušet, ponořit se do díla jedné z nejúžasnějších autorek všech dob a nechat se unášet na vlnách melancholického a nádherně napsaného vyprávění. 5/5... celý text

Ohlížení 2024, Juan Gabriel Vásquez

Kolumbijský režisér Sergio Cabrera přijíždí do Barcelony na retrospektivu svých filmů, která v něm vyvolá příval vzpomínek na jeho divoké a téměř neuvěřitelné mládí. Tyto vzpomínky tvoří jádro vyprávění, skrze které se snaží vyrovnat se svou minulostí. Jako bývalý člen čínských Rudých gard a kolumbijské guerilly má Sergio rozhodně na co vzpomínat. Kniha má několik rovin. První, ta více zřejmá, se zabývá ideologií a fanatismem. Autor na příkladu života Sergia Cabrery a jeho rodiny ukazuje, jak snadno může člověk pod vlivem okolností a těžkých životních událostí podlehnout radikalizaci. Kniha zobrazuje sílu davu, která dokáže člověka strhnout k absurdním a zlým činům. Vyprávění zachycuje především pozvolnou proměnu Sergia a jeho sestry, kteří postupně propadají ideologii, ze které následně po mnoha zklamáních vystřízliví. Druhá rovina, méně zřejmá, se zaměřuje na minulost a vzpomínky. Sergia jeho minulost neustále podvědomě tíží, a jeho retrospektiva je jakousi nevědomou snahou o její přijetí. Navzdory silnému tématu mi však připadá, že autor ve svém vyprávění zůstává spíše na povrchu. Celou dobu jsem měl pocit, že mohl jít v mnoha ohledech více do hloubky. Příběh Sergia Cabrery má obrovský potenciál emocionálně zasáhnout. Ten bohužel zůstává podle mého názoru nevyužitý. Většinu knihy jsem četl poněkud strohé a odměřené vyprávění o velmi zajímavých lidských osudech, které však postrádá potřebnou vášeň a intenzitu. Kvůli tomu na mě kniha neměla téměř žádný emocionální dopad. Situace se trochu zlepšuje v poslední třetině, která převyšuje předchozí části a konečně nabízí hlubší vhled do nitra postav. Španělskou a jihoamerickou literaturu jsem si oblíbil především pro její kreativní a barvitý styl a schopnost vyvolat intenzivní emoce. To vše jsem však u Ohlížení postrádal. Vásquezův styl je poměrně nevýrazný a z mého pohledu zaměnitelný. Chybí mu originalita a jiskra, která by příběh pozvedla na vyšší úroveň. Životní osudy hlavních postav jsou natolik zajímavé, že jsem měl chuť pokračovat ve čtení až do konce. Přesto mám pocit, že kniha mohla nabídnout mnohem více a kromě zajímavého životního příběhu ničím výrazně nevyčnívá. 3/5... celý text

Sestry Makiokovy 2010, Džuničiró Tanizaki

Sedm věží 2022, Sara Baume

Sara Baume je má nejoblíbenější současná spisovatelka. Její poeticky psané knihy se ve mně pokaždé dotknou něčeho hluboce osobního. Ve své nejnovější knize vypráví o soužití dvou plachých, velmi introvertních samotářů, Asche a Cinky. Oba spojuje touha po minimalistickém životě, daleko od lidské společnosti. Proto se po krátké známosti nastěhují do domu, který leží na opuštěném místě, ukrytý pod jednou nevelkou horou. Zde žijí tak, jak si přáli, sami, s minimálním kontaktem s okolním světem. Jedinou společnost jim dělají jejich dva psi, krávy z nedaleké pastviny a hora, která jako symbol stálosti shlíží na jejich pomalu chátrající, netradiční mikrosvět. "Sedm věží" je doslova báseň v próze. Stejně jako Cinka a Asch, ani kniha nikam nesměřuje, nemá žádný děj. Pouze krásným, osobitým, poetickým stylem zachycuje záblesky z malátného života dvou opuštěných duší. Celé čtení je jako prohlížení fotoalba složeného pouze z momentek běžného života dvou lidí. Kniha plyne pomalu. Celé vyprávění je velmi intimní, jemné a křehké. Během čtení jsem měl pocit, že stačí jen málo, aby se její kouzlo narušilo a kniha se přede mnou uzavřela. Proto ji doporučuji číst v naprostém klidu. Těžko se popisuje, co jsem při čtení cítil. Nebyl to smutek ani lítost, které převažovaly v minulých Sařiných knihách. Spíše šlo o příjemně melancholický a hřejivý pocit z tichého souznění Cinky a Asche. Autorka nijak neidealizuje samotu a ani vztah obou protagonistů. Sleduje je nezúčastněně, pouze naznačuje a veškerou interpretaci nechává na čtenáři. Kniha nemá ani žádnou konkretizovatelnou hlavní myšlenku. I v tomto případě je na čtenáři, zda si z příběhu něco odnese. "Sedm věží" určitě není pro každého. Naopak, bude se líbit jen velmi úzké a specifické skupině. Je to kniha pro citlivé čtenáře, kteří nevnímají samotu jako něco hrozného, cítí se lépe v přírodě, než v hlučném městě a v knihách dávají přednost poetičnosti, pocitům a atmosféře před dějem, čtivostí, nebo akcí. Další knížka od Sary Baume, kterou budu často listovat, další její knížka, která je pro mě něčím víc, než jen položkou v knihovně. 5/5 Hodnocení ale berte trochu s rezervou, ne každému budou Cinka a Asch sympatičtí jako mně :)... celý text

