JakeTheDog přečtené 305

Velká divočina: Cesty 2003, João Guimarães Rosa

"Velká divočina" může na první pohled působit jako obyčejný dobrodružný "western" z prostředí brazilské divočiny. Byla by ale velká chyba knihu takto jednoduše odsoudit. "Velká divočina" je především hluboký filozofický román, velmi podobný "Krvavému poledníku" od Cormaca McCarthyho. Kniha je koncipována jako vzpomínání starého muže Riobalda, který vypráví o svém mládí, během něhož byl členem jedné z mnoha skupin jagunců (brazilské ozbr. jené skupiny na pomezí banditů a žol. dáků, fungující v 19. století). Popisuje především jejich putování brazilskou pustinou, které bylo plné smutku, bolesti a násilí. Jeho vyprávění je však také plné hlubokých myšlenek a silných emocí, včetně jedné neobyčejné lásky. Dobrodružný a poměrně syrově podaný příběh je sám o sobě dostatečně poutavý. Primárně však slouží jako kostra pro autorovy myšlenky. I samotná brazilská divoká krajina je v knize víc než jen geografický prvek; reprezentuje hledání životní cesty v absurdním a nepředvídatelném světě. Autor se zabývá filozofickými otázkami volby, osudu a svobodné vůle. Hlavní hrdina čelí hluboké otázce, zda má jeho život jasně daný osud, nebo zda je na něm, jak bude jeho život vypadat. Zásadní pro příběh je také zamyšlení nad povahou dobra a zla. Styl Guimarãese Rosy je jedním z nejpozoruhodnějších aspektů knihy. Používá komplexní a experimentální jazyk, plný netradičních obratů, symbolů a metafor. Jeho věty jsou někdy krátké a útržkovité, jindy dlouhé a složité. Na mnoha místech se snaží simulovat chaotičnost vzpomínek, čímž přidává četbě na náročnosti. Text od čtenáře vyžaduje naprostou pozornost a nic mu nedá zadarmo. Pozorný čtenář však zažije velmi intenzivní, doslova nevšední a poutavý zážitek. Celé vyprávění je navíc velmi barvité, plné emocí a prolíná se jím po celou dobu velká melancholie. "Velká divočina" díky tomu nepůsobí emočně chladně jako některé jiné knihy, které staví více na myšlenkách než na příběhu. "Velká divočina" je jedna z nejlepších knih, které jsem četl. Je to pro mě jedna z mála knížek, která mi v hlavě zůstane dlouho po dočtení. I přes její stáří stále vyčnívá originálním jazykem a zajímavými úvahami. Rozhodně ale není pro každého.... celý text

Austerlitz 2009, Winfried Georg Sebald

Austerlitz je na první pohled velký podivín. Je naprosto uzavřený, straní se lidí a jeho životní zálibou je studium architektury. Austerlitzova izolovanost má ovšem své důvody. Ty postupně odkryje jednomu muži, se kterým po náhodném setkání začne budovat přátelské pouto. Pozvolna mu vypráví svůj životní příběh o vlastní ztrátě identity, zapomnění, vykořeněnosti a osamělosti. Celé vyprávění je stejně, jako samotný Austerlitz, křehké a na první pohled nedostupné. Prvních několik stránek týkajících se především popisu architektury je poměrně nezáživných. Později se ale text změní v zápisky Austerlitzových vzpomínek a od té chvíle se s každou další stránkou více a více otevírá a prochází podobnou proměnou jako samotný Austerlitz. Zprvu chladné a nedostupné, později ale velmi osobní. Celou knihou se táhne citelná melancholie a smutek. Všechny tyto pocity jsou ale velmi jemné, proto je potřeba si na knihu udělat klid a snažit se ji navnímat. V takové chvíli se před čtenářem otevře a přinese mu silný emocionální zážitek. V opačném případě se celé její kouzlo rozbije a zůstane jen velmi pomalé a nezáživné vyprávění. Kniha rozhodně není nijak akční a čtivá. Samotného mě zaujalo, jak je u knihy zásadní schopnost "naslouchat". Kniha je především o vykořeněnosti a hledání vlastní identity v kontextu objevování vlastní, zapomenuté a potlačené minulosti. Ukazuje, jak může být devastující, když se člověk odmítá konfrontovat s vlastními vzpomínkami. Je to také kniha o času a minulosti jako celku, nejen v kontextu jedince, ale celé společnosti. Mnohé je ovšem ukryto mezi řádky, což je další z důvodů, proč číst Austerlitze pozorně. Autorův styl je stejně jako celé vyprávění velmi jemný. Svým stylem na papír skvěle přenáší křehkost Austerlitzova vyprávění. Mnohdy používá dlouhá souvětí, atmosféru prohlubující popisy a výraznou symboliku. Pro mě byl Austerlitz silným zážitkem. Rozhodně bych ho ale nedoporučil každému, spíše naopak. Je to knížka pro vnímavé čtenáře, kteří si na čtení dokáží vyhradit čas a klid a v knihách hledají hlavně emoce, melancholickou atmosféru, mají schopnost číst mezi řádky a nevadí jim velmi pomalé tempo.... celý text

