Vnitřní strana větru
Milorad Pavić
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/28496/bmid_vnitrni-strana-vetru-Me9-28496.jpg
4
21
21
Héra a Leander jsou podle legendy milenci, jejichž odloučení zruší teprve smrt. Pavicův Leander je starý mnich, který se v 17. století rozhodne stavět před postupujícími Turky chrámy svaté Bohorodičky, aby zpomalil jejich postup, a Héra mladá studentka chemie a hudebnice, která žije v Bělehradu na konci 20. století. Milence neodděluje moře jako ve staré legendě, nýbrž čas. Pavić vypráví dva příběhy o umírání a nacházení, které se střetávají uprostřed knihy, po plavbě mořem času a nalezení konečné jednoty. Vnitřní strana větru je současně kniha o různých rychlostech našeho vnímání, bytí a prožívání. Každý vějící vítr má dvě strany: vnější, která je naší vzdálenou budoucností, a vnitřní, která se realizuje v průběhu následujících dní. Záleží jen na nás, kterou chceme poznat dřív.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2009 , Mladá frontaOriginální název:
Unutrašnja strana vetra, 1991
více info...
Přidat komentář
Dvojromán, který se podivuhodně proplétá. Celé to má hudební formu, celé je to plné vratných motivů. Čtenář má dojem, že mu mnoho uniká - a z doslovu pochopí, že mu opravdu leccos uniklo. Jsou zde Pavićivy oblíbené sny, posuny v čase, odkazy na kulturní dějiny, mistrovský jazyk. Vložená Povídka o lásce bratra a sestry je brilantní. A díky za ten zmíněný doslov Blanky Činátlové. Hned bych knihu četl podruhé.
Kniha psaná ze dvou opačných stran (větru?). Za sebe doporučuji začít číst z Leandrovy strany ;) Je to jedna z těch knih, které jsou vlastně o ničem, ale zajímavě napsané. Forma převažuje nad obsahem, ale je to hezká převaha.
Z Heřiny strany. "Héró: Když něco pustíme z hlavy a zapomeneme, pak ve snaze, abychom se na to znovu rozpomenuli, ztrácí to zapomenuté, to prázdno, které se zvětšilo na úkor naší paměti, své skutečné rozměry; za clonou našeho zapomnění se proměňuje, roste a bobtná. A když si na tu věc, kterou jsme pustili z hlavy, konečně vzpomeneme, zklamaně zjistíme, že nestála za tolik námahy, kolik jsme na ni při rozpomínání vynaložili a promrhali. Tak je to i s naší duší, kterou co chvíli pouštíme ze zřetele a zapomínáme na ni."
Z Leandrovy strany. "...při poslechu se tvářil, jako že ho Leandrovo vyprávění ani moc nezajímá, a vypadal jako větřící lovecký pes, který se snaží najít jakési ztracené místo, kde už kdysi byl, jen k němu zapomněl cestu. Jenže to místo, to doupě nebylo někde venku, mimo stan, ale kdesi v něm samém, skryté a zarostlé do času. Čekal tedy, až v něm známá a dlouho hledaná vůně probudí paměť a zavede ho tam, kam má, a přitom naslouchal."
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2003 |  Chazarský slovník |
| 2009 | Vnitřní strana větru |
| 2009 |  Papírové divadlo |
| 2011 | Krajina maľovaná čajom |
| 2008 | Druhé telo |
Zvláštní, těžko uchopitelné. Začal jsem Héró a chvílemi mi to přišlo jako typické postmodernistické blábolení, kde se naznačuje nějaký skrytý intertextuální význam v každém obrazu a přitom tam není; kde se text tváří hrozně chytře a přitom nedává smysl... Ani mi to nepřišlo moc čtivé a nijak zvlášť dobře napsané, zvažoval jsem, že to odložím. Část o Leandrovi byla lepší, více konvenčně příběhová. Některé krásné, velmi poetické obrazy a myšlenky. Když jsem četl Leandra, už jsem si nepamatoval zhola nic z Héró. Spojitost mezi nimi dvěma jsem nepochytil žádnou, pro mě to byly dva zcela nesouvisející fragmenty. Když na to má člověk náladu, nechá se unášet tou snovou atmosférou, ale ve výsledku vlastně nevím, o co tam šlo. Chazarský slovník patří mezi mé velmi oblíbené knížky, ale toto mě zvlášť neoslovilo.