JakeTheDog přečtené 314

Hlubina 2023, Jozef Karika

Klubko zmijí 1963, François Mauriac

Klubko zmijí je smutný, často až bolestně svíravý příběh o zahořklém a promarněném životě jednoho zdánlivě nenávistného starce, jehož pád zapříčinila především samota a pocit nedostatku lásky. Tímto starcem je Ludvík, velmi bohatý muž, jehož život byl nekonečnou honbou za penězi. Na sklonku svého života vymýšlí způsob, kterým by zajistit, aby jeho rodina nezískala obrovský majetek, jenž po něm zůstane. Svou rodinu totiž přirovnává ke klubku zmijí a viní ji ze všech svých příkoří. Postupně se však jeho temné představy začínají drolit a skrze vzniklé trhliny proniká světlo osvětlující dosud skrytou skutečnost. Samotná kniha "Klubko zmijí" je svému protagonistovi velmi podobná. Na prvních stránkách působí jako nepřátelská, snad až odpudivá četba, u které si řada čtenářů položí otázku: „Proč bych tohle měl vůbec číst?“ Této knize je však dobré dát šanci a neřídit se prvním dojmem. Celé vyprávění totiž prochází katarzí, která postupně mění jeho celkové vyznění a prohlubuje hlavní sdělení. Kniha dává smysl především jako celek. Jsou různé způsoby, jak lze Klubko zmijí číst. Pro mě je především bolestným obrazem toho, jak zničující vliv mohou mít na člověka zklamání, pocit samoty a zejména nedostatek lásky. Vyprávění skrze Ludvíkovy vzpomínky odkrývá komplikované soužití jednoho uzavřeného a nekomunikujícího páru. S každým dalším dnem a každou další nevyslovenou výčitkou mezi nimi narůstá odcizení, které postupně přerůstá až v nenávist. Je to román o nevyřčených pocitech, jejichž zametání pod koberec a následná absence komunikace nenávratně otrávily život dvou lidí, kteří měli šanci žít spokojeně, kdyby dokázali prolomit hradby mlčení. Text knihy je psaný lehce archaickým stylem, který k příběhu perfektně sedí a skvěle podporuje celkovou atmosféru. I přes všudypřítomnou tíhu a negativitu se v knize skrývají poetické okamžiky a překvapivě silné citové záblesky. Právě tyto momenty pro mě nakonec zvítězily nad temnotou a zanechaly nejsilnější dojem. Zpočátku jsem uvažoval, že knihu odložím. Postupně se mi ale stále víc a víc dostávala pod kůži. Jsem moc rád, že jsem jí dal šanci. Doporučuji ji všem, kdo mají rádi intenzivní psychologické romány 4/5... celý text

Meteory 1998, Michel Tournier

Hodně z nás touží po nějaké spřízněné duši. Po člověku, se kterým budeme mít hluboké duševní propojení. Právě takové unikátní propojení mezi sebou mají dvojčata Jean a Paul. Jejich vztah však zachází až do krajností. Společně tvoří jakousi vlastní, nehybnou, od okolního světa izolovanou buňku. Co když se ale jedno z dvojčat rozhodne, že chce žít mimo tuto sterilní buňku a dá přednost nestálému, nepředvídatelnému světu? V kontrastu k dvojčatům stojí jejich homosexuální strýc Alexandr, jehož život je nekončícím hledáním podobné blízkosti. Meteory na mě působí jako naprosté zjevení geniality a originality. Autor své myšlenky vede nečekaně se klikatícími a křižujícími cestami, jenž vytvářejí komplikovaný labyrint, jehož cíl z velké části závisí na čtenářově schopnosti interpretovat nepřeberné množství symbolů, metafor a návazností. Tournier na příběhu dvojčat Jeana a Paula zkoumá filosofickou otázku, co tvoří identitu člověka – zda jsme celiství sami o sobě, anebo potřebujeme druhou polovinu (partnera, sourozence, milence). Blízkost představuje stálost a nehybnost. Proti ní stojí snaha o odtržení, která symbolizuje touhu po intenzivním životě s jeho nepředvídatelností a nestálostí. Kniha také pojednává o jinakosti a vytrženosti ze společnosti, čímž se ovšem opět stáčí k tématu blízkosti. To se týká především postavy Alexandra, jenž je správcem svozu odpadu a organizátorem skládek. On sám je jakožto homosexuál odsunut na okraj společnosti. Skládka pro něj představuje jakési umělecké dílo, symbolicky spřízněné místo a zároveň nejupřímnější obraz lidské společnosti. První polovina knihy je plná mnohdy bizarních, kontroverzních a často až groteskních scén, včetně věcí, jako je například intimní vztah sourozenců. Druhá polovina však prochází výraznou proměnou a z groteskního románu se stává jakýsi melancholický roadtrip. Meteory jsou naprosto precizně napsanou a geniálně vystavěnou knihou. Každá věta v ní má svůj význam a zároveň je skvělá i po estetické stránce. Z důvodu složitosti a bizarnosti některých momentů však rozhodně není pro každého. Za sebe ji doporučuji lidem, kteří hledají čtenářskou výzvu a mají rádi filosofické romány. Pro mě jsou Meteory geniálním unikátem. 5/5... celý text