Jantarové oči 2013, Vilma Kadlečková

Sága z Keflavíku 2022, Jón Kalman Stefánsson

O čem je Sága z Keflavíku? Je to příběh o univerzálních lidských tématech, které rezonují v každém z nás . O hledání smyslu života, o snaze najít vlastní osobní štěstí, o lásce, naději, touze. Také ale o smrti, pomíjivosti, nenaplněných snech a snaze vyrovnat se s vlastní minulostí. Pro čtenáře Jóna Kalmana Stefánssona jsou jeho knihy jako „nejoblíbenější písnička“. Nepřekvapí ho ničím novým, protože dostane to samé, co v minulosti. To, co dostane, je ale zároveň osobní, emotivní a silný zážitek, stejně jako u té písničky, kterou máte rádi celý život, posloucháte ji pořád dokola a nemůžete se jí nabažit. Sága z Keflavíku opět sleduje několik postav napříč několika časovými liniemi, přičemž některé jsou ze současnosti a některé ze začátku 20. století. Ukazuje jejich cestu životem, s jeho radostmi i těžkostmi. Autor opět vybízí, aby se život žil, nejen přežíval, a to i přesto, že se v něm nedá vyhnout smutku, díky němuž ale koneckonců chápeme hodnotu štěstí. I v největší tmě se totiž dá zahlédnout alespoň trochu světla. Pro někoho náročného mohou být Stefánssonovy myšlenky prosté a nijak objevné. Nejsou ale často pravdivé právě ty věci zjevné a jednoduché? A nekomplikují si lidé život zbytečně sami? Stefánsson si tohle myslí a já s ním souhlasím. Svým citlivým pohledem na svět, obrovskou dávkou emocí, empatie a laskavosti ve mně vždycky zahraje na velmi osobní strunu. Jeho knížky jsou pro mě téměř až terapeutickým zážitkem. Sága z Keflavíku je po literární stránce opět velmi nádherná, silně poetická knížka, ovlivněná krutou, ale zároveň i nádhernou islandskou přírodou. Text krásně plyne a je vyloženě příjemné ho číst. Knížka dokáže na svých stránkách vyvolat jak velkou radost, tak i silný smutek Z původní snahy o zhodnocení knížky se nakonec stalo nekritické, fanouškovské opěvování. Rozhodl jsem se to tak nechat, je to přeci jenom má upřímná reakce, a u Stefánssona bych si ji rád ponechal bez korekce :). Sága z Keflavíku ostatně není dějová knížka. Není to ani knížka pro analyticky založené lidi. Je to knížka pro citlivé lidi s velkým vnitřním světem, kteří se při četbě rádi nechají unášet na vlně emocí a krásného poetického textu. Hodnocení: 5/5... celý text

Sígři 2023, Roy Jacobsen

Roy Jacobsen - Sígři Na jednom chudém předměstí, nac. sty okupovaného Osla, žijí chlapci Carl, Olav a Roar. Spolu s několika dalšími dětmi z předměstí tvoří soudržnou partu, která je ale pravým opakem party z Rychlých šípů. Kluci kradou, podvádějí a celkově se snaží různými pochybnými způsoby přijít k penězům, nebo alespoň k jídlu. To vše ovšem dělají pro své rodiny, kterým tak pomáhají přežít v těžkých časech. Chlapci ale nejsou jedinými členy rodin, kteří vedou dvojí život. I jejich rodiče mají svá tajemství. Celé vyprávění je komorním příběhem o neveselém dospívání  chlapců Carla, Roara a Olava v drsné a pochmurném Oslu. Příběh je složen z fragmentů, které na sebe na začátku knihy poměrně navazují, s každou další stránkou ale ubývá přímé návaznosti a prodlužuje se i časový rozestup. Autor díky těmto časovým skokům mnoho věcí záměrně zamlčuje a interpretaci nechává na čtenáři. Dějinné události nechává autor plynout na pozadí, téměř bez povšimnutí. Středobodem vyprávění jsou lidské osudy, přičemž každá z hlavních postav má svůj vlastní, velmi pohnutý příběh. Roy Jacobsen má svůj specifický "severský" styl. Na první pohled je poměrně strohý a odosobněný. Postavy své emoce vyjadřují jen málo, emočně náročné scény jsou krátce popsány, téměř až přeskočeny. Přesto je kniha emocí plná, jen jsou ukryty mezi řádky a čtenář se je musí snažit "najít". Díky své nevyřčenosti dokážou mnohdy zasáhnout o to větší silou. Hodně autorů se o něco takového snaží, málokdo to ale umí jako Roy Jacobsen. Při čtení jsem ale musel neustále myslet na "Ostrovní" sérii "Ingrid Barrøy", ve které šel Roy Jacobsen ve strohosti a nevyřčenosti až na naprostou dřeň. Oproti té jsou Sígři čtenářsky přístupnější, ale bohužel také více zaměnitelní a méně originální. Také jsou ale mnohem více dějoví. Pro mnoho čtenářů to může být naopak pozitivum. Sígři jsou dobře napsaní a mnohdy hodně emotivní. Oproti skvělé sérii Ingrid Barrøy jim ale schází něco navíc, něco čím by mě dokázali výrazněji zaujmout. Předchozí autorovy knihy ve mně něčím zůstaly, Sígrům se to ale nepodařilo a tak pro mě zůstávají jen velmi dobře, ale nijak nadstandardně zpracovaným příběhem. Hodnocení 3,5/5... celý text

