Vril: Síla přicházející rasy

18.07.2024

Bizarně zábavný fantaskní kousek, založený na klasickém schématu "cesta do středu Země a ztracená civilizace". Bulwer popisuje podzemní říší jako prakticky ideální společenský model ve ve srovnání se zaostalými státy na povrchu země. A pak tam zmiňuje esoterickou pseudovědu, kterou český překladatel knihy (mystik a okultista Karel Weinfurter) komentuje a dále rozvíjí i v poznámkách pod čarou (ve verzi, kterou jsem četl já, si dokonce nějaký předchozí nespokojený čtenář k těmto poznámkám dopisoval tužkou rozezlené noticky typu "toto neexistuje!").

Za běžných okolností by to bylo asi zapomenuté dílko, známé jen v úzkém kruhu specificky naladěného čtenářstva obskurních brakových příběhů, referencí u jiných esoteriků a autorů dějin fantastiky. Jako naivní fantaskní příběh jsem to četl i já a docela se tím bavil. Nejvíce tím, jak Bulwer komentuje vysoké vzdělání i silná práva Gy-ei, neboli žen, jako jsou v místním jazyce nazývány, jejich schopnosti i přísně rozumový a formalizovaný systém výběru partnerů a to, jak se všichni umějí ovládat, aby to nakonec v posledních několika kapitolách naprosto postavil na hlavu skoro až ve stylu červené knihovny.

Jenže je zde ten Vril. A Jitro kouzelníků.

A množství "záhadologů" a konspiračních teorií, které se sice prakticky s nulovými doklady a důkazy, ale o to vehementněji vrilem zabývají. A německými nacisty. A létajícími talíři a tajnými základnami v arktických oblastech a na Měsíci a tak všelijak podobně. Koneckonců se tomu věnuje i Ludvík Souček v Případu Jantarové komnaty, pokud by vás zajímala čtenářsky vděčnější forma než jsou v lepším případě konspirační blogísky na internetu a v tom horším (neo)nacistická propaganda.

A není asi náhoda, že nové vydání knihy v Česku ve svém vydavatelství připravil Adam B. Bartoš, což si Bulwer fakt nezasloužil.

14.10.2022

„Poněvadž mě otec zůstavil zámožného, a protože jsem měl chuť k cestování a dobrodružství, vzdal jsem se na nějakou dobu všeho snažení po všemohoucím dolaru a stal jsem se těkavým poutníkem na tváři země.“

A tak se začíná další dobrodružná cesta do hlubin země, jež podnikne zdatný inženýr, výkvět tehdejší technické elity v té nejčerstvější a nejsvobodnější zemi tehdejšího světa tam za velkou louží (jako bych četla další z Verneových románů, což se mi vlastně líbilo).

Takže nezbývá už než se spolu s hlavním hrdinou vydat do tajuplných zemských hlubin …
„O něco hlouběji po levé straně bylo obrovské údolí, které prozrazovalo mému úžaslému oku nezvratné důkazy umění a vzdělanosti. Byla tam pole, pokrytá podivnými rostlinami, nepodobnými žádným, které jsem znal na zemi. Jejich barva nebyla zelená, nýbrž spíše tupě olověná nebo zlatěrudá.“

… a objevit spolu s ním velkolepou lidskou rasu (na rozdíl od té verneovské výpravy, tato se zdá o dost „nadřazená“ té naší, a to ve všech směrech) …

„jejich velkolepější vzezření … mně vnucovaly nevýslovný pocit hrůzy. Přes to však byl každý jejich obličej klidný a mírný, ba ve svém výrazu i laskavý. A ku podivu, zdála se mi, že právě v onom klidu a v oné blahosklonnosti je obsažena ona bázeń.“

… a tak se zároveň dozvědět něco i o té naší, pozemské, jejíž nejnovější počin, demokracie se najednou nezdá až tak dokonalým posledním a nejlepším stádiem našeho vývoje …

„že jsem neučinil onoho příznivého dojmu, který jsem očekával, vychvaloval jsem svůj námět a zdržoval jsem se u výtečnosti demokratických zřízení, u šíření klidného štěstí vládou stran a u způsobu, kterým propagují toto štěstí v celé obci, dávajíce přednost při udílení moci a dosažení cti nejnižším občanům, pokud se týká majetku a vzdělání“.

Abych pravdu řekla, tak mě Bulwerův sci-fi příběh (vydaný 1922) o vysoce kulturním lidském pokolení z dob ranného úsvitu naší planety jež se díky násilným převratům dostalo do podzemí …

„podle chronologie tohoto národa u porovnání s chronologií Newtonovou musilo se tak státi mnoho tisíc let před dobou, ve které žil Noe“

… okamžitě zaujal, archaický jazyk, který se mi (díky pravidelným návratům k verneovkám) dobře četl, filozofický přesah (a to v mnoha ohledech), člověk pozemský sesazený ze svého piedestalu …

„Tato slova mne potají mrzela a poněvadž jsem měl příležitost ve svém praktickém životě bystřiti svého ducha, af již doma nebo na cestách, nemohl jsem připustiti, že by orgány mého mozku mohly snad býti tupější než mozky lidí, kteří žili po celý svůj věk při světle lamp. Ale zatím, když jsem takto přemýšlel, ukázala Zí klidně svým ukazováčkem na moje čelo a uspala mne.“

… náš pan inženýr, považuje se za pána tvorstva, a veškerého jeho vědění, si nejspíš při pádu z těch intelektuálních výšin, kde se viděl, asi přeci jen trochu natloukl :-).