Totem vlka 2010, Ťiang Žung

V Číně zuří Kulturní revoluce, která neúprosně smazává tradice a drtí základy, na kterých do té doby stála celá země. Z Číny začínají proudit zástupy studentů na venkov, kde mají podstoupit "převýchovu" tvrdou manuální prací (knížka je ke Kulturní revoluci kritická). To se týká i Čchena, který se s horstkou dalších studentů dostává na mongolskou step, kde se ocitá v péči jednoho ze starých pastevců. Ten v něm probudí obrovskou lásku k mongolským tradicím. Nejvíc ho začnou fascinovat vlci, které staří Mongolové uctívali jako své vlastní učitele a dokonalé vládce stepi. Pro mě je celá kniha v první řadě obrovsky poutavým, dobrodružným vyprávěním, jehož prostřednictvím autor zachycuje mizející kulturu mongolských kočovných pastevců. Sám totiž mezi nimi strávil 10 let života. Popisuje jejich tradice, legendy a také praktické aspekty jejich každodenního života. Nejvíce se však zaměřuje na vlky, které tehdejší pastevci obdivovali pro jejich sílu, houževnatost a inteligenci. Vlk pro ně byl největším škůdcem, zároveň ale také téměř až božstvem, bez kterého by se zhroutil ekosystém celé stepi. Vyprávění je tak pohlcující, že mě pokaždé přeneslo na mongolskou step a já společně s postavami prožíval jejich radosti a strasti uprostřed divoké, člověkem stále ještě málo poznamenané přírody. Kniha dokáže být obrovsky krutá a velmi naturalistická, zároveň ale také krásná a místy až poetická. Autor skvěle vystihl poměr autenticity a romantizace, která se projevuje zejména v příbězích o vlcích, jenž vyprávění dodávají lehký závan magické atmosféry. Ke knize mám ale i znatelné výhrady. Postavy jsou ploché, jednorozměrné a kromě nepatrných výjimek bez vývoje. Autor se také velmi opakuje, je zbytečně doslovný a přehnaně poučuje, až mi připadalo, že čtenáře považuje za hlupáka. Kontroverzní je i jeho jednostranné vyzdvihování síly jako nejdůležitější hodnoty, s čímž se pojí neustálé přirovnávání výbojných národů k chytrým, silným vlkům a mírných národů k hloupým ovcím (takto označuje především Číňany). I přes výtky knihu s klidným srdcem doporučuji každému, koho zaujme její zasazení. Totem vlka má velkou hodnotu především díky poutavému zachycení dnes již mizející kultury. 3,5/5... celý text

Neloučím se navždy 2025, Han Kang

Kjongha právě přiletěla posledním letem ze Soulu na ostrov Čedžu. Ostatní lety jsou zrušené kvůli sněhové bouři. Jí ovšem čeká ještě dlouhá cesta zasněženou, liduprázdnou krajinou. Musí se dostat do opuštěného domku v horách, a to vše kvůli jednomu malému papouškovi. Ten patří její kamarádce Ison, která momentálně leží v nemocnici. Pro Kjonghu se cesta za záchranou papouška stává mnohem hlubším, osobním putováním.V samotě hor se jí rozplývá hranice mezi snem a realitou a ona postupně objevuje jednu z nejtemnějších epizod novodobé jihokorejské historie. Ta totiž začala právě právě zde, na Čedžu "Neloučím se navždy" se odehrává ve dvou paralelních rovinách. První z nich mapuje osobní příběh spisovatelky Kjonhgy, která se již několik let potýká s traumatem, jenž jí způsobilo psaní její předchozí knihy pojednávající o m@s@kru ve městě "K". (zjevný odkaz na autorčinu vlastní knihu „Kde kvete tráva“). Druhá linie vykresluje jednu z nejtemnějších tragédií moderní Jižní Koreje. Obě příběhové linie jsou mistrně propojené a po celou dobu se vzájemně ovlivňují. Han Kang pracuje s podobnou technikou jako ve své knize „Kde kvete tráva“. Rozpíjí tenkou hranici mezi snem a realitou a mezi světem živých a mrtvých. Celé vyprávění působí jako jakýsi pomalu plynoucí, melancholií protkaný sen, který se ale během vzpomínek na nepochopitelně hrozné historické události proměňuje ze svého jemného, melancholického zasnění, v noční můru sahající do propastných hlubin temnoty. Za zpracování těchto temných pasáží zaslouží Han Kang obrovský obdiv. Zpracovává je totiž s obrovským respektem, lidskostí a empatií. Historické události zobrazuje velmi autenticky, zároveň je ale obaluje jemně snovou atmosférou, čímž ubírá na okázalosti, zároveň ale přidává na emocích. Její knížka není o snaze šokovat, ale především o vzdání respektu a úcty obětem naprosto nepochopitelné lidské krutosti. "Neloučím se navždy“ je intimní, poeticky napsané dílo, které od čtenáře vyžaduje naprostou koncentraci, za kterou se ovšem odvděčí silným zážitkem. Její kouzlo spočívá v jemně tkaných symbolech a metaforách, které čtenáře vtáhnou do nitra příběhu a zanechají v mysli nezapomenutelnou stopu. 5/5... celý text