Tisíckrát obejít strach 2024, Olivia Wenzel

Autofikční román "Tisíckrát obejít strach" není tradiční kniha, která zaujme široké masy čtenářů. Naopak si myslím, že svou experimentální formou bude čtenáře rozdělovat. Vypravěčkou je třicetiletá černošská žena žijící v Německu. Celý svůj život se potýká s diskriminací a rasismem, jejichž vinou trpí různými traumaty. Většina knihy je tvořena jejími dlouhými rozhovory, během kterých rozmlouvá se svým mrtvým bratrem, terapeutem, imigračním úředníkem a také sama se sebou. Osoby, s nimiž rozmlouvá, se střídají bez zjevného pravidla. Vyprávění je složeno z různých střípků vzpomínek, pocitů a myšlenek.  Nemá souvislou dějovou linii a ucelenou formu; naopak skáče v čase a neustále odbočuje od probíraného tématu. Tato velmi netradiční forma může být pro někoho až příliš chaotická. Podle mého názoru se ale autorce tímto způsobem podařilo skvěle vystihnout chaotičnost mysli a zdůraznit duševní rozervanost hlavní protagonistky. To vše je ještě zdůrazněno úderným stylem, který ve mně vyvolával pocit nutkavosti a intenzity autorčina sdělení. Olivia Wenzel v knize zpracovává širokou škálu aktuálních témat, které je důležité stále připomínat, zamýšlet se nad nimi a mluvit o nich. Těmi hlavními jsou rasismus a diskriminace. Autorka nepřináší vyloženě nové myšlenky nebo otázky, které by již nezpracovávali jiní autoři (např. Chimamanda Ngozi Adichie, nebo Celeste NG). Spíše se od nich odlišuje perspektivou Evropanky, díky čemuž zpracovává témata z jiných úhlů pohledu a v jiných souvislostech oproti ostatním autorům, kteří většinou píší o rasové situaci v USA. Důležitou vrstvou, která se táhne celou knihou, je také autorčino hledání vlastní identity a vyrovnávání se s traumaty, minulostí a úzkostmi. Forma dialogů umožňuje autorce zkoumat různé perspektivy a odhalovat  vnitřní konflikty a rozpory hlavní protagonistky. Celá kniha je hodně o pocitech a nebál bych se říct, že pro její docenění je důležitá i určitá empatie, díky které čtenář lépe porozumí niterným prožitkům hlavní protagonistky. "Tisíckrát obejít strach" tedy není jen příběhem jedné ženy, ale zároveň reflexí širších společenských problémů a individuálních traumat, která vznikají na základě diskriminace. 4/5... celý text

Bílý šum 2023, Don DeLillo

"Bílý šum" je kniha s velmi jednoduchou dějovou linkou. Vyprávění se točí hlavně okolo Jacka Gladneyho, univerzitního profesora ve středních letech, který žije zdánlivě klasický rodinný život s manželkou Babette a jejich dětmi z minulých manželství. Jacka a Babette spojuje obrovský strach ze smrti, který je neustále pronásleduje. Většina děje sleduje jejich běžný život, který je neustále nabouráván zmíněným strachem a snahami se s ním vyrovnat. Donu DeLillovi se na jednoduché a nepříliš zajímavé dějové kostře podařilo vybudovat hluboký, mnohovrstevnatý román. Nic ale čtenáři nedává zadarmo. Do hlubších vrstev si čtenář "Bílého šumu" musí proniknout sám přes velké množství metafor, symbolů a aluzí. Snaha proniknout mezi řádky je pro zážitek z "Bílého šumu" naprosto zásadní. Bez ní z knihy zůstane jen nepříliš zajímavý pohled do života trochu výstřední rodiny. Hlavním motivem románu je strach ze smrti v kontextu západní, materialisticky založené civilizace, který se lidé mnohdy snaží kompenzovat výdobytky moderní civilizace. DeLillo kritizuje především zmíněný přehnaný materialismus, který vede k odosobnění a určité vyprázdněnosti, jenž se dle něj může proměnit mimo jiné i v chorobný strach ze smrti. Ten pak každý člověk překonává více či méně zdařilými způsoby. K zmíněným tématům autor přistupuje hodně satiricky a celý román je hlubokou a poměrně vtipnou parodií na pohodlný život člověka na Západě. Autorův styl působí na první dojem čtivě a jednoduše. Je to ale pouze povrchní . Text se sice čte velmi dobře, zároveň ale svou hloubku ukrývá mezi řádky. Je proto nutné číst pozorně i přes prvotní zdánlivou jednoduchost. Pro mě byl "Bílý šum" poměrně netradičním čtenářským zážitkem. Užíval jsem si autorův rýpavý humor a zároveň myšlenkovou hloubku. Místy jsem byl ale trochu přesycen až přílišnou snahou text interpretovat. Také mi vadila až přílišná emocionální plochost. "Bílý šum" doporučuji každému, kdo hledá intelektuální četbu. Čtenáři hltající hlavně děj by se ale měli knize vyhnout. Hodnocení: 4/5... celý text

