Amerikána
Chimamanda Ngozi Adichie
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/327315/bmid_amerikana-gMI-327315.png
4
653
653
Silný příběh o lásce, rasových otázkách a identitě. Ifemelu a Obinze, dva mladí lidé z Lagosu, se do sebe zamilují. Jejich vlast Nigérie trpí pod nadvládou vojenské diktatury a každý, kdo může, se snaží uprchnout. Sebejistá Ifemelu se vydává do Ameriky, kde zakouší porážky i vítězství, nachází a ztrácí další lásky, to vše pod tlakem něčeho, nad čím doma nikdy nepřemýšlela — rasové otázky. Obinze, kterého Amerika, ovlivněná útoky jedenáctého září, nepřijme, se pouští do nebezpečného, ilegálního života v Londýně. O třináct let později je Obinze bohatý muž v čerstvě demokratické Nigérii a Ifemelu úspěšná blogerka. Najdou po tolika letech a změnách odvahu znovu se setkat tváří v tvář?... celý text
Přidat komentář
Bylo to náročné, dlouhé čtení. Příběh Ifemelu a Obinzeho. Přijde mi, jakoby autorka nevěděla co vlastně chce napsat? Má to být láska, černošství a nebo téma migrace a imigrace? Ale všechno v jednom? Jde to. Tato kniha je toho důkazem ale na mě to bylo moc. Byť plné zajímavých myšlenek, podnětů ale i událostí z blízké minulosti. Za mě zbytečně hodně náročné. A musím uznat, že ten můj aktuální příklon k českým autorům je znát.
EDIT asi nejlepší ty vsunuté blogy. Ukazují nám Ameriku takovou jaká je a jakou mi ji neznáme. Myslím, že náš pohled na ní je hodně podobný temv Nigérii. I my máme nějakou minulost a i my jsme k ní občas vzhlíželi. Zvláště v 90.letech.
(SPOILER)
Amerikána je vlastně příběh lásky mezi Ifemelu a Obinze, jejichž cesty se rozcházejí poté, co Ifemelu dostane studentské vízum do Spojených států, aby se znovu ke konci knihy protnuly. Někdo bude možná konec příběhu pokládat za klišé jako z červené knihovny; v tom mi autorka trochu připomíná hlavní hrdinku, která nakonec na přednáškách o rasismu v USA říkala, co chtělo slyšet publikum, nikoli to, co si myslela. Oba, Ifemelu i Obinze, každý po své linii zažívají svou vlastní nelehkou přistěhovaleckou zkušenost, Ifemelu ve Spojených státech amerických, Obinze v Británii, reflektují a jsou svědky životů svých příbuzných, přátel atd., někdo se snaží přizpůsobit i za cenu naprostého popření sama sebe a svého původu, někdo se snaží vydělat v novém prostředí a zkrátka nějak přežít. Souhrn všech těch lidských zkušeností a střípků příběhů, ať již z pohledu Ifemelu či Obinzeho je pěkně popsaný. Narativně je kniha poněkud více vychýlená ve prospěch Ifemelu, jejích zážitků, pocitů a zkušeností (hlavně milostných), ale to nebylo nic, přes co bych se nedokázala přenést. Obinze je vykreslen méně plastičtěji, jeho postava je poněkud schematicky strnulá do jakéhosi obrazu či představy dokonalého kluka/muže.
Jedná se o rozsáhlejší román, ale podle mého názoru není rozhodně nudný, zaujaly mě i politické úvahy o rase z Ifemelina blogu rasovna zařazené do textu příběhu. Na to, že přistěhovalkyně z Afriky o sobě a o svém vztahu ke druhým lidem poté, co dorazila do Států zpočátku vůbec neuvažovala z rasové perspektivy, se tu rasové otázky řeší opravdu hodně. Jde o ukázku toho, jak přistěhovalecká zkušenost do Spojených států Ifemelu změnila. Zpětně docela chápu některé postavy (např. první serióznější Ifemelina zaměstnavatelka, které se Ifem starala o děti), které okolo Afroameričanů či Afričanů opatrně našlapují, protože se bojí, čím vším se jich mohou či nemohou dotknout a působí tak na první dojem jako slabomyslní neupřímní pokrytci.