Vlčí štěstí 2022, Paolo Cognetti

Kdo zdědil hvězdy 2000, James Patrick Hogan

Srdce tak bílé 2004, Javier Marías

Jsou tajemství, která by raději neměla být nikdy odhalena? Může vyslovené tajemství změnit celý lidský život? Je tedy lepší některá slova nikdy nevyslovit, a to ani před tím nejbližším člověkem? Nakolik člověk ovládá svůj život a nakolik je řízen náhodnými událostmi? Takové otázky se začaly odvíjet v Juanově hlavě krátce po svatbě s jeho ženou Luisou. Ta, trochu proti jeho vůli, začne odkrývat rodinnou záhadu, která obestírá Juanova otce Ranze. První Ranzova žena totiž zemřela ihned po svatbě. Juan navíc zjistí, že si život vzala sama vlastní rukou. Pro Ranze je to však vzdálená minulost, o níž odmítá mluvit. Všechno je ale mnohem komplikovanější. Srdce tak bílé je kniha, jejíž obsah se nedá shrnout do několika vět. Autor hned od první stránky rozehrává širokou paletu zdánlivě nesouvisejících příhod a myšlenek. Na první pohled to může působit jako podivný slepenec. Vše má ale svůj čas a místo. Všechny události a myšlenky se postupně proplétají a na konci vytvoří pevný, obdivuhodně vystavěný celek, ve kterém vše dokonale zapadne. Srdce tak bílé je filozofický román, který je ale zároveň stále i poutavým příběhem. Obě roviny se vzájemně propojují a jedna bez druhé by nemohly existovat. Celý příběh tedy není jen chatrnou kostrou pro autorovy myšlenky, jak tomu ve filozofické beletrii občas bývá. Autor se zaměřuje především na témata spojená s tajemstvím a nahodilostí života. Život se totiž často odvíjí na základě neovlivnitelných, zdánlivě zcela banálních náhod, které však mohou mít sílu změnit celý lidský život a smazat všechny domnělé jistoty. Takovým okamžikem může být i rozhodnutí zda odhalit tajemství, nebo ho nechat nevyřčené. Kniha je napsána velmi květnatým a naprosto precizním jazykem. Autor skládá dlouhá souvětí, plná různých odboček a slovních her. Postupně na sebe vrství metafory a přirovnání, kterými přesně dokresluje atmosféru jednotlivých událostí. Text je na mnoha místech velmi intenzivní a díky různým tajemstvím i napínavý, místy se mu nedá upřít ani určitá vášnivost. Je doslova radost číst takto chytrý, skvěle vystavěný a úžasně napsaný román. Doporučuji všem čtenářům, kteří hledají filozofický román, jemuž nechybí poutavost a osobitost. 5/5... celý text

Hra se skleněnými perlami 2012, Hermann Hesse

Kastálie je odpovědí na dlouhotrvající období celospolečenského duševního úpadku. Je to řád sdružující ty nejelitnější učence, jejichž cílem je udržovat lidské vědění a povznášet lidského ducha. Posláním Kastálie je předávat své myšlenky obyčejným lidem a tím vést celou společnost k obrodě. Největším duševním vlastnictvím Kastálie je Hra se skleněnými perlami, jež je snahou o propojení všech vědních a kulturních disciplín v jeden harmonický celek. Do tohoto prostředí přichází velmi nadaný mladík Josef Knecht, který Kastálii jako první konfrontuje s její rostoucí sebezahleděností a vzdalováním od původního poslání. Kniha je koncipována jako fiktivní biografie zmíněného Josefa Knechta. Ta slouží především jako kostra, na kterou Hesse nabaluje své úvahy. Kostra je to ovšem trochu vachrlatá a sama o sobě stát nedokáže. Stejně jako u jiných Hesseho knih je i zde děj podružný a rozhodně není důvodem k četbě. Tím, co v Hesseho knihách hraje prim, jsou myšlenky a pocity. Hra se skleněnými perlami je jeho nejrozsáhlejším dílem, ve kterém shrnuje všechny své myšlenky z předchozích knih do jednoho celku. Zkoumá napětí mezi čistě duševním životem a smyslovou realitou, přičemž varuje před nebezpečím odtržení od skutečného světa ve jménu intelektuálního elitarismu. Hesse velebí lidského ducha, zdůrazňuje význam harmonického propojení ducha a smyslů, také ale poukazuje na důležitost střední cesty a vyvážení. Tyto myšlenky však podává na zbytečně velké ploše 600 stran, zároveň se ale nedostává do takové hloubky jako v jeho předchozích knihách a v kontextu celého svého díla nepřináší téměř nic nového. Nabízí především trochu jiný pohled na své tradiční myšlenky, který ale bohužel není tak inovativní, aby obhájil svůj velký rozsah. Hesseho knihy zbožňuju a proto mě mrzí, že jeho největší dílo vnímám zároveň jako to nejméně zajímavé. Nechci být ale pouze negativní. Vždy mi působí radost číst Hesseho nádherný, květnatý styl, který ve mně pokaždé vyvolá nadšení z četby. U četby jeho knih mám také pocit jakéhosi duševního povznesení, což rozhodně platí i zde. Hra se skleněnými perlami by byla úžasná, pokud by ovšem Hesse nenapsal předchozí, mnohem úžasnější knihy. 3/5... celý text