Spasitel 2021, Andy Weir

Ohníčky všude kolem 2017, Celeste Ng

Shaker Heights je poklidné předměstí, žijící podle jednoduché šablony: rodinné domy, posekané trávníky, tradiční výchova. Hlavně nic mimo řád a odmítání všeho, co se vymyká obecně uznávané normalitě. Do tohoto prostředí přijíždí spontánní umělkyně Mia se svou dcerou Pearl. Jejich příjezd ovšem odstartuje bouřlivé změny. Situaci dále komplikuje Číňanka Bebe, která v nouzi odložila své vlastní dítě a nyní se snaží zrušit adopční proces, který by její dceru přidělil jedné z amerických rodin. Celeste NG rozehrává příběh o střetu dvou odlišných světů, jejichž náraz zažehne několik malých konfliktů, které se záhy rozhoří ve velké rodiné drama. Autorka se, stejně jako ve svých dalších knihách, zaměřuje hlavně na společenská témata. Je lepší pohodlný život řídící se přesně vymezeným řádem, nebo je lepší mít vlastní hlavu a řídit se vlastními pravidly? Kniha zachycuje jak rutinní, tak dramatické okamžiky rodinného života, během nichž se vrství drobná nedorozumění a neshody, které postupně přerůstají do velkých problémů. Přitom by se mnohým z nich dalo předejít prostou komunikací. Autorka tak opět zdůrazňuje její důležitost. Zásadním tématem je také mateřství, které se prolíná všemi výše zmíněnými tématy. Celeste bohužel zobrazuje všechno velmi podobným způsobem ve všech svých knihách. Ohníčky jsem četl jako poslední, a proto mě už nedokázaly překvapit. Naopak jsem měl pocit určité šablonovitosti. V příběhu bylo trochu moc "nečekaných událostí", které posouvají děj přesně tam, kam autorka potřebovala. Celkově na mě kniha působila až příliš vyumělkovaně a uspořádaně. Ocenil bych trochu více spontánnosti, díky které by mi kniha připadala více "živá". Takto na mě působila trochu sterilně a nedokázal jsem se do ní tolik ponořit. Kniha je napsaná velmi čtivým a přehledným jazykem, který umožňuje rychlé čtení. Zároveň mi ale přišlo, že jazyk není nijak výrazný. Je to kvalitně odvedená práce, která ale nijak nevyčnívá. Ostatní knihy od Celeste mi přišly výraznější. Ohníčky se mi četly dobře a užil jsem si je. Je to zajímavé rodinné drama. Můj hlavní problém ale je, že jsem od Celeste četl již třikrát skoro to samé a tentokrát mi kniha nedokázala předat mnoho nového. 3,5/5... celý text

