Vražda v hotelu Intercontinental / Návrat starého varana
Michal Ajvaz
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/140076/bmid_vrazda-stareho-varana-140076.jpg
5
51
51
První dvě knihy Michala Ajvaze ― verše Vražda v hotelu Intercontinental (1989) a povídky Návrat starého varana (1991) ― vycházejí v jednom svazku, ve sličné úpravě a s doslovem o tom, co se honí autorovi hlavou, když čte své staré knihy: „Když znovu po letech čtu texty svých prvních dvou knížek, vybavuje se mi ovzduší druhé poloviny osmdesátých let, kdy vznikaly, nacházím v něm atmosféru bezčasí, ve které byla zároveň všudypřítomná předtucha proměny, magické vlády prostoru nad časem, vynořují se obrazy bloumání po pražských ulicích, vysedávání v pražských kavárnách a bistrech té doby…“... celý text
Přidat komentář
Podruhé přečteno. Je pravda, že Ajvaz se zde ještě "rozjíždí", ale i tak už jsou jeho texty velmi magické a úsměvné (přiznávám, že filozofující pasáže mi nic neříkají, proto mě třeba zcela nenadchly Prázdné ulicie). Za mě každopádně vede Letní noc.
Básně výborné, povídky většinou taky - je tam pár textů, které v kontextu ostatních nenadchnou a patrně by působily líp v jiném souboru, kde by zaujaly originalitou. V obou knihách je dost znát pozdější autorův směr, zvlášť témata, motivy a obrazy z básní se později objevují v některých románech. Oba soubory také přináší snovou hravost, někdy na pomezí magického realismu, nicméně v rané Ajvazově tvorbě mají častěji blíž k surrealismu. Kdo přistoupí na autorovu hru, nemůže být nenadšený. A pod vší tou změtí hravosti, fantaskna, a bizarností samozřejmě najdeme různá nadčasová témata společenská, filozofická, sémiotická, nebo třeba takové veselé "kopnutí" do podstaty filozofie. V tom jsou (obzvlášť povídky) svým způsobem až woodyallenovské, nicméně sází víc na bezbřehou imaginaci než na humor (který tu ovšem také nechybí).
Sbírka básní a soubor povídek. Obé snového až nonsencového charakteru. Jo varan to má mezi lidma těžký ...
"Dvě věci mě plní obdivem a úctou: hvězdné nebe nade mnou a nádherní tygři, kteří se procházejí rozsáhlou soustavou podzemních chodeb pod Prahou. Říkám to proto, abyste si tak nezoufal nad nemožností zodpovědět některé otázky. Ne že by se v budoucnosti našly odpovědi, ale až tygři vyjdou na povrch, budou se klást otázky jinak." Magie..
Vražda v hotelu… – Mno ano, Ajvaz si zkoušel rozsah svého rejstříku, a podobně jako u každé takové zkoušky jsou zde velmi dobře zvládnuté pasáže, které se střídají s utlumenými. Celá výstavba hodně připomíná Neviditelná města Itala Calvina, možná jimi i Ajvaz byl ovlivněn. Vlastně nejvíce mne zaujala jen Pařížská třída, kde navíc vyvstává reálný prvek, že jde o bulvár odnikud nikam…
Návrat starého… – Chvilku mi to trvalo, než mi došlo, že jde vlastně o eseje na současná společenská témata. Skutečně. Jsou sice ozvláštněna Ajvazovým surrealistickým a mystickým pohledem na svět, ale každá povídka má nějaké téma, které mi po rozluštění přišlo hodně zajímavé – čímž vlastně dostala každá povídka ještě druhý rozměr – nutila mne o tématu přemýšlet, tentokrát v intencích normálních a nemystických pojmů. Jak moc jsme nevšímaví ke zvláštnostem světa kolem nás? (U Pavouka) Jak moc toužíme po něčem, o čemž ani nevíme, k čemu nám bude? (Brouk) Proč si nedokážeme říct na rovinu, že současní čeští herci neumějí hrát? (Ještěři) Proč s sebou stále vláčíme problémy, kterých by se dalo zbavit? (Medvídě) Jak moc jsme netolerantní k odlišnosti druhých? (Chobot)… Je však pravda, že některé povídky jsou takové nijaké, jiné jen zachycené abstraktní nápady, které se naplno rozvinuly až v Prázdných ulicích a Druhém městě.
Jak je u Ajvaze zvykem, kniha povídek představuje nádherně napsané texty, které ovšem nejsou jeho pouhým zajímavým, ale bezmyšlenkovitým blouzněním. I v Ajvazově počáteční tvorbě se za prvním pohledem na text skrývají velmi pěkné myšlenky, nad kterými se může čtenář zamýšlet. Kdo tuto rovinu Ajvazova díla objeví, bude z jeho tvorby dvojnásobně nadšený. Objevit ji ale není snadné, skrývá se příznačně v temných zákoutích jeho textů, pro její objevení je nutné vystoupit z osvětleného středu na okraj. Tam žijí autorovy myšlenky stejně jako autor sám.
Dokonalé básně, výborné povídky. Je to tak, tvorba Michala Ajvaze mě již nadobro pohltila. Dnes neznám lepšího současného českého autora (z minulých se mu snad vyrovná jen Franz Kafka), ze světových autorů s ním v mé knihovně den co den soupeří Orhan Pamuk. Uvidím, co na něj řeknu za několik let, až Praha zanikne pod kořeny stromů deštných pralesů, ze kterých se bude ozývat divné skučení připomínající zvonění tramvají pod hladinou Vltavy, a já budu běhat po prázdných ulicích pronásledován divokými zvířaty a příšerami, které budou chtít jen mé pohlazení, jehož nebudu pro jejich drsnou srst schopen. Třeba pak budu proklínat den, kdy jsem vzal poprvé do rukou tuto tajemnou knihu šíleného autora psanou písmem, které přečtou jen lidé, kterým za hlubokých nocí našeptávají její smysl trpaslíci skrývající se v šerých koutech nekonečných knihoven...
Moje první kniha od Ajvaze a dost se mi líbila. Koncentrace bájných nebo neobyčejných zvířat je v každé povídce vážně velká a ze začátku jsem si na ně musela zvykat. Strašně se mi líbí, jak Ajvaz problém dnešní doby (musíme mít vždy za každou cenu svůj originální názor?) podává a nechá nás o nich přemýšlet.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2005 |  Druhé město |
| 2011 | Lucemburská zahrada |
| 2008 |  Cesta na jih |
| 2004 | Prázdné ulice |
| 1997 | Tyrkysový orel |
Ajvazova slova dávají nádherný pocit velice snesitelné lehkosti, křídla pro let až do mezihvězdných mračen, a to za zvuků padajících kamenů ze srdce. Že na to žití nejste sami. Že všechno už se někdy stalo a zase stane. Že nosíme v srdcích tajemství osamělá a přitom všudypřítomná, protože jsme se všichni, my všichni, kdo rádi Ajvaze, už setkali v Syrakusách.
Byli jsme filosofy, hvězdáři a architekty. A občas se setkáme pohledem a víme, že jsme spolu rozmlouvali na léta trvající slavnosti v bílém paláci nad mořem. V úsměvech potkáváme dávno zapomenuté báje a už nemusíme přemítat, zda v duši nosíme kouzelné bytosti či nestvůry.
Skutečnost byla a je ještě fantastičtější. A teď. Teď už se jen usmíváme.