Ráj 2001, Toni Morrison

Ruby je malé, zdánlivě idylické městečko, rozprostírající se v odlehlém, izolovaném a nehostinném regionu amerického jihozápadu. Jeho izolace je záměrná. Ruby založili a po celou dobu obývají výhradně Afroameričané, pro které představuje izolace města ochrannou zeď proti útlaku a rasismu. Tato izolace se však postupně proměňuje v jakési dobrovolné vězení, jenž v obyvatelích tiše buduje nenávist vůči každému, kdo se jen nepatrně odlišuje od jejich vlastních norem. Sami tak podléhají tomu, proti čemu se původně snažili vymezit. Mužským obyvatelům Ruby začíná být trnem v oku nedaleký ženský konvent, který se naprosto příčí jejich představám o ženách. Ženy v konventu totiž žijí svobodným životem, který není zasvěcen mužům a jejich příkazům. Ráj je skvěle komponovaný román. Autorka čtenáře hned na prvních stránkách hodí do rozjetého vlaku. Knihu otevírá scéna, v níž sledujeme skupinu mužů, kteří nemilosrdně vyvraždí zmíněný ženský konvent. Na dalších stránkách se děj vrací do minulosti a z pohledu mnoha různých postav skládá barvitou mozaiku života obyvatel Ruby a žen z konventu. Autorka postupně odhaluje okolnosti, jenž vyústily v toto krvavé neštěstí. Tímto způsobem okamžitě navozuje syrovou, téměř až thrillerovou atmosféru, která doslova nutí číst dál a odhalovat širokou spleť komplikovaných vztahů. Kniha ovšem po první třetině zvolní a z thrillerově laděného příběhu se mění v komplexní román o feminismu, nenávisti, rasismu a izolaci. Autorka ukazuje, že izolace nevyřeší nahromaděnou nenávist, hněv a traumata. Pouze je skryje do podvědomí a nechá je skrytě růst, až člověka nepozorovaně ovládnou. Izolace obyvatelům Ruby zároveň vezme svobodu a posílí lpění na jejich zažitých normách a stereotypech. Ty se v knize odrážejí mimo jiné i na ženách, jejichž životy jsou kompletně ovládány muži. Kniha je velmi dobře napsaná. Své kouzlo ale nedává okamžitě na odiv. V celé své kráse se otevře pouze pozornému čtenáři. Její velká síla tkví také ve schopnosti vyvolat silné emoce pomocí tvrdých a neskutečně autenticky působících lidských příběhů. Ráj je tak opravdu skvěle napsaná a komponovaná kniha, která čtenáře donutí k zamyšlení a zároveň ho hluboce emočně zasáhne. 4/5... celý text