Letnice 2024, Miroslav Hlaučo

Obyvatelé malého městečka Svatý Jiří žijí i na počátku 20. století ve svém vlastním, izolovaném světě, kde je běžné, že lidé umí chodit po vodě, žijí mezi nimi andělé, kameník láme kámen hvízdáním a rybář ryby neloví na prut, ale prosí je, aby za ním vylezly na břeh. Pro obyvatele Svatého Jiří jsou to běžné, každodenní věci. Moderní doba se ale začíná pomalu dostávat i sem. Vše odstartuje příchodem Oddysea Pastýře, který se po 15 letech vrací z dalekých cest do svého rodného kraje. Letnice jsou příjemným únikem do magického realismu z prostředí českého venkova. Celá kniha je takovou "pohádkou pro dospělé", která mi připomínala knihy Terryho Pratchetta svým laskavým humorem a zasazením do absurdního, magického světa. Kniha se dá číst jako příjemná oddechovka, zároveň ale mezi řádky skrývá i chytré narážky a odkazy. Zprvu jsem se bál stylu humoru; současný český humor totiž opravdu nemusím. Letnice mě ale nakonec mnohokrát upřímně pobavily. Kniha pojednává především o příchodu nové doby a s tím spojenými změnami. Toto téma mi ale přišlo jednoduše zpracované a celé jeho směřování nebylo ničím překvapivé a ani výrazně zajímavé. Přišlo mi, že to platí i pro ostatní témata, která jsou také spíše jen načrtnutá a bez větší hloubky vyšuměla do ztracena. Autor se je snaží ukončit poučením, které do konceptu knihy poměrně zapadá, zároveň je ale předvídatelné. V takto stylizované knize by se mi líbilo, kdyby autor vymyslel nějaké originální vyústění. Vyprávěním se vine i romantická linie, která do knihy přináší několik milých a někdy i trochu smutných scén, které se hezky doplňují s humornými pasážemi. Autor píše velmi dobře čitelným stylem, který sice není nijak zvlášť originální ani výrazný, zároveň ale hezky a příjemně plyne a dokresluje celkovou pohodovou atmosféru. Letnice jsou ideální knížkou pro čtenáře hledající milou a vtipnou knihu, která ale zároveň není úplně banální. V tomto ohledu ji určitě doporučuji. Zároveň mě ale mrzí, že je originální pouze svým zasazením a humorem. V ostatních ohledech je velmi klasickým vyprávěním, které z mého pohledu nepřináší nic hlubšího. Kniha mnou spíše "prolétla" a po dočtení se mi poměrně rychle vytratila z hlavy. Hodnocení 3/5... celý text

Vlčí měsíc 2017, Julio Llamazares

Ramiro, Juan, Gildo a Ángel jsou jedni z mnoha mužů, kteří po konci španělské občanské v. lky utíkají do hor, aby se v nich skryli. Stáli totiž proti Frankistům, kteří po převratu pronásledují a trestají veškeré své odpůrce. Naprosto izolovaní, v jeskyni na vrcholcích hor, pozorují dalekohledem svojí vesnici, své rodiny, kamarády a známé. Stačilo by sejít, aby byli znovu mezi lidmi. Zdánlivě stačí tak málo, aby mohli navázat na své dřívější životy a přece je to pro něco tak strašně vzdáleného. Roky v horách ubíhají a z mužů se stávají nebezpeční vlci, zahnaní do kouta, bránící se z posledních sil. Z knihy je cítit tíživý smutek, osamělost a obrovská bezradnost hlavních protagonistů, kteří v nuceném vyhnanství ztrácí veškeré vazby a neustále balancují na hranici života a sm. ti. Kniha ukazuje jak se hlavní protagonisté vlivem izolace a naprostým odmítnutím společnosti mění, metaforicky animizují a stávají se jakýmisi osamělými, štvanými vlky. S každou další stranou kniha nabívá na tísnivosti a  pohlcuje čím dál silnější vlnou smutku. Kniha je psaná úsporným, až lehce odtažitým jazykem, který umocňuje atmosféru osamělosti. Autor nijak výrazně nerozebírá myšlenky a emoce hlavních postav. Emoce jsou ukryty nepřímo, mezi řádky. Je to styl hodně podobný některým severským autorům (kniha je stylem podobná například Ostrovu o Roye Jacobsena) . Do těchto krátkých úsporných vět autor vměstnává krátké, ale velice silné poetické popisy, které skvěle kontrastují s všudypřítomným smutkem a strohostí a vytváří tak silný pocit melancholie. Tento styl ale není pro každého, určitě se najdou čtenáři, na které nebude působit. Děj je v knize podružný, téměř ani není. Celá kniha je složena z krátkých, lineárně vyprávěných fragmentů, které sledují život můžu v rozmezí let 1936 - 1946. Jsou to spíš jen takové velmi letmé pohledy do jejich života. Na mě byly ale místy až trochu moc strohé a uvítal bych je delší. Vlčí měsíc na mě svojí atmosférou hodně zapůsobil. Pocity z něj ve mně ještě nějaký čas zůstanou. Celkovým pojetím se jedná o poměrně originální knihu, kterou doporučuji především lidem, kteří v literatuře hledají i méně příjemné emoce a zajímavý, osobitý styl Hodnocení 4/5... celý text