Jinak samotná Nigérie je poněkud komplikovanější, než by se ze závěrečného popisu autorky, kde to již těžce sklouzává do milostného příběhu, mohlo zdát. Autorka reflektuje především zkušenosti Nigerijců a Nigerijek, které jsou do značné míry ovlivněny anglofonní kulturou.
Velmi zajímavé postřehy a střet několika kultur. Neotřelé, poučné.
Líbila se mi nedokonalost každého jednoho partnera z nějakého důvodu. Přehnaná defenzivnost bílého ex, přílišná uvědomělost dalšího. Fajn čtení.
Od Adichie se mi zatím líbily všechny knihy, Amerikána není výjimkou. Musím však souhlasit s některými komentáři, že bylo dílo místy až zbytečně rozvleklé, rozhodně mělo svá hluchá místa; naopak konec mi přišel vlastně zvláštně uspěchaný, jakoby utnutý. Taky mě sem tam rušilo přílišné politikaření v knize a moc mě nebavily Ifemeliny blogové příspěvky. Vesměs je to ale ohromně zajímavá sonda do života Nigerijců v cizině i v Nigérii, která čtenáři z našich končin servíruje pohled na svět, který si leckdy těžko dokáže představit. Líbí se mi autorčin styl psaní a znovu, jako už u Purpurového ibišku, musím vyzdvihnout český překlad - prokazuje knize dle mého názoru perfektní službu.
Bavilo mě objevovat novou kulturu, torchu se seznámit s problematikou rasy a životem v Africe. Líbila se mi autentičnost hlavních postav, kdy se autorka nebála vykreslit je v dobrých i horších stránkách. Hvězda dolů za politický věci, který mě v knihách otravujou a který pro děj nemají žádný význam a taky za konec, který na můj vkus končí moc pohádkově....a žili spolu šťastně až do smrti.
Nemuzu dat vic nez tri hvezdy. Zpocatku mi kniha prisla velmi zajimava. Ty myslenky a pocity, ktere jako bila zena nikdy nepoznam, ty zkusenosti a vse okolo rasy bylo opravdu obohacujici. Jenze to by ta kniha nesmela byt tak zbytecne rozvlekla. Nejdriv jsem jen preskakovala ty blogove clanky, pak sahodlouhe myslenky a po nejake 35. kapitole jsem preskakovala ve velkem, abych jen zjistila par detailu o tom, jak to dopadne. Cely ten namet je opravdu skvely, ale ta delka tomu hodne skodi.
Nevtíravě příjemné, sympatické čtení z prostředí, o kterém toho moc nevím. Konfrontace dvou zcela odlišných světů, aneb jak se asi tak holka z Nigérie asimiluje v Americe. A může vůbec? Jde to? A chce to vlastně? To vše viděno nikoliv americkýma, ale africkýma očima, což činí tuto knížku hodně zajímavou.
A protože "love is in the air", tak je samozřejmě i v tomhle příběhu, jelikož láska nerozlišuje vzduchu americký, africký, nebo nějaký jiný. Prostě je. Naštěstí.
"Pokud jde o hezké oblékání, americká kultura je tak plná sebe samé, že nejenže tuto slušnost sebeprezentace přehlíží, ale dokonce toto přehlížení obrátila v ctnost."
Zpočátku se mi zdálo, že kniha bude komentářem k americké společnosti a jejímu vztahu k černošské populaci, ale nakonec se ukázalo, že jde mnohem více o milostný příběh, což mě mírně zklamalo, protože postavy mi přišly poněkud ploché, zatímco postřehy o americké a především nigerijské společnosti byly opravdu vytříbené a povedené.
Knihu jsem dočetl jen asi do strany 458. Těsně před koncem, ačkoliv mám svou zásadu dočítat vše, co čeho se pustím. Finálním setkání dvou hlavních postav po letech na závěr už mě nezajímalo, dovedl jsem si ho jasně a nepřekvapivě představit a kniha mě začala nesnesitelně nudit.
Cítil jsem, že příběh mě už do té míry otravuje, že nemohu dál. Autorka, kterou oceňuji především jako aktivistku v šíření povědomí o Africe a běžném životě tam, o rozdílech mezi jejími 52 státy, o rasové problematice (viděl jsem několik video přednášek a rozhovorů s ní), se bohužel sebevědomě zastavila někde na půl cesty k vypilování svého literárního stylu.
