Vril: Síla přicházející rasy přehled

18.07.2024

Bizarně zábavný fantaskní kousek, založený na klasickém schématu "cesta do středu Země a ztracená civilizace". Bulwer popisuje podzemní říší jako prakticky ideální společenský model ve srovnání se zaostalými státy na povrchu země. A pak tam zmiňuje esoterickou pseudovědu, kterou český překladatel knihy (mystik a okultista Karel Weinfurter) komentuje a dále rozvíjí i v poznámkách pod čarou (v knize, kterou jsem četl já, si dokonce nějaký předchozí nespokojený čtenář k těmto poznámkám dopisoval tužkou rozezlené noticky typu "toto neexistuje!").

Za běžných okolností by to bylo asi zapomenuté dílko, známé jen v úzkém kruhu specificky naladěného čtenářstva obskurních brakových příběhů, referencí u jiných esoteriků a autorů dějin fantastiky. Jako naivní fantaskní příběh jsem to četl i já a docela se tím bavil. Nejvíce tím, jak Bulwer komentuje vysoké vzdělání i silná práva Gy-ei, neboli žen, jako jsou v místním jazyce nazývány, jejich schopnosti i přísně rozumový a formalizovaný systém výběru partnerů a to, jak se všichni umějí ovládat, aby to nakonec v posledních několika kapitolách naprosto postavil na hlavu skoro až ve stylu červené knihovny.

Jenže je zde ten Vril. A Jitro kouzelníků.

A množství "záhadologů" a konspiračních teorií, které se sice prakticky s nulovými doklady a důkazy, ale o to vehementněji vrilem zabývají. A německými nacisty. A létajícími talíři a tajnými základnami v arktických oblastech a na Měsíci a tak všelijak podobně. Koneckonců se tomu věnuje i Ludvík Souček v Případu Jantarové komnaty, pokud by vás zajímala čtenářsky vděčnější forma než jsou v lepším případě konspirační blogísky na internetu a v tom horším (neo)nacistická propaganda.

A není asi náhoda, že nové vydání knihy v Česku ve svém vydavatelství připravil Adam B. Bartoš, což si Bulwer fakt nezasloužil.

14.10.2022

„Poněvadž mě otec zůstavil zámožného, a protože jsem měl chuť k cestování a dobrodružství, vzdal jsem se na nějakou dobu všeho snažení po všemohoucím dolaru a stal jsem se těkavým poutníkem na tváři země.“

A tak se začíná další dobrodružná cesta do hlubin země, jež podnikne zdatný inženýr, výkvět tehdejší technické elity v té nejčerstvější a nejsvobodnější zemi tehdejšího světa tam za velkou louží (jako bych četla další z Verneových románů, což se mi vlastně líbilo).

Takže nezbývá už než se spolu s hlavním hrdinou vydat do tajuplných zemských hlubin …
„O něco hlouběji po levé straně bylo obrovské údolí, které prozrazovalo mému úžaslému oku nezvratné důkazy umění a vzdělanosti. Byla tam pole, pokrytá podivnými rostlinami, nepodobnými žádným, které jsem znal na zemi. Jejich barva nebyla zelená, nýbrž spíše tupě olověná nebo zlatěrudá.“

… a objevit spolu s ním velkolepou lidskou rasu (na rozdíl od té verneovské výpravy, tato se zdá o dost „nadřazená“ té naší, a to ve všech směrech) …

„jejich velkolepější vzezření … mně vnucovaly nevýslovný pocit hrůzy. Přes to však byl každý jejich obličej klidný a mírný, ba ve svém výrazu i laskavý. A ku podivu, zdála se mi, že právě v onom klidu a v oné blahosklonnosti je obsažena ona bázeń.“

… a tak se zároveň dozvědět něco i o té naší, pozemské, jejíž nejnovější počin, demokracie se najednou nezdá až tak dokonalým posledním a nejlepším stádiem našeho vývoje …

„že jsem neučinil onoho příznivého dojmu, který jsem očekával, vychvaloval jsem svůj námět a zdržoval jsem se u výtečnosti demokratických zřízení, u šíření klidného štěstí vládou stran a u způsobu, kterým propagují toto štěstí v celé obci, dávajíce přednost při udílení moci a dosažení cti nejnižším občanům, pokud se týká majetku a vzdělání“.

Abych pravdu řekla, tak mě Bulwerův sci-fi příběh (vydaný 1922) o vysoce kulturním lidském pokolení z dob ranného úsvitu naší planety jež se díky násilným převratům dostalo do podzemí …

„podle chronologie tohoto národa u porovnání s chronologií Newtonovou musilo se tak státi mnoho tisíc let před dobou, ve které žil Noe“

… okamžitě zaujal, archaický jazyk, který se mi (díky pravidelným návratům k verneovkám) dobře četl, filozofický přesah (a to v mnoha ohledech), člověk pozemský sesazený ze svého piedestalu …

„Tato slova mne potají mrzela a poněvadž jsem měl příležitost ve svém praktickém životě bystřiti svého ducha, af již doma nebo na cestách, nemohl jsem připustiti, že by orgány mého mozku mohly snad býti tupější než mozky lidí, kteří žili po celý svůj věk při světle lamp. Ale zatím, když jsem takto přemýšlel, ukázala Zí klidně svým ukazováčkem na moje čelo a uspala mne.“

… náš pan inženýr, považuje se za pána tvorstva, a veškerého jeho vědění, si nejspíš při pádu z těch intelektuálních výšin, kde se viděl, asi přeci jen trochu natloukl :-).

Alternativní historii podzemního lidu a jejich tajemství (mimořádného vývoje) má autor opravdu dobře zpracovanou, promyšlenou do detailů, společenský řád a jeho zákonitosti (vč. třeba genderového uspořádání), vědecký pokrok (bez něhož by lidská rasa v podzemí nepřežila), filozofické směřování, jazyk, morálka (vč. vztahu k ostatním podzemským tvorům) a s tím související, tajemná síla vril – přírodní jev, tajemná energie, éterická síla, mýtus, či kosmická síla … vesmírná univerzální energie?

„Vril, je základem všech přírodních sil a účinků! Zee se mě zeptala, zda naši učenci vědí o tom, že vrilem lze dokonce ovlivňovat schopnosti mozku a dostat je nad oblast obvyklého bdělého vědomí. Lze prý i přenášet myšlenky jedné osoby do mozku jiné, což umožňuje bleskurychlé dorozumění.“
…
„Pochopil jsem Zeeina slova tak, že pokud je toto fluidum správně používáno, je možné jím silně ovlivňovat cokoliv v přírodě, ať živé či neživé.“ Nemám důvod jejím prohlášením nedůvěřovat.“

Jj, to že hmota není nic pasivního a nehybného, vlastně, že nic ve vesmíru není pasivní a nehybné, zdá se, že tento podzemní lid to věděl už mnohem, mnohem dřív než my, „páni tvorstva“ na povrchu zemském :-).

Čtenáři utopických románů, sci-fi a dobrodružných verneovek si tento příběh (z první poloviny minulého století) určitě užijí, vřele doporučuji.