Sirotčinec v údolí 2024, Philip Fracassi

Philip Fracassi - Sirotčinec v údolí Peter, hlavní vypravěč příběhu, žije v roce 1905 se skupinou dalších chlapců v jednom odlehlém, starém pensylvánském sirotčinci. O chlapce se zde stará hrstka kněží, kteří je vedou velice tvrdou a nekompromisní rukou. Už tak dost tvrdý život v sirotčinci se naprosto změní příchodem neznámé, temné síly. Svým názorem na Sirotčinec v údolí půjdu hodně proti proudu. Očekávání jsem měl velká. Na základě recenzí jsem se těšil na originální, dobře napsaný a velmi temný ho®or. Místo toho jsem bohužel dostal knihu, která je mezi jinými ho®ory se stejnou tématikou (kněží/klášter/démon) naprosto průměrná a předvídatelná. Většina příběhu jede přímočaře po vymezených kolejích, plných klasických žánrových klišé. Autor občas sice zkouší vybočit zvratem, který se snaží působit originálně, na mě ale bohužel tyto zvraty nijak nefungovaly a nemohl jsem se zbavit dojmu, že se autor jen snaží zabalit žánrová klišé do "hezkého obalu". Ho®or ale samozřejmě nemusí být nutně originální, aby byl dobrý. Důležitá je děsivá, ponurá atmosféra a schopnost vyvolat strach. Autor Sirotčince v údolí ovšem rezignoval na popisné pasáže, kterými by dokázal atmosféru sirotčince budovat (potenciál je přitom velký). Jde poměrně rychle na věc a po krátkém seznámení s těžkým životem chlapců začíná ještě kratší poznávání tajemna a pak kniha rychle končí s pokusy o strašení a přechází do rutinní akce. Autorův styl mi v rámci žánru přišel poměrně standardní a ničím zvlášť zajímavý. Zároveň ale není ani vyloženě špatný, řekl bych, že je to takový žánrový standard. Kniha se čte velmi rychle a před čtenáře nestaví žádné překážky. Celé vyprávění je hlavně o rychlém posouvání děje, s minimální snahou nabídnout něco víc. Sirotčinec v údolí se mi opravdu netrefil do vkusu. Z velké části to je určitě i nenaplněným očekáváním. Obecně je ale mezi lidmi velmi oblíbený. Jako klasický žánrový ho®or fungovat může, o originální, zajímavě napsanou a děsivou knihu se ale dle mého názoru nejedná. Hodnocení 2/5... celý text

Nejzasutější vzpomínka na lidi 2023, Mohamed Mbougar Sarr

Labyrint nelidskosti je (fiktivní) knihou tajemného senegalského spisovatele Elimana. Její francouzské vydání v roce 1938 vyvolalo velkou kontroverzi. V tehdejších francouzských literárních kruzích bylo naprosto neočekávané, že by africký autor mohl vydat takto fascinující dílo. Záhy se ovšem rozšířily kritiky, které vedly ke stažení všech vydání. Do dnešních dní se dochovalo jen velmi málo výtisků a kniha i s jejím autorem upadly do zapomnění. Jeden z výtisků Labyrintu nelidskosti se dostane k mladému senegalskému spisovateli Diéganovi Fayovi. Kniha ho zasáhne takovým způsobem, že se rozhodne vypátrat jejího tajemného autora. Nejzasutější vzpomínka na lidi je klasickou ukázkou postmoderního románu. Pod zdánlivě žánrovým, detektivním příběhem se ukrývá hluboký a poměrně náročný myšlenkový, mnohdy až filosofický román. Autor se v knize zamýšlí především nad literaturou, nad její hodnotou, jejím současným stavem a také nad její kritikou. Zamýšlí se také nad samotnými spisovateli. Hodně se zaměřuje na problematiku afrických autorů žijících v západním světě, kteří se musejí potýkat s výrazným škatulkováním, s předsudky, přezíravou shovívavostí a nesmyslným očekáváním. Celá kniha má také výrazný existenciální přesah. Všechna témata jsou zpracovaná natolik zajímavě, že čtenář dle mého názoru nemusí být literárně vzdělaný/spisovatel, aby ho kniha dokázala zaujmout. Nejzasutější vzpomínka na lidi je zajímavá i po dějové stránce. Celou knihou se táhne silný pocit tajemna, který nutí k dalšímu čtení. Vyprávění postupně rozvíjí několik linií a vyvolává mnoho otázek. Některé vysvětluje přímo, většinu jich ale vkládá pouze mezi řádky a dává velký prostor vlastní interpretaci. Kniha to rozhodně není jednoduchá, nic čtenáři nedá zadarmo a dává velký prostor k zamyšlení. Sám mám po dočtění v hlavě několik otazníků. Nejzasutější vzpomínka na lidi se určitě nebude líbit všem. Je to kniha pro náročné čtenáře, kteří jsou ochotni proniknout do spletitého a nejednoznačného vyprávění. Já jsem z knihy velmi pozitivně překvapen a budu nad ní ještě nějaký čas přemýšlet. Hodnocení 4/5... celý text