Alternativní historii podzemního lidu a jejich tajemství (mimořádného vývoje) má autor opravdu dobře zpracovanou, promyšlenou do detailů, společenský řád a jeho zákonitosti (vč. třeba genderového uspořádání), vědecký pokrok (bez něhož by lidská rasa v podzemí nepřežila), filozofické směřování, jazyk, morálka (vč. vztahu k ostatním podzemským tvorům) a s tím související, tajemná síla vril – přírodní jev, tajemná energie, éterická síla, mýtus, či kosmická síla … vesmírná univerzální energie?

„Vril, je základem všech přírodních sil a účinků! Zee se mě zeptala, zda naši učenci vědí o tom, že vrilem lze dokonce ovlivňovat schopnosti mozku a dostat je nad oblast obvyklého bdělého vědomí. Lze prý i přenášet myšlenky jedné osoby do mozku jiné, což umožňuje bleskurychlé dorozumění.“
…
„Pochopil jsem Zeeina slova tak, že pokud je toto fluidum správně používáno, je možné jím silně ovlivňovat cokoliv v přírodě, ať živé či neživé.“ Nemám důvod jejím prohlášením nedůvěřovat.“

Jj, to že hmota není nic pasivního a nehybného, vlastně, že nic ve vesmíru není pasivní a nehybné, zdá se, že tento podzemní lid to věděl už mnohem, mnohem dřív než my, „páni tvorstva“ na povrchu zemském :-).

Čtenáři utopických románů, sci-fi a dobrodružných verneovek si tento příběh (z první poloviny minulého století) určitě užijí, vřele doporučuji.

S knihou bojuju už nějaký ten týden...proložila jsem ji i jinými knihami, aby se mi to trochu rozleželo, snaha to byla urputná, ale myslím, že je čas si přiznat, jak se věci mají.
Jdu proti proudu, odkládám, nedočteno.
Rozumějte, mně vážně nevadí, když se autor nechá unést nějakou vizí. Ale pokud ji drží v nějaké fyzické rovině, musí se podřídit tomu, že 1+1=2. Neboli buď by měl jen neurčitě mlžit, nebo při svém snění alespoň neuvádět moc konkrétních věcí, nedejbože nějaká čísla v souvislosti s jejich praktickým dopadem.

Autor musel být asi úžasný člověk a chtěl ukázat někam výš, ale osobně si myslím, že pokud bída, neštěstí, či smrt jedněch budou dobrým byznysem pro druhé, tak teorie o duchovním pokroku lidstva jako celku zůstanou jen teoriemi.

17.08.2019

Mám tuto knihu v elektronické podobě, nevím, kde se stala chyba, ale možná jsou to už chyby několika překladů, protože některé slova nebo věty nedávali moc smysl a čtenář si tak musí trochu zaluštit :-) Nicméně příběhu to neubírá, já bych to ale příběhem nenazýval, ale spíše podáním svědectví o životním setkání, které podle mého úsudku možná Edward Bulwer Lytton opravdu zažil.

O knihe som sa dozvedela pred rokmi keď som sa zaujímala o existenciu podzemného sveta a dlho som ju nemohla nájsť pretože z originálu The Coming Race som ju hľadala pod názvom Přicházející rasa. Po cca 8mich rokoch sa mi to podarilo a konečne som sa dostala k čítaniu.

04.05.2019

Přelouskala jsem v jazyce anglickém jedné noci při vichřici v autobuse zavaleném polomem na hranici se Slovenskem - a to na jeden ráz. Jinak bych asi neměla trpělivost; ač staromilec, tak sto padesát let staré vypravěčské postupy jsou, inu, trochu, náročné.
A jsem ráda. Knížka nabízí hodně otázek, málo odpovědí a silnou inspiraci.

02.10.2017

Jsem rád, že jsem se k téhle knížce byť v elektronické podobě mohl dostat a přečíst si ji. Rozhodně velmi zajímavé čtení, které ovlivnilo světové dění. Do jaké míry, to je otázka stejně jako existence podzemního světa :)

30.08.2017

Knížka o nenaplněné lásce, magické energii, hlouposti lidí a kráse člověku neznámé. Rovněž slušný filosofický almanach a mnoho zamyšleníhodných odkazů.

"přecejen my obyvatelé horního světa nejsme schopni radovati se dlouho z pravého štěstí, o němž sníme nebo po němž toužíme"

09.01.2014

Na můj vkus příliš idealistické... Ač mám Bulwera ráda, tak tahle kniha mě moc nenadchla, dokonce mě ani moc nebavila, ačkoliv od jiných jeho knih pro mě bylo těžké se odtrhnout. Chápu, že popisné pasáže jsou u takové knihy nutné, ale místy mi přišly úmorné. Možná kdyby byly víc prošpikovány příběhem, ale ten je sám o sobě spíš slabší a předvídatelný. Taky je sice pěkné, že se v knize dlouze vysvětluje osvětlení, ale co takový vzduch (nebo jak ti lidé tedy dýchali)? Podzemní národ si mě nezískal, snad proto, že byl vykreslen až příliš dokonale, a proto z mého pohledu utopisticky. Na druhou stranu mi národ zase přišel omezený tím, že se neoprostil od některých dogmat (viz ta "dámská volenka"), ačkoliv na toto je asi potřeba nahlížet z hlediska doby, ve které byl román napsán.

20.08.2013

Úžasná kniha. Samozřejmě úžasná pro okruh "svých" čtenářů. Z veliké části je to kniha filosofická a politologická, na světlo světa přinášející magický pojem VRIL. A nechybí zde ani příběh nenaplněné lásky. Kniha je i pěkně ilustrovaná. Jedna ilustrace, na které je zobrazena Zí na mne působí až mrazivě. Jakoby zde byla zobrazena Germánská bohyně. Klenot mé knihovny.