Tři Sekery 2024, Kateřina Surmanová

Když je vše řečeno 2021, Anne Griffin

Anne Griffin se svou debutovou knihou "Když je vše řečeno" vypráví příběh jednoho muže, jednoho večera a pěti přípitků, které čtenáře provedou celým jeho životem. Vypravěčem je Maurice Hannigan, čtyřiaosmdesátiletý muž, sedící v baru jednoho malého irského hotelu. Zde si připíjí na pět nejdůležitějších lidí ve svém životě. Během přípitků na každého z nich vzpomíná a pomalu tak ze vzpomínek skládá mozaiku celého svého života. "Když je vše řečeno" je především velmi dojemným a lidským příběhem, který však nikdy nepřekročí hranici kýče. Celé vyprávění balancuje na hranici hřejivé, místy až laskavé melancholie a pocitů smutku a osamění. Síla celé knihy tkví ve schopnosti vyvolat silné emoce, zároveň ale bez přehnaného a na sílu tlačeného sentimentu. Maurice není dokonalý muž. Je tvrdohlavý, často nepřístupný a rozhodně má svá selhání. Právě tato nedokonalost ho ale činí autentickým a lidským. Čtenář se s ním může ztotožnit a soucítit, zároveň ho ale místy i trochu soudit. Kniha zpracovává především téma vyrovnání se se ztrátou blízkých lidí. Vyprávění také naznačuje, že budování majetku možná není ta nejdůležitější věc a že člověku nikdy nepřinese pravý pocit štěstí. Příběh může člověka dovést k zamyšlení, zároveň ale není nijak hluboce filozofický. To však rozhodně není ani jeho záměr. Témata jsou zpracována s lehkostí a můžou čtenáře dovést k přemýšlení. Jejich hlavním cílem je ale sjednotit linie vyprávění a posílit emotivnost celého příběhu. Autorka píše lehkým, čtivým stylem. Její styl není nijak výrazný, což ale u podobných knih nevnímám jako negativum. Tady má hlavní slovo dojemný příběh, a u takových knih je podle mě nejdůležitější, aby vyprávění příjemně plynulo, což se zde autorce skvěle podařilo. Anne Griffin se povedlo napsat velmi dojemný příběh, který je zároveň uvěřitelný, velmi lidský a nikdy nepřekračuje hranici zbytečně přehnaného sentimentu. Zní to jako maličkost, pro mě je to ale poměrně výjimečná kombinace. Pokud se chcete nechat dojmout a také vám vadí, že jsou podobné příběhy často neautentické a plné snahy ždímat emoce pomocí laciných klišé, dejte této malé knize šanci, určitě vám udělá radost, stejně jako mně.... celý text

Netrpělivost srdce 2006, Stefan Zweig

Toni Hoffmiller je mladý poručík rakouské kavalerie. Životem vždy procházel pohodlně a bez větších obtíží, doslova jako nůž máslem. Zejména jeho služba u kavalerie je nekonečná, opakující se rutina, která rozhodně nepřeje bohatému citovému životu. Vše se však změní, když pozná invalidní dceru místního šlechtice. Ta v něm probudí obrovský soucit, jenž u něj vyvolá spleť do té doby nepoznaných emocí. Aniž by si to uvědomoval, začíná se chytat do pomyslné pavučiny, a čím více se snaží vymanit, tím hlouběji se do ní zaplétá. Netrpělivost srdce je psychologický román o podstatě viny, empatie a morální zodpovědnosti. Dějový oblouk sleduje jeden náhodný okamžik, lépe řečeno omyl, který se postupně rozvíjí v nezastavitelnou spleť nedorozumění, nenaplněných očekávání a především zklamání. Hlavním hybatelem všech problémů je právě soucit. Ten je samozřejmě velice důležitým citem, který pomáhá udržovat morální hodnoty, zároveň však může mít svou odvrácenou, sobeckou a zraňující tvář. Kniha v tomto ohledu nabízí zajímavé a poměrně netradiční zamyšlení. Stefan Zweig nechává čtenáři nahlédnout do myslí několika různorodých postav. Téměř každá postava má jedinečnou osobnost potýkající se s vnitřními konflikty, jejichž impulzem jsou různé formy soucitu. Kniha je ale v tomto ohledu trochu nevyrovnaná. V některých pasážích se dokáže dostat do hloubky, někdy jí ale chybí odvaha a spíše se jen vznáší na hladině. Podobnou výhradu mám i k nerovnoměrnému tempu dějové linie. Měl jsem dojem, že příběh vždy prudce vystřelí silnou scénou, jen aby mu vzápětí došel dech a nastala delší, nezáživná pasáž. Teprve poté se kniha znovu nadechne k další dramatické scéně. Tato nevyváženost mi bránila v úplném ponoření do děje. Kvůli tomu na mě román ani příliš emočně nezapůsobil, což u psychologicky laděného díla, zaměřeného především na emoce, považuji za velkou škodu. Ani autorův styl mě výrazně neoslovil. Je sice velmi dobře čtivý, zároveň ale nijak zajímavý. Pokud máte rádi popisné psychologické romány, s Netrpělivostí srdce chybu neuděláte. Dle mého názoru však nepatří k těm úplně nejlepším. Na to jsem u knihy postrádal výraznější styl, atmosféru a lépe vyváženou dějovou linii. 3/5... celý text