Polský jezdec 2018, Antonio Muñoz Molina

Antonio Muňoz Molina - Polský jezdec Mágina je malé městečko, zapadlé kdesi mezi horami ve španělské Andalusii. Život zde plyne pomalým tempem a lidé zde žijí tradičním životem, který jen velmi neochotně podléhá změnám. V tomto městě vyrůstá i Manuel. Jeho největší touhou je ovšem přetrhat vazby a z Máginy uniknout co nejdál to půjde. Je nekonečný únik před vlastním původem to správné? Je možné zapomenout na svou minulost? Manuelovi změní život opětovné a nečekané setkání s Nadiou, se kterou ho už od mládí pojí neviditelné nitky. Možná  je pro právě láska východiskem z nekonečného putování a hledání. Polský jezdec mě od prvních stránek naprosto učaroval svým jazykem a atmosférou. Z vyprávění jsou cítit emoce, specifická španělská expresivnost a barvitost života v Mágině, protkaná jemným magickým oparem,  typickým pro španělské a jihoamerické autory. Barvitým vyprávěním se zároveň prolíná obrovská melancholie a nostalgie, které jsou cítit doslova z každé stránky. Při čtení jsem si připadal, jako bych se po celou dobu vezl na silné a často bouřlivé vlně emocí. Polského jezdce dělá výjimečným i autorův osobitý styl. Kniha je psaná v dlouhých, velmi květnatých a pečlivě budovaných souvětích. Jedná se o jednu z těch výjimečných knih, u které jsem si vychutnával doslova každý řádek. Zároveň se ale nejedná o přehnaně složité čtení, kniha naopak velmi příjemně plyne. Manuelův nekonečný únik před lidmi a před sebou samým má za následek ztrátu vlastní identity. Většina knihy je tak o probírání vzpomínek a snaze o poskládání uceleného životního obrazu . Kniha tímto způsobem zpracovává především paměť, čas a s ním spojené neodvratné změny, které postihují nejen lidi, ale i místa. V knize je také velmi výrazné téma lásky a zamilovanosti. Ty jsou zobrazeny s velkou autenticitou, citlivostí, lehkostí a zároveň vášní. Kniha v tomto ohledu působí opravdu upřímně a já asi nikdy nečetl takové emoce lépe knižně zpracované. Polský jezdce je opravdu skvělá knížka ve všech ohledech a je velká škoda, že tak zapadla. Já ji určitě nečetl naposledy. Každému čtenáři náročnější literatury ji doporučuji alespoň zkusit, rozhodně za to stojí. Hodnocení 5/5... celý text

Narrenturm 2005, Andrzej Sapkowski

Internát 2023, Serhij Žadan

Je rok 2015 a na východě Ukrajiny už přes rok trvá vál._ ka mezi Ukrajinou a proruskými separatisty. Fronta se neustále posouvá tam a zase zpět. Pro obyčejné lidi to znamená život v neustálém strachu. Jedním z obyvatel vál. _kou zmítaného území je učitel Paša. Jeho třináctiletý synovec Saško žije na internátě v nedalekém městě, které zrovna ovládli separatisté. Paško se proto sám vydává na dlouhou a nebezpečnou cestu, aby ho zachránil. "Internát" na mě působil především jako velmi sugestivní postapokalyptický román. Celé vyprávění je dlouhá a smutná cesta opuštěnou a  zdecimovanou krajinou, kde se jen občas narazí na osamělé přeživší a kde s._ mrt číhá na každém rohu. Autor dává hodně velký důraz na atmosféru, čemuž dopomáhá skvělý a vyloženě krásný poetický jazyk, který je plný hrátek se slovy, symboliky a metafor. Internát díky tomu není odtažitý a chladný jako jiné vál. _čné romány. Naopak je v jistém slova smyslu jemným a citlivým vyprávěním, které pojednává především o bezmoci civilních obyvatel. Kniha se snaží být přístupná co nejvíce lidem, a proto se vyhýbá naturalistickým nebo obzvlášť deprimujícím scénám. Těm se věnuje spíše nepřímo a nechává čtenáři prostor pro vlastní interpretaci. "Internát" je velmi působivá kniha, jejíž hlavní předností je silná atmosféra, kterou podtrhuje poetický styl. Mám k ní ovšem pár výhrad. Místy mi přišla ve svých myšlenkách možná až moc doslovná. Také bych ocenil věští psychologickou hloubku. Paša se se setkává s mnoha různými lidmi, kteří stojí na rozdílných stranách. Moc rád bych četl o jejich rozdílných pohledech a o dopadech v._lky na lidi z různých sociálních vrstev. Z mého pohledu je škoda, že se tomu autor věnuje poměrně málo. I přes menší výhrady je "Internát" výborná a velmi působivá kniha, kterou rozhodně doporučuji, především pro její silnou atmosféru a skvělý autorův styl. Hodnocení 4/5... celý text

Rozložíš paměť 2023, Marek Torčík

Útěk před minulostí a traumaty není dobrý nápad. Vždy čekají v pozadí, pomalu rostou a člověka zasáhnou nepřipraveného. Stejně jako když se přehlíží nemoc, která roste, dokud se nedostane do stádia, které už není možné ignorovat. Své o tom ví i Marek, který rozebírá své vzpomínky na těžké mladí a snaží se z fragmentů poskládat obraz sebe samotného. Vzpomínky jsou plné šik.any kvůli jeho homosexualitě a citlivosti. Je ale nutné mít takto smutné mladí? Stačila by jen trocha empatie od jeho okolí, aby prožil mnohem šťastnější dětství bez traumat, která budou ovlivňovat celý jeho život. Dysfunkční mezilidské vztahy jsou snad nejčastějším tématem v současné české literatuře. Od Rozložit paměť jsem očekával, že bude další z mnoha dobře zpracovaných, ale nijak vyčnívajících knih na stejné téma. Víc jsme se ale mýlit nemohl. Rozložit paměť je komplexním, mnohovrstevnatým sociálním románem s obrovskou hloubkou a přesahem. Knížka ukazuje, jak i zdánlivě obyčejná slova můžou člověka ovlivnit a způsobit mu trauma, které ovlivňuje nejen jeho, ale i jeho nejbližší okolí. Autor na toto nepoukazuje pouze v kontextu LGBT komunity. Ukazuje, že každý člověk může být nepříjemně zraněn a je jedno z jaké společenské vrstvy pochází. Kniha je tak výzvou k všeobecné empatii a toleranci. Dalším zásadním tématem je paměť, především její nespolehlivost a touha si události zachovat v lepším, idealizovaném světle a snaha zapomenout na zlé vzpomínky. Na knize je velice znát, že je autor básníkem. Při čtení jsem měl pocit, že mě nechává nahlédnout do jeho nitra. Celé vyprávění je velice jemné a citlivé. Torčík má skvělou schopnost vyzdvihnout detaily, kterými ve správnou chvíli buduje silnou atmosféru, která evokuje pocity osamělosti a jakési snové melancholie. Specifická je i nelineární forma. Časové osy se v knize různě střídají a prolínají, stejně jako samotné lidské vzpomínky. Rozložit paměť řadím mezi náročnější knihy, u kterých je zásadní plná pozornost. Dlouho jsem nečetl tak skvělou českou knížku, která by mě svým jazykem a silným důrazem na emoce tak pohltila.l Doporučuji každému čtenáři, který hledá v knihách výjimečný jazykový styl, silné emoce a myšlenkový přesah.... celý text

Ty moje skvostné zvířátko 2024, Marieke Lucas Rijneveld

Zamilovanost je mezi lidmi tím nejvíce velebeným citem, který ovšem nemusí být vždy jen nádherný a povznášející. Dokáže být také pořádně prohnilá a naprosto zničující. V jedné malé holandské vesnici začne jako nějaký zhoubný nádor bujet zkažená "láska" jednoho postaršího veterináře k osamělé a životem ztracené čtrnáctileté dívce. Hranice mezi nimi postupně mizí a dívka i veterinář se postupně propadají do stále temnějšího a odpornějšího bahna, ze kterého přestává být úniku. "Ty moje skvostné zvířátko" je mnohdy opravdu odporná, skličující kniha, plná obskurních a tísnivých scén, které se do čtenáře doslova vpíjí. Je to knížka zoufale smutná a mnohdy až fyzicky nepříjemná. Byla by ale velká škoda knihu odsoudit jako něco samoúčelně nechutného. Se vší její temnotou kontrastuje výrazně stylizovaný, hodně originální a poetický jazyk, skýtající mnoho fascinujících vět, netradičních metafor a výrazné symboliky. Po jazykové stránce je "Skvostné zvířátko" opravdu výjimečná knížka. Na mnoha místech je také velmi intimní a svým způsobem i citlivá a dojemná. Rozhodně se tak nejedná o knížku, která má za cíl pouze šokovat. Kniha má obrovský psychologický rozměr. Před čtenářem se v ní otevírá mysl citlivé, osamělé a zraněné dívky, která touží po lásce a před svým těžkým životem utíká do světa fantazií. Velkou pozornost také dostává zvrácená mysl veterináře, který si sám nese těžká traumata z dětství, dávající jeho jednání hlubší rozměr.   Výrazný prostor dostává téma dospívání, zneužití moci, neléčená traumata, neovladatelná touha nebo potřeba blízkosti a komunikace. Autor se snaží jít v tématech do hloubky, zároveň je ale ve svém sdělení mnohdy nejednoznačný a dává prostor i čtenáři a jeho vlastní interpretaci. "Skvostné zvířátko" rozhodně není pro každého čtenáře. Knížka nemá žádný výrazný děj a na většinu lidí bude až příliš odporná. Doporučuji ji především lidem, kteří vyhledávají knihy se silnou atmosférou, emocemi, psychologickou hloubkou a hlavně originálním stylem. Já sám budu čtenářský zážitek ještě dlouho vstřebávat. Hodnocení 4/5... celý text

Vojna a mír II. 1969, Lev Nikolajevič Tolstoj

Vojna a mír I. 2010, Lev Nikolajevič Tolstoj