Vlny
Virginia Woolf
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/381543/bmid_vlny-ljA-381543.jpg
4
142
142
Román Vlny, poprvé publikovaný v roce 1931, patří k nejvýraznějším z experimentální tvorby Virginie Woolfové. Ústřední roli v něm má šest postav, vedoucích monology: Bernard, Susan, Rhoda, Luis, Jinny a Neville. Důležitá je také sedmá osobnost – Percival, přestože čtenář nikdy neslyší jeho hlas. Monology, které postavy vedou, charakterizují jejich city a povahové vlastnosti. Kniha je rozčleněna devíti krátkými částmi, které detailně popisují výjevy z pobřeží, sledování vln.... celý text
Přidat komentář
Vlny je pro tuto knihu velmi příhodný název. Jedna vlna obrazů, pocitů a myšlenek hlavní šestice aktérů střídá druhou, tu větší a silnější, tu menší a slabší, a vždycky jiná, podle toho, čí vlna to zrovna je, a postupně odkrývá jejich osobnosti, postoje, touhy, obavy i radosti a jen spíše náznakově dává tušit i děj na pozadí, skutečné události v jejich životě. Své postavy má Woolfová mistrně zvládnuté – jako by ona sama byla každou z nich. Je to četba velmi náročná na pozornost a obrazotvornost, spíše báseň v próze nežli román. Nedoporučuji číst ve chvílích únavy, myšlenky se snadno zatoulají jinam a požitek z vrcholného uměleckého díla se nedostaví.
V.W. má neskutečný dar. A já vždy jen zírám, jak dokáže slovy vyjádřit pocity, které prožívám přesně v tu chvíli, v to období, kdy knihu čtu. Její díla jsou proudem myšlenek, na jejichž pozadí se odehrává jakýsi děj. Ne naopak. A já to začínám s každou její knihou víc a víc milovat. Jejím knihám je bezpochyby nutné věnovat čas, ovšem alespoň ve mně probouzí tak specifické pocity, že ten čas za to prostě stojí.
Experiment, který beru, ale nechápu. Po deseti stránkách se vzdávám, abych neztrácel čas a renomé autorky.
Přes týden jsem v době počátku ruské invaze na Ukrajinu bojovala s experimentální tvorbou Virginie Woolf a byl to boj především s udržením pozornosti, až mi ji nakonec vývoj situace ve skutečném světě vzal zcela. Poslední strany románu Vlny jsem četla vlastně duchem nepřítomná…
Moje předchozí zkušenost s Virginií velmi dobrá (četla jsem Paní Dallowayovou a moc se mi líbila) a těšila jsem se na další její tvorbu, jenže jsem narazila. Dočetla jsem vlastně jen proto, že zásadně knihy neodkládám a jsem jejich chronický dočítač.
Vlnám jsem rozuměla tak málo, že vám o nich ani nemám moc co říct.
Vlny jsem četla v rámci výzvy u #klasikomilove. A docela jsem se na to těšila, na Virginii jsem slyšela mnoho kladných ohlasů, navíc patří ke klasice, kterou si vždy ráda obohatím svůj čtenářský repertoár. Kniha pro mě byla ohromným trápeníčkem, umět knihy odkládat, tak bych ji pravděpodobně ani nedočetla.
Vlny jsou označovány jako experimentální tvorba, což mohu jednoznačně potvrdit... Bylo to tak experimentální, až jsem vlastně nevěděla, o co v knize jde. Pokusím se to však shrnout. V knize promlouvá šest různých postav, přátel z dětství, jejichž životy se postupně různě prolínají. Každá z kapitol začíná popisem moře a vln, které zároveň zpodobňují část života, ve které se hlavní hrdinové nacházejí. Veškeré jejich rozmluvy jsou zprostředkovány formou vnitřního monologu, který však působí jako rozmluva skutečná. Ano, už se do toho začínám motat.
Lyričnost ve Vlnách je tak silná a všudypřítomná, že jsem při čtení často myslela na svá studia bohemistiky a na to, jak bychom se na knize v hodinách analýz a interpretací děl mohli “krásně” vyřádit :)
Za mě má tedy mé první setkání s Virginií bohužel palec dolů...
Oproti oceánu jsou naše životy nepatrné - ale naše existence jsou součástí Života a zároveň ho tvoří, jako vlny tvoří hladinu oceánu... Základní "vodní" metafora prochází touto neobyčejně obtížnou knihou v mnoha podobách. Devět částí (vždy s lyrickým úvodem zachycujícím pohled na vodní hladinu v určité části dne a následně promluvy šesti přátel či alespoň některých z nich) jsou na jedné straně dotýkáním se životního pocitu v té které životní etapě či situaci (a jeho zprostředkování umí Virginia W. dokonale, to množství neotřelých slovních spojení, proud obrazů, metafor, vjemů je ohromující...), zároveň na straně druhé popisem naprosto konkrétní události v bytí oněch šesti; je to trochu labyrint, protože "tvrdá data", jak který z nich vypadá, jak se chová, co dělá, co se od minula událo, jestli má dotyčný/ -á v určitém období partnera, děti, práci, jestli je úspěšný či bohatý, dynamický či znuděný, jakým způsobem dospívá, zraje a stárne, prostě k jakým změnám došlo od minulého setkání nebo vzpomínky, se dozvídáme výhradně z promluv ostatních, jež provokují více či méně skryté, i když konkrétní důvody. Základním dojmem je proměnlivost - a zároveň pocit jistého přirozeného zacyklení... Doporučuji dvojí čtení - při prvním se člověk může ponořit do slov a užívat si vyvolané emoce, při druhém je dobré si psát poznámky, aby se člověk přestal topit a vyjasnila se i věcná strana tohoto propletence; opačný postup rovněž možný... :-) Osobně knížku odkládám spokojená a s vědomím, že se k ní časem s potěšením vrátím.
Troufám si říct, že nepředstavuju zrovna střední proud čtenářstva, které není ochotno ochutnat něco z exotických krajin literatury a experimentovat. Ve skutečnosti pokud něco miluju, tak je to metaforický jazyk, obrazná vyjádření, složitost a hloubku textu, náročnější vrstvení myšlenek, které nám nenaservírují vše přímo pod nos. Mám ráda poezii i slova jen pro slova. A mám ráda i paní autorku. Ale tohle jsem prostě nedala. Jakože vůbec. Přečetla jsem půlku knihy, zkoušela jsem číst v různých pocitových rozpoloženích, soustředit se nebo se naopak nesoustředit, ale prostě jsem z toho neměla vůbec nic. Knihu pošlu dál a budu doufat, že se z ní potěší někdo jiný.
Těžké je se začíst a naladit na proud myšlenek Virginie Woolfové, ale vydrží-li člověk a nenechá se odradit prvními dojmy neuspořádanosti, může dojít naplnění. Nicméně…nemusí.
Virginia W. je absolutně silná ve schopnosti zprostředkovat pocit, který doprovází životní okamžiky (životamžiky), jež jsou možná samy o sobě definovány několika zdánlivě spolu nesouvisejícími detaily, kolem nichž by nepoetická duše prošla bez povšimnutí. To se ale netýká V.W., která ve Vlnách projevuje zásadní schopnost tyto detaily spatřit a básnickými prostředky je nechat knihou znít.
Právě v tomto jsou nejsilnější pravidelná impresionistická interludia, připodobňující životní etapu člověka konkrétnímu dennímu okamžiku při ustáleném pohledu do krajiny a jednoho pokoje. Perspektiva, krajina i pokoj jsou sice veskrze statické, přesto neustále dotvářeny a měněny rozličným přírodním pohybem. Tyto pasáže navozují atmosféru a korespondují s nastanuvší kapitolou, jež šestici hlavních postav pokaždé posune o několik let života vpřed.
Šest postav, mezi jejímiž myšlenkami a prožitky autorka neustále přepíná, tvoří širokou paletu lidských charakterů, nebo snad také rozdílných poloh citlivé a hluboké duše V.W., do níž nás autorka skrz tyto postavy nechává nahlédnout. Jistou čtenářskou trpělivost sice zabere, než se z „rozmazaných“ postav stanou postavy lépe uchopitelné, ale čím hlouběji se člověk v „nepříběhu“ lyrického světa Vln ocitá, tím více provázaností a retrospektiv naše „nehrdiny“ obklopuje a ti se tak stávají stránku od stránky plastičtější, celistvější a jejich prožívání a životní náhledy (spolu s knihou) čitelnější.
Proudem vědomí V.W. jsem se však ne vždy dokázal nechat unést. Často jsem se v něm také brodil, čachtal, nebo plácal. Na správnou vlnu se mi občas podařilo naskočit až díky souvislejšímu čtení. Jenomže právě množství obyčejným smrtelníkem nezachytitelných detailů, jež sice autorka lapá do sítě slov s takovou lehkostí a poetickou grandiozitou, až s toho mrazí, mi paradoxně v onom souvislejším čtení bránilo. Nechtělo se mi nádhernou poetikou Vln neobratně klopýtat, ale pokoušel jsem se jí vystavit natolik, aby procházela skrz mne do posledního písmenka. Jenomže tyto mé pokusy o exponování se u mě vyžadovaly nemalé množství energie vynaložené na koncentraci. Z tohoto důvodu se jednalo o jednu, ne-li nejtěžší, z knih, se kterou jsem měl co do činění. Nicméně, jak mi život často našeptává, s těmi nejtěžšími výstupy se pojí nejsilnější prožitky. A pokavaď lze měřit kvalitu hudby podle síly projevu jejího interpreta, jsou Vlny v síle autorčina projevu na vrcholu toho, co jsem do této doby přečetl.
Vlny. Čítala som opäť po 20 rokoch, už som tomu nevenovala toľko času ako prvý raz a ani to nebolo také silné. Vtedy to bol mimoriadny zážitok a na nejaký čas mi obrátil vnútorný život hore nohami. Tentokrát som sa, o niečo staršia a životom ostrielanejšia, len nechala unášať tými vlnami myšlienok a vnútorných monológov a bolo to dobré, fakt dobré.
Tato kniha je skvost, všem doporučuji přečíst. (Překlad z roku 2008, obzvlášť u této knihy je důležité si dát na překlad pozor.)
Na knihu jsem se velice těšila. Byla jsem zvědavá na Virgiiny experimenty... Bohužel si k jejím slovům nemohu najít cestu.. Ztrácím se a neudržím myšlenky, takže na konci strany zjistím, že vlastně nevím, o čem byla.. Za pár let, doufám, jí dokážu porozumět lépe. Autorčin cit pro vystižení okamžiků je kouzelný. :)
Kniha mě neuvěřitelně oslovila, zapátrala ve mě a já pátrala v ní, to je zatím vše co mohu napsat, není to složité pokud o tom ve složitých perspektivách nebude člověk předem uvažovat a kupodivu je to otevřené, tedy na Virginii je to zvláštně otevřené.
Jemný, citlivý, přesto ostrý dech života v orchestraci vnitřních hlasů několika přátel, jejich vývoje od mládí až ke smrti. Do této zásadní knihy jsem se pokoušel neúspěšně začíst a vstřebat ji několikrát, podařilo se mi to až nyní a ničeho nelituji. Právě naopak, jedno z nejsilnějších a do hloubky jdoucích vyjádření touhy, snů, mládí, stárnutí, životního vzletu i tíhy, poezie i tragédie, zkrátka komplexity živého, co jsem kdy četl. Určitě ne naposled.
Myslela som, že som skúsený čitateľ, ktorému nebude problém čítať "experimentálnejšiu" literatúru. Bolo to ťažké, veľmi ťažké. Tých myšlienok, pocitov, prúdov, náznakov bolo spomenutých na malej ploche toľko, až som mala problém denne prečítať viac strán. Čítala som Woolfovej zrevidovanej denníky, a viem koľko práce a úsilia venovala pri písaní tejto knihy. V tejto knihe sa jej podarilo naozaj zachytiť prúd vedomia presne v tom reálnom znení. Rozmýšľali ste už niekedy nad tým, aby ste zachytili naozaj každý malý detail vo vašom myslení, aj taký detail, ktorého náznak zmizne skôr ako sa objaví? A presne to, sa Woolfovej podarilo! Inak, čo sa týka postáv, z nejakého mne neznámeho dôvodu, sa mi ženské postavy zdali reálnejšie, ľudskejšie a hodnovernejšie...
P.s. Síce dávam 3*, ale je to z môjho subjektívneho pocit, bolo to ťažké sústo a možno som ho vôbec celé nepochopila, možno si dám repete po pár rokoch.
Nádherné, ako sa čitateľ postupne z myšlienok postáv dozvedá, aký je ich charakter. Veľmi náročné dielo, pretože tých myšlienok je toľko, že je to nápor na vlastné myslenie. Čitateľ si nemá pri čom inom oddýchnuť. A zistili sme starú známu pravdu, že život je tvrdší, než sme si mysleli, keď sme boli mladí.
Hodně experimentální a zvláštní knížka a hodně náročná na přečtení, ale stojí to za to.
Z nespočetného množstva kníh, len zopár tých naozaj výnimočných má schopnosť zapôsobiť na moje zmysly tak prudko, že vyvolajú obrazové či zvukové vnemy. Áno, pri čítaní niektorých kníh sa mi pred očami odvíja film. Pri čítaní tejto knihy počujem hudbu. Samotný text je hudbou, má svoju melódiu, rytmus. U Virginie Woolf ma vždy dostane jej neobyčajne poetický jazyk, výber slov, ktoré používa neobvyklým spôsobom, to ako krásne formuluje vety. Text Vĺn zachytávajúci výlučne vnútorné myšlienkové pochody šestice postáv, je v skutočnosti akýmsi stupňovitým vnímaním, pretože napriek absencii viet opisných, dodávajúcich dejovosť, teda všetkého toho, čo predstavuje "vonkajšiu stránku", vnútorné myšlienkové pochody postáv zahŕňajú aj mimovoľné uvedomovanie si týchto vonkajších skutočností, text teda budí dojem úplnosti, celistvosti. Postavy si odovzdávajú štafetu, každá z nich posúva rozprávanie o niečo ďalej a týmto spôsobom vás prevedú takmer celým svojím životom. Hoci všetci sú úplne odlišní, dané situácie vnímajú veľmi rozdielne a vzájomné vzťahy medzi nimi sú rôzne, zvláštne sa dopĺňajú, sú na seba veľmi citovo naviazaní. Keď už nie sú spolu fyzicky, tak aspoň v myšlienkach, ani smrť nie je prekážkou, ktorá by ich rozdelila. Táto kniha vás k sebe pripúta na dlhú dobu a za ten čas si vás bezvýhradne získa. Denne z nej prečítate nanajvýš desať strán, napriek tomu, že sa od nej máte problém odtrhnúť, a aj to sa vám zdá priveľa, ste ňou úplne nasýtení. Ťažko povedať v čom spočíva tento paradox. Myšlienky postáv nie sú zložité, príčinou bude skôr hutnosť knihy, daná tým, že autorka zachytáva vnútro postáv, ich pocity, vnemy, sny. Nedopraje čitateľovi oddych, aký by dosiahla dejovými, popisnými vetami, neotvára sa tu priestor pre žiadne hluché miesta. E. M. Forster sa vyjadril, že VLNY sú síce veľdielo, ale jeho miláčikom vždy bude K MAJÁKU. Absolútne s ním súhlasím, avšak aj Vlny majú svoje čestné miesto v mojom zozname odporúčaných kníh.
Knížka, na kterou potřebujete spoustu času a ani ten nestačí. Kniha se může číst stále dokola a objevujete nové významy. Krásný styl psaní, používání slov, způsob vyjádření abstrakce a popis věcí, o kterých člověk ani neví, že existují, natož jaký význam v životě člověka hrají. V.W. je mistr v popisování čehokoliv, co nám připadá všední. Souhlasím, že kniha je velmi náročná, ale psychologický rozbor jednotlivých postav je ojedinělý. Knihu doporučuji pro čtenáře, kteří mají zájem nahlédnout na život "tak trochu jinýma očima".
Štítky knihy
anglická literatura čas myšlení proud vědomí
Autorovy další knížky
| 2008 |  Paní Dallowayová |
| 2004 |  K majáku |
| 1994 | Orlando |
| 2006 | Deníky |
| 1998 | Vlastní pokoj |
S Vlnami od Virginie Woolf, prý její nejnáročnější knihou, jsem zpočátku zápasil. Mnohohlasé vyprávění, v němž se střídají vnitřní monology šesti postav, které nemáme možnost poznat jinak než skrz proud jejich niterných myšlenek (a které jako kdyby sdílely jedno vědomí), mě pořád vyhazovalo zpátky na břeh. Jakkoli skvostné je skoro každé souvětí, jakkoli přesné jsou autorčiny metafory. Postupně jsem ale přivykl hudebnímu rytmu (ráno, poledne, večer, dětství, dospívání, smrt) i polosnovému evokativnímu stylu, nechávajícímu nás procítit jednotlivé okamžiky (protože lidská existence pro Woolf nejsou biografická fakta, ale tisíce prožitků, emocí, jisker, které hned vyhasnou). Ke konci už jsem se jen nechával unášet na vlnách s pocitem, že cokoliv dobrého nebo zlého se přihodí, že i když sami přestaneme být, život bude plynout dál, minutu po minutě, slovo za slovem... a taky že tenhle experiment, nacházející se někde na půl cesty mezi básní a prózou (chápu, proč tu knihu měl tak rád Godard), patří k vrcholům moderní literatury.