Canto ostinato: Listopad, prožitky blízké zimy
Pavel Kolmačka
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/517795/bmid_canto-ostinato-listopad-prozitky-bl-AmT-517795.jpg
5
15
15
Román je zarámován do šestnácti kapitol-dní, během nichž v přítomném čase umírá a je pohřben starý muž, doprovázen a zaopatřen svými dospělými dětmi. Tato situace v každém ze zúčastněných oživuje jejich nedávné i dávno minulé jednání a paměť na činy jejich vrstevníků, potomků a předků (ať už příbuzných, přátel či lidí, s kterými jenom nakrátko zkřížili cestu), z nichž vyrostly současné životní vztahy. Významnými účastníky tohoto času milosti se stávají zemřelí. Jejich tváře se dožadují, aby se o nich vyprávělo, a jejich hlasům, hlásícím se o slovo, je právě v tomto čase dopřáváno sluchu víc než jindy. Jednou z metafor, které román rozvíjí, je podobnost života a hudby, které „stojí na repeticích“. Pochopit své místo v životě pak znamená nahlédnout opakující se motivy, a dosáhnout tak proměny životního směřování od začarovaného kruhu ke svobodnému, tvůrčímu přijetí výchozích podmínek... celý text
Přidat komentář
Kniha si ke mně našla cestu během vánočních svátků, i když první stránky jsem pročítal už v polovině prosince. Tematicky mi sedla přesně do přemýšlení o podobných věcech, jaké řeší hlavní hrdinové. Takový ten moment, kdy máte pocit, že ji máte číst přesně v tomto věku, v té životní etapě. Že to přišlo v pravou chvíli...v roli otce, v roli syna, v roli partnera...a tak si mohu brát nejen potěchu literární, krásnoliteraturní, ale také životní ponaučení, inspiraci k zamyšlení. Pro mě takový ten typ knihy, u kterého neřeším, jestli to baví, jestli to dává smysl, jestli to má nějaký dramatický oblouk, jestli to někam vede...prostě obrazy a melodie, každý si z nich vezme to své a já si vzal. Děkuji!
Jan Noha byl ryze pragmatický člověk, který po celý svůj život věřil ve vědu a odmítal vše mimo jasně stanovené mantinely prakticky vedeného života. Konec jeho života ovšem není vůbec veselý. Své poslední dny, poznamenané stařeckou demencí, tráví v zahradní chatě, kde se o něj stará jeho syn Alexej. Jeho očekávaná, přesto poměrně náhlá sm&t spustí v jeho nejbližším okolí vlnu mnohdy hluboko pohřbených vzpomínek. Nejen pro Alexeje a jeho sestru Kateřinu je konfrontace se sm&tí velmi bolestivá a těžko uchopitelná.
Jak už napovídá anotace, Canto Ostinato je kniha především o smrti a o různých způsobech vyrovnávání se s ní. Vyprávění sleduje několik různých postav, jejichž prostřednictvím ukazuje různé pohledy na život a na jeho konec. Některé postavy vnímají život čistě mechanicky, jako výsledek přírodních procesů, zatímco jiné ho chápou jako něco spirituálního. V knize nejde o konfrontaci těchto pohledů, nijak přímo je nehodnotí, spíše je čtenáři předkládá k vlastnímu zamyšlení. Poukazuje ovšem na určitou vyprázdněnost v současném vnímání života a smrti, která může vést k mnoha existenciálním krizím.
Pavel Kolmačka píše poměrně úsporným jazykem, věty jsou spíše krátké a nijak zvlášť popisné. Jsou to ale věty mnohdy velice silné. Autorovi stačí pár slov, aby ve čtenáři evokoval atmosféru a emoce probíhající scény. Vyprávění se soustředí hlavně na vnitřní pocity a myšlenky postav, čímž vytváří velice intimní a emotivní příběh o lidech, kteří jsou konfrontováni s vlastním životem a vlastní smrtelností. Kniha rozhodně není příjemným, pohodovým čtením. Zároveň se v ní ale nenachází jen temnota. Je v ní i světlo v podobě naděje a vyrovnání.
Canto Ostinato není nijak dějová kniha. Je to kniha spíše pocitová a myšlenková. Čtenářsky není nijak náročná, dle mého názoru je vlastně až překvapivě dobře čtivá. Vzhledem k zvolenému tématu a minimálnímu ději se ale jedná o dílo, které přiroste k srdci spíše menšímu počtu čtenářů. Pro mě se jedná o jednu z nejlepších českých knih za dlouhou dobu. Canto Ostinato je můj letošní skrytý literární poklad.
4/5
Rozhodně výrazný román, který stojí za přečtení, ale přišlo mi, že po silném rozjezdu se příběh porozbíhal do příliš mnoha směrů a mezi příliš mnoho postav (mezi kterými se mi špatně orientovalo, kdo je vlastně kdo a v jakém je vztahu k ostatním) a nakonec tak nějak vyšuměl. Jako by měl autor původně rozepsaných několik románů, ze kterých nakonec poskládal tento.
Ta skladba, Canto ostinato, bez ní by byl román poloviční. Jazyk na letmém otevření není nijak poeticky třaskavý, spíše jde o myšlenkový svět, který se odehrává za ním. Kolmačka tká a rozprostírá síť pohledů a zkušeností s odcházením z toho světa. Smrt jednoho najednou otvírá dveře vzpomínkám na naše předky, otázkám po posmrtném životě, hledání sebepochopení a touze po zacelujícím smíření.
Civilně nasvícené okamžiky ze života několika postav. Střídmé, ale přitom lyrické popisy střídají velmi dobře napsané rozhovory. Je to dobrý román.
Autorovy další knížky
| 2023 |  Canto ostinato: Listopad, prožitky blízké zimy |
| 2006 | Stopy za obzor |
| 2010 | Moře |
| 2014 | Wittgenstein bije žáka |
| 1998 | Viděl jsi, že jsi |
Pavel Kolmačka napsal mimořádnou prózu. Víc k tomu nelze dodávat, komu zarezonuje, ten se jí už nezbaví.
Z definice významu "rezonovat" vyjímám: "Něco, co si k srdci doopravdy vezmete. Co s Vámi bude v souladu. Bude Vám prospěšnější, než těch 999 před tím".