Co mě napadne ihned - je nutné silné škrtání, román by lépe fungoval už díky tomu, kdyby neměl 500, ale 200 stran. Takový rozsah Adichie nedokázala udržet a je to při čtení hodně znát.
Stejně jako diametrální rozdíl mezi příběhem ženské postavy a jejích zážitků v Americe, kde je jasná prožitost a autobiografičnost, a postavou jejího dávného partnera v Londýně, který je poněkud chatrnou, tezovitou konstrukcí.
Co je pro Evropana zajímavé na prvním místě, je otázka vnímání rasové problematiky od Afričana - nápad s blogem, který hlavní hrdinka píše, je dobrý, pokud by ovšem k tomu silněji držel příběh. To se neděje - příběh naopak působí jako doplněk nalepený na esej o výše zmíněném, nekonzistentně, extrémně roztahaně a nemá v sobě sílu výrazu.
Hned zpočátku knihy se autorka ostře kriticky vymezuje slovy jejího alter-ega vůči literárním experimentům a vůči "rozjímání" Proustovského typu (útoky na Prousta jsou dnes dost módní, což je velmi vtipné, protože určitě není žádným masově čteným autorem a nemá takový vliv, jako v minulém století).
Možná, kdyby se zamyslela na co útočí a proč, našla by to, co jí chybí. Totiž větší důraz na hledání svého literárního stylu, který má nyní poněkud tuctový. A jistá lyričnost a schopnost většího ponoru by jí také neškodila, protože pokud své zajímavé postřehy o emigraci v Americe a rasové problematice chtěla rámovat silným milostným příběhem, měl by ten příběh mít opravdu literární sílu a to bohužel nemá.
Také mě mrzí, že jsem se až tolik nedozvěděl o životě v Lagosu - a právě to by bylo hodně zajímavé.
Nejsilnější je kniha v tématu bílí Američané - Afroameričané - reální Afričané v Americe. Tohle téma zná velmi dobře a co ve mě zůstává, je v zásadě poznání o něm na úrovni non-fiction.
Silný literární zážitek se nekonal, autorka je zajímavá aktivistka a osobnost, ale trochu literární sebereflexe by jí neuškodilo.....
Určitě zajímavá knížka se silnými tématy imigrace a rasy. Poměrně pěkně popsané žití v Nigérii, Americe, částečně i Anglii, spojené příběhem dvou lidí. První půlka knihy se četla sama, v druhé části, již bylo dost citací z blogu Ifelem, které mě už nudily svou stejnou podstatou. Nicméně celkově zaslouženě 4*.
Asi jsem čekala, že mě kniha pohltí víc. Trošku jsem se nudila a do čtení se místy musela nutit.
Kombinace romantického příběhu (spíše) pro ženy a kritiky americké společnosti mě prostě bavila. Čtivé, ráda si přečtu další knihy autorky. Děkuju výzvě 2022, že mě dovedla k této knize!
Tak tohle byla vazne vyzva! Jsem rada, ze jsem si diky ctenarske vyzve precetla jinou literaturu a autora, než bezne. Cist tuhle knihu ale misty bylo dost tezke. Autorka me seznamila se zivotek, stylem zivota, myslenim, problemy a kulturou, ktere jsem do ted vubec neznala. Cast, kde v USA resi rasu byla na muj vkus desne vlekla a z knihy jsem ukrajovala pomalu.
Zaver byl hezky ale neco tomu chybelo, mozna, ze je to jinou kulturou, neni snadne se do vseho vzit.
Tohle byla opravdu vyzva! Bohuzel, nesdilim vseobecne nadseni. Kniha je napsana sice ctive, ale prilis caste odbihani od tematu k novym a novym postavam a vzpominkam me nakonec prece jen udolalo. Od poloviny jsem se do cteni musela nutit a nebyt vyzvy, nechala bych ji nedoctenou.
Rasova tematika byla zajimava a jsem rada, ze jsem se dozvedela neco vic. Na druhou stranu se mi ale zdalo, ze autorka tlaci na pilu a vidi diskriminaci i tam, kde neni. Postavy a jejich pribeh mi nicim zajimavy neprisel. Cekala jsem v tomto typu romanu jiny konec. Takhle to bylo nejake...mdle.
První polovina knihy se četla úplně sama. Postavy byly sympatické a líbilo se mi proniknutí do pro mě nepopsaného světa a snazší porozumění rasovým otázkám. Od poloviny už mě kniha tolik nebrala, popis bývalých vztahů už nebyl tak zajímavý, přesto hodnotím veskrze pozitivně a doporučuji dál.
Poslední kniha, která mi letos zbývala k dokončení čtenářské výzvy (africký autor). Nechtěla jsem jihoafrického autora, schválně jsem si vybrala trochu "náročnější" čtení (než thriller nebo romantiku) a oddalovala to, co to šlo :) a byla jsem velmi příjemně překvapena jak lehce se mi to četlo, jak mě osud Ifemelu a Obinzeho zajímal, i když často jsem hlavně Ifemelu nechápala. Velice zajímavé čtení o afroameričanech, afričanech a vlasech :) (viz relaxér)
Knihu jsem přečetla v rámci čtenářské výzvy, jinak bych se k ní nedostala, nespadá do žánru který obvykle čtu. Musím přiznat, že téma pro mě bylo obtížnější na čtení a pochopení. Nikdy jsem nebyla ani v Americe ani Africe, takže jsem nevěděla nic o složení společnosti na obou kontinentech a rozdílnosti, kterou tvoří sami černoši mezi sebou. Ač mi kniha na začátku přišla dlouhá, každá stránka měla svůj význam.
Za mě objev letošní výzvy. Určitě si přečtu od autorky další knížky. I když nejdřív se knížka četla dobře, pak jsem myslela, že to nedočtu, ale došlo k obratu a nakonec je z knihy veskrze pozitivní dojem. Zajímavý pohled na rasu obecně. V Africe se na ní nehledí a v Americe je to jediné, co se řeší :-)
(SPOILER)
Už je to pár dní, co jsme knížku dočetla, ale pořád na ni nemohu přestat myslet.
V první polovině knihy se děj soustředí na Ifemelu, která se z Nigérie přestěhovala do Ameriky a pokouší se zde začít nový život. K Ifemelu jsem měla ambivalentní pocity - měla jsem ji ráda a přála jsem jí šťastný konec, přesto v jejím chování byla jistá povýšenost, která mi vadila. Často odsuzovala kamarády Baina a Curta za jejich snobství, sama od nich ale tohle chování pochytila. Krásnou ukázkou její přeměny pak byla jednak scéna z kadeřnického salonu a nebo i její vnímání Nigérie po návratu z Ameriky.
Ve druhé polovině se dočítáme o Obinzem, bývalém příteli Ifemelu, který se snaží získat vízum v Anglii. Tady pro mě nastala asi ta nejzajímavější část knihy. Je totiž zajímavé sledovat rozdíl v přístupu Ameriky a Anglie k přistěhovalcům s tmavou barvou pleti. V Americe barva pleti hrála velkou roli i přesto, že samotní bílí Američané by tvrdili opak. V Anglii naopak tohle téma úplně ustoupilo do pozadí.
V poslední části knihy nás autorka beze zpět do Nigérie, kde se po letech opět střetává Ifemelu a Obinze. Obinze ale stojí na rozcestí a musí se rozhodnout, jestli půjde za svým srdcem, nebo raději zůstane věrný své manželce.
Celkově tuhle knihu hodnotím velmi kladně a věřím, že to nebude má poslední kniha od autorky.
Štítky knihy
Amerika přistěhovalci, imigranti západní Afrika Nigérie zfilmováno – TV seriál nigerijská literatura LagosAutorovy další knížky
| 2017 |  Amerikána |
| 2008 | Půl žlutého slunce |
| 2020 | Purpurový ibišek |
| 2018 | Feminismus je pro každého |
| 2018 | Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních |
Tahle knížka má několik vrstev, není jen prvoplánově o lásce, ani jen o rase, ani jen o emigraci, ani jen o přátelství, ani jen o rodině, ani jen o Nigérii. Je o všem, i o něčem navíc. Nejsilnější částí jsou Ifemeldiny začátky v Americe, nejslabší je naopak sladký závěr zpět v Nigérii. S odhlédnutím od rasové otázky jsem s Ifemelu souzněla o 100% víc než například s Quinnie (kniha Quinnie, také místy o rase). Blogové příspěvky pro mě nadbytečné.
Bylo to ryzí, uvěřitelné, pochopitelné. Moc hezké popisy emocí, ale málo popisů míst a prostředí. Číst mě to bavilo a něco to ve mně zanechalo, takže palec nahoru.