Flora 2024, Jonáš Zbořil

Uprostřed města se tyčí Step. Dříve kousek divoké přírody, dnes zakázaná zóna, kde se hromadí nepříznivé ekologické dopady městského života. Step je plná odhozených věcí, odpadu a toxických zbytků. Představuje vše jedovaté a nepotřebné, co město vyprodukuje a co lidé raději ignorují. Z tohoto chaosu však povstává nový život. Tím je jakási živá hrouda odpadu, kterou mladý pár, Sára a Adam, pojmenují Flora a začnou o ni pečovat jako o vlastní dítě. Hlavním tématem knihy je dopad lidské činnosti na životní prostředí, symbolizovaný tajemnou, proměnlivou, znovu se rodící Stepí. Step je zakázanou zónou, ponechanou svému osudu, jehož vyvrcholením je nový život v podobě Flory, která je velmi zajímavou a metaforou na následky nekonečného vykořisťováni přírody. Kniha ovšem přesahuje své environmentální poselství a dotýká se i společenských témat, jako jsou vztahy nebo rodičovství. Myšlenky, které kniha předává nejsou nijak zásadní, nové, či překvapivé. Jejich kouzlo tkví v originálním a kreativním způsobu, jakým jsou čtenáři podány. Flora je lyrická kniha, která balancuje na pomezí poezie a prózy. Jonáš Zbořil tvoří krátké, úderné, rytmicky navazující věty. Já už začínám být podobným stylem krátkých vět poměrně přesycený. Jonáš Zbořil ovšem dokáže tímto stylem psát natolik poutavě, že jsem si text celou dobu užíval užíval. Tímto úderný stylem navíc přidává na intenzitě velmi tajemné, znepokující a místy až lehce hororové atmosféře. Celou knihou se táhne napětí, které mě neustále nutilo číst dál a dál. Dlouho jsem nečetl knihu, která by dokázala vytvořit tak podivnou atmosféru evokující tolik různorodých pocitů. Rozhodně to považuji za její největší přednost. Kniha je také velmi symbolická. Autor čtenáři dává jen střípky a většinu významů ponechává na jeho interpretaci. Čtení vyžaduje pozornost a trpělivost. Snadno se může stát, že něco důležitého přehlédnete. Floru bych proto doporučil čtenářům, kteří ocení originální a kreativní příběh a kteří jsou ochotni se ponořit do hlubších vrstev textu a hledat skryté významy. Zároveň se se ale jedná o jednohubku, která staví především na originalitě a atmosféře, jinak ale nepřináší nic vyloženě zásadního. 3,5/5... celý text

Zakázaný deník 2024, Alba De Céspedes

Valerie je na první pohled spokojená žena. Má hodného manžela, děti na prahu dospělosti a práci, která ji upřímně baví. Vše se ale změní nákupem obyčejného sešitu. Ze sešitu se stane její jediná soukromá věc, její osobní deník. Deník ji probere z letargie a nutí ji bilancovat a přehodnocovat celý život. Pomalu si začíná uvědomovat, že na úkor rodiny přišla o samu sebe. Z ženy Valerie se stala pouze jakási bezpohlavní „maminka“. Deník jí připomene promarněné sny a zapuzené vášně. Pomalu si začne uvědomovat, že její život není tak šťastný, jak si myslela. Knížka začíná poměrně nenápadně, na začátku na mě působila vlastně docela nezajímavě. S každou další stránkou ovšem nabývá na komplexnsoti, stejně jako samotná Valerie. V knize se nabalují různá témata, vzájemně se proplétají a dávají vzniknout velmi chytré a mnohovrstevnaté knize, která výrazně překračuje škatulku „červené knihovny“, jak prý bývala v době vydání označována. Takový příměr je mimo a vypovídá spíše o omezenosti člověka, který ho použil. Hlavní tématickou vrstvou Zakázaného deníku je poukázání na postavení žen ve společnosti, a to se zaměřením především na rodinný život. Kniha ukazuje, že i zdánlivě dokonalý rodinný život může skýtat velkou řadu nástrah. Tou je především ztráta vlastní osobnosti, která souvisí s potlačením tužeb a soukromí ve prospěch rodiny. Hned na prvních stránkách si Valerie uvědomuje, že i pro svého muže už není Valerií, ale „maminkou“. Začne si tak pokládat otázku, jak mohou roky soužití dva lidi sblížit, ale zároveň je tak propastně oddálit. Velmi zajímavá je také linie vztahu Valerie a její dcery Mirelly, která se bouří proti zažitým normám. Valerie sice žije napůl v moderním světě, stále je ale svazována starým světem svých rodičů. Kvůli tomu v ní vzniká obrovský rozpor. Má jediná větší výtka směřuje k poměrně zaměnitelnému stylu. Kniha je napsaná dobře, je čtivá, zároveň ale po stylistické stránce postrádá výraznější osobitost. I 70 let od napsání je Zakázaný deník stále aktuální kniha, která ukazuje na důležitost feminismu i v dnešní společnosti. Stáří jí naopak přidává na intenzitě sdělení, protože nutí k uvědomění, kolik věcí se od roku 1950 téměř nezměnilo. 4/5... celý text