Jidáš zbavený pout – Pronásledování 2019, Peter F. Hamilton

Příběh o lásce a tmě 2009, Amos Oz (p)

V první polovině 20. století žilo na území dnešního Izraele (jako stát do roku 1948 neexistoval) velké množství Židů a Arabů. Území spravovala Velká Británie, která byla jakousi pomalu se rozpadající přehradou mezi oběma národy. Do této doby se narodil autor Amos Oz. Jeho rodiče byli zdánlivě fungující pár. Iluze to byla snadno udržitelná. V židovské komunitě se diskutovalo o politice, filozofii nebo knihách. Mluvit o vlastních pocitech bylo ale obrovské tabu. Skrytě tak žily pocity jako odcizení, nenaplněné sny, ztracené ideály a obrovská osamělost. To vše vstřebával malý Amos, který se před celým světem ukrýval do říše knih a fantazie. Oz čtenáře seznamuje především se svým dětství a dospíváním. S přibývajícími stránkami začíná střídat časové roviny a pomalu odkrývá smutný rodinný příběh. Úvodní část je plná jmen významných židovských osobností a politických uskupení, které budou většině čtenářů neznámé a mohou začátek čtení zatěžovat. Přesto však příběh nenápadně zapouští do čtenáře svá vlákna, až jsem se v jednu chvíli přistihl, že jsem úplně pohlcen a visím na každé větě. Hlavní kouzlo knihy spatřuji v autorově schopnosti budovat silné emoce prostřednictvím zdánlivě obyčejných scén. Nikdy netlačí na pilu a nesnaží se emoce zbytečně ždímat. Naopak, jeho nejsilnější momenty stojí na postupně budované intimnosti, autenticitě a náznacích. Často mu stačí jedna věta, aby vyvolal hluboký emocionální dopad. Celým čtením navíc postupuje silný pocit melancholie a nostalgie. Oz má také cit pro jemně ironický humor, který sice nevyvolá salvu smíchu, ale zaručeně vykouzlí upřímný úsměv. Fascinuje mě, jak plynule a přirozeně přechází z citlivě vyprávěných, velmi osobních životních příběhů k velkým historickým událostem. Kniha rozhodně není učebnicí dějepisu, ale historické pozadí je zásadní součástí. Doporučuji si při čtení některé informace dohledat, pro větší pochopení různých souvislostí. Kniha má navíc velkou přidanou hodnotu ve schopnosti přiblížit komplikovanost vztahů mezi národy na Blízkém východě "Příběh o lásce a tmě" je emotivní, skvěle a čtivě napsaná kniha. Pokud vás zaujala, rozhodně jí doporučuji alespoň zkusit. 5/5... celý text

Řek Zorbas 2004, Nikos Kazantzakis

Tasmánie 2024, Paolo Giordano

Paola Giordana mám jako spisovatele poměrně rád, hlavně Osamělost prvočísel mě kdysi velmi nadchla. Jeho poslední knihu ale vnímám poměrně rozporuplně. V Tasmanii se noří do osobnějších vod autofikčního románu, ve kterém zpracovává vlastní životní a vztahovou krizi. V souvislosti s touto osobní linií dále rozvíjí téma velkých globálních krizí, s největším důrazem na tu klimatickou. Kniha je ovšem plná i dalších témat, jako například genderové rozdíly, či terorismus. Paolo Giordano se v knize snaží pojmout opravdu široké spektrum různých aktuálních témat, jak na úrovni globálních problémů, tak i na úrovni osobních prožitků a mezilidských vztahů. Vše spojuje vidina krize a přímo hrozícího konce. Autor se navíc snaží všechna tato témata různě kontextuálně prolínat. Myšlenka propojení osobních a globálních krizí je velice zajímavá, témat je ale tolik, že jsou zpracována poměrně povrchně, některá jen lehce načrtnuta. Většina navíc pouze poukazuje na existenci problémů, více se jimi ale nezabývá. Vždy mi připadalo, že největší síla Paola Giordana spočívá v psaní osobních příběhů, které buduje s citem a lehkostí a dokáže jimi ve čtenáři vyvolat silné emoce a dojem, že jde o něco osobnějšího, než jen smyšlené vyprávění. To do určité míry platí i pro Tasmanii. Osobní linie je zajímavá, mě samotného se dokázala dotknout, a věřím, že rozhodně nebudu jediný, kdo se v Giordanově příběhu v něčem ztotožní. Měl jsem ale pocit, že v předchozích knihách zpracovával osobní příběhy a mezilidské vztahy do větší hloubky a dával větší důraz na emoce. V Tasmanii se však drží trochu zpátky a spíše naznačuje. Chápu, že je to autorův záměr, na mě však lépe fungoval přímočařejší a doslovnější přístup v jeho minulých knihách. Tasmanie se snaží zpracovat velké množství současných problémů. Bohužel jsem se po celou dobu čtení nemohl zbavit dojmu, že kvantita převažuje nad kvalitou. Určitě to není špatná kniha, věřím, že si najde spoustu fanoušků. Ve mně ale nezanechala nic hlubšího. Zůstává pro mě zajímavým konceptem, který se však ubírá trochu jiným směrem, než by mi vyhovovalo. 3/5... celý text