Tanec lovců lebek aneb Proč bychom se nevrátili
Zdeněk Šmíd
https://www.databazeknih.cz/img/books/96_/96651/bmid_tanec-lovcu-lebek-aneb-proc-bychom--dYg-96651.png
4
29
29
Vodáci série
Vodáčtí hrdinové knih Zdeňka Šmída za sebou mají dlouhou cestu. Žádná česká řeka zrovna není v dohledu - v pralese na Borneu kolem nich teď tančí domorodci a vodáci Bongo, Sumec a Keny zjišťují, že i když zdejší lovec lebek sem tam někoho sežere, neznamená to ještě, že by to nemohl být slušný člověk. Tanec lovců lebek aneb Proč bychom se nevrátili je posledním z vyprávění o vodácké partě, kterou Zdeněk Šmíd před více než třiceti lety představil v legendární knize Proč bychom se netopili aneb Jak se jezdí na vodu. Poté, co se svými vodáky navštívil v netradičních cestopisech Maroko, Latinskou Ameriku i Aljašku, je tentokrát zavádí do Singapuru, Thajska, Malajsie a nakonec i do bornejského pralesa. Cestování s vodáky Zdeňka Šmída bylo vždycky pozoruhodná jízda - a nasazené tempo nepolevuje ani tentokrát, na jejich poslední výpravě.... celý text
Přidat komentář
Při čtení jsem neměla tušení že se jedná o poslední knihu od autora, ačkoliv ke konci knihy jsem cítila mírnou nostalgii a bilanci života pana autora, ačkoliv se pan Zdeněk Šmíd utopil na Seychelách.
Opět se potkáte s partou přátel, kteří se na základě autorova vyprávění o jeho dřívějším cestovaní v Singapuru rozhodnou, že jej a další země Asie navštíví. Tanec lovců lebek se mi zamlouval o něco více, nežli Bubny Berberů, dozvěděla jsem se mnohé zajímavé informace o zemích jako je Malajsie, Thajsko a Borneo, navíc nechyběly i občasné humorné situace. Tento typ knížek příliš nemusím, ale nakonec to bylo příjemné odpočinkové čtení.
Knížka se mi celkem líbila, i když nemůžu říct, že bych ji "zhltla na posezení". Jenže totéž u mě platí i pro ostatní svérázné cestopisy Zdeňka Šmída. Zdaleka mě "netáhnou" tak, jako většinu čtenářů - a vlastně vůbec nevím, proč to tak je. Trochu mám pocit, že to může být kvůli hlavním postavám, které se mi pokaždé popletou, nevím, koho spárovat s kým (přestože celkem jich bylo v této knize 6 včetně autora-vypravěče a myslím, že v ostatních knihách je to podobně), a tak na mě pak knížka působí chaoticky. Každopádně, z výše uvedených důvodů jsem zatím přečetla z celé řádky těchto knih jen dvě další – "Za písní severu" a "Expedice k Čechožroutům" a nebýt toho, že se mi "Tanec lovců lebek" zrovna hodil do čtenářské výzvy (poslední kniha již nežijícího autora), asi bych se k ní vůbec nedostala. To by ale přece jen byla škoda, protože vedle specifického humoru (ne moc často, ale občas přece jsem při čtení vyprskla smíchy) mi připadají cenná i fakta o uvedených zemích, cestováním po nich, jídlem a pitím počínaje, přes zákony (většinou velmi přísné), společenské zvyklosti a ochranu přírody až po informace o domorodých národech, historii apod. Samozřejmě, od doby vydání knihy uplynulo již 7 let, od doby popsané cesty asi ještě o něco málo více, takže ledacos se mohlo mezitím změnit, ale i tak si myslím, že někomu, kdo se do těchto končin chystá, může knížka aspoň trochu napovědět. A že kniha není napsána s lehkostí, jako knihy předchozí? Mám tak trochu pocit, že autor snad už v době psaní pociťoval tušení blízkého konce... na posledních stránkách najdeme úvahy o tom, že s přáteli sice neviděli z navštívených zemí vše, co vidět chtěli, ale že se tam již nevrátí. Samozřejmě, že člověk tak může uvažovat už kvůli vyššímu věku. V době, kdy vyšla tato knížka, bylo Z. Šmídovi 74 let, tedy ne úplně ideální věk na cesty do náročných tropických podmínek. Ovšem věk přece jen asi na mysli neměl, když zemřel při potápění na Seychelách, tedy při aktivitě, na niž by si většina lidí jeho věku netroufla. Každopádně, i mně je líto, že žádná nová knížka Z. Šmída už nevyjde. Ač, jak už jsem řekla, tyto specifické cestopisy nebyly pro mě úplně to pravé, opak můžu říct o jeho knižních putováních po řekách (vydána tři - Mže/Berounka, Otava a Lužnice), která schraňuji jako poklad nejcennější.
I já se přiznám ke zklamání z téhle knížky. O to víc mě mrzí, že žádná další už nebude. :(
V posledním cestopisu nás Zdeněk Šmíd zavádí do daleké jihovýchodní Asie. Znovu se setkáváme s legendární vodáckou partou okolo Kenyho, Sumce, Lídy a dalších. Styl psaní se také nemění a výpravné pasáže jsou střídány popisnými i faktografickými vsuvkami o zemích či zajímavých místech. Knížka však bohužel postrádá lehkost, spád a nenucený humor tak známé z dřívějších cestopisů. Přestože se na první pohled nijak neliší od dalších povedenějších cestopisů, něco špatně definovatelného jí zkrátka chybí. I když pro mě byla menším zklamáním, daleko víc mě mrzí, že už si od Zdeňka Šmída žádnou novou nepřečtu ...
Poslední cestopis vodáckých kamarádů - tentokrát do Singapuru ,Malajsie, Thajska a kromě popisu vlastních zážitků z cesty je tam, jak je u autora obvyklé, spousta vysvětlujících vsuvek vztahující se k navštíveným oblastem. Psáno známým vypravěčským stylem autora.