Věk rudých mravenců 2024, Taňa Pjankova

Dusja, dcera bývalého statkáře. Solja, manželka vysoce postaveného komunistického úředníka. Svyryd, zhrzený vykonavatel zhoubných stranických nařízení. Tři vypravěči, kteří se pravidelně střídají a každý z nich svou vlastní perspektivou popisuje neuvěřitelně kruté období ukrajinského hlad0moru. Kniha působí jako hrůzný postapokalyptický román. Autorka čtenářům představuje neuvěřitelně krutý svět, ve kterém odešlo veškeré lidství a smrt se stala vykoupením. Svět, jehož cesta míří jistým krokem k úplnému a doslovnému konci. Kéž by kniha byla jen velmi sugestivně napsanou fikcí. Autorka však popisuje skutečné události, konkrétně závěr roku 1933, kdy na Ukrajině vrcholil uměle vyvolaný hladomor, jemuž padlo za oběť 4–10,5 milionu osob. Při psaní vycházela z archivních záznamů, a mělo by se tak jednat o autentický, a zároveň velmi umělecký pohled na toto nesmírně hrozné období. Toto umělecké zpracování je právě tím, co z knihy činí poměrně netradiční dílo. Nejedná se o klasicky psaný román. Autorka používá velice krásný básnický jazyk, který staví na kontrastu nádherné, jemné poetiky a obludné krutosti. Jasně, Táňa Pjankova není první autorka píšící tímto stylem, podle mě ale patří mezi nejlepší. Její styl je navíc i přes výraznou poetičnost velmi čtivý a snadno pochopitelný. Hlavním symbolem utrpení v knize je hlad. Autorka jej téměř zhmotňuje a dělá z něj jakéhosi posla všech krutostí – posla, který obchází každou z postav a ničí veškeré jejich lidství. Táňa Pjankova se v knize zaměřuje především na pocity a myšlenky. Předkládá svou interpretaci toho, jaké pocity museli prožívat lidé, kteří během hladovění ztráceli svou lidskost a pomalu překračovali hranici života a smrti.Tímto způsobem se jí podařilo napsat trýznivou knihu, která má sílu zanechat ve čtenáři hlubokou stopu. Hodně oceňuji, že se vyvarovala laciné snahy šokovat samoúčelným popisem krutostí. Když je popisuje, činí tak vkusně, smysluplně a především s naprostým respektem. Osobně bych ocenil, kdyby kniha měla ještě trochu výraznější existenciální přesah, zde cítím trochu nevyužitý potenciál. Jinak ale jde o skvěle a osobitě napsanou knihu, která má schopnost čtenáře emočně pochroumat. 4/5... celý text

Kniha o hrdinech a hrobech 1984, Ernesto Sabato

Argentina byla v polovině 20. století rozbouřenou zemí zmítanou velkými změnami. V Buenos Aires se na pozadí této nejisté a proměnlivé doby setkávají Alejandra a Martín, kteří jsou na první pohled rozdílní asi jako voda a oheň. Oba pronásledují temné stíny a spalující pochybnosti, proto jeden v druhém nacházejí útěchu. Ta je však pouze zdánlivá, jejich vnitřní démoni jsou totiž naprosto odlišní. „Kniha o hrdinech a hrobech“ vypráví o bouřlivém vztahu dvou vyvrženců, kterým zprvu přináší útěchu, ale postupem času se začne kazit, přetvoří se v něco chorobného a začne spět ke krutému a neodvratnému konci. Je to také kniha o hledání spřízněné duše a o touze po porozumění, které i přes veškerou snahu a zdánlivé podobnosti naráží na stěnu nepochopení a odcizení. Kniha ale rozhodně není jen milostným příběhem. Patří totiž do výjimečné hrstky knih, které se snaží dobrat neuchopitelné životní pravdy. Je to tedy kniha především hluboce existenciální. Každá z postav  hledá pomyslnou věž symbolizující tu jedinou věc (životní smysl, štěstí), pro kterou se vyplatí žít a umírat – nějaké to mihotavé světlo, které dokáže prozářit okolní temnotu. „Kniha o hrdinech a hrobech“ je tak především mnohovrstevnaté filosofické dílo, které je rozděleno na tři části. Zmíněným vztahem se zabývá především první část, která v třetině knihy ustupuje trochu do pozadí a opět se objeví až ke konci. Druhá část je psychologickým pojednáním o zhoubné posedlosti a rozpadu osobnosti. Třetí část pak myšlenkově propojuje obě, zdánlivě odlišné části. Komplexnost se projevuje i ve struktuře románu. Autor často střídá vypravěče, skáče v čase a většinou pouze naznačuje. Kniha je velmi symbolická a metaforická. Jako celek je ale naprosto úžasně a promyšleně napsaná. Je fascinující jak autor kombinuje hluboké filosofické pasáže se schopností budovat pohlcující, tajemnou atmosféru a intenzivní emoce. Kniha je také nesmírně obrazotvorná a hlavně tragicky melancholická, což je přesně to, co miluju na španělsky psané literatuře. Je to jedna z nejúžasnějších knih, které jsem kdy četl a řadím ji do mé top 10. Doporučuji čtenářům, kteří hledají náročné, filosofické a zároveň emotivní čtení. 6/5... celý text

Canto ostinato: Listopad, prožitky blízké zimy 2023, Pavel Kolmačka

Jan Noha byl ryze pragmatický člověk, který po celý svůj život věřil ve vědu a odmítal vše mimo jasně stanovené mantinely prakticky vedeného života. Konec jeho života ovšem není vůbec veselý. Své poslední dny, poznamenané stařeckou demencí, tráví v zahradní chatě, kde se o něj stará jeho syn Alexej. Jeho očekávaná, přesto poměrně náhlá sm&t spustí v jeho nejbližším okolí vlnu mnohdy hluboko pohřbených vzpomínek. Nejen pro Alexeje a jeho sestru Kateřinu je konfrontace se sm&tí velmi bolestivá a těžko uchopitelná. Jak už napovídá anotace, Canto Ostinato je kniha především o smrti a o různých způsobech vyrovnávání se s ní. Vyprávění sleduje několik různých postav, jejichž prostřednictvím ukazuje různé pohledy na život a na jeho konec. Některé postavy vnímají život čistě mechanicky, jako výsledek přírodních procesů, zatímco jiné ho chápou jako něco spirituálního. V knize nejde o konfrontaci těchto pohledů, nijak přímo je nehodnotí, spíše je čtenáři předkládá k vlastnímu zamyšlení. Poukazuje ovšem na určitou vyprázdněnost v současném vnímání života a smrti, která může vést k mnoha existenciálním krizím. Pavel Kolmačka píše poměrně úsporným jazykem, věty jsou spíše krátké a nijak zvlášť popisné. Jsou to ale věty mnohdy velice silné. Autorovi stačí pár slov, aby ve čtenáři evokoval atmosféru a emoce probíhající scény. Vyprávění se soustředí hlavně na vnitřní pocity a myšlenky postav, čímž vytváří velice intimní a emotivní příběh o lidech, kteří jsou konfrontováni s vlastním životem a vlastní smrtelností. Kniha rozhodně není příjemným, pohodovým čtením. Zároveň se v ní ale nenachází jen temnota. Je v ní i světlo v podobě naděje a vyrovnání. Canto Ostinato není nijak dějová kniha. Je to kniha spíše pocitová a myšlenková. Čtenářsky není nijak náročná, dle mého názoru je vlastně až překvapivě dobře čtivá. Vzhledem k zvolenému tématu a minimálnímu ději se ale jedná o dílo, které přiroste k srdci spíše menšímu počtu čtenářů. Pro mě se jedná o jednu z nejlepších českých knih za dlouhou dobu. Canto Ostinato je můj letošní skrytý literární poklad. 4/5... celý text

Cesta 2019, Cormac McCarthy

Zemi postihla katastrofa, která vyhubila většinu života. Zůstala jen hrstka lidí, kteří z posledních sil živoří na zbědované pustině. Z lidí se stali bojácní, častěji však krutí tvorové, neštítící se ani těch nejohavnějších činů. Tímto vyprahlým světem putuje bezejmenný muž a jeho malý syn. Jejich cesta vede na jih k moři, kde doufají v lepší život. Oba ale tuší, že je jejich cesta honbou za falešnou nadějí. Vždy je však lepší mít nějaký cíl, obzvlášť v pustině, která okamžitě láme lidské životy, jakmile projeví jen trochu slabosti. Cesta je kniha o hledání smyslu existence ve světě, který nabízí jen zmar a neštěstí. Je lepší z takového světa dobrovolně odejít, nebo by se měl člověk snažit do posledních sil? K čemu je vlastně taková snaha, když se ze štěstí stal jen vyprázdněný výraz bez skutečného prožitku a svět je jen nekonečná černota? Bezejmenný hlavní hrdina nachází důvod k životu ve svém synovi, který je pro něj poslední hnací silou. Jejich prostřednictvím kniha vypovídá o sisyfovské snaze udržet malý kousek dobra ve světě plném šíleného zla. Právě tento vztah otce a syna dělá z knihy ohromně dojemné a poutavé čtení. V kontrastu k všudypřítomné hrůze a zmaru se v knize objevují i hezké okamžiky stojící právě na jejich silném, láskyplném vztahu. Tento vztah z knihy činí opravdu velmi působivé a dojemné dílo. Je to totiž právě láska, která oběma protagonistům pomáhá překonat i tu největší pustinu. Cormacův styl je v Cestě výrazně jiný než v jeho předchozích knihách. Je znatelně jednodušší a čtenářsky mnohem snáze pochopitelný. Cormac je zde strohý a používá především krátké, úderné věty. Tímto způsobem ale skvěle dokresluje atmosféru mrtvého světa. I dialogy otce a syna jsou extrémně strohé, což jen umocňuje emoce skryté pod povrchem. Cesta je kniha, která dokáže člověka naprosto rozložit a zanechat ho emočně vyčerpaného. Obsahuje také několik velmi nepříjemných výjevů, které se čtenáři vryjí do paměti. Nic však není samoúčelné, vše má svůj symbolický význam. Cesta není nejlepší Cormacovou knihou. Nemá takovou hloubku ani stylovou vytříbenost jeho starších děl. Je to však jeho nejemotivnější kniha, která symbolicky uzavírá celé jeho dílo. 4/5... celý text

Jidáš zbavený pout – Poslední hlídka 2020, Peter F